Časopis Myslivost

Prosinec / 2014

Rumunsko je jednou z posledních zemí v Evropě, kde můžete lovit medvědy

Myslivost 12/2014, str. 40  Zdeněk Jagielski
V rumunských Karpatech se jejich počet odhaduje asi na 5000 kusů. Transylvánie (historicky Sedmihradsko) je spojována s ponurými hrady, duchy, vlkodlaky a upíry. Vskutku, jeho hrady v Rasznowie a Branie ze čtrnáctého století vypadají jako objekty z filmů o Drakulovi – zvláště, když se v pozadí rýsuje středověká architektura Sighisoary. Ale není to jen svět hrůzostrašných pevností budících děs.
Transylvánie je také zemí vysokých hor s dokonalými turistickými a lyžařskými stezkami, s vesničkami, kde jako by se zastavil čas, v tomto koutku světa „se zemědělskými zámky“, je to také – zvláště na podzim - Mekka pro ty myslivce, které vzrušují nebezpečné výpravy. Organizují se zde lovy na největší šelmy žijící v Evropě: vlky, rysy a medvědy. V Rumunsku, díky své geografické poloze, je příroda divoká a nebezpečná. Nepřístupný terén Karpat vytváří ideální podmínky pro život velkých predátorů. Koneckonců, polovina rozlohy lesů Karpat připadá právě na Rumunsko. Nepřekvapují proto jejich počty: medvědů se odhaduje na téměř 5000, vlků na 2500 a rysů na 1800 kusů. Všechny tyto druhy žijí ve volnosti, bez zásahu člověka v přirozeném prostředí. Ačkoli rumunské Karpaty představují pouze 1,4 % evropských lesů na západ od Ruska, žije v oblasti 50 % populace medvědů, 35 % vlků a 30 % rysů. Fakt, že 50 % rozlohy lesů Karpat, ve své přirozené podobě, připadá na Rumunsko, podstatnou měrou zvyšuje biodiverzitu. Rumunsko, které má velké finanční problémy, však tuto skutečnost umí dobře prodat. Napomáhá tomu i ta skutečnost, že Vědecká Dozorčí Rada Unie se rozhodla zrušit zákaz dovozu trofejí medvědů hnědých ulovených v Rumunsku do zemí EU. Toto rozhodnutí skýtá evropským myslivcům možnost lovu největší evropské šelmy. Podle platného ceníku Ministerstva zemědělství, potravinářství a lesního hospodářství licence na menší kus (houně do 350 bodů CIC) stojí myslivce 5000 eur a na větší kus (houně nad 350 bodů CIC) stojí 7000 eur. 

Historie a současnost

Transylvánie je místo, kde se historie mísí s legendou. Všichni jsme slyšeli nebo četli o hraběti Draculovi, který pustošil a terorizoval zemi v šestnáctém století. Vzpomněli jsme si však také na dalšího knížete Sedmihradska, krále Stefana Batoryho, který zvelebil tuto zemi a byl též vášnivým myslivcem. V současné době, v 21. století, při projíždění rumunských měst a vesnic, má člověk dojem, že se zde zastavil čas. 
Společenský pokrok, rozvoj civilizace, post-industriální společnost - všechny tyto pojmy, které každý den slyšíme a čteme v médiích a vědeckých publikacích, tady znějí - mírně řečeno - hloupě, dokonce směšně. Intenzivní chaos, nepořádek a dojemný pocit beznaděje, nesmyslnosti a apatie, to všechno mi vyvstávalo na mysli při cestě touto ponurou krajinou opředenou legendami. Všechny poznatky, které jsem si odnesl ze školy, všechna pravidla a předpisy, zejména ty, které se týkají ochrany životního prostředí, zde neplatí. Rumunská realita všechny tyto poznatky neguje. Zesměšňuje je do té míry, že pozorovatel upadá do rozpaků již od okamžiku, kdy se objeví v jeho „postindustriálním“ vědomí. Odpadky, hory odpadků, jsou všude. Beze zbytku tvoří obraz krajiny, dokonce i v oblastech rezervací. Nikdo se o ně nestará, nikoho to nevzrušuje. Ekologická zaostalost země je smutným dědictvím mocenského aparátu muže, kterého nazývali „géniem“, „vycházejícím sluncem Karpat“, „otcem vlasti“, a v každém městě mu byl vztyčen pomník. Stejně jako každý primitivní despota, byl přesvědčen o své genialitě a charismatu, což na jedné straně působilo výsměch a na straně druhé, hrůzu. Měl mnoho vášní. Jednou z nich byla myslivost. Katalogy mysliveckých trofejí tuto jeho vášeň dokazují. Z nich je zřejmé, že diktátor měl výsadu střílet jen ty nejkvalitnější kusy. A protože Ceauşescu lov miloval, jeho trofeje patří k nejlepším na světě. Rumunsko chovalo zvěř proto, aby jeho vládce mohl lovit podle libosti a překonávat tak rekordy. Po druhé světové válce žilo v Rumunsku 1000 medvědů. Za vlády Nicolae Ceausesca, se jejich počet zvýšil na osm tisíc v roce 1988. Chamtivost despoty však neznala mezí. Lov medvědů byly oblíbenou kratochvílí komunistického vůdce.
Stále rostoucímu počtu útoků medvěda na člověka nebyla věnována patřičná pozornost. Každý rok docházelo k několika případům smrtelných poranění způsobených medvědem. Populace medvědů byla příliš vysoká a případy setkání této šelmy s lidmi stále častější a tragičtější. Zvyšující se počet napadení člověka medvědem a z toho plynoucí obavy o bezpečnost obyvatel Transylvánie, byly motivem pro organizaci redukčních odstřelů. A byly to akce organizované ve velkém stylu. Dlouho před stanoveným dnem lovu, lesní personál medvědy intenzivně přikrmoval. S pomocí místních rolníků byli medvědi nahnáni na určené území, kde nesměli být ničím rušeni.
Místní mi vyprávěli o jednom takovém lovu. Dělo se to v roce 1988. Diktátor pozval, nebo spíše svolal, stranické hodnostáře a jiné prominentní osoby, jejichž jediným úkolem bylo přihlížet „čackým“ kouskům střeleckého umění „génia“, neboť nikdo z nich neměl povoleno mít u sebe jakoukoliv zbraň. Naháňky se zúčastnilo140 osob a náhončích se 40 psy a četná osobní ochranka neomylného vůdce národa. Ten den střelil 16 medvědů, a tak dosáhl dalšího světového rekordu. Pozoruhodná památka pýchy a ješitnosti.
Další příběh, který se stal před lety, je stejně smutný. Vůdce „bratrského“ bulharského národa - Todor Živkov, byl rovněž často zván na lovy do Karpat, podaroval jednoho náhončího potrhaného zraněným medvědem elektronickými hodinkami s jeho jménem na obálce. Náhončí si dárek uschoval a nosí ho dodnes. Tato událost je důkazem zvláštní citlivosti k lidskému utrpení, v pravém slova smyslu „panské gesto“ tehdejších balkánských strážců historické a sociální spravedlnosti. Dnes tyto příběhy posloucháme se znechucením a rozpaky. Koneckonců, to všechno se dělo pod obchodní značkou Sv. Huberta.

Lov v Karpatech

Kromě medvědů, vlků a rysů jsou ozdobou rumunských revírů také silní medailoví divočáci. V této části Karpat s hustými bukovými a dubovými porosty, skýtajícími dostatek pamlsků pro divočáky, je průměrná hmotnost kance asi 150 kg a jsou i jedinci s hmotností 300 kg. Nedávno byl uloven kus se zbraněmi oceněnými na 144 bodů CIC. Medvědů je však v Rumunsku stále příliš mnoho. A tak vláda přistoupila k prodeji licencí pro jejich odstřel.Sníží se tím jejich počty a zvýší příjmy do státní pokladny.
Lov, kterého jsem se zúčastnil spolu se třemi kolegy, začal zasednutím na předem připravených kazatelnách. Na stezkách k nim vedoucích a kolem nich bylo nasypáno množství kukuřice a hromady brambor. Kromě medvědů bylo možno střílet i divočáky, ale všichni toužili především po setkání s medvědem. S napětím jsme zaujímali svá místa na určených kazatelnách. Komu dnes svatý Hubert požehná? Kdo dostane úlomek a komu bude příslušet první gratulace kolegů? Napjatě upíráme zrak do večerní tmy. Najednou ticho prořízlo suché, ostré prásknutí lámaného dřeva, ozval se jediný výstřel. Leží! Nádherný medvědí samec!! Ale, bohužel, střelen mezi slechy, do hlavy. Při hodování na kukuřici držel hlavu příliš nízko u země a nechtěl ukázat lopatky. Smůla. Trofej tak trochu ztratí na kráse, ale památka zůstane na celý život. Tato příhoda náladu ve skupině značně pozvedla, vždyť je to teprve první výskyt očekávané zvěře.
Další den přinesl nové zkušenosti. Denní naháňky a večerní čekané. Jak už to v horách bývá, během 8 - 9 hodin společného lovu bylo možno uskutečnit maximálně tři leče. Střelci zaujímali pozice nahoře a honci se psy tlačili zvěř zespoda. Byl jsem nadšen jejich fyzickou kondicí, protože my, „obyvatelé nížin“, jsme se zadýchávali. Každý střelec byl doprovázen ozbrojeným rumunským myslivcem a plnil tak úlohu osobního strážce. Nevím, jak kolegům, ale mě, vyzbrojenému pouze fotoaparátem, se takový doprovod náramně hodil.
V řídkém bukovém porostu bylo mírné přítmí, ale možnost jisté rány nebyla tím nijak dotčena. Zvěř bylo slyšet už z velké dálky, ne však díky psům, ale spadanému listí šustícímu při každém kroku. Medvědi se však lečím vyhýbali. Viděli je jen honci na křídlech. Pomalu nám začalo docházet, že ten první úspěch zatím nic neznamená, že to nebude tak snadné. Divočáků bylo v lečích hodně, což zvyšovalo hladinu adrenalinu u lovců a zmírňovalo tak zklamání způsobené tím, že na výložích stále nebylo to nejdůležitější.
Když jsem pozoroval náhončí s jejich psy, často uvázaných po třech na jednom „provaze“, vycítil jsem, že takový druh lovu je jejich denním chlebem. I když to nebyla plemena specializující se na lov medvědů, vyskytovala se u nich plemena různých velikostí zkřížená s jagdteriéry a kopovy, vyznačovali se neuvěřitelnou ostrostí a vytrvalostí. Atakovali divočáky, kteří se ocitli v leči a s nebývalou odvahou je zaštěkávali při vyhánění z roklí a školek.
Večer, když jsme podruhé zasedli na kazatelny, padl další výstřel. Medvěd utekl, i když značil zásah a na nástřelu zanechal hodně barvy. Zmizel v lese. Nikdo v sobě nenašel tolik odvahy, aby sledoval postřelený kus, dokonce i se psy. Povznesená nálada v naší skupině mírně upadla. Počáteční euforii po rychlém úspěchu vystřídalo zarputilé přesvědčení: medvědi přece na nás musí přijít. Jejich blízkou přítomnost vycítili nejen psi.
Následující den začal proháněním té části revíru, kde byl předchozí den postřelen medvěd. Zvláštní bezpečnostní opatření, větší počet psů, u každého střelce další ozbrojený místní myslivec a menší vzdálenosti mezi jednotlivými stanovišti, tak vypadala tato leč. Bohužel, ani tentokrát nám svatý Hubert nebyl nakloněn. Měníme revír. Ten se nachází o 80 km dále směrem na sever. Tuto vzdálenost hravě překonáváme, protože jsou nám k dispozici výkonná terénní vozidla. Honci už na nás čekají. Krátká instruktáž a na stanoviště. Organizace lovu - od samého počátku příkladná. V těchto těžkých podmínkách je nutno používat kvalitní terénní vozidla, k čemuž slouží vozy domácí produkce „Dacia“. Než se k nám donesly první zvuky naháňky, uplynula téměř hodina. Najednou slyšíme hluché dunění. Ze tmy se vynoří silueta medvěda, která peláší podél stanovišť. Za ní další, celá černá. Je to mladé medvídě - nanejvýš čtyřleté. Opouští leč bez výstřelu. Emoce stoupají. Je slyšet hlasité vydávání psů, a po chvíli střelba. Před námi se objevila divoká prasata, dva sekáči a docela urostlý lončák. Gratulace, na klobouky putují úlomky. Pamětní fotografie a ještě jedna leč.
Konec dobrý, všechno dobré! Ve večerních hodinách, v průběhu večerní čekané, je střelen další medvěd. Kdyby nebylo onoho postřelení, plán lovu by byl splněn, a každý by se vracel s vytouženou trofejí. I já jsem spokojen. Příroda Karpat je velmi vděčné, ale obtížné téma. Průzračný horský vzduch a nádherná příroda. Ideální podmínky pro každého fotografa.

Rumunská myslivost

V průběhu přestávek, mezi jednotlivými lečemi, jsem hovořil s místními myslivci - členy mysliveckého sdružení, kde proběhly dvě leče. Lesní správa jim povolila odstřel jednoho medvěda. V sezoně tam střílí 40 divočáků, 10 jelenů a několik kusů srnčí zvěře. Příspěvky do sdružení činí 200 eur ročně od každého myslivce. Krmivo si musí zaplatit sami. Pro 22 členů sdružení, které obhospodařuje revír s plošnou výměrou asi šest tisíc hektarů, je to velká finanční zátěž. Proto jsou nuceni prodávat povolenky k lovům jiným subjektům, aby tak mohli být schopni vést vlastní myslivecké hospodářství. Dva střelení divočáci znamenají pro jejich mysliveckou pokladnu menší příjem. Ještě něco přibude za uspořádání lovu.
Několikadenní pobyt v Transylvánii proběhl v srdečné atmosféře. Hostitelé se ukázali být velmi pohostinní a upřímní při projevování svých pocitů. Když jsem se vracel pozdě v noci autem se svým maďarským přítelem, obdrželi jsme telefonickou zprávu: „Dohledali jsme vašeho postřeleného medvěda. Myslivosti zdar!“
Podle zahraničních pramenů zpracoval
Ing. Zdeněk JAGIELSKI
Snímky Andrej Wierzbieniec
vychází v 7:27 a zapadá v 18:03 vychází v 5:34 a zapadá v 17:55 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...