Časopis Myslivost

Únor / 2013

Přesná střelba z kulovnice

Myslivost 2/2013, str. 52 
Ukázka z nově vydávané publikace Myslivecká střelba - Tipy a triky pro lepší trefu. Správné střelbě z kulovnice je v myslivecké praxi přikládán velký význam. Při lovu musí již první výstřel zasáhnout přesně a cíleně, jelikož právě první výstřel je zpravidla tím rozhodujícím, a mnohdy i jediným výstřelem. Dělení honiteb a optimalizace mysliveckých zařízení v nich umožňují zásadním způsobem zdokonalovat mysliveckou střelbu.

 

Stržení zbraně

Stržení zbraně je velice rozšířeno a není záležitostí jen méně zdatných střelců. Občas dojde ke stržení zbraně i u zkušeného střelce. Američané dali tomuto velmi rozšířenému jevu název „flinching“.

Stržení zbraně je v podstatě předpokládaný, očekávaný „úlek“ ze zpětného rázu, rány (též sonický třesk) a výstřelového ohně. To znamená, že se jedná o přirozenou reakci na doprovodné jevy při výstřelu, která se ovšem projeví ještě předtím, než k vlastnímu výstřelu vůbec dojde.

Tlak zvuku může být u různých ráží, délek hlavní a tlaků plynů při ústí hlavně tak vysoký, že může nastat počáteční trauma z rány, ale i trvalé poškození sluchu. To se může stát především tehdy, je-li instalována úsťová brzda. Na neodhlučněných střelnicích, nebo když se ústí nachází blízko okna střelecké kóje, zastihne střelce, ale i „přihlížející posluchače“, rána výstřelu v plné síle.

Poškození sluchu lze eliminovat na střelnicích použitím ochranných pomůcek, tzv. chráničů sluchu. Zatímco zpětný ráz je pociťován velice individuálně, způsobuje výstřelová rána větší úlekovou reakci, jak je možno sledovat i na přítomných nestřílejících divácích.

Zpětný ráz, lépe řečeno jeho síla je odvozena od hmotnosti zbraně, střely a množství použitého střelného prachu v souvislosti s tlakem plynů při ústí hlavně. Zbraň a použité střelivo musí být vždy v plném souladu. Použijeme-li u lehké zbraně příliš silnou střelu, dojde k nesouladu, který se projeví příliš silným zpětným rázem.

Ačkoliv je zpětný ráz ve své podstatě výsledek fyzikálních zákonů konstantní v konkrétních daných podmínkách, je pociťován a „vstřebáván“ střelcem vždy velmi individuálně. Kdo používá svou lehkou zbraň na šoulačku se střelivem silné ráže, může její „rázný projev“ očekávat při každém výstřelu, ať už na střelnici nebo při lovu.

Ten správný projev zpětného rázu si střelec „zafixuje“ patrně až tehdy, když dostane při výstřelu „pěknou facku“ nebo se stane svědkem, jak „facku“ dostal někdo jiný. Vlastní zbraň by měl mít každý myslivec zoptimalizovanou pro své tělesné dispozice a způsob použití. Jedná se především o správnou ráži, hmotnost, správnou úpravu pažby a vzdálenost oka od okuláru puškohledu. Pak bude na zpětný ráz připraven.

Když si někdo půjčí střelnou zbraň a bez dostatečného prověření výše uvedených faktorů ji použije se zalícením, jak je zvyklý, může dojít k tomu, že příliš krátká pažba nebo příliš vzadu posazená montáž optiky mu způsobí velmi bolestivé poranění v oblasti nosu nebo oka.

Nesprávně tvarovaná pažba může kromě toho způsobit bolestivý kontakt mezi rukou, která střílí, a obličejem nebo prstem a závěrovou páčkou nebo též předním očkem na řemen a rukou držící zbraň.

Zpětný ráz lze korigovat pomocí úsťových brzd. Jejich působení s sebou ovšem přináší i to, že proud plynů, ale také rána výstřelu, jsou vedeny do stran nebo dozadu, a tím jsou postiženi kromě střelce i lidé v jeho blízkosti. Zatímco na střelnicích je použití pomůcek na ochranu sluchu samozřejmostí, k jejich používání při lovu se stavíme velmi macešsky. U moderních elektronických ochran sluchu se nechají zesílit přirozené zvuky z okolí, aby se tak utlumil zvuk výstřelu. Záblesk při výstřelu z ústí hlavně je za dne téměř neregistrovatelný a za tmy pouze při špatném souladu délky hlavně s laborací náboje. Silný záblesk je zpravidla spojen se silnou ranou. To vše může vést k tomu, že již při nabíjení zbraně se může projevit prvotní tendence stržení zbraně.

Kdo se na výstřel správně připraví, bude sice též výstřelem „překvapen“, ale na výslednou polohu bodu zásahu to nebude mít prakticky žádný vliv. Z trénovaného střelce také nespadne žádné „napětí“, protože už přece střílí uvolněně, bez „napětí“. Kdo nemá potřebu výstřel „psychicky strávit“, je samozřejmě rychleji připraven na další výstřel.

Stržení zbraně vyvolává napětí a jakási křeč, strnulost celého těla, ale odeznívání následných projevů potřebuje ještě další čas po samotném výstřelu. Přehnaně řečeno, je celý člověk jaksi „stažen do sebe“. Svaly v křeči, krátký úsečný dech a zrychlený puls. A k tomu psychická zátěž, stejná jak při střelbě na terč před publikem, tak v osamění v lese při střelbě na zvěř, jedno jakého druhu.

Jako recept proti strhávání zbraně se doporučuje začínat střílet s lehkými rážemi. Tím se lze připravit na střelbu beze strachu. Může se ovšem stát, že když aspirant střelby po této přípravě sáhne po zbrani velké ráže, opět dostane strach. Nedá-li se pomocí zde uváděných návodů „dohromady“ sám, měl by v sobě najít tolik odvahy, aby si přiznal tuto slabost a požádal o pomoc odborníka, například důvěryhodného učitele střelby na střelnici či pedagogicky nadaného staršího kolegu myslivce. V rámci svého programu výchovy mladých myslivců i početných střeleckých akcí jsem touto metodou dopomohl již mnohým myslivcům k přesnější trefě. Každého přece uklidní, když se může na své střelecké umění spolehnout a nemusí mít obavy z toho, že jeho výstřely jsou dílem náhody.

 

 

Lovecká horečka a strach z výstřelu

Stále kolem slyšíme, čteme a vidíme, že lovec je často při pohledu tváří v tvář zvěři tak rozechvěn, že není schopen vystřelit správně cílenou střelu. Lovecká horečka je z mého pohledu především strachem z výstřelu. Již na střelnici je možno sledovat analogický jev. Mnoho myslivců je rozechvěno již při vsouvání náboje do nábojové komory či do hlavně zbraně: člověk má pocit, jako by se vše kolem proti němu spiklo, čas do výstřelu se mu natahuje, a to všechno hlavně tehdy, když se mu někdo dívá přes rameno…

 

Střelba na terč

Při střelbě na terč se zbraň musí nabít a zajistit, nastavit, odjistit, zamířit, eventuálně přepnout, což následně vyžaduje opětné nastavení, poté je třeba napnout napínáček, následně opětovně zamířit a poté konečně – v rozporu s dosavadní průpravou – s křečovitým zátylkem a zavřenýma očima vystřelit! To všechno bez toho, že by se musel kontrolovat trefovaný cíl a úhoz střely na cíl, jelikož terč stojí nehybně našíř proti střelci a nikam neuskočí. Přitom ani zde není bezpečnost a kontrolovaná rychlost v žádném rozporu. Čím více si myslivec jednotlivé úkony potřebné ke správnému výstřelu zautomatizuje, tím více se může koncentrovat na prvotní a zásadní smysl výstřelu, což je správná a co možná nejpřesnější trefa.

 

Strach z výstřelu

Strach z výstřelu si můžeme rozdělit do několika oblastí. Jako první uveďme reakci zbraně. Zpětný ráz, rána, výšleh plamene z ústí hlavně vyvolávají působením energie záblesk světla, hluk a náraz, tedy vjemy pro rameno, oko a uši, kterých se střelec může leknout. Kdo se těchto doprovodných projevů bojí už dopředu a nechá se jimi zastrašit, nemůže s přesností říci, v jaké poloze se v momentě výstřelu nacházela mířidla. Jinými slovy – v momentě výstřelu strhl zbraň.

Jako další rizikový faktor uveďme u mladých myslivců, hostů a dobrých přátel chybování ve správném určení zvěře a následné riziko nepřesného zásahu. A přitom by se dotyčný host chtěl svému hostiteli prezentovat čistým a správným zásahem. Aby předešel konfliktu, vymlouvá se pak na to, že neměl správnou vzdálenost nebo možnost vidění. Což je stejně neuspokojivé jak pro hosta, tak i pro hostitele. A přitom stačí jen malé úsilí a můžeme nepříjemnostem předejít.

 

Střelba na zvěř

Při střelbě na zvěř je lovec vystaven určitému časovému tlaku: není známo, jak dalece se ještě lovený kus přiblíží, postaví-li se kolmo a zůstane-li tak dostatečně dlouho stát. Protože zvěř při větření a braní paše často hýbe hlavou a krkem, je vhodné mířit na ta místa, kde je největší smrtelná zóna a nejmenší pohyb, tedy na tělo (na komoru). Podle jednotlivých druhů zvěře je tato plocha tak velká, že je v mnoha případech těžko vysvětlitelné, že i při střelbě na střední či dokonce krátkou vzdálenost se lovec špatně trefil či úplně minul cíl. Dá se to ještě pochopit při střelbě na úzké, štíhlé tělo lišky na 100 m, ale netrefit na 50 m statný kus spárkaté zvěře, to je „umění“.

V této souvislosti chci zmínit střelbu na krk, o které se vyprávějí různé legendy. Již malé odchylka v zásahu může mít fatální následky, neboť zvěř s krkem prostřeleným ve spodní části může ještě prchnout, ale potom někde ve velkých bolestech po dlouhou dobu zhasíná. Tedy jako upozornění přidávám: síla krku srny, do nějž je potřeba se trefit, aby srna zhasla v ohni, se rovná průměru devítky na terči. A jak často trefíte devítku?

Doporučení, že při střelbě zezadu nedochází pouze k poranění, je mylné, jak dokazují dva následující příklady. Asi na 70 kroků byla zezadu na krk trefena štíhlá srna odpovídající ráží. Na sněhu se dala pobarvená stopa a místo, kde kus zůstal stát a kde ztratil více barvy, dobře najít. Po 300 m ležela vykrvácená srna, protože měla prostřelenou krční tepnu. V druhém případě bylo stříleno na krátkou vzdálenost srnci na krk. Ten po první ráně krátce bekal. Vydržel po dobu znovunabití a druhou ranou padl. První rána jeho krk jen „štrejchla“ a způsobila pomalé krvácení. Srnec by umíral v bolestech. Tolik ke střelbě na krk, která podle rozšířeného názoru připouští jen dvě možnosti: ránu smrtelnou nebo ránu, která mine.

Při vábení pískáním na vábničku větří srna bez pohybu jen velmi krátce. Kdo není připraven, musí počítat s pohyby, které mu přesný zásah značně ztíží a měl by v takovém případě od střelby na krk upustit. Dá se ale nacvičit dostatečně simulovaně, za podmínek blížících se podmínkám při lovu, správný zásah ve správném čase. Kdo si není jist, že vybraný kus smrtelně zasáhne, nesmí pokrčit prst na spoušti. Již dopředu očekávaný špatný výstřel nesmí vůbec padnout. Náročný dosled a dlouho zhasínající kus, které následně zhasne včas nedosledován v bolestech, není cílem správného myslivce. Myslivecky správný je takový výstřel, kdy pravděpodobnost správného zásahu je vyšší než možnost, že střelec mine.

Samozřejmě, že se každému může stát, že ho přemůže lovecký zápal a ten mu nedá dostát všem pravidlům, a jen ten, kdo mu nikdy nepropadl, může ty druhé tvrdě odsuzovat. Ovšem bezmyšlenkovitě ještě jednou vystřelit po prchajícím kusu, to není omluvitelné a nemá se správným mysliveckým chováním nic společného.

Také jsem zažil, že známý lovecký průvodce dal povolení k odstřelu zvěře mladému myslivci a výsledkem byl pouze postřelený divočák. Přitom po něm nepožadoval ani jeden zkušební výstřel, aby se přesvědčil o jeho střelecké zdatnosti. Ten, kdo jako myslivec s přesně na srdce mířeným výstřelem zhasne zvířeti světlo života, nachází se velmi pravděpodobně pod určitým psychickým napětím. Pod tíží pocitů nebývá hlava chladná a ruka klidná. Pak se může stát, že i na krátkou vzdálenost správně nezasáhne nebo jen poraní na široko před ním stojící kus, přičemž odchylka chybného zásahu je tak velká, že by na sto metrů ani neudělala dírku do terče.

Když se ta změť pocitů u lovce projeví až po úspěšném ulovení zvěře, je to ještě pochopitelné. Ale v žádném případě si za takových okolností myslivec nesmí povolit druhý výstřel. U koho se takovéto nervové rozechvění projeví – ať už při střelbě na jelena nebo lišku – musí bezpodmínečně zapracovat na zvládání svých nervů a citů anebo nepřikládat prst na spoušť.

 

Lovecká horečka

Myslivci se může při pohledu na vysněný kus zvěře, který se nachází ve správné myslivecké vzdálenosti, stát, že touha po úlovku zaplaší všechny rozumem diktované úvahy a pochyby. Lovecká horečka není v žádném případě v přímé úměře s velikostí loveného kusu. Jakmile lovec vymění dalekohled za pušku, stoupá adrenalin a spolu s fyzickou zátěží se dostavuje psychické napětí podprahově vyvolávané respektem ze zbraně.

Na tomto místě není od věci zmínit časté a nikoli neopodstatněné podezření, že leckterá liška nebyla skolena kulí ne proto, že myslivec čekal na „lepší kořist“, ale proto, že malý cíl by na sto metrů mohl minout a „drahá střela“ by tak přišla vniveč. Špatné zásahy jsou ze 70 % způsobeny stržením zbraně a z 20 % špatným založením zbraně. Obojí jsou špatné návyky, které se samozřejmě dají korigovat a odstranit. Člověk musí jen chtít, neboť při střelbě na terč neexistují žádné z těch příčin špatných výstřelů v honitbě, které jsme zmiňovali.

Zbývajících 10 % špatných zásahů připadá na špatné rozeznání podmínek, jako je vítr, vzdálenost nebo chování zvěře, i když se o procentuálním rozložení těchto příčin dá diskutovat. O stržení zbraně a založení zbraně jsme mluvili v předchozích řádcích.

My civilizovaní myslivci (minimálně mnoho z nás) si o sobě myslíme, že lovíme racionálně bez zapojování citů. Když se ukáže divoká zvěř a rýsuje se dobrá příležitost k výstřelu, podlehne mnohý z nás rozechvění. Sami to často ani nepozorujeme, o to víc si toho ale všimne náš soused, kamarád myslivec nebo lovecký průvodce při poplatkovém lovu. Stejně tak tomu je na střelnici: když vedle nás stojí lepší střelec, otálíme tak dlouho, než ten druhý opět usedne se svou zbraní a soustředí se pouze sám na sebe. Kdyby přírodní „člověk - lovec“ lovil tak, jako mnozí naši „tvrdí“ nimrodi, musel by nutně zemřít hlady.

Dobře zasáhnout nejsou žádné čáry. Kdo si jednou předsevzal zapracovat na svém střeleckém umění, velmi záhy zaznamená, že výsledky dosažené na terči mu zvednou sebedůvěru při střelbě v myslivecké praxi a jeho zásahy budou jistější a přesnější. Přitom se ještě utvrzuje v poznání, že rychlým stiskem spouště neletí střela v žádném případě rychleji.

Cesty k „čisté“ ovládané a promyšlené střelbě jsou rozmanité. Člověk se jen musí chtít na tuto cestu vydat. Jen proto, že staří myslivci to vždycky „tak“ dělali, nemusí všechno být správné. A ne všechno se tedy mladý myslivec musel správně naučit – možná právě proto, že vyučující „odborník“ to sám lépe neuměl.

Pokud jste dočetli až sem, jste pravděpodobně zvědavi, co vás očekává nyní. Nic z toho, co tu čtete, není takzvaně vycucáno z prstu, nýbrž jsou to všechno praktické poznatky, triky a zkušenosti nasbírané za padesát let myslivecké praxe, které si navíc ověřili i jiní myslivci a střelci. Jak jsem již zmínil, rozdíl mezi střelnicí a lovem je daleko menší – zvláště co se týče střelby s oporou nebo jen opřením – než se traduje anebo dokonce tvrdí. Při lovu lze přinejmenším stejně dobře stisknout spoušť jako na střelnici. A co se týče opory a založení zbraně, přinášejí v tomto ohledu různé nabyté dovednosti, jako například při šoulačce, lepší výsledky, je-li myslivec ochoten si je osvojit.

Přesná střelba z lovecké pušky není žádné čarování, a když jiný myslivec zasáhne lépe, měl by to pro nás být dostatečný podnět k tomu, abychom kriticky zhodnotili své střelecké umění a zapracovali na jeho zlepšení.

 

Na střelnici

 

Střelba kulí

Jakkoliv banálně to zní, základy pro dobrý výstřel získáváme již při přípravě na lov nebo střelbu na střelnici. Člověk by se na střelbu měl těšit a nepropadat panice. Střelba souvisí se spoustou vnitřního klidu a ovládání a soustředění je možné se naučit. Kdo usedá se střelnou zbraní vynervovaný, nemůže uvolněně střílet ani na terč, a tím spíš ne při lovu, kde často záleží na prvním a jediném výstřelu.

Na střelnici chceme naši zbraň nastřelit na požadovanou polohu bodu zásahu, odzkoušet přesnost zbraně a munice, prostě obeznámit se se svou zbraní natolik, abychom si veškeré postupy při manipulaci s ní zautomatizovali tak, jako řazení, dávání blinkru, točení volantem a brzdění při jízdě automobilem. Kdybychom se věnovali své zbrani, tak jako se věnujeme svému automobilu, nemuseli bychom se pokaždé na každou situaci „nastavovat“, nýbrž bychom byli v naprosté většině případů tak rychle připraveni, že by byl „čistý“ výstřel zaručen. Zpravidla jezdíme stejným autem, často ale používáme více různých loveckých zbraní. Už jenom proto dochází k různým úkonům při manipulaci s nimi.

Stále dokola slyšíme stejnou otázku: Jak se vlastně správně střílí? Samozřejmě, můžeme říci, že kdo trefí, střílí správně. Mnozí trefují dobře a vůbec nevědí proč, neumějí to prostě vysvětlit.

Přenesme se nyní fiktivně na střelnici; některé detaily nám možná budou znít trochu zvláštně, triviálně, ale uvidíme, jak se s tím vypořádáme. Hlaveň zbraně jsme doma vyčistili od olejových zbytků a zbraň se nachází v technicky bezchybném stavu. Řemen je v souladu s předpisy odejmut, aby se zbraně do sebe vzájemně nezaklesly, nezachytily. S otevřeným závěrem zbraně si najdeme na střelnici místo, kde budeme nejméně rušeni. Pak si připravíme oporu, která je na střelnici k dispozici nebo kterou jsme si přinesli. Podle své výšky upravíme oporu pro přední i zadní část pažby. Nejlepší jsou benchrestové podpěry a polštáře plněné pískem. Ty ne zcela naplněné se lépe přizpůsobí konturám pažby. Vše je samostatný úkon, od přípravy munice po nasazení chráničů sluchu, které bychom si měli nasadit nejlépe ihned po vstupu do prostoru střelnice. Střelecký dalekohled (spektiv) nám ušetří čas u přibližovačů terčů. Výška sedadla musí odpovídat k výšce stolu. Střelecký stůl musí být stabilní a poskytovat dostatek místa pro přední i zadní oporu pažby a obě paže. Na sedadle sedíme zeširoka, obě nohy na zemi. V žádném případě ne tak, jak vidíme na obrázcích (šipky). Otáčivé židle nebo kancelářské židle jsou nevhodné!

Má-li naše puška volně plovoucí hlaveň, předpažbí (přední část pažby) opřeme daleko vpředu o pytel s pískem nebo střeleckou stolici. Oba lokty leží na střeleckém stole. Zadní část pažby se opírá o zadní podpěru pažby nebo pytel s pískem. Rukou, která drží zbraň, připravíme pytel s pískem nebo nastavitelné opory tak, aby byla zajištěna exaktní poloha směrem k terči. Na předpažbí nebo dokonce na puškohledu nemá ruka, která drží zbraň, co dělat. Rukou, která střílí, přiložíme pažbu do ramene do stabilní pozice (nesmí ale křečovitě tlačit). Lícní kost leží na hřbetu pažby. Dáváme pozor na vzdálenost oka od puškohledu. Položení zbraně s lůžkovým závěrem do opory není dobré provádět bezprostředně před lučíkem, neboť krátká plocha opory po zadní část pažby způsobuje spíš zhoršený rozptyl. Jelikož krátké předpažbí tak jako tak přiléhá k hlavni, může být zbraň položena do opory, která vyloučí odskočení zbraně, v podstatě daleko vepředu. Stále znovu slyšíme, že zbraně s lůžkovým závěrem se mají opírat v místě, kde se nachází příčný čep hlavní („šarnier“), což ovšem lovecká praxe nikterak nepotvrzuje.

Na střelnici dělejme se zbraní vždy pouze nezbytně nutné úkony. Nabít, je-li třeba přepnout nebo napnout napínáček a podle počtu výstřelů jednoduše opakovat. Střílíme-li z vícehlavňové zbraně pořád stejnou hlavní, odpadá i přepínání. Abychom stříleli jako na lovu, nabíjíme ovšem všechny hlavně. To se týká i zasunutí a vysunutí vložných hlavní. Pevně sletované svazky hlavní necháme vždy dostatečně zchladnout, což může trvat i deset minut.

 

Příprava na výstřel

Optiku nastavit na cíl, to je na celém střílení ještě to nejjednodušší. Znovu a znovu můžeme pozorovat, že střelci příliš dlouho zaměřují, zbytečně mnoho času jim utíká nastavováním zbraně. I když dotyčný střílí ze stejné opory a se stejným založením zbraně, trvá to mnohdy nápadně dlouho, než padne další výstřel. Snadno si můžeme představit, že při případné střelbě na divokou zvěř by v takovém případě nestačil čas na zdlouhavé nastavení zbraně a nelze následně doufat, že se to dá dohnat zbrklým výstřelem. Při střelbě na terč je sice určení cíle jednodušší (bod na terči), ale při střelbě na zvěř si myslivec určuje vhodný bod pro zásah sám. Příliš dlouhé „zírání“ na cíl unaví oko, které se může zalít slzami a obraz budeme mít nejasný.

Nošení brýlí nemá na míření vliv. S brýlemi nebo bez nich – pomocí dioptrické korektury na okuláru zaměřovacího dalekohledu se dá ostrost nastavit podle oka. Nezapomínejme ale, že brýle redukují vzdálenost oka od puškohledu. Brýle se nám také mohou zamlžit působením dechu, sněhu nebo deště, a tím může dojít ke značnému omezení našeho vidění.

Kdo nedokáže zavřít oko, kterým nemíří, bez křečovitého stažení celého obličeje, měl by zkusit mířit bez zavření oka. Nedokáže-li myslivec správně rozpoznat to, co vidí, doporučuje se zakrytí oka, kterým se nemíří, stejně, jako to obvykle dělají sportovní střelci. Ve specializovaných obchodech jsou k dostání speciální krytky pro použití různých okulárových průměrů. Mrkání nevadí, výstřel ale nesmí padnout při zavřených očích.

 

Správně dýchat je důležité!

Dýchání ovlivňuje tlukot srdce a tím způsobuje „poskakování“ zaměření na cíli. Držíme-li zbraň tak pevně, až nám bělají klouby na prstech, přenáší se zesíleně náš tep. Poté, co pevně sevřeme pistolovou rukojeť a zbraň opřeme do ramene celou plochou botky pažby, se dvakrát až třikrát zhluboka nadechneme a vydechneme. Při „dýchání břichem“ zůstává naše tělo klidnější, než když napumpujeme celý hrudní koš. Při střelbě vleže je tomu právě naopak.

Držíme-li zbraň vzadu pouze rukou a není-li opřena o střeleckou oporu, musí nám bod v průsečíku záměrné osnovy ukazovat na cíl v momentě výdechu. Po třetím nadechnutí jen zpola vydechneme, zbývající dech zadržíme až do momentu výstřelu. Trvá-li to delší dobu, než dojde k výstřelu, netrápíme se nedostatkem vzduchu, nýbrž celý proces opakujeme. Časem nám postačí se jednou až dvakrát zhluboka nadechnout.

 

Správně stisknout spoušť je alfa a omega

Příčinou mnoha špatných zásahů je chybné přesvědčení myslivce, že musí spoušť ve správném momentě stisknout co nejrychleji, bez předchozího „podržení“. Jenomže, čím rychleji pohneme prstem na spoušti, tím více hneme rukou v jakémsi střelném pohybu, přičemž sevřená pěst (u praváků) pohne pažbou trochu doleva. Následkem toho dojde k většímu či menšímu vychýlení výstřelu doprava. Přizvednutím ramene a nebo ruky během stisku spouště dojde ke změně polohy bodu zásahu ve směru podstřelení. Střílí-li více střelců více výstřelů na jeden terč, leží většina zásahů vpravo nebo vpravo dole pod středem.

Některé spoušťové jazýčky jsou umístěné v lučíku tak natěsno, že se střelec skutečně nejdříve musí podívat, na kterém že to jazýčku vlastně má položený prst. To ovšem znamená, že musí na moment spustit oko ze zaměřovaného cíle. Pohybuje-li v takové chvíli se zbraní s již napnutým napínáčkem, dochází samozřejmě ke zvýšenému riziku nechtěného výstřelu. Záměna jazýčků spouště a napínáčku není vůbec výjimečnou chybou a špatnou manipulací se zbraní nebo nechtěným výstřelem došlo již často k vážným úrazům.

 

Pozorování stisku spouště

Může se nám to zpočátku zdát až trochu komické, ale přivede nás to na správnou cestu při výstřelu. Nenabitou zbraň s napnutým napínáčkem uchopíme oběma rukama a ze strany pozorujeme práci prstu na spoušti. I když nemáme zbraň ve správném založení a neklademe důraz na správné dýchání při výstřelu, sledujeme proces stisku spouště. Tedy sledujeme, jak se náš prst pokrčí na jazýčku spouště a spustí zámek. Již přitom člověk vidí, že se spoušť o odporu nějakých 800 až 1000 g nechá stisknout kontrolovatelněji než napínáček.

Poté si zkusíme simulovat výstřel z nenabité zbraně při správném založení. Můžeme použít vybíjecí náboje (náboje, které zabraňují destrukci zápalníku při spuštění naprázdno), abychom šetřili zápalník. (Nepoužívat vystřelené nábojnice!) Nedojde-li při výstřelu ke stržení zbraně, stojí nastavení mířidel po „kliknutí“ nebo „klepnutí“ stále přesně na cíli.

V rámci přípravy na lov v zimě bychom si měli zkusit též stisk spouště v rukavicích. To nám ukáže, jaké další nebezpečí – zavadění o spoušť při napínání – na nás ještě číhá.

Takto nacvičený „viděný“ stisk spouště si můžeme poté při ostré střelbě v lovecké akci „virtuálně“ představit. Soustředíme se na ukazovák na spoušti a pomalu stiskneme. Má-li naše opakovačka zpětný napínáček, zkusíme si to jednou bez napnutí: Prst přiložíme zepředu, myslíme na správné dýchání a pomalu zpředu stiskneme. Existují zpětné napínáčky, které se dají výborně stisknout bez předchozího napnutí. Vyvineme-li na zpětný napínáček příliš velký tlak ze strany, může se stát, že dojde pouze k vyřazení napínáčku. A ještě jednou: střelba v rukavicích s napínáčkem je nebezpečná. Nicméně i to lze nacvičit, když se důkladně obeznámíme s reakcí a vlastnostmi spouště naší zbraně. Pokud jsme technické předpoklady již probrali, můžeme se věnovat založení zbraně, které stejně jako stisk spoušti významně ovlivňuje přesnost střelby z lovecké zbraně.

Heinrich WEIDINGER

 

Ukázka z nově vydávané publikace Myslivecká střelba - Tipy a triky pro lepší trefu.

Správné střelbě z kulovnice je v myslivecké praxi přikládán velký význam.  Při lovu musí již první výstřel zasáhnout přesně a cíleně, jelikož právě první výstřel je zpravidla tím rozhodujícím, a mnohdy i jediným výstřelem. Dělení honiteb a optimalizace mysliveckých zařízení v nich umožňují zásadním způsobem zdokonalovat mysliveckou střelbu.

I při moderním vybavení platí, že více než na technice záleží na jejím použití, což při střelbě z lovecké pušky znamená především dbát na správné založení zbraně, dobře zvolenou oporu a soustředěnost při stisku spouště. Ještě předtím, než se rozhodneme střílet na stojící či běžící zvěř, musíme naši střelbu natolik zoptimalizovat, abychom stříleli jistě a přesně.

Opakovaným procvičováním střelby získá každý myslivec potřebné předpoklady pro myslivecky správný lov. K tomuto vás povede jednoduchým způsobem tato knížka, rady a návody v ní jsou odzkoušené mnohaletou praxí. Autor této knížky Heinrich Weidinger  byl po dlouhá desetiletí lektorem a školitelem mladých myslivců. Publikuje též v různých časopisech o myslivosti, lovectví a zbraních. Vychází z vlastních padesáti let sbíraných mysliveckých zkušeností.

vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...