Časopis Myslivost

Únor / 2013

Bělověžský prales

Myslivost 2/2013, str. 34  Jan Kusolits
NP Bělověžský prales (Bialowieski Park Narodowy) jsem navštívil v letech 2003 – 2010 asi patnáctkrát – ať už sám, s rodinou anebo s přáteli z Klubu fotografů přírody. Vždy se mi tam velmi líbilo – příroda, architektura i lidé. Bělověžský prales je zbytek původního pralesa, který pokrýval v minulosti klimaticky mírné pásmo evropské pevniny. Leží po obou stranách hranice Polska a Běloruska mezi řekami Narewka a Hwozna. Reliéf krajiny je rovinnatý s výškou 150 až 170 m n.m. Klima je mírně kontinentální. Rozloha chráněného území na polské straně je přibližně 100 km2. Lesy pokrývají 96 % plochy celé oblasti. Zbytek jsou pole, louky, cesty a vodní plochy.

Převládajícím typem lesa je přirozený listnatý les, který pokrývá téměř polovinu celkové plochy, 37 % tvoří jehličnaté porosty a zbytek jsou smíšené lesy. Nejčastěji zastoupeným druhem je smrk stepilý, borovice lesní, olše lepkavá, dub letní a bříza bílá. Zbytek tvoří jasan, javor mléč, lípa malolistá, habr obecný, topol osika a jilm. Průměrné stáří stromů je 75 let. Téměř 40 % plochy pralesa je tvořeno stromy staršími 80 let. V centrální části pralesa je průměrný věk stromů 130 let. V rezervaci je řada dubů 450 – 550 let starých, mnohé mají svá vlastní jména a požívají nejpřísnější ochrany. Všechny tyto stromy dosahují výšky 40 m.

S ohledem na klimatické podmínky žije v pralese obrovské množství živočišných druhů. Doposud jich bylo popsáno více než 12 000, ale odhaduje se, že skutečný počet bude přibližně dvojnásobný. Žije zde 32 druhů ryb, 7 druhů plazů, 250 druhů ptáků a 58 druhů savců. Nejslavnějším představitelem fauny je samozřejmě zubr evropský (480 ks), dále zde žije jelen lesní (2800 ks), los evropský (50 ks), srnec obecný (1200 ks), prase divoké (2500 ks), vlk (40 ks), rys ostrovid (20 ks), liška obecná, jezevec lesní (100 ks), bobr evropský (100 ks), vydra říční (20 ks), kuna lesní, lasice hranostaj, psík mývalovitý, tchoř tmavý, raritou je nepočetný zajíc bělák, z ptáků potom různé druhy datlů (10) a sov (3), čáp černý i bílý, jeřáb popelavý (90 ks), jeřábek lesní (3500 ks), orel křiklavý (70 ks), početné je i káně myšilov, naopak jestřábů a krahujců není mnoho. Tetřev hlušec zmizel bohužel na dobro a vyskytuje se pouze v běloruské části pralesa.

Bělověžský prales byl loveckým revírem litevských velkoknížat, později polských králů a ruských carů. Název Bělověžský prales se odvozuje od malé pohraniční vesničky Bělověže, dnes na polském území. V 15. století patřil prales polskému králi Vladislavovi II. Jagellonskému, který využil jeho přírodního bohatství jako zdroj potravy pro svá vojska před bitvou u Grunwaldu v roce 1415 a dřevěný lovecký zámeček v obci Bialowieza jako útočiště před morovou epidemií v roce 1426.

První dokument, který se vztahuje k ochraně tohoto území je znám z doby panování krále Zikmunda I. Starého (1538), který vyhlásil přísné tresty za pytláctví. Jako lovecký revír byl prales vyhlášen v roce 1541 se zvláštním důrazem na ochranu populace zubrů. Král Vladislav IV. Vasa vydal v roce 1639 zvláštní dekret, kterým osvobodil všechny obyvatele pralesa z poddanství za to, že budou poskytovat králi lovecké služby, ba dokonce je osvobodil od daňové povinnosti, pokud budou pečovat o les.

Až do 17. století byl prales prakticky neobydlený – tehdy zde vzniklo několik osad, jejichž obyvatelé se zabývali výrobou dehtu. Po III. dělení Polska připadl celý kraj Rusku a car Pavel I. znovu uvrhl obyvatele do poddanství a prakticky zrušil ochranu lesa. V 19. století byla ochrana zubrů znovu zavedena, před polským povstáním v roce 1863 dosáhl stav zubrů 1900 ks, na přelomu 19. a 20. století se stabilizoval na 1000 ks.

První světová válka znamenala pro bělověžský prales pohromu – německá vojska zabrala toto území v roce 1915. Všechna zvěř byla téměř vystřílena, Němci postavili úzkorozchodnou železnici, káceli prastaré stromy a dřevo odváželi do Německa. Poslední zubr byl zastřelen polským pytlákem na jaře roku 1919.

Polská vláda vyhlásila v roce 1923 na území bělověžského pralesa národní přírodní rezervaci. Bylo však zjištěno, že zubr evropský byl ve volné přírodě zcela vyhuben a v různých zoologických zahradách přežívá posledních 54 exemplářů. Polský stát proto zakoupil 4 zubry v evropských zoologických zahradách a na západním Kavkaze, vyhlásil Bělověžský národní park se zpřísněnou ochranou a otevřel pro zubry chovnou stanici. Zdálo se, že opětovnému uvedení zubra do volné přírody nestojí nic v cestě. V roce 1939 mělo stádo již 16 kusů.

V roce 1939, podle dohody s nacistickým Německem, tento kraj obsadila Rudá armáda a původní polští obyvatelé byli deportováni na Sibiř. V roce 1941 vystřídali ruské okupanty okupanti němečtí a pro změnu bylo deportováno ruské obyvatelstvo. Hermann Göring zde plánoval vytvoření největšího loveckého revíru na světě. Prales se však stal spíše útočištěm polských a sovětských partyzánů.

V červnu 1944 byla oblast znovu obsazena Rudou armádou. V bojích na konci války byl zcela zničen historický lovecký zámek v Bialowieži. Stádečko zubrů však zůstalo zachováno. V roce 1952 byli první zubři vypuštěni do volné přírody a v roce 1957 se narodilo na svobodě první zubří tele.

Po válce byl prales rozdělen mezi Polsko a Běloruskou sovětskou republiku. Na Seznam světového dědictví UNESCO byl prales zapsán již v roce 1992 a o rok později byl uznán jako biosférická rezervace pod ochranou UNESCO.

Při svých návštěvách Bělověžského pralesa jsem téměř vždy bydlel u svých známých – manželů z Kanady, kteří jsou německo-polského původu a v Bialowieži mají mnoho příbuzných. Jeden z nich, Stefan (82) mě a mé přátele doprovázel mnohokrát pralesem. Pracoval v něm přes 40 let, zná tu každý strom a potok, zkrátka opravdový stopař. Stačí, aby se podíval na stopu ve sněhu či blátě a hned spustí – to byl los, jelen, zubr, vlk či liška…

Stefan doprovázel nejen turisty, ale i filmaře a fotografy přírody z celého světa. Přes svůj věk je velmi vitální (od jara do podzimu jezdí na kole, v zimě potom jezdí na běžkách) a po operaci kyčelních kloubů mu člověk často ani nestačí. Jako průvodce je velmi pečlivý – když mu zavoláte, že přijedete třeba na zubry, tak se vypraví okamžitě do pralesa obhlédnout situaci. To dělá třeba i několik dní po sobě, aby přesně věděl, kde se zvěř nachází.

Já jsem do Bialowieze jezdil především na zubry, a to většinou v zimě – stopy se na sněhu lépe hledají a vzhledem k tomu, že se zubři na zimu (od listopadu do března) sdružují do stád až o 100 ks a zdržují se většinou tam, kde jsou lesníky přikrmováni, tak je úspěch téměř vždy zaručen.

Stefan mi vyprávěl, že často viděl v lese vlky a občas i rysy (jednou i rysí samici s mláďaty), losy aj. Já sám jsem viděl rysa jen jednou – v Knyszynském pralese, když pronásledoval srnu. Celé to trvalo jen asi 5 vteřin, takže snímek nemám žádný, ale byl to zážitek na celý život. Vlky jsem slyšel několikrát výt v noci v Biebrzanském NP. Inu je rozdíl, zda jdete do pralesa jednou za „uherský rok“ či tam chodíváte denně.

K zubrům jsme se dostali vždy poměrně blízko, tak na 20 – 30 m. Chodit blíž jsme raději ani nezkoušeli – zubři buď utečou anebo – což by samozřejmě bylo mnohem horší – tak by nás mohli napadnout, poněvadž vždy jsou ve stádu telata a krávy se o ně samozřejmě bojí. Problematický bývá i býk samotář, ale na toho jsme naštěstí nikdy nenarazili.

Můj nejlepší fotografický zážitek z Bělověžského pralesa je z března 2005. Stefan tehdy musel ulehnout, poněvadž ho po pádu na náledí hrozně bolelo v kříži. No nic, když už jsem ujel z Varšavy 240 km, tak to zkusím sám! Šel jsem po stopách, jak mě Stefan učil a po několika hodinách, když jsem poobědval na pařezu v závěji, jsem narazil na stádo šesti zubrů. Moc si mě nevšímali, a tak jsem šel za nimi asi půl hodiny.

Vtom začalo hustě sněžit, zubři se zastavili a prohlíželi si mě. Jeden z nich – obrovský býk – si to namířil rovnou ke mně! Hrklo ve mně a začal jsem se rozhlížet kolem, na který strom bych asi tak mohl vylézt, jenže ouha! Všechny byly sice dost vysoké, ale větve začínaly až několik metrů nad zemí. Dobře ti tak, myslel jsem si, neměl jsi za nimi lézt a k tomu úplně sám. Nikdo ani nevěděl, kde jsem, takže kdyby se mi něco přihodilo, pomoci bych se nejspíš nedočkal.

Zubr už byl jen asi 15 metrů ode mě, ale vtom se začal krmit – naštěstí – na kůře jasanu, který lesníci porazili právě za tímto účelem. Ostatní se přidali a nechali se bez problémů fotografovat…

Zubr se jinak dokáže pohybovat v prales jako duch a když nechce, tak ho prostě nezahlédnete. Jednou jsem čekal se dvěma dalšími fotografy u krmelce, až zubři přijdou. Přišli ale z jiné strany a vystrašili nás až tehdy, když začali funět doslova několik metrů za námi. Šli totiž po březnovém umrzlém sněhu, který pod našima nohami křupal, ale ne tak pod jejich kopyty.

Od jara do podzimu se zubři pohybují ve skupinkách maximálně o pěti kusech. V tu dobu je můžete načapat na některé mýtině, ale to většinou jen o východu či západu slunce. V zimě jsou aktivní většinou celý den.

Jsou to opravdu majestátní zvířata, a když se stádo rozběhne pralesem, stojí to opravdu za to! Konečně přesvědčte se sami a zajeďte se do Bialowieze – nejlépe v zimě – podívat.

Text a snímky Jan KUSOLITS

 

vychází v 7:31 a zapadá v 17:58 vychází v 23:33 a zapadá v 14:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...