Časopis Myslivost

Listopad / 2013

Životní projevy kamzičí zvěře

Myslivost 11/2013, str. 64  Jiří Pecháček
Kamzík je nazýván králem hor. Je výjimečný horolezeckou obratností, smělostí skoků a nenáročností na potravu v době strádání. Tvoří neodmyslitelnou součást mnoha hor v Evropě, Asii i Americe. V Čechách žije v Lužických horách a na Moravě a ve Slezsku v Jeseníkách. Charles Darwin napsal, že v přírodě nepřežívá nejsilnější nebo nejinteligentnější druh živočicha, ale ten, který se dokáže přizpůsobit změnám v životním prostředí. V průběhu mnoha tisíců let se kamzík dokázal přizpůsobovat stále se měnícím klimatickým podmínkám. Teprve člověk svým necitlivým přístupem k přírodě může zničit tento krásný druh horské zvěře.

 

 

Původ kamzíka

Paleontologové zjistili, že před 8 - 12 miliony let žila v Číně vyhynulá antilopa Pachygazela grangeri. Byla nejvzdálenějším předkem kamzičího rodu. O nějaký milion let později, se vlivem neustálých změn klimatu, postupně rozšířili vývojově mladší předkové kamzíků z Asie do horských oblastí Evropy. Další vývoj je zahalen tajemstvím.

Kosterní pozůstatky nalezené v Evropě pocházejí až z konce pleistocénu, kdy zalednění donutilo kamzíky sestoupit z vrcholů hor do nižších poloh hornatin a nížin s méně drsným podnebím. To vysvětluje, proč se kosterní pozůstatky těchto vysokohorských živočichů našly v nižších polohách téměř po celé Evropě. Historicky doložené nálezy kamzičích kostí jsou datovány do doby před asi 115 000 roky, kdy žil člověk neandertálský. Byly nalezeny v jeskyních ve Španělsku, Francii a Rakousku.

Po skončení poslední doby ledové – „ve würmu“ – před asi 10 000 roky, chladné tundry a stepi postupně nahradily lesy. Předkové našich kamzíků, kterým vyhovoval život v tvrdších podmínkách, se začali vracet do vyšších poloh. Do pohoří, která v tomto období vyčnívala jako ostrovy nad širokými prostory tunder a stepí. Pohoří byla izolována, nevytvářela souvislé komplexy a mezi jednotlivými skupinami kamzíků se začaly vytvářet jednotlivé geografické druhy a poddruhy, které se dnes odlišují v morfologických i anatomických znacích a jsou nositeli vlastních genetických informací.

V Čechách byly kosterní pozůstatky nalezeny v jeskyních u Koněprus a u Srbska. Na Moravě se našly v Ochozské jeskyni u Brna, ve Sloupské jeskyni u Blanska a v jeskyních u Štramberka. Nástěnné kresby kamzíků byly nalezeny v Předmostí u Přerova.

Na Slovensku jsou známy nálezy kosterních pozůstatků z různých lokalit. Na příklad v Belanských Tatrách byl nalezen fragment kamzičí lebky na Muráni z doby před 10 000 roky, fosilie na Muraňské planině. Poslední nálezy jsou známy z Demänovské ledové jeskyně (z doby 5800 roky) a z Chočských vrchů (z doby před 4700 roky). Nálezy na Slovensku dokazují, že ještě v relativně nedávné době žili kamzíci i v jiných pohořích, než jenom v Tatrách.

 

Zoologické zařazení

Latinský název kamzíka Rupicapra, je odvozen od latinského slova rupe – skála – a capra - koza. Rod kamzíků patří ze zoologického hlediska do řádu sudokopytníků, do podřádu přežvýkavců, čeledi turovitých, a do podčeledi koz. Můžeme říci, že kamzík je vlastně divoká koza a skutečně některé vlastnosti obou zvířat jsou si velice podobné. V Evropě, od Pyrenejí až po Kavkaz, žije kamzík horský. Příbuzným druhem je kamzík bělák, který obývá oblasti severní Ameriky od jihovýchodu Aljašky až po Montanu, Idaho a Oregon. V hornatých oblastech severní Indie a Barmy až po jihovýchod Sibiře a na jihu Thajska žije kamzík goral. V hornatých tropických a subtropických oblastech dalekého východu žijí kamzíci serau sumatranský a serau thajvanský.

Na Slovensku v Tatrách, na území Tatranského národního parku, se po ústupu doby ledové vyvinul samostatný poddruh - kamzík horský tatranský. Okolo roku 1970 bylo vypuštěno 30 kusů tatranských kamzíků do Národního parku Nízké Tatry s cílem vytvořit náhradní populaci kamzíka horského tatranského pro případ, že by došlo k jeho vyhynutí v Tatranském národním parku. Kamzík horský tatranský je celoročně chráněn.

V průběhu 20. století byl kamzík horský alpský vysazen v různých zemích. V roce 1907 v Čechách v Lužických horách. V roce 1913 byl prováděn v Alpách odchyt pro vysazení kamzíků v Jeseníkách na Moravě a ve Slezsku a na Novém Zélandě. Ve Slovenské republice byla založena populace kamzíka horského alpského ve Velké Fatře v roce 1960 a v roce 1963 ve Slovenském ráji. Do těchto dvou slovenských lokalit byli kamzíci horští alpští dovezeni z České republiky a jsou považováni za lovnou zvěř.

 

Biotop kamzíků

Kamzičí zvěř upřednostňuje přehledná, pokud možno volná prostranství, která mu umožňují včas zpozorovat nebezpečí. V Lužických horách se kamzíci spokojují s lesními komplexy v blízkosti písečných skal s přilehlými loukami. V Jeseníkách žijí převážně v lesních komplexech se strmými a kamenitými svahy, velice rádi a často vycházejí na hlavní hřeben Hrubého Jeseníku, který se táhne v celé délce jesenického masivu, kde mají dostatek volného prostoru. V lesních komplexech vyhovují kamzičí zvěři vzrostlé lesy s dostatečně bohatým podrostem, borůvčím a kapradím. V podobných podmínkách žijí kamzíci na Slovensku ve Velké Fatře a ve Slovenském ráji. V Tatranském národním parku žijí kamzíci nad hranicí lesa i kosodřeviny, tyto biotopy neopouštějí ani v zimních obdobích, do lesních komplexů scházejí výjimečně.

 

Tlupa kamzičí zvěře

Tlupy kamzic a kamzíčat žijí většinu roku pohromadě a jejich velikost není stabilní. Mění se i v závislosti na velikosti populace, v zimě může mít až 60 jedinců. Běžně se počet pohybuje do 15 kusů a mění se podle okamžitých podmínek. Tlupu vede nejzkušenější kamzice.

Kamzičí zvěř se může dožít až 25 let. Kamzíci, samci, od třetího roku života vytvářejí tlupy až o 5 jedincích a žijí v blízkosti kamzic s mláďaty. Často se stává, že tlupu mladých kamzíků vede stará neplodná kamzice. Staří kamzíci, tj. od 9 let věku, žijí samotářským způsobem života. Mladí i staří samci se přidávají k tlupám jenom v době říje, v době krutých mrazů a za vysoké sněhové pokrývky.

Tlupy mají povahu volných svazků, což znamená, že jedinci po celý rok k tlupě přicházejí a odcházejí. Těsnější vztah je pouze mezi kamzičí matkou a kamzíčetem a trvá po dobu nejméně jednoho roku. Žádný člen tlupy nemá výsadní postavení. Úloha vůdce přechází na nejzkušenější kamzici bez vzájemných soubojů.

Tlupa při zalehnutí vytváří hvězdicovitou nebo trojúhelníkovou polohu, přičemž hlavy směřují od středu ven. Tyto formace jsou pravidlem a slouží k ochraně před nebezpečím. Své okolí sledují všichni členové tlupy. Když některý člen tlupy zachytí neznámý pach nebo vidí něco neobyčejného, naježí se mu na hřbetě chlupy, zdvihne hlavu a zapíská varovný signál. Celá tlupa se dá na útěk. Směr úniku tlupy určuje kus, který nebezpečí zpozoroval, další vedení pak přejímá vedoucí kamzice. Když tlupa uběhne dostatečnou vzdálenost, na chvíli se zastaví a pokouší se zjistit zdroj nebezpečí. V Tatrách bývá únik převážně vzhůru, do nepřístupných skal, v ostatních lokalitách zpravidla do nejbližšího lesního komplexu.

Při mrazivém větru, sněhových vánicích a nízkých teplotách vyhledávají kamzíci slunečná místa v závětří s menší sněhovou pokrývkou, spojují se ve větší tlupy. Před blížící se zimou scházejí do nižších poloh a to vždy po stále stejných trasách, kamzičích stezkách. Tyto informace mají kamzíci geneticky uloženy v paměti.

Tlupy kamzičí zvěře se v létě zdržují ve vysokých polohách. V období vysokých letních teplot vyhledávají chladnější stávaniště a odpočívají na vlhkých místech.

Kamzice i kamzíci mají mezi růžky tak zvané fíkové žlázy, jejichž sekret slouží kamzíkům k označování svého teritoria. Kamzík se otírá o kosodřevinu, rostliny, trsy trávy a podobně. Nejvíce sekretu vytvářejí fíkové žlázy v době říje.

 

Hierarchie kamzičí zvěře

Jednotliví členové, kteří se do tlupy začlenili, žijí v určité společenské hierarchii. Někteří jsou nadřazení a jiní podřízení. Opravdové boje o postavení v hierarchii tlupy se vyskytují málokdy. Kamzíci využívají způsob naznačování svých schopností anebo úmyslů zastrašováním. Vlastní ceremoniál začíná snahou zaujmout. Při ní se snaží zvíře upozornit svého protivníka nejrůznějšími způsoby na své tělesné proporce, zdatnost a podobně. K tomu používá naježení hřívy, čímž se stává větším a mohutnějším, vyvrcholením je hrbení. Kamzíci se při něm pohybují pomalu na napjatých předních nohách a s hřbetem do oblouku. Všechny tyto projevy jsou doplněny mekáním.

K zastrašování také patří dupání předními nohami, jde o pokus zastrašit protivníka, kterým může být i člověk. Dalším zastrašovacím manévrem může být výhrůžný skok. Kamzík vyběhne proti nepříteli několika skoky a náhle zastaví.

Projevem nadřazenosti je vyjádření hrozby. Nejvážnější taková vyhrůžka jsou růžky. Kamzík skloní krk a naklání hlavu. Pokud se protivník nedá na ústup, kamzík prudce vyrazí na protivníka a ten obvykle prchne.

Opakem projevů nadřazenosti je projev pokory. Kamzík při něm vyjadřuje jakousi oddanost, natahuje krk a zvedá hlavu. Pokud je kamzík v hierarchii tlupy níž než jeho soupeř, využívá často jako projev pokory při útoku soupeře zalehnutí.

Uvedené zastrašovací ceremoniály nebývají v normálních podmínkách života tlupy využívány v plném rozsahu. Většinou se vyskytují jednotlivě a mnohdy stačí jen náznak a vzájemné postavení dvou kamzíků je v tlupě vyjasněné.

 

Kamzičí říje

S příchodem chladných podzimních dnů začínají kamzičí samci putovat po horách a hledají kamzičí tlupy. Toto toulání signalizuje blížící se říji. Ze samotářských pohodlných tvorů se samci promění na černé ke všemu odhodlané divochy. V krátkém mžiku dokáží proběhnout celou dolinu, z jednoho úbočí na druhé, a žádná překážka ani námaha je neodradí. Mnohdy stačí, že zpozorují podezřele zabarvený předmět a hned se za ním pustí přes balvany, ledovice a sníh s myšlenkou, že se jedná o říjnou kamzici nebo o kamzičího rivala. Pokud narazí na tlupu, v níž už nějaký kamzík je, dochází mezi soky ke vzájemnému zastrašování. Rivalové ježí srst a poté dochází k dlouhému a vytrvalému prohánění. K opravdovým soubojům dochází tam, kde je optimální poměr pohlaví a tudíž velká konkurence. Kamzíci se při útoku snaží růžky zasáhnout partie slabin, boků a břicha. Při těchto soubojích jsou schopni fantastických skoků, výskoků a přemetů. Nejsilnější jedinec pak trvale po dobu říje obsadí tlupu.

V době říje začínají také kamzíci emocionálně větřit. Lidově se říká, že dělají ksichty. Důvodem je snaha, aby tento výraz bylo dobře vidět, aby zaujal. K emocionálnímu větření dochází i mimo dobu říje, ale projevuje se méně často. Kamzíci se v době říje ozývají říjným frkáním a vyluzují krátký, rychle za sebou se opakující vrzavý zvuk.

Samotná říje probíhá od druhé poloviny listopadu a trvá do poloviny prosince. Průběh říje závisí na mnoha faktorech, na početním stavu zvěře, počasí a podobně. Kamzice z celého období říje je schopna páření 1 – 2 dny. Když se říjný kamzík přiblíží ke kamzici, začíná ji upozorňovat emocionálním větřením a hlasovým projevem. Snaží se kamzici imponovat. Na tyto signály začne kamzice močit. Pach moče dává kamzíkovi informaci o stupni říjnosti kamzice. Pokud je říjná kamzice schopna páření, začíná pronásledování a honička. K vlastnímu pokládání nedochází v tlupě, ale na odlehlejším místě, kam kamzík říjnou samici odvede. Na tomto místě s kamzicí setrvá 1 – 2 dny, tj. po dobu, kdy je kamzice říjná a schopná oplození. Jestliže je kamzičí zvěř v tuto dobu hodně vyrušována na příklad turisty, může se stát, že k oplodnění nedojde. Po procesu pokládání se oba vracejí k tlupě a kamzík se začne věnovat jiné kamzici, která do říje teprve přichází. Kamzičí zvěř aktivně vstupuje do říje až ve třetím roce svého života.

 

Kamzíčata

Po říji proběhne v těle kamzice v průběhu asi 6 měsíců celý vývoj plodu a nastává kladení, které probíhá od konce dubna do poloviny června. V době před kladením opouští kamzice tlupu a odchází do ústraní s dobrým krytem a s dobrým výhledem. Kamzice nově narozené kamzíče olizuje, tím je osušuje, čistí a masíruje, jinými slovy podporuje činnost vnitřních orgánů. Pak se snaží čelní částí hlavy kamzíče pozdvihnout. Pokud se čerstvě narozené mládě postaví, je to pro kamzici signál toho, že kamzíče je schopno svou matku za 1 – 2 hodiny po porodu následovat. U kamzíčete se po narození objeví i sací pud. Několika prudkými údery hlavou do břišní části těla kamzice si vynutí příjem mléčné potravy.

Již ve druhém týdnu života se kamzíčata začínají pást, i když stále zůstává jejich hlavní potravou mateřské mléko. Po půl roce příjem mateřského mléka končí. Kamzíče se pohybuje v těsné blízkosti matky. Při překonávání překážek se přitiskne k jejímu boku a tak společně zdolávají stále složitější terény. Přibližně po 14 dnech od porodu vytvoří několik kamzic mateřskou tlupu, jakousi obdobu lidské mateřské školy, v níž setrvávají s kamzíčaty asi měsíc. Pak se tyto tlupy rozpadají a kamzice se vrací do svých původních tlup.

V tlupě bývá oplodněna nejméně jedna polovina kamzic a proto je v době kladení možno pozorovat osamocené skupinky jedno- až dvouročních kamzíčat.

Kamzíčata jsou v prvém a druhém roce života v úzkém kontaktu se svými matkami. Tento kontakt nekončí narozením dalšího kamzíčete, ale zůstává zachován i po prvním roce života. Tak má kamzice kolem sebe letošní i odrostlá roční kamzíčata. Pokud dojde v tlupě k úmrtí matky, někdy sirotka přijme jiná kamzice, pokud se tak nestane, kamzíče zahyne nebo žije samostatně, nestane se plnohodnotným členem tlupy.

Kamzíčata milují hry, které často přecházejí až ve hry bojové. Jejich podstatou je příprava pro život. Signálem pro jejich skotačení je třeba jen skok jednoho kamzíčete, jindy stačí k vzájemným naháněním jen pařez v lese. Ve hrách se objevují také téměř akrobatické prvky. Jsou to výskoky z místa, výskoky, při nichž se odrazí předníma nohama a vypnou se na zadních, nebo obráceně vyhodí zadní nohy a dostávají se do stoje na předních. Velmi oblíbený je výskok všemi čtyřmi nohami najednou. Často se vymrští jako ocelové péro a ve vzduchu se různě naklání nebo obrátí do jiného směru. Při hrách se velice často objevují výpady do boku druhého kamzíčete nebo odskakování.

 

Potrava kamzičí zvěře

Kamzičí zvěř je přizpůsobena k životu v horách jak po stránce fyzické, tak po stránce potravních nároků. V těžkých zimních měsících je na potravu nenáročná, oproti tomu ve vegetačním období bývá vybíravá. Pokud se kamzík pase v kleče nebo dokonce vleže, pak je to určitě proto, že si doslova vychutnává bujnou vegetaci. Z 90 % se kamzičí zvěř živí bylinnou potravou. Z 10 % jsou v potravě zastoupeny semena, plody a pupeny dřevin. Dospělí kamzíci spásají různé druhy trav, kapradí, mechy a lišejníky. Mladí kamzíci dávají přednost letorostům jehličnanů, keřovým výhonkům a lišejníkům.

V zimním období kamzičí zvěři spásá výhonky kosodřeviny, jehličí, horské trávy, listy listnatých dřevin, sbírá lišejníky se stromů, skal, vyhrabává borůvčí, vřes, mechy a játrovky. Mezi nejvíce oblíbené a hlavně důležité pro vývoj plodu jako zdroj vitaminů a cukrů jsou pupeny a plody jeřabiny, vrby a brusinky.

Nejintenzivnější pastva zvěře probíhá v době vegetace ráno po východu slunce a večer před jeho západem. V průběhu denní aktivity následují další pastevní cykly, které bývají často rušeny člověkem nebo predátory. V zimním období je nejvyšší intenzita pastvy okolo poledne, kdy je nejvyšší denní teplota.

Kamzíci milují sůl, je pro ně obrovskou pochoutkou. S trochou nadsázky lze říci, že sůl je pro kamzíky drogou. Pokud soliska nejsou založena lidmi, vyhledávají kamzíci sůl ve skalách, vyhledávají hořkost v horských bylinách a také vyhledávají odpočinková místa po turistech, kde nacházejí slané zbytky. Tatranští kamzíci v zimním období kvůli soli scházejí i do pásma lesa a navštěvují jelení soliska.  Velkou zajímavostí je, že kamzičí zvěř nechodí pít do potoků či studánek. Získává dostatek vody při běžném pasení. Výjimkou jsou období veder, tehdy jedině pije tekoucí vodu a výjimečně se i koupe.

Zažívací proces je u kamzíků, tak jako u všech přežvýkavců, poměrně složitý a vyžaduje dostatek času. Pokud ho nemají, vynechávají některé období pastvy a dostávají se do stresu. Po ukousnutí putuje potrava do bachoru, kde již v průběhu pastvy dochází k částečnému natrávení. Z bachoru se část stravitelné potravy vrací do tlamy, kde je přežvykována. Akt přežvykování jedné dávky trvá okolo 43 vteřin a celkem kamzík přežvykuje 60 – 70krát, tedy téměř jednu hodinu. Po přežvýkání stravitelné složky jde potrava zpět do bachoru, a přes knihu a slez, přechází do střev. Na konci se zbytky zahušťují a jsou vylučovány v podobě hrudků téměř šiškovitého tvaru, s méně či více výraznou špičkou. Bývají obaleny slizem. Hrudky bývají v létě olivově zelené a lesklé, v zimě bez lesku.

Zvláštností u kamzičí zvěře jsou tak zvané bezoáry. Ze zmineralizované částí potravy a chlupů, které se dostanou do trávicích orgánů, se vytváří bezoár, který zůstává v bachoru. Pomáhá kamzíkovi při rozmělňování potravy a trávení. Díky chemickým procesům se zformuje do vejcovitého nebo kulového tvaru. V minulosti byly tyto bezoáry považovány za magický lék a kvůli němu byli kamzíci také loven.

 

Hlasové projevy

Nejznámějším zvukem je výstražné hvízdání. Je to zvuk, vznikající vyfouknutím vzduchu z nozder. Pokud kamzík zjistí nebezpečí včas, nehvízdá. Hvizd tedy vyjadřuje překvapení a úlek. Kamzíčata vyjadřují nespokojenost, hlad a další potíže vysokým mekáním. Kamzík vydává hlubší hlas, podle intenzity a výšky tónu má různý význam, akustické označení teritoria, snahu zaujmout i hrozbu.

 

Kamzičí zrak

Dominantním smyslem kamzíka je zrak. Do stran výrazně vysunuté očnice umožňují plastické vidění, dobrý výhled do boku i dozadu a zúžení tak zvaného slepého prostoru za týlem. To je velice důležité pro orientaci kamzíka v prostoru a pro zpozorování predátora nebo soka.

 

Kamzičí čich

Velmi dobře vyvinutý čich pro kamzíka není rozhodující. Ve členitém terénu se mísí různá proudění vzduchu a tím i různé čichové vjemy. Kamzík, i když dobře vidí, např. člověka, čichem ho nemusí identifikovat. Často se pak přiblíží, aby získal zřetelný čichový signál. Proto se říká, že kamzík je zvědavý.

 

Kamzičí sluch

Výborný mají kamzíci také sluch. Své kamzíče rozezná kamzice sluchem na větší vzdálenost. Poměrně tichý říjný hlas kamzíka slyší kamzice až na půl kilometru. Velmi citlivě jedinec reaguje na hvizd jiných kamzíků, na pokřik mnohých ptáků, a v Tatrách na hvizd svišťů. Před větrem, deštěm a sněhem chrání ušnici osrstění i z vnitřní strany.

 

Kamzičí růžky

Růžky nosí na hlavě kamzíci i kamzice. Dávají kamzíkům jejich charakteristickou podobu. Růžky jsou spolu s kamzičí štětkou loveckými trofejemi. Růžky kamzíků jsou silnější, háčky na jejich konci směřují dolů. Kamzice mají růžky slabší a háčky jsou zahnuté méně. Délka kamzičích růžků u zvěře nad 10 let bývá okolo 20 centimetrů. Růžky jsou duté, kónicky rohové útvary, nasazené na kostěných násadcích čelní kosti. Růžky jsou produktem kůže, která tyto kostní násadce přerůstá. Kůže neustále dorůstá a vrchní část pokožky se přeměňuje ve tvrdou vrstvu rohoviny. Každý rok přirůstá nový dutý kužel, který posunuje předešlý přírůstek a takto vytvoří roční prstencové vruby. Podle počtu těchto vrubů lze určit stáří kamzičího kusu. Mezi ročními vruby se vytváří ozdobné kruhy, které jsou obrazem fyziologických změn v organizmu v průběhu roku.

Už dvoutýdenní kamzíče má na hlavě dobře rozeznatelné vyvýšeniny, dvouměsíční má již hrbolky, které zvedají kůži a na vzpřímené srsti má dobře viditelné štětky, které vypadají jako růžky. Tříměsíční kamzíče má 2 cm vysoké růžky, které se do roka zvýší na 4 – 6 cm. Ve druhém roce života přirůstá kamzíčatům největší část, 7 – 10 cm a tím je vytvořen háček. Ve třetím roce života přirostou růžky o 2 – 5 cm. S přibývajícími léty se přírůstky zmenšují. Po 5. roce jsou to už jenom 2 mm a později jsou přírůstky jen milimetrové. Růžky rostou v době od března do října.

K deformaci kamzičích růžků dochází jen následkem mechanického poškození, tedy pádu, nárazu a podobně. Ke zlomení růžku dochází většinou nad násadci. Růžky tedy zabraňují poškození mozku při jakékoliv kolizi.

Růžky používají kamzíci jako zbraň při soubojích v říji a na obranu proti nepřátelům. Kamzík neútočí čelem, ale zboku, zezdola nahoru, seká a trhá.

 

Kamzičí srst

Kamzík se vždy na jaře a na podzim přebarvuje, mění srst na letní nebo zimní, takzvaně líná. Začátkem června se zimní srst začne pozvolna uvolňovat, ztrácí výživu a barvu. Bledne, šediví, začne vypadávat a zároveň vyrůstá srst letní, která je zrzavá až zrzavě hnědá s černohnědým pruhem na hřbetě. Černohnědě jsou zabarveny i nohy. Letní srst má kamzík necelé dva měsíce, od července do srpna.

V srpnu se začne měnit letní srst na zimní, dochází opět k přebarvování. Zimní srst se skládá ze dvou částí – z krycí vrstvy a z podsady. Krycí tmavohnědá až černá vrstva je tvořena z hrubých a dlouhých pesíků o délce okolo 12 cm. Největší pesíky v délce okolo 20 cm rostou nad křížovou kostí a těm se říká kamzičí vous. Vous se váže do kamzičí štětky, která je vedle kamzičích růžků považována za hodnotnou mysliveckou trofej.

Krycí vrstva chrání druhou část srsti, podsadu, před deštěm, sněhem i větrem. Podsada je kratší, jemnější, ale o to hustší. Jednotlivé chlupy jsou duté a vnitřek je vyplněn vzduchem. Pod podsadou teplota těla dosahuje 40 stupňů celsia bez ohledu na venkovní teplotu. Proto kamzíci snášejí i velké mrazy a velkou nepřízeň počasí.

Naprosto odlišné je zabarvení kamzíčat. Po narození mají na těle jenom podsadu šedého zabarvení. Po dvou týdnech zůstávají pouze šedé boky, prsa a hřbet mají černošedý. Na rozhraní srpna a září je srst tmavohnědá až černohnědá, což je již zimní srst.

Srst na kříži a hřbetu si upravuje kamzík růžky. Na mnoha místech se škrabe kopýtkem. Zadní partie si upravuje zuby, hubou a jazykem. Nikdy k drbání nepoužívá strom či skálu.

 

Běhy, spárky a stopy kamzíků

Zoologové řadí kamzíky mezi sudokopytníky. Dolní část kamzičího běhu je ukončena zrohovatělými kopýtky, kterým se říká spárky. Skládají se ze dvou prstů, které se výborně přizpůsobily horským podmínkám. Tvrdá hrana kopýtka a elastické vazivo umožňuje pevný nášlap na tvrdé skalní plochy, snižuje nebezpečí uklouznutí na skále i v zaledněném terénu. Tvrdá rohovina kopýtek se při pohybech ve skalních útvarech neustále obrušuje a zároveň stále přirůstá. Blána mezi prsty umožňuje kopýtkům se široce roztáhnout, přilnout, přisát ke skále, a nedovolí běhu, aby uklouzl. V zimním období působí jako sněžnice a tím snižuje možnosti propadání kamzíka do sněhu.

Při sestupování kamzičího jedince se svahu mají velký význam paspárky. Pomáhají vyrovnávat rovnováhu ve chvílích, kdy je jejich tělo více přikrčené. I když nejsou paspárky srostlé s kostmi běhů, jejich tvar a sklon podstatně zvyšuje brzdící účinek končetin a celkovou stabilitu jedince. V tom je tajemství krkolomných kamzičích skoků ve strmém terénu skalních útvarů a kouzlo suverénního pohybu kamzíků po šikmých kamenných plochách a na úzkých skalních hranách.

Kromě spárků umožňují kamzíkovi pohyb v horách svalnaté běhy s odolnými klouby. Zadní běhy jsou o něco delší než přední. To dovoluje kamzíkům překonávat lépe výškové rozdíly a dosáhnout vyšší rychlost při stoupání. Výskok na 1,5 metrů vysoký stupeň není pro kamzíka problém. Jsou známy i skoky až 7 metrů dlouhé.

Stopa kamzičí zvěře je zašpičatělá, má klínovitý tvar, okraje spárků jsou mírně prohnuté. Mezi oběma kopýtky je mezera, u kamzíka větší než u kamzice.

 

Závěrem

Kamzík žije vysoko v horách a pro člověka stále zůstává v mnoha směrech poněkud tajemným živočichem. Kamzík potřebuje k životu, tak jako člověk, ničím nerušenou svobodu a volnost. Jen člověk může pro jeho záchranu udělat nejvíce a příroda mu k tomu potom dopomůže. Nebuďme proto lhostejní. Bude záležet jen na nás, zda kamzík, vzácná a jedinečná perla Lužických hor a Jeseníků, zůstane zachován pro budoucí generace jako symbol krásné horské přírody.

Jiří PECHÁČEK

vychází v 7:31 a zapadá v 17:58 vychází v 23:33 a zapadá v 14:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...