Časopis Myslivost

Únor / 2013

Úvaha o stanovení počtu srnčí zvěře v honitbě

Myslůivost 2/2013, str. 14  Mgr. Josef Drmota
Po několika kladných ohlasech, které redakce obdržela od čtenářů Myslivosti poté, co byl v loňském roce uveřejněný příspěvek „Úvaha o početním vývoji a změnách v chování srnčí zvěře“, jsem byl požádán, zdali bych se nechtěl v podobném duchu vyjádřit také k otázce stanovení stavů srnčí zvěře v honitbách.

 Tato problematika je aktuální nejen v souvislosti s každoročním vypracováním plánů lovu, ale také vzhledem ke konci nájemních smluv, k jednání s držiteli honebních pozemků i s ohledem na poškozování lesních kultur, kterých se srnčí zvěř může při lokálně vysoké koncentraci a při nevhodném způsobu mysliveckého obhospodařování dopouštět.
Protože v tomto případě opětovně vstupuji do citlivé oblasti, dovolím si zdůraznit, že celý příspěvek je nadepsán a koncipován skutečně jako úvaha mysliveckého hospodáře pracujícího dlouhodobě se srnčí zvěří v podmínkách lesní honitby. Následujícími řádky si proto nečiním žádné nároky na zobecňování uvedených závěrů a netvrdím ani, že mají obecnou použitelnost. Budu rád, bude-li na ně v podobném duchu také nahlíženo. Vyvolají-li navíc na stránkách našeho časopisu případnou navazující výměnu zkušeností, splní svůj účel nad očekávání.

 

Stanovení počtu zvěře

 

Otázky stanovení co nejpřesnějšího počtu zvěře, pohybující se v našich honitbách, zaměstnává myslivce, majitele i uživatele pozemků permanentně. Jedná se navíc o značně problémovou záležitost, v rámci které se mnohde střetávají zájmy myslivecké, zaměřené obvykle na chov atraktivního počtu zvěře, se zájmy osob hospodařících na honebních pozemcích, jejichž cílem je dosažení co nejmenších škod zvěří na pěstovaných kulturách.

Celá tato problematika je značně obsáhlá a nezávisí pouze na celkovém stavu zvěře. Promítá se do ní způsob hospodaření, typy a prostorová struktura kultur, úroveň myslivecké péče, lovecký tlak i jiné faktory, jejichž rozbor přesahuje rámec tohoto příspěvku. Stav zvěře je nicméně jedním z limitujících bodů veškerých diskusí.

Na dodržení regulí myslí i současná legislativa, která nařizuje chovat v každé honitbě zvěř v rozmezí minimálních a normovaných stavů a provádět každoroční sčítání. A zde se právě dostáváme k jádru našeho problému a k otázce jak dosáhnout co nejlepší, tedy nejpřesnější, představy o počtech námi obhospodařované zvěře.

Myslivcům je dobře známá současná praxe, která spočívá ve stanovení dvou závazných termínů pro sčítání zvěře, které každoročně vyhlašuje orgán státní správy myslivosti. Výsledky sčítání pak slouží jako podklad pro vypracování plánu lovu, po jehož realizaci by měly být stavy zvěře ve výše uvedeném rozpětí.

Nemusím snad ani zdůrazňovat, že výsledky sčítání musí být uživateli honitby potvrzeny jejím držitelem. Prostřednictvím tohoto kroku je tedy zaručena kontrola a zejména přímá účast majitelů či správců honebních pozemků na regulaci stavů zvěře.

Tento stručně popsaný logický postup nečiní ve většině případů problémy. Ty se však často dostavují při samotném sčítání vázaném přímo na konkrétní termín. Stačí si jen uvědomit některá úskalí, která mohou sebelépe motivovanou snahu zhatit. Dlouhotrvající mlhy, vysoká sněhová pokrývka potažená ledovou krustou, silný vítr či nabídka atraktivní potravy v sousední honitbě, to vše dokáže srnčí zvěř koncentrovat ze širokého okolí na jediném místě nebo zamíchat s jejím chováním natolik, že se nám sledované úseky mohou zdát zcela prázdné.

Z těchto důvodů hovoří většina rozumných praktiků o kvalifikovaném dlouhodobém odhadu počtu zvěře, který se ve stanovené termíny upřesňuje místním šetřením, při zohlednění momentálních podmínek a v závislosti na dlouholetých zkušenostech. Právě zkušenost a trvalé sledování populace srnčí zvěře hrají při stanovení jejího počtu podle mého názoru rozhodující roli.

 

Metody sčítání a jejich úskalí

 

Metod, jak provádět vlastní sčítání v určených termínech, popisuje literatura několik. Mezi klasické patří prohánění transektů, které je založené na protlačení vzorových ploch v honitbě - nadprůměrně, průměrně a podprůměrně zazvěřených. Tyto plochy se proženou za pomoci honců, podle předem domluveného postupu se spočítají vytlačené kusy a výsledný stav zvěře se určí přepočtem hektarů na celkovou plochu honitby.

Uvedená metodika se hodí zejména pro zvěř drobnou. U srnčí zvěře ji lze v lesním prostředí také použít, nicméně jsem ze zásady proti tomuto postupu. Sčítání se většinou provádí ve druhé polovině zimy. Srnčí zvěř je v té době v klidovém režimu a potřebuje zoufale šetřit energií. Podobný zásah pro ni znamená stres, dlouhé úprky ve sněhu, vysílení, poranění běhů o ledový škraloup a tedy ohrožení na životě.

Nic nám ovšem nebrání, abychom podobný princip využili již během naháněk na černou zvěř nebo lišky a během honů na zvěř drobnou. Přestože se tyto akce konají o pár týdnů dříve, bývá již tehdy srnčí zvěř koncentrovaná na tradičních zimovištích v krytinách. Je pak jen na mysliveckých hospodářích, aby si během lovu dokázali vyzpovídat zodpovědné střelce, kolik zvěře bylo z jednotlivých lečí vytlačeno. Podobná představa není určitě v dalším období na závadu.

Druhou metodou, doporučovanou většinou myslivecké literatury, je metoda přímého pozorování zvěře. Jedná se o způsob, kdy se po ploše honitby rozmístí dostatečný počet sčítačů, kteří obsadí zajímavá místa - okolí krmelců, oblíbené ochozy, porosty ostružiníku, nezasněžená pole a jiné zajímavé lokality spojené se zdroji potravy. Sčítači musí být jednotně proškoleni, poučeni a vybaveni záznamovými archy, do kterých zapisují počty zvěře, eventuálně její pohlaví a rozpoznávací znaky, čas příchodu, odchodu apod. Tyto údaje se pak jednotně kumulují do výsledné podoby.

U této metody je nejlepších výsledků pochopitelně dosahováno v polních částech honitby, kde se zvěř koncentruje do početných tlup na přehledných lánech ozimů nebo řepky. V tomto případě je nezbytné vzít na vědomí, že zvěř zde koncentrovaná nemusí nutně náležet pouze do dané honitby, ale že se jí část po ukončení zimy rozejde do honiteb sousedních.

Metoda přímého pozorování je poměrně spolehlivou, nicméně může narazit na již zmíněné úskalí – nepřízeň počasí. Zvěř při něm zůstává zavláčená v krytinách a na přehledná prostranství nevytáhne.

Jako poměrně vhodné se jeví i metody založené na studiu pobytových znaků zvěře. Jedná se o sledování stop, loží nebo trusu zanechaného na konkrétních místech zvěří. Tyto způsoby však vyžadují momentálně příznivé podmínky (zejména čerstvý sníh – tj. obnovu) a vysokou míru zkušenosti sčítačů. Ti totiž musí odhadnout nejen dobu od ukončení sněžení, ale také pohybovou aktivitu zvěře v daném období.

Jako velmi zajímavé se jeví sčítání loží zanechaných v blízkosti krmných zařízení. Zvěř si je vylehává po nasycení a následně na nich přežvykuje. Máme-li tedy k dispozici čerstvý sníh, je také značná šance, že lože zanechaná zvěří budou zhruba odpovídat kusům koncentrovaným v blízkosti konkrétního mysliveckého zařízení. Podmínkou je zde ovšem vhodná lokalizace zařízení, blízkost krytiny a dlouhodobý klid v jejím okolí.

Mezi novější metody se zařazuje studium množství ukládaného trusu, o kterém bylo nedávno podrobně pojednáno na stránkách Myslivosti. Je to metoda výrazně pracnější, vycházející ze studia počtu hromádek trusu, zanechaných na místě zvěří. Vyžaduje ovšem značnou pečlivost spočívající ve vyčištění studijního obdélníku v šířce několika metrů a délce několika stovek metrů. Druhým vstupním požadavkem je co nejpřesnější odhad denního počtu vyprazdňování, který by měl odpovídat počtu pastevních period. Zbývající část už je otázkou matematiky a práce s průměrnými údaji. Tuto metodu si dovoluji považovat v běžné praxi za velmi obtížně použitelnou a její uplatnění hraje roli především v rovině výzkumné.

 

Upřesnění výsledků sčítání

 

I přes sebepečlivější zorganizování sčítání je vstupních faktorů, z nichž jsme některé již uvedli, mnoho a mohou nám výsledky výrazně zkreslit. Tento fakt je natolik známý, že i autoři odborné literatury, například doc. Vach, připouštějí chybovost podobných metod až ve výši 40 %. A navíc, i kdyby se v rámci sčítání vše povedlo opravdu na sto procent, i v tom případě musíme mít opět na zřeteli, že pracujeme s živou zvěří ve volnosti a musíme vzít zdravý rozum do hrsti. Jinak se výsledků nutných pro další práci nedobereme.

Podpůrných způsobů, pomocí kterých si můžeme upřesnit výsledky našeho sčítání, je celá řada. Většina z nich se opírá o dobrou znalost místních podmínek a o dlouhodobou práci se zvěří.

Jako jedno z technických řešení, které je dnes již běžně dostupné, představují fotopasti. Jedná se o samočinné kamery snímající po iniciaci pohybového čidla přicházející zvěř. Dají se instalovat na ochozy, ke zdrojům potravy a krmelcům. Jejich výhodou je, že záznam pořizují po dobu dvaceti čtyř hodin a kvalita obrazu je při dobrém nastavení parametrů dostatečná pro zjištění nejen počtu zvěře, ale i pro identifikaci výrazných kusů nebo rodinných skupin. Máme-li v honitbě alespoň přiměřený klid, dodržuje srnčí zvěř ustálený rytmus a je stávaništím i zdrojům potravy věrná. S pomocí fotopastí si tedy můžeme upřesnit, kolik kusů se nám na atraktivních místech pohybuje.

V poslední době se také začíná stále více objevovat názor, že myslivecké plánování by mělo vycházet z výsledků hospodaření v předchozích letech. Jeví se mi jako velmi rozumný, samozřejmě za předpokladu, že zohledníme další momentální okolnosti. Může jít zejména o stažení zvěře na základě (často pouze dočasně) příznivých, resp. nepříznivých podmínek, o extrémní průběh předchozí zimy, která nám může znatelnou část přezimujícího kmenového stavu zredukovat, aj.

Podklad mysliveckého plánování se v tomto případě opírá o výši odstřelu zvěře, který byl realizován v předchozích letech. K dosažení opravdu rozumného výsledku bychom měli přitom vycházet z minimálně pětiletého průměru (opět za předpokladu, že jsme během nich nebyli nuceni sáhnout k dramatickému snížení stavu, resp. k zašetření zvěře a nebyli jsme postiženi drastickými úhyny), který dostatečně pokrývá obvyklé výkyvy počasí, změněné potravní podmínky, migraci zvěře i jiné běžné vlivy.

Dopočet může být založen na relativně jednoduché úvaze vycházející z poznatku, že máme-li průměrný odstřel za posledních pět let, modelově připusťme 50 kusů srnčí zvěře, musí být v populaci kolem 50 dospělých srn. Kdyby zde nebyly, nebylo by možné při obvykle předpokládaném přírůstku 1 srnče na 1 srnu tohoto výsledku dosáhnout. Na tyto srny pak v ideálním případě připadá 50 srnců a asi 35 srnčat (konkrétní poměry se budou lišit honitbu od honitby v závislosti na údajích stanovených při jejím uznání). V uvedeném případě tedy na naší modelové lokalitě pracujeme s celkovým počtem zhruba 135 kusů srnčí zvěře.

O tom, že to není metoda scestná a může být použita pro hrubý odhad počtu zvěře na jakémkoliv území, se můžeme sami přesvědčit na základě studia dlouhodobější myslivecké statistiky.  

Jako velmi rozumný způsob posouzení počtu zvěře v honitbě se jeví i další diskutovaná metoda založená na studiu stavu místního ekosystému. Zvěř je jeho přirozenou součástí a uspokojuje v něm svoje potravní nároky. Tam, kde touto činností vznikají viditelné škody (určitá míra poškození je naprosto přirozená) nebo tam, kde dochází k výrazným meziročním změnám v jejich výši, je logické, že se něco podstatného děje i se stavem zvěře v dané honitbě a uživatelé honiteb by na tuto situaci měli reagovat.

Otevřenou otázkou zde ovšem zůstává, zda v poslední době nedošlo k jiné radikální změně podmínek (potravních, úkrytových, klidových…), které by se mohly na vzniku škod projevit. Uvedená metoda nás ovšem informuje především o tom, zda není v daném prostředí zvěře „mnoho“ a neříká nám již nic konkrétního o absolutních číslech.

V případě posuzování stavu porostů je také nutné vzít na vědomí určitou míru subjektivity a především toleranci zúčastněných. Stručně řečeno – problémy se objeví v okamžiku, kdy je porušena únosná kapacita prostředí, myslivecká péče i napětí vztahu mezi uživatelem honitby a ostatními zainteresovanými subjekty.

 

Trvalé sledování populace – nejrozumnější řešení

 

Jak jsem již naznačil v předchozím textu, je nejzodpovědnější cestou k zjištění skutečných stavů srnčí zvěře v honitbě trvalé a dlouhodobé sledování celé populace. V praxi toho lze dosáhnout například organizačním rozdělením honitby na menší sekce, v případě lesní honitby o rozloze kolem 50 ha (v polích může jít o plochu několikanásobně rozsáhlejší), kde jsou sledováním (slovo sledování zdůrazňuji a nerozšiřuji na další činnosti) srnčí zvěře dlouhodobě pověřeni jednotliví „správci“. Z jejich strany přitom nemůže jít o pouhé jednorázové, nýbrž skutečně celoroční, sledování, prováděné v různou denní dobu. Tato činnost musí být samozřejmě důsledná a opakovaná. O pozorování lze vést i stručné záznamy.

Největším úskalím této metody (kterou mimochodem mnoho uživatelů honiteb v různém provedení již dávno praktikuje) je náročnost na čas. Máme-li se dobrat rozumných výsledků, nestačí rozhodně jedno místo navštívit „párkrát“. Dalším neoddiskutovatelným předpokladem je pak vysoká odborná úroveň jednotlivých takto pověřených osob.

Již ve výše zmíněném příspěvku jsem popisoval svůj vlastní postup, který v roli mysliveckého hospodáře používám při sčítání jednotlivých „čitelných“ srnců během jarního a letního období. Za velmi hodnotné považuji také kontrolní sčítání srnčí zvěře v průběhu měsíce dubna a začátku května. Během hlavních pastevních period vytahuje na atraktivní plochy se svěží paší velká část srnčí zvěře, kterou v honitbách skutečně máme. Často pak stačí projet opakovaně honitbou například na kole a zpovzdálí provést odpovídající pozorování.

Získané výsledky z obou vlastních metod doplňkového sčítání pak operativně využívám pro konzultaci s držitelem honitby a k případné úpravě plánu lovu v těch letech, kdy se výchozí předpoklad, vybudovaný na základě předjarní statistiky, výrazněji rozchází se zjištěnou skutečností. Každá úprava plánu lovu se musí pochopitelně zavčas týkat i odpovídající skupiny holé zvěře. Úprava plánu lovu je mechanismus, který je bez větších průtahů možný. Nevidím tedy nejmenší důvod, proč jej v případě potřeby efektivně nevyužít.

 

Srnčí zvěř – hodnota, které si musíme vážit

 

Zodpovědné hospodaření se srnčí zvěří je, a to i z neoblíbeného a podceňovaného „pohledu čísel“, jednou ze základních morálních povinností. Obhospodařujeme totiž zvěř patřící v rozsahu normovaného stavu ke společnému národnímu bohatství. Jedná se tedy o jeden z argumentů, který nám může pomoci při obhajobě dobrého jména české myslivosti.

Srnčí zvěř je navíc druhem, který prozatím tvoří páteř hospodaření většiny honiteb. Bohužel, ne všichni jejich uživatelé si tuto skutečnost uvědomují v celé její šíři. Velmi mne mrzí povšechně zažitá víra, že „myslivost je v krizi, protože zajíci ani bažanti nejsou a na honu se střelí sotva dva kusy“. Tento pohled je bohužel vlastní nejen nemyslivecké veřejnosti, ale také celé řadě z nás, kteří, lidově řečeno, „na drobné zvěři vyrostli“.

Podmínky v  krajině se ovšem během posledního století dramaticky změnily. A na tyto změny zareagovala i volně žijící zvěř. U srnčí zvěře byla tato reakce z pohledu myslivosti víceméně pozitivní – došlo ke skokovému nárůstu stavů, kterým se do jisté míry kompenzoval drastický úbytek zvěře drobné. Za to si srnčí zvěř zasluhuje plnou pozornost a péči.

Pro podtržení některých předchozích argumentů si proto dovolím na závěr uvést několik údajů z myslivecké statistiky. Její prvopočátky jsou hůře sledovatelné, nicméně například v knize „Tisíc let myslivosti“, jejímž autorem je Jiří Andreska, nalezneme nejstarší číselný údaj vztažený k lovu srnčí zvěře na našem území datovaný rokem 1848. Podle něj se v Čechách ulovilo řádově 6500 kusů. V roce 1920 zahrnovalo toto číslo, již na území nynější České republiky, přibližně 20 000 jedinců a o třicet let později, kdy nastupuje doba nejdramatičtějšího zlomu v životních podmínkách veškeré zvěře, se jednalo o 40 000 kusů.

O celkové úspěšnosti srnčí zvěře v restrukturalizované krajině svědčí následující nárůst počtu úlovků na magickou úroveň 100 000 kusů kolem roku 1975. S nástupem nového tisíciletí se pak na stejné rozloze uloví kolem 130 000 kusů srnčí zvěře. Bez zajímavosti není ani početní údaj uváděný vzhledem k mysliveckému sčítání, který se v současné době pohybuje kolem hodnoty 320 000 kusů srnčí zvěře.

Je to potenciál, ke kterému se nesmíme v žádném případě postavit zády a se kterým musíme i nadále zodpovědně pracovat. Zejména proto, že nejen srnčí zvěř nebude mít v následujícím období na růžích ustláno.

Mgr. Josef DRMOTA

vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...