Časopis Myslivost

Prosinec / 2014

Vitalita a utrpení černé zvěře

Myslivost 12/2014, str. 80  Jan Kopřiva
Každý myslivec se při lovu zvěře samostatně rozhoduje, kam umístí svoji ránu a tím jak rychle ukončí život loveného kusu. Optimální je zasáhnout životně důležité orgány (nejlépe srdce, plíce) a nenechat zvěř trápit. To není nic nového. Někdo však volí i ránu na hlavu – s jistotou ve své schopnosti a kvalitu zbraně i optiky, někdo ve snaze minimalizovat porušení zvěřiny. Někdy může rána na hlavu dopadnout jinak, než si lovec představoval. A o tom jsou následující smutné příběhy z honitby Druzcov.
 
Příběh první - naštěstí s krátkým koncem
Asi před patnácti lety jsem při ranní šoulačce obeznal šest lončáků, kteří se loukou okolo plotu zahrady rekreační chalupy vraceli z polí z pastvy. Museli ještě projít porostem ječmene, kde jsem předpokládal, že nezůstanou, ale půjdou k lesu přes louku nad polem. Po vyhodnocení pravděpodobné cesty lončáků do lesa jsem jim rychlým krokem nadešel lesem. Na jeho okraji je betonový sloup elektrického napětí, který jsem využil jako oporu pro kulovnici.
Neuběhlo ani pět minut a celá tlupa táhla loukou nad polem k lesu. Tráva však byla vyšší, než jsem původně předpokládal. S důvěrou ve své schopnosti a přesné nastřelení zbraně jsem se rozhodl na vzdálenost asi 60 m pro ránu na hlavu.
Lončák značil zlomením se v ráně, ale moje radost trvala jen krátce. Okamžitě vyskakuje a s ostatními členy tlupy prchá okolo mě do lesa. Na ránu v běhu do tlupy nebylo ani pomyšlení. K mému hrůznému překvapení jsem stačil zaregistrovat, že lončák má celý ryj od barvy. Mám velmi neblahé tušení – ustřelená spodní čelist.
Po asi čtvrt hodině jdu ověřit nástřel. Tady je jen pár úlomků kostí a velké množství světlejší barvy. Jdu pomalu po pobarvené stopě lesem až na hřebenovou cestu. Lončák přesadil cestu a barvy ubývá. Označuji poslední barvu a jdu se vydýchat na chalupu.
Volám kamaráda Zdeňka s jezevčíkem. Naštěstí má volno, přijíždí i se synem. Nasazujeme psa na poslední barvu a dosled začíná. Po asi 100 metrech musíme Bena vypustit z řemene. Nedávná probírka listnatého podrostu a smrků vytvořila bludiště, které nejde se psem jako s vodičem projít.
Po malé chvilce slyšíme, jak podle hlasu pes staví kus na místě. Nelze se vůbec dostat k ráně, dvojice postupuje hromadami probírkového klestu. Po několika pádech přes větve a domlouvání se, kdo je kde, se dostávám z celé trojice nejblíže. Prase se však točí v porostu pokácených lísek.
Ben se vrací ke mně a dělá prostor pro dostřelnou ránu. Lončák toho využívá a startuje jak sprinter pryč. Moje předsazení je malé, rána je přes okraj kýty a na měkko. Ben neváhá a znovu prase asi po padesáti metrech zastavuje. Teď už je terén podstatně lepší a rána přes plece ukončuje lončákovo utrpení.
Ranní rána prošla horní čelistí s jejím minimálním poškozením a úplně urazila spodní čelit, která visela jako bryndák dolů. Prase vdechovalo při běhu barvu z rány. Ten nepěkný obraz jsem měl ještě dlouho v paměti. Fotodokumentaci bohužel nemám. Celý příběh trval asi tři hodiny.
Poučení pro mně: na hlavu zdravý kus již nestřílím, kulovnici ráže Remington 222 jsem prodal (citlivost na jemné překážky v dráze střely). Doporučení pro všechny: po ráně na prase, které lovec nenajde do hodiny, musí být vždy nasazen spolehlivý pes!
 
Příběh druhý - s koncem v koňských ohradách
Dne 6. 6. 2010 ráno mě jako mysliveckého hospodáře zavolali, že se v obci Křižany pohybuje menší divočák a je „nějaký divný“. Předpokládal jsem, že se jedná o poraněné zvíře po střetu s autem. Opět kamarád Zdeněk se dvěma jezevčíky prošel celou obcí podle popisu, ale ani barvu, ani prase nenašel. Protože obcí prochází současně hranice honitby, informoval jsem hospodáře sousedních honiteb. Výsledek pátrací akce u sousedů byl také nulový.
Odpoledne telefon od traktoristy, který sekal louky nad Křižany. Prase viděl, jak zatáhlo do bezinek v koňských ohradách. Volám chovatelce koní, která mi potvrzuje, že divočák tam je a že ho budou hlídat.
Naštěstí přijíždí Zdeněk mladší i se psem. Převlékám se z montérek do mysliveckého a vyrážíme. Po příjezdu na místo necháváme radši psa v autě. Terén byl totiž velmi zajímavý… Na jedné straně za cestou bývalý kravín, dole potok a velmi blízké domy v obci, všude jinde koňské pastviny a elektrický ohradník. V jedné ohradě nepřítulní poníci a v druhé klisny se hříbaty. Divočák byl zatažený v nevelkém keři černého bezu těsně nad přítokem potoka.
Mládí má přednost, tak Zdenda podlézá elektrický ohradník a přistupuje k bezinkám. O velikosti prasete ani charakteru jeho zranění jsme neměli ani potuchy. Za bezinkami klisny s hříbaty, vlevo asi 200 m obec a silnice, za zády chovatelka koní strachující se, abychom netrefili její koně a koně všude okolo. Opravdu „ideální podmínky“ pro bezpečnou střelbu.
Zdenda hlásí, že prase vidí a že není velké. Padne rána, divočák vyráží směr klisny, střílet se tam vůbec nedá, Zdenda se mu snaží nadběhnout a já jsem z toho ještě šedivější než normálně. To zas budou odborní kecalové v místní hospodě řešit myslivce snad až do vánoc. Klisny ztrácejí trpělivost a jdou blíž. Divočák naštěstí dělá oblouk a hledá spásu v kopřivách v úzkém korytě přítoku potoka. Moc nevymýšlím a ranou z kulobroku na páteř za hlavou (jediné viditelné místo) ukončuji jeho pouť životem.
Když jsme ho vytáhli z potoka, tak se nám naskytl opravdu strašný pohled (viz foto č.1, 2). Divočák měl prostřelenou hlavu s totální devastací lizáku a spodní čelisti. Odhaduji podle stavu hojících se tkání na postřelení asi před 14 dny. Bez muších larev, v trávicím traktu pouze voda a plyny. Hmotnost po vyvržení s hlavou 25 kg, zdravé ho odhaduji tak na asi 40 kg.
Zranění bylo jednoznačně způsobené střelnou zbraní. Jak důsledně si lovec, který na toto prase střílel, ověřil nástřel?! Jistě silně pobarvená stopa (alespoň na počátku) by zajímala každého psa s barvářskými schopnostmi. Je to ale o svědomí a odpovědnosti každého myslivce.
 
Příběh třetí - s koncem na vnadišti
Tenhle příběh začíná na konci mírné zimy letošního roku. Kamarád Vráťa má vnadiště na louce u „Včelína“. Už delší dobu mu tam chodilo nějaké menší prase. Ale nějak se nemohli potkat. Asi dvakrát ho pozdě večer viděl, jak opatrně postupuje krajem lesa, ale na louku nevyšlo. Několik nočních čekaných bylo také bez úspěchu. Nepomohl ani úplněk, stále nic.
Úspěch se dostavil až 20. 2. 2014. Vráťa vyrazil večer na čekanou. Tentokrát brzy, rozhodnut strávit celou noc v lese. Řádně vybaven velkým ruksakem se zásobou jídla, kuřiva, teplých doplňků včetně chlupatého ohřívače značky Iris (drsnosrstý jezevčík). Ještě za plného světla dochází s tímto nákladem na zádech jak pašerák pomalu po cestičce ke kazatelně. Pohledem zkontroluje vnadiště a ejhle!
Na vnadišti sbírá kukuřici menší lončák. Po vyhodnocení jeho velikosti odkládá Vráťa psa, pak ruksak a nabíjí kulovnici. Lončák reaguje jen popojitím po louce k lesu, ale to již lesem zazní rána. Tahle čekaná skončila vlastně dříve, než začala.
Po příchodu k ulovenému kusu nastává velké překvapení. Byl to vlastně sanitární odlov nebo také rána z milosti. Lončák má po staré ráně shora na ryj obě čelisti silně deformované. Přijímat potravu mohl pouze jako „sběrač“. Jiný způsob mu jeho zranění ryje neumožňovalo. Lízák překvapivě zůstal, rána šla šikmo.
Hmotnost po vyvržení 20 kg, silně vyhublé, zapadlá světla po prodělané horečce. V trávicím traktu jen to, co bylo schopno sebrat. Podle celkového rámce odhaduji hmotnost na 40 kg, což je běžná velikost lončáků u nás v honitbě. Jak dlouho tento lončák takto trpěl se můžeme jenom domnívat, jistě déle než 14 dní.
Tyhle příběhy ať pomůžou každému, kdo loví spárkatou a hlavně černou zvěř při rozhodování se před zmáčknutím spouště. Utrpení divočáků popsaných v těchto třech příbězích bylo opravdu asi nepopsatelné.
Ing. Jan KOPŘIVA, Ústí nad Labem
 
vychází v 7:52 a zapadá v 15:58 vychází v 4:39 a zapadá v 14:46 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...