Časopis Myslivost

Únor / 2013

Vysoké stavy divokých prasat a proč si lžeme

Myslivost 2/2013, str. 12  JUDr. Milan HÜTTNER
V posledním období se v českých i slovenských mysliveckých časopisech stále více objevují články, úvahy, vědecká pojednání nebo různá doporučení směřující ke snižování škod a způsobu lovu divokých prasat. Vědecká pojednání si neumíme zobecnit a použít v praxi a některé další publikované názory jsou příliš vzdálené realitě. Je to můj subjektivní názor, a proto nebudu články ani jejich autory jmenovat, z článků citovat ani s nimi polemizovat.

Naproti tomu se téměř plně ztotožňuji s článkem Františka Dvořáka „Ke stavům černé zvěře“ uvedený v devátém čísle časopisu Myslivost. Autor na závěr svého článku píše, že to jsou jeho úvahy na základě publikovaných zákonitostí života černé zvěře konfrontované se způsobem a zákonem stanovenou dobou jejich lovu.

Já bych se však chtěl se čtenáři mysliveckých časopisů podělit o své poznatky a zkušenosti s divočáky (tento název je mi přijatelnější a budu jej ve svém článku užívat), které jsem získal za svých pětačtyřicet let myslivecké praxe v různých mysliveckých sdruženích a honitbách. Své praktické zkušenosti a poznatky mohu také podpořit mnou přísně vedenými záznamy o pozorování a lovu zvěře.

Posledních deset let provozuji myslivost v lesní honitbě pronajaté od LČR. Honitba má výměru 630 ha, je obklopena polními honitbami, se kterými má převážně hranici pole les. V honitbě je normovaná srnčí zvěř, zajíc a bažant. Bažant se zde nevyskytuje a stavy zajíců jsou na minimu. V průměru však každoročně lovíme kolem 50 divočáků. Z toho je 90 % selat. Za uplynulých 10 let nebyl uloven ani jeden kňour a ani jedna dospělá bachyně. Lovíme na vnadištích nebo na přechodech zvěře, minimálně pak při šoulání. Naháňky neprovádíme, honitba je na to příliš malá a frekventovaná.

Škody zvěří se nám od počátku nájemní doby zdesetinásobily. V prvních letech to byly převážně škody způsobované srnci při vytloukání paroží v částkách tisíců, tak nyní převažují škody způsobované divočáky vyrýváním v částkách desetitisíců.

Máme zájem těmto škodám předcházet, ale současný systém hospodaření v lesích, kdy se stromky vysazují do pasek, kde po těžbě harvestorem je klest rozštěpkován, se nám to příliš nedaří. Máme tedy obdobné problémy, jako myslivci v polních honitbách se škodami na zemědělských plodinách, pouze s tím rozdílem, že škody na lesních porostech jsou snáz vyčíslitelné a náhrada tvrdě uplatňovaná.

Nebudu se podrobně rozepisovat o způsobech vnadění, ale musím jen podotknout, že vnadíme čistou kukuřicí nebo hrachem a to tak, aby se k předkládanému krmení dostala jiná zvěř než divočáci jen minimálně. Nemáme v honitbě žádná zahnívající krmeliště nebo obdobné nešvary v podobě různých hromad krmení, jak se v jiných honitbách často vyskytují. Na některých vnadištích vnadíme denně, některá v letním období nevyužíváme. Počty vnadišť se tak mění.

V letních měsících vnadíme jen na několika místech. Všechna vnadiště využíváme od měsíce října a vnadíme až do června. Od konce měsíce června je obtížné v honitbě lovit, neboť zvěř z velké části z honitby vytahuje do polí, kde zalehá přes den a do rušeného lesa se nevrací. Je to dáno tím, že honitba se nachází blízko dvou okresních měst a je velmi často navštěvována sběrači borůvek a hub. V letních měsících je navíc rušena pohybem dalších návštěvníků lesa, kteří sem jezdí auty třeba jen vyvenčit své psy, mají zde tábor skauti, pravidelně sem zajíždí soutěžit a trénovat orientační běžci, cvičí zde různé militantní skupinky, paintballisté a podobně.  V nemalé míře zvěř ruší jezdci na koních, kteří zásadně jezdí mimo zpevněné lesní cesty po průsecích, přes vnadiště a nebo i přes paseky. V tomto období omezíme vnadění skutečně jen na několik míst.

Kromě letních měsíců a houbařských období jsme byli vždy schopni téměř přesně odhadnout, kolik divočáků a ve kterých částech honitby se zdržuje. Divočáci totiž nemají tak velká teritoria, jak uvádí literatura. Dovolím si tvrdit, že v jarních měsících víme přesně kolik bachyní a s kolika selaty které vnadiště navštěvuje. Vnadiště si hlídají a pozorovali jsme i urputné boje o ně. Pokud nejsou rušeny, tak bachyně na vnadiště chodí již za světla a podle individuálních znaků, jako třeba velikost, natržené slecho, zvláštnost ve zbarvení nebo chování a počtu vodících selat je s kolegy rozlišujeme a jsme tedy schopni odhadnout i kolik bylo v honitbě metáno selat.

Zavedený systém nám v honitbě skutečně umožňuje dobré pozorování divočáků a usnadňuje nám i jejich lov. Vypozorované zkušenosti s divočáky se mnohdy liší od publikovaných poznatků a od toho, co mě vážení páni profesoři na lesnické škole učili. Nebudu se rozepisovat o krmení selat bachyněmi, o zvukových projevech a chování selat, když se dožadují mateřského mléka, o morálce v tlupě, o chování vodících bachyní k lončákům kňourkům nebo bachyňkám nebo i k dospělým kňourům. Považuji to sice za velmi důležité, ale popsal bych mnoho stran.

V minulých letech, kdy se na podzim, po sklizni polních plodin a zejména kukuřice, divočáci vrátili do lesa, tak jsme konstatovali, jak jsou tlupy prostříleny. Dospělým, našim známým bachyním, chyběla selata. Pozorovali jsme i velký úbytek lončáků.

V posledních dvou či třech letech je tomu naopak. Divočáci se vrátí do lesa a začnou pravidelně navštěvovat vnadiště, ale chybí dospělé bachyně. A skutečně to bývaly opravdu velké bachyně. Nepíšu zde o bachyních lončačkách. V lese se nám pak pohybují a vnadiště  navštěvují početné, i dvacetihlavé, tlupy různě velikých selat bez jediného dospělého kusu. Z loveckého hlediska by se dalo říct, že nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit.

Když se nad tím ale zamyslím, tak právě tady vidím velký problém. Dospělé starší bachně vodí méně selat než třeba bachyně dvouleté. Metají také dřív. Lončačky metají třeba i v červnu a vodí i osm selat. A i kdyby metaly selat méně, tak množství metaných selat se násobí počtem těchto mladých bachyněk. Tato selata dospívají později a také později jdou do chrutí, které pak probíhá celoročně. Při pozorování výše vzpomenutých početných tlup selat, je možné sledovat zvýšený zájem kňourků o bachyňky - sourozence, které už jdou do chrutí. Pokud vezmu poměr pohlaví 50/50, tak například z dvacetičlenné tlupy, pokud nebudou odloveny, půjde deset bachyněk do chrutí. A tady začíná ta geometrická řada množení.

 

Ze znalosti a zkušeností z fungování mysliveckých sdružení si umím vysvětlit i tento současný stav. Dříve se lovu divočáků v mysliveckých sdruženích věnovalo jen několik členů. Ti ostatní, kteří nebyli ochotni obětovat čas a sedět po večerech a nocích na posedech, na členských schůzích odhlasovali, že lovci patří jen sele, větší kus se musí rozdělit. To zase motivovalo lovce, aby stříleli selata. Nyní se ve sdruženích věnuje lovu divočáků velká část členů. Dokonce mezi sebou v počtu ulovených divočáků soutěží. Motivací je pro ně opět zvěřina, ale už bez rozdílu, zda se jedná o sele nebo starší kus. Zobecňuji a nechci se dotknout těch, pro které je motivací lovecká vášeň nebo zodpovědnost při plnění plánu lovu. Pokud je motivací zvěřina a lovíme všichni, lovíme pro sebe, tak platí zásada, proč bychom lovili selata, když si můžeme rozporcovat domů do mrazáku třeba i metrákový kus.

 

Tady nastupuje i další faktor a to je neznalost. Málokterý z těchto myslivců zná něco bližšího o divočácích. On pouze vidí hřbet divočáka nad mladou pšenicí a má zájem ulovit. Jemu je jedno, že ulovil vodící bachyni, protože selata v pšenici neviděl. Možná ani sám nepozná, že ulovil vodící bachyni a pokud ano, tak se uklidní tím, že někde četl, že osiřelých selat se ujme jiná bachyně. To je však naprostý nesmysl. Selata, která jsou ještě odkázána na mateřské mléko, pak hynou. Smutné je, že je nalézáme uhynulá na vnadištích, kam byla zvyklá se svojí mámou chodit. Selata, která již nebyla zcela závislá na mateřském mléce, si pak vytváří svoje tlupy a živoří. Zdržují se na jednom místě, kde nejsnadněji najdou potravu. To potom je ten lán pšenice, kde způsobují značné škody. Nezbývá jim však nic jiného, protože tlupa, kde jsou vodící bachyně, je nepřijme a odhání je.

 

Nemalým problémem je také to, že ani řada mysliveckých hospodářů nevede myslivce ve sdruženích ke správnému lovu. Někdy je to samotná jejich neznalost, anebo jednají pod tlakem členské schůze. Například myslivecký hospodář, který si dovolil jednat podle zákona a vytkl myslivci ulovení dospělého kňoura, jehož lov nebyl v dané honitbě povolen, byl členskou schůzí odvolán z funkce. Proto si řada mysliveckých hospodářů situaci zjednodušuje, a to tak, že malý divočák je sele a každý větší či velký divočák je pak lončák. Sám jsem se o takovém jednání přesvědčil. Viděl jsem sekáče, o kterém lovec i jeho myslivecký hospodář tvrdili, že to je lončák.  Zažil jsem i to, že podle čísla plomby bylo vykázáno sele, přitom plomba byla upevněna na uloveném starém kňourovi. Poznal jsem i myslivecké hospodáře, kteří o divočácích hovořili jako o škodné a nabádali myslivce, aby stříleli všechno a to podle zásady „čím větší, tím lepší“.

Stejně tak, jako píši o bachyních, bych mohl psát o kňourech. V honitbě vždy máme nějakého staršího kňoura. Měli jsme i skutečně velké a staré. Potkávali jsme je, věděli jsme, kde zalehávají a oni svá místa nemění. Jeden z nich měl zvláštní, atypickou stopu. Už se v honitbě nezdržuje a nevěřím, že by zabloudil. Určitě se na hlášence o odlovu zvěře objevil jako sele nebo možná ani vykázán nebyl.

 

Kolem problémů s divočáky stále chodíme jako kolem hrnce s horkou kaší. Ten problém za nás nikdo nevyřeší. To musíme vyřešit sami. Předně si musíme přestat lhát. Zaměřit lov do kategorie mladých divočáků, tedy selat a lončáků. A to skutečně, ne jen administrativně, jak se to děje dosud. Zásadně šetřit dospělé bachyně, a to nejen vedoucí, jak je to v článcích doporučováno. Když se tlupa rozejde po lese nebo v lánu obilí, tak málokdo pozná, která bachyně je vodící, natož vedoucí.

Zákon umožňuje lov bachyní v době jejich lovu bez omezení, ale skutečně vezměme rozum do hrsti a začněme s divočáky hospodařit. Jinak si budeme stále lhát a říkat, my za to nemůžeme. Nic nám nepomohou prázdné diskuse o množství divočáků, o obtížnosti jejich lovu nebo o způsobech zemědělského hospodaření na aktivech mysliveckých hospodářů. Nepomohou nám ani podrobně zpracované zásady hospodaření se spárkatou zvěří vypracované mysliveckými komisemi nebo doporučení zpracovaná Ministerstvem zemědělství.

Musíme sami chtít a s divočáky skutečně hospodařit. Potom budu věřit tomu, že je v silách myslivců omezit počty a škody způsobované divočáky.

 

Tímto svým vyjádřeným názorem v žádném případě nevylučuji, že by způsob zemědělského hospodaření neměl lví podíl na zvyšování počtu divočáků. To je skutečně problém. Problematické je pak uplatňování škody způsobené divočáky na zemědělských plodinách, když vidím ty lány kukuřice vyseté kolem lesa a úhledně rozdělené pravidelnými pruhy řepky střídající se s pruhy hrachu. Strniště po řepce nebo hrachu pak ponechané do samého zámrazu, kdy je sklízena kukuřice na zrno. Nic lepšího pro divočáky vymyslet nemůžeme.

Chápu řadu zemědělců myslivců, kteří popsaným způsobem vytváří podmínky pro snazší lov divočáků, ale potom nechť nenaříkají nad způsobenými škodami. O způsobu pěstování zemědělských plodin, aby byly omezeny škody zvěří na nich, bylo již také popsáno mnoho stránek, ale také bez jakékoliv odezvy. Zemědělské hospodaření a způsob mysliveckého hospodaření s divočáky musí jít ruku v ruce, jinak se situace k lepšímu nezmění. Ale zejména si přestaňme lhát a začněme s divočáky hospodařit.

JUDr. Milan HÜTTNER

vychází v 7:34 a zapadá v 17:54 vychází v 0:48 a zapadá v 16:13 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...