Časopis Myslivost

Leden / 2014

KAM SPĚJE NAŠE MYSLIVOST?

Myslivost 1/2014, str. 7  Štěpán Neuwirth
Tato otázka mě napadla po pročtení jednoho příspěvku v rubrice jednoho diskuzního mysliveckého fóra. Ten příspěvek nesl název Tzv. noví nájemci honiteb LČR. Autorovi šlo v podstatě o problém vybíjení zvěře v jedné nově pronajaté honitbě, kde je pravděpodobně většinovým vlastníkem honebních pozemků státní organizace Lesy České republiky.

Když jsem si odmyslil emoce autora pramenící zřejmě z jeho vztahu ke zvěři a myslivecké etice, musel jsem se zamyslet nad realitou současného výkonu práva myslivosti, které je do určité míry ovlivňováno vlastníky pozemků. Moje zkušenosti, jež plynou ze styku jak se zemědělci, tak i lesníky, svědčí o jejich převážně negativním vztahu ke zvěři.

Lapidárně řečeno nejraději by uvítali vybití zvěře, která působí škody. O tom, že mají na své straně i zákonodárce, svědčí nový návrh zákona o myslivosti. Zvěř už nemá být bohatstvím státu, ale obnovitelné přírodní bohatství. Taková definice dává široký prostor k výkladu, jak s tímto obnovitelným bohatstvím nakládat.

Jsem dědičným myslivcem, sám provozuji myslivost oficiálně dvaapadesát let, ale od útlého dětství jsem byl veden rodinou ke vztahu k přírodě, k úctě a znalostem i respektu přírodních zákonů. Hájil jsem myslivecká pravidla v různých funkcích včetně mysliveckého hospodáře i myslivecké stráže. Zažil jsem rozkvět myslivosti v době, kdy stoupala k vrcholu, stejně tak dnes pozoruji úpadek všeho, co nám, starým myslivcům, bylo svaté.

Honitba, v níž dnes působím, hraničí s podobnou honitbou, o níž píše autor příspěvku. Rány, které v sousední honitbě celoročně a téměř každý den registruji, by svým počtem spíše svědčily o střelbě na střelnici. Ale ta tam není! Z mé honitby v hraniční oblasti se zmíněnou honitbou postupně ubylo asi dvacet kusů srnčí zvěře. Díky bohatým životním zkušenostem usuzuji, že střelecká aktivita sousedů vytvořila vakuum, kam zvěř z mé honitby samozřejmě přetáhla a byla – pravděpodobně – odstřelena také.

V dávných dobách, kdy jediným prostředkem výměny informací byla pověst, posluchači vážili obsah zvěsti vlastním, tedy selským rozumem. A bylo nelehké je oklamat. Říkalo se, že na každém šprochu je pravdy trochu. Z tohoto pohledu vážím vše, co projde v diskuzích různých restaurací, co unikne chlubivým vypravěčům. Je-li pravda, že novodobí střelci loví podle záznamu fotopastí, které prozradí nejen druh zvěře, ale i čas, kdy do daného prostoru vstoupí, pak zákonitě vyvstává otázka, zda lov nepřesáhl zákonem dané meze?

Co však dělá myslivecká stráž v dané honitbě? Jakou autoritu má myslivecký hospodář a jak je respektován plán odlovu? Co hlídači v podobě plomb, které je každý lovec povinen nesnímatelně(!) ihned po odlovu upevnit na ulovený kus?

Mohu potvrdit, že i k mému sluchu dorazily pověsti o typech lidí, kteří mají na to, aby zaplatili vysoké nájmy za honitby. Své investice samozřejmě chtějí zhodnotit; jak jinak než ulovenými kusy. Ale potom už nemůžeme hovořit o výkonu práva myslivosti, ale jen a jen o vraždění zvěře.

Moje výchova mi nedovoluje jiný vztah ke zvěři než ten, jenž je založen na úctě k ní, na respektování skutečnosti, že zvěř má daleko větší právo na život než člověk, který se na Zemi objevil teprve vteřinu před pomyslnou dvanáctkou uzavírající kružnici života. Zvěř tady byla po celou dobu oběhu ručičky ciferníku evolučního vývoje planety. Je to však člověk, který sám sebe pasoval na pána tvorstva, a z této pozice v tak zanedbatelném časovém období dokázal zničit tak hodně a tak dokonale.

Rozumím autorovi zoufalého výkřiku na zmíněném diskuzním fóru.  Kdyby ten výkřik mohl probudit skutečné osobnosti, které budovaly naši myslivost a stály u zrodu teď už Českomoravské myslivecké jednoty, zřejmě by si po zvážení reality přály co nejrychlejší návrat do věčných lovišť.

Neblahý vývoj v České republice po roce 1989 rozvrátil hodně a zasáhl i oblast myslivosti. Ruku v ruce s úpadkem morálky společnosti, přišlo zákonitě i zmrzačení myslivecké etiky, všech zásad a pravidel, které vznikaly po staletí. Porušování zákona a nevymahatelnost práva je toho důsledkem i příčinou současného stavu. Každý nájemce honitby si vlastně může stanovit pravidla podle svého uvážení, protože není nikdo, kdo by ho kontroloval a volal k odpovědnosti.

Státní správa na úseku myslivosti je bezzubá, víceméně formální a tedy zbytečná. Jak a kdo dokáže přestřelování plánovaného počtu zvěře? Jak a kdo uhlídá pytláctví, tedy trestný čin, pokud myslivecký hospodář a myslivecká stráž jsou rovněž jen pro formu? A není-li tomu tak, proč pak skuteční, poctiví myslivci musí vysílat zoufalé signály, aniž by alespoň mohli doufat v nápravu?

Z našeho života se vytrácí životní optimismus, radost a víra v perspektivu. Abraham Lincoln kdysi řekl, cituji: „Svoboda bez poslušnosti je chaos…poslušnost bez svobody je otroctví.“

Domnívám se, že v České republice se tento vzkaz zrealizoval podle zařazení do třídy movitých a těch ostatních v obou částech poselství. Bohatí mají svobodu, ale neposlouchají, kdežto chudí v důsledku fenoménu a arogance peněz vynucené poslušnosti upadli do otroctví. 

Jsme na počátku třetího tisíciletí, ale díky zhoubnému úpadku morálky a humánních hodnot můžeme také stát na konci současné civilizace. Soudný a přemýšlející člověk zdravého selského rozumu je schopen jisté symptomy blížícího se zániku už pozorovat…

Štěpán NEUWIRTH

člen Klubu autorů při ČMMJ

 

vychází v 4:50 a zapadá v 21:13 vychází v 23:38 a zapadá v 7:35 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...