Časopis Myslivost

Únor / 2013

Černá zvěř …fenomén 21. století

Myslivost 2/2013, str. 6  RNDr. Jiří Zbořil
Přibližně před dvěma lety schválila Myslivecké rada ČMMJ myšlenku šéfredaktora tohoto časopisu, aby editorialem čili úvodním článkem každého čísla byly úvahy členů vedení Českomoravské myslivecké jednoty nad aktuálními tématy myslivosti. Zpočátku se náš kolektiv téměř předháněl, kdo a v kterém čísle bude mít to „své“ téma. Postupem času, což je přirozené a logické, myšlenek ubývá, mě nevyjímaje.

 

V minulých číslech byla diskutována aktuální témata, která se týkala jednak roku 2013 v souvislosti s končícím období nájemních smluv a jednak témata o vnitřních záležitostech naší organizace jako - nový software Diana, nové členské průkazy, dále informace o naší pojišťovně a pojištění či významné kulaté výročí založení naší jednoty. Jednalo se o konkrétní, faktické informace o aktuálních tématech naší myslivosti. V předchozích dvou ročnících jsem měl i já přesně vybrané téma a věděl jsem dlouho dopředu, o čem budu psát.

Letos tomu však bylo jinak. Dlouho jsem přemýšlel, a nakonec jsem se rozhodl pro úvahu nad, podle mého názoru, jedním z největších problémů české myslivosti, kterým je populační exploze černé zvěře. I když se o této tématice pořád často píše, domnívám se, že je natolik závažná a stojí vždy za zamyšlení. Chtěl bych se zmínit o tom, jak se v naší přírodě v poměrně krátké historii změnila početnost černé zvěře a jaké to s sebou přináší problémy.

Jsem přesvědčen, že v současné době je v našich honitbách černá zvěře již nejvýznamnějším druhem spárkaté zvěře, a to jak z hlediska produkce zvěřiny, loveckých příležitostí, tak i potenciálních problémů, které s sebou aktuální početnost přináší.

V lesních honitbách jsou myslivci rádi, kolik je černé zvěře, kolik přináší loveckých příležitostí, zvěřiny a potažmo financí. Na druhou stranu v ryze polních honitbách myslivci hořekují na vysokými stavy především v souvislosti s obrovskými škodami na polních kulturách.

Černá zvěř je u nás zvěří původní a její výskyt se v naší historii podstatně měnil. V polovině 18. století se začaly výrazněji projevovat škody na zemědělských porostech, a proto v roce 1766 vydala Marie Terezie patent, který nařizoval myslivcům (vlastníkům loveckého práva) hradit škody působené zvěří na polích.

Situace se nelepšila, proto jen o čtyři roky později vychází další zásadní nařízení, které ukládalo povinnost uzavřít veškerou černou zvěř do obor.

Na tento stav navázal syn Marie Terezie, císař Josef II, který v roce 1786 vydává nový patent, který zakazuje chov černé zvěře ve volných honitbách a povoluje její chov jen v oborách. Mimo obory byla černá považována za škodnou, kterou bylo nutno nemilosrdně hubit.

A takovýto stav vydržel téměř 170 let, tedy až do konce druhé světové války. Černá zvěř se ve volnosti vyskytovala jen zřídka, přičemž se jednalo o jedince, kteří buď unikli z obor, nebo k nám pronikli ze Slovenska. Tyto věty jasně potvrzuje fakt, že podle oficiálních statistik se v roce 1935 ulovilo jen 23 kusů černé zvěře. Obdobně tomu bylo ještě bezprostředně po skončení války, kdy v roce 1946 bylo uloveno 26 kusů.

Proto není divu, že náš přední zoolog profesor Julius Komárek konstatoval: „Bohužel je toto nádherné lovné zvíře v našich hustě obydlených zemích těsně před svým vymřením.“ I přes svou odbornost a erudovanost se mýlil. Nemohl totiž predikovat, jaké změny nastanou v naší krajině, v našem zemědělství a struktuře pěstovaných plodin.

Po druhé světové válce a po úniku černé zvěře z obor se však začalo odehrávat něco nevídaného. V roce 1965 bylo uloveno přibližně 3000 ks černé, v roce 1970 téměř 5000 ks, v roce 1980 pak 12 000 ks, v roce 1990 téměř 56 000 ks, v roce 2000 již 68 000 ks a v roce 2010 neuvěřitelných 144 000 ks. Stejná situace však nastala v řadě sousedních zemí jako v Rakousku, Německu, Slovensku, Polsku. Problém dokonce přesáhl již hranice Evropy a potýkají se s ním třeba na Americkém kontinentu nebo Austrálii.

Populační dynamika černé zvěře je naprosto výjimečná. Kromě drobných hlodavců nemá žádný z našich savců takovýto reprodukční potenciál jako černá zvěř. Významné faktory úspěšnosti druhu jsou, kromě zmíněné fertility, absence přirozených nepřátel, odolnost vůči klimatických faktorům a chorobám, noční způsob života, všežravost. Vše navíc podpořené obrovskou úživností naší kulturní krajiny, v níž černá zvěř žije. Pravidlem populační ekologie je, že čím je populace větší, tím větší jsou její výkyvy. Současná populace černé zvěře je velká a zmíněné pravidlo potvrzuje například meziroční nárůst odstřelu z let 2006 a 2007 o více než 100 %.

Vysoké stavy černé zvěře s sebou pochopitelně přinášejí řadu problémů. Na prvním místě se bezesporu jedná o astronomické škody na polních kulturách, které ke štěstí mnoha uživatelů nejsou vždy v plné míře uplatňovány. Velkým negativem je i rozšiřování divočáků na území, kde se dříve vůbec nevyskytovali, osídlování příměstských oblastí či městských parků, čímž dochází k bezprostřední interakci s člověkem. Stále je tu hrozba různých onemocnění jako trichinelózy, klasického moru prasat či nově diskutované Aujezskyho choroby, u níž bych se krátce pozastavil.

Jedná se o celosvětově se vyskytující virové onemocnění prasat, jakožto přirozeného rezervoáru viru. Choroba je přenosná i na jiná zvířata jako skot, ovce, kozy, králíky, kočky či psy. Choroba postihuje nervovou soustavu a respirační trakt s vysokou mortalitou. U psů není léčba možná a vakcína neexistuje. Alespoň pozitivní je informace, že nemoc není přenosná na člověka. V odborné publikaci „Rukojeť chovu a lovu černé zvěře“ autora Roberta Wolfa z roku 1995 je o této nemoci jen drobná zmínka, že o nemoci nejsou přesnější zprávy a že byla prokázána u jelení a srnčí zvěře.

Dnes o několik let později se choroba může stát velmi závažnou. Podle oficiálních údajů Státní veterinární zprávy bylo z více než 4 tisíc vyšetřených vzorků 34 % pozitivních na Aujezskyho chorobu. Současně je v oficiální tiskové zprávě doporučováno chovatelům loveckých psů, aby psi nepřicházeli do přímého kontaktu s divočáky a nebyli krmeni syrovým masem a vnitřnostmi (pozn. tepelnou úpravou se virus ničí). Domnívám, že zamezit krmení lze, ale zamezit kontaktu psů s divočáky nikoliv. Vždyť práce kvalitního lovecky upotřebitelného psa při společných lovech a dosledech černé zvěře je naprosto zásadní a nepostradatelná! Jsem sám osobně velmi zvědavý, jaký bude další vývoj této situace, která je dalším negativním důsledkem vysokých stavů divočáků na našem území.

Co říci na závěr. Jsem přesvědčen, že bude nezbytné využít všech zákonných možností k maximálnímu lovu a redukci početnosti prasete divokého, včetně možných výjimek ze zakázaných způsobů lovu na základě povolení státní správy. Co však považuji za nejdůležitější, je už konečně změna našeho myšlení v lovu divočáků. Je třeba vnímat problém reálně a hlavně chtít ho řešit. Všichni myslivci by měli chtít snížit stavy černé zvěře. Roční přírůstek je stále vyšší a nejsme schopni jej odlovit. Proto je podle mého názoru jedinou možností intenzivnější lov nositelek přírůstků, tedy bachyní.

RNDr. Jiří ZBOŘIL

předseda Ekologické komise ČMMJ

 

 

 

vychází v 7:34 a zapadá v 17:54 vychází v 0:48 a zapadá v 16:13 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...