Časopis Myslivost

Březen 2014

K dopravním nehodám se zvěří

Myslivost 3/2014, str. 37  Jiří Mezenský
Dokážete si představit „výřad“, na kterém by bylo více než osm tisíc kusů spárkaté zvěře? Z tohoto počtu pak téměř pět tisíc kusů zvěře srnčí, více než dva tisíce kusů zvěře černé a skoro tři stovky zvěře vysoké. Přičemž (průměrně) tři účastníci „lovu“ se k „poslední leči“ nemohou dostavit z důvodu úmrtí a dalších více než padesát nepřítomných je v péči lékařů, z nichž skoro deset se musí potýkat se zraněním, které je klasifikováno jako těžké.

Domnívám se, že nemám malou představivost, ale tento masakr jí určitě přesahuje. A přesto je strašidelně reálný.

Čísla, která zde uvádím, jsou zprůměrňované hodnoty policejních statistik následků dopravních nehod způsobených srážkou se zvěří. A aby tato čísla dostala ještě hrozivější rozměr, je nutné si uvědomit, že policie bezpochyby šetří jen zlomek těchto událostí. Jistě je přítomná u srážek, jejichž následkem došlo k zranění či úmrtí člověka (k úhynu zvěře dochází prakticky vždy) nebo je hlášena velká hmotná škoda. Ta mimochodem figuruje ve statistikách ve stovkách milionů.

Do oficiálních statistik ale rozhodně nevstupují střety, převážně se srnčí zvěří, jejichž následkem není žádné nebo pouze drobné poškození vozidla, úlek řidiče a přirozeně smrt zvířete.

 

V době, kdy se stavy srnčí zvěře prokazatelně snižují, se jedná bezpochyby o velké ztráty, které je nutné řešit. Pokud by si však vážený čtenář nyní řekl, že jsem „objevil Ameriku“, a že tato problematika je všeobecně známá a i řešena nejen na stránkách časopisu Myslivost, ale i na řadě jednání, konferencí či sympózií, musím odpovědět: „jistě, vím“. Poslední přibližně rok se této problematice snažím intenzivněji věnovat a vím, jaké úsilí a i finanční náklady, vynakládají nejen jednotliví uživatelé honiteb, ale v řadě případů i státní nebo obecní správa.

Co mi však na všem tom úsilí chybí je určitá koordinace. Data, se kterými se pracuje, jsou bezesporu neúplná a tím pádem nepostihující celou míru této plíživé katastrofy. Programy konkrétních opatření (pachové odpuzovače, ploty, chráněné přechody…) jsou mnohdy nahodilá, v závislosti na velikosti finančních prostředků přidělených v konkrétním účetním období nebo naopak nesmyslně megalomanská, jako jsou třeba předražené dálniční přechody, které finanční prostředky odčerpají na mnoho let dopředu. Zpětná vazba, zvláště pak dlouhodobější, také není zcela v pořádku. Dělá se jistě mnoho, ale dělá se to nahodile a nesystematicky.

 

Kdo by ovšem měl mít onu koordinaci ve své odpovědnosti?

Jednoznačně se domnívám, že je nutno opustit lokální pohledy, a to včetně takové „lokality“, jako je kraj, a pojmout tuto problematiku celorepublikově, centrálně. Se znalostí státní správy vím, že do určité míry fantazíruji, ale bez účinné spolupráce ministerstev zemědělství, dopravy, hospodářství, místního rozvoje, financí a vnitra a bez širšího zapojení té organizace, která má péči o zvěř ve svém vývěsním štítě a je nejpočetnější, tedy ČMMJ, to účinně dál nepůjde.

Pokud by se zdálo, že je těch vyjmenovaných orgánů státní správy, nějak moc, pak opak je pravdou. A to ještě nejsou uvedeny nejrůznější podřízené a zřizované organizace, jako například Ředitelství silnic a dálnic, správci komunikací nebo nejrůznější fondy. Všechny tyto organizace se menší či větší měrou s problematikou srážek se zvěří dostávají do styku a v mnoha případech jí i v rámci svých působností a kompetencí řeší. Že si pak někdy protiřečí či se třeba i dublují, je nasnadě.

Ovšem opět se jedná, podle mého názoru, o nedostatek koordinace  či mnohdy i snahu formálně splnit úkol. Zajistili jsme takový a takový objem financí, poskytli jsme tolik a tolik prostředků. Prosím, v žádném případě nesnižuji snahu a úspěchy v jednotlivých konkrétních případech jako jsou například Jižní Čechy nebo Ústecký kraj. Jsem ale přesvědčen, že zcentralizování tohoto úsilí by, zvláště v ekonomické části problematiky, bylo velmi účelné a prospěšné.

 

Zvěř je podstatné část našeho národního bohatství a finanční vyjádření každoročních ztrát z důvodu střetů na komunikacích na tomto bohatství lze bezesporu kalkulovat v řádech desítek milionů korun. A to při použití „tabulkových“ hodnot používaných například při pytláctví. Vyjádření enviromentákní hodnoty by zcela jistě bylo ve stovkách milionů.

Finančních prostředků je obecně nedostatek, ale o prosté ekonomické účelnosti zde vynaložených prostředků svědčí například čísla z Ústeckého kraje, publikovaná v Myslivosti v prvním čísle tohoto roku. I pro nejšetřivějšího ekonoma je investice s roční návratností v řádu tisíce procent z oblasti snů. A takovéto návratnosti lze zabezpečením rizikového úseku komunikace poměrně snadno dosáhnou.

Zabránit škodě v desítkách tisíc, nebo i ztrátě života, lze například pomocí asi šesti set, nebo i čtyř set korun. Tolik přibližně stojí jedno balení pachového odpuzovače zahraniční provenience Hagopur nebo českého výrobce Pacho-lek.

Dalo by se jistě namítnout, že lokalitu nejlépe zná její uživatel, tedy uživatel té které konkrétní honitby a nějaké řízení z centra není vůbec důležité.

Nesouhlasím. Z ekonomického pohledu jde zcela jistě získat lepší podmínky při větším objemu a z technického hlediska by šlo daleko lépe aplikovat získané zkušenosti, vytvořit fungující metodiku, vyhnout se někdy zjevným excesům a v neposlední řadě i možnost zpětné vazby, vyhodnocení.

 

Pro mne osobně je velmi povzbudivé, že je Centrem dopravního výzkumu, a.a.i. vytvářena „mapa dopravních nehod způsobených srážkami se zvěří“ (viz článek v tomto čísle). Osobně to považuji za první vlašťovku onoho globálnějšího pohledu a určitého zapojení státu a státních institucí z centrálních míst.

Určité překvapení pro mne ale představuje fakt, že „myslivecké“ hledisko není v dosavadním přístupu nijak zvlášť zohledněno. Je přirozené, že orgány jako je policie zajímají dopravní nehody způsobené srážkou se zvěří z hlediska bezpečnosti silničního provozu, instituce jako jsou pojišťovny naproti tomu sledují narůstající trend finančních nákladů při likvidaci škod.

Srnče, jako účastník nehody tak vlastně zajímá pouze příslušného mysliveckého hospodáře a ten má, bohužel, k centru hodně daleko.

Řada řešitelů tohoto problému totiž, jak jsem se při jednáních přesvědčil, nemá z myslivostí žádné nebo jen zanedbatelné zkušenosti. Vnímají problematiku z hlediska rizikovosti jízdy na konkrétní komunikaci, z hledisek ekonomických, ale například chování zvěře jsou je jim v mnoha případech naprosto cizí.

Sami autoři projektu „Metodika identifikace kritických úseků…“ jsou si vědomi, že pracují s čísly sice statisticky jistě významnými, z hlediska komplexnosti však značně nepřesnými. Uváděná čísla a hodnoty určitě téměř stoprocentní pro dálnice, vysoké procento podchycených událostí bude i na komunikacích 1. třídy. Komunikace třídy 2. a 3. jsou ovšem podchyceny velmi slabě.

Aby byl získán komplexní a přesnější obraz reálné skutečnosti je nutné zapojit do projektu širší mysliveckou veřejnost, co nejvíce uživatelů honiteb, co nejvíce mysliveckých hospodářů.

 

Domnívám se, že ČMMJ, potažmo naše ústřední orgány, by měly stát v čele tohoto snažení. Vždyť kdo jiný, než my, myslivci, bychom měli hájit zájmy naší živé přírody. Ne pokusit se, ale zapomenout na mnohdy malicherné rozpory a začít „táhnout za jeden provaz“. Od jednotlivých honiteb po Mysliveckou radu.

Vždyť například při zjišťování, proč jsou pachové odpuzovače pouze po jedné straně poměrně frekventované komunikace (lokalita Středních Čech nedaleko od Prahy) jsem se dozvěděl, že komunikace tvoří hranici a sousedi…

Při nabídce spolupráce s Interlovem jsem se dozvěděl spoustu negativ, ale nezaregistroval jsem drobet pochopení nebo „tahu na branku“. To není kritika, to je konstatace reálného stavu, který většině z nás vadí, ale který jednotlivec změní jen velmi těžko.

V „oblasti“ se mnohdy zainteresovaní uživatelé dohodnou, aktivnější OMS je také jistě schopen leccos popostrčit, vykonat, ale toto tělo musí mít hlavu. Dovolil by si někdo předpokládat, že úředníci jednotlivých dotčených ministerstev se sejdou a začnou problém řešit? Naivita. Resortně jistě, ale chybí spojovací článek.

Proč by jím nemohlo být stavovské sdružení, tedy stavovský spolek?  Jako myslivci si musíme přiznat, že náš mediální obraz není v posledních letech zrovna lichotivý. Není aktivita v této oblasti jedním z bodů, kde by šel vylepšit?   

 

Projekt „Metodiky identifikace…“ pokračuje a doufejme, že pokračovat bude.  Analýza a podrobné zmapování problému je nezbytné pro nalezení postupů, které by pokračující negativní trend zvrátily. Je to stejně nezbytné jako vyhodnocení účinnosti jednotlivých již provedených opatření, a to jak účinnosti okamžité, tak dlouhodobé. Je velmi důležité pracovat s reálnějšími či více se realitě blížícími fakty a údaji.

Předpokládám, že v některém z dalších čísel Myslivosti bude uveřejněna výzva k zanesení dat do podrobné elektronické mapy včetně postupu jak a v jakém členění toto učinit. V současné době se ladí a zvažují jednotlivé možnosti tak, aby nedošlo k zanesení „fejků“ do celého projektu.

Ve schvalovacím procesu je projekt a grand na zabezpečení několika desítek kilometrů rizikových úseků, respektive těch vyhodnocených jako nejrizikovější, které by byly ošetřeny českým výrobkem Pacho-lek.

Dovolím si apelovat na uživatele honiteb, aby poskytli údaje ze svých území. Určitě se jedná o dobrou a prospěšnou věc, která by nezabrala víc než pár minut času. Přirozeně, že nejlogičtější, nejpřesnější a nejrychlejší by bylo přímé oslovení osob nejpovolanějších, tedy mysliveckých hospodářů. Jak jednoznačně plyne ze zákona, musí být myslivecký hospodář ustanoven v každé honitbě. Jenže jsme zase u nutné centralizace, nebo si snad myslíte, že stát či nějaká jeho složka, úřad, instituce, disponuje ucelenou databází těchto osob?           

Jiří MEZENSKÝ

vychází v 4:50 a zapadá v 21:12 vychází v 21:20 a zapadá v 4:59 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...