Časopis Myslivost

Srpen / 2014

Výživa a krmení zajíců

Myslivost 8/2014, str. 38  Martin Mohelský
Zeptáme-li se myslivců na výživu zajíců, vhodnosti složení jejich příkrmu a možností krmení, většinou si vzpomenou na poučky ze starší literatury. I myslivci, jejichž profese má k chovu zvířat blízko, po kratším zamyšlení odpoví, že se toho o výživě zajíců mnoho neví.
 Tedy, rozhodně není zajíc nějakým záhadným zvířetem. Nikoho nepřekvapí důvody prudkého snížení stavů zajíců v posledních třiceti letech. Velkoplošná a chemizovaná agrotechnika, podobně jako u pernaté zvěře naprosto není v souladu s dobrými životními podmínkami zajíců. Stavy zajíců se v letech 1848 – 58 pohybovaly mezi 500 – 600 tisíci. Od roku 1960 nastávalo pravidelné, každoroční zvyšování stavů. V roce 1968 byl poprvé dosažen stav přes milion kusů, který přes snížení v následujících dvou letech trval až do roku 1977 (O. Kučera). Od tohoto roku začal pravidelný pokles, v roce 1998 byl stav podle jarního sčítání 368 069 ks.

A jak je to s informacemi a znalostmi o zajících? Teorii můžeme najít v mnoha dílech o lovné zvěři. Velmi podrobně a zasvěceně ve dvou velmi zajímavých a téměř vyčerpávajících publikacích Oldřicha Kučery (Umělý chov zajíců, 1981; a Zajíc v přírodě a chov v zajetí, 2002). Dalším zdrojem poznatků o zajících jsou údaje o jejich anatomii a fyziologii. Spolehlivou a snad nejlepší cestou k informacím o dietetice, krmení a speciální výživě jsou údaje o vývoji druhu (fylogeneze) a jeho potravních možnostech v přirozeném prostředí. Také to znamená, že se můžeme poučit u zvířat či zvěře, která je způsobem trávení co nejvíce podobná a žila a vyvíjela se v podobných podmínkách. Domestikace nemusí být na závadu.

Zajíc se vyvíjel ve stepním biotopu společně s králíkem a koněm, další velmi dobrou společnost jim dělali přežvýkaví sudokopytníci. Přežvýkavci prostřednictvím bachorové mikroflóry zpracovávají i silně lignifikovanou vlákninu a navíc jim hmota těl mikroflóry vytváří bílkovinu velmi vysoké nutriční kvality. Platí za to ale nutností zpracovat potravu v klidném úkrytu a hmotnost předžaludků včetně obsahu není příliš ideální vzhledem k úniku před predátory.

Známé rozdělení na spásače a okusovače znamená rozdíl v robustnosti předžaludků. Okusovači (srnec) mají trávicí trakt s menším objemem, vyhledávají trávy, byliny a výhonky s minimem vlákniny a velmi dobře využívají jadrné příkrmy. Spásači, celkově robustnější, jsou pravým opakem, vyhledávají a dobře využijí starší porosty. Jadrný příkrm nebo mladá zelená píce je pro ně málo efektivní a jednorázové podání ve větším množství či bez návyku je velmi nebezpečné. Mezi nimi se pohybují potravní oportunisté (jelen), potravně přizpůsobiví, schopní konzumovat jak lehce, tak hůře stravitelné složky vegetace a mohou se živit jako okusovači i jako spásači.

Výhodou potravních oportunistů je schopnost přizpůsobit se sezónním podmínkám a také víme, že se u jelenů v zimní době redukuje obsah a plocha sliznice předžaludků i množství mikroflóry.

Další varianta zpracování vlákniny je mohutné slepé střevo a část tlustého střeva (tračník), stejně jako předžaludky obdané sliznicí mnohonásobně zvyšující funkční povrch. Vytváří podmínky pro téměř identický typ mikroflóry jako u přežvýkavců. Nicméně, tento typ trávicí soustavy je stavěn subtilněji než u přežvýkavců a neumožňuje účinně zpracovat vlákninu starých rostlin.

Koňovití nemají žádný mechanizmus k tomu, aby využili bílkovinu těl mikroflóry. Živinově jedinečná hmota odchází defekací z jejich těla pryč. Chybějící mikrobiální bílkovina je kompenzována výběrem trav a bylin v mladší fenofázi. Mezi koňovitými jsou ale rozdíly z hlediska schopnosti využití vlákniny mladších či starších porostů.

Zajícovci jsou pro využití vlákniny vybaveni mikrobiálním trávením ve slepém střevě a tračníku. K využití bílkoviny hmoty těl narostlé mikroflóry se u nich vyvinula cekotrofie, neboli konzumace produktu jejich mikrobiálního trávení. Na cekotrofii jsou životně závislí. Umožňuje jim přežít v poměrech s nedostatkem čí méně kvalitními zdroji bílkovin.

Kromě bílkovin tato trávenina obsahuje i řadu vitaminů skupiny B a vitamin K s vynikající využitelností, mikrobiální enzymy rozkládají fytátovou vazbu fosforu i dalších minerálií, které díky procesu cekotrofie plnohodnotně využívá. Cekotrofie je v podstatě dvoustupňové trávení. V trávenině jsou po průchodu žaludkem a tenkým střevem rozloženy a resorbovány bílkoviny a jednoduché cukry, po emulgaci žlučovými kyselinami rozloženy a vstřebány tuky.

Mechanicky narušená vláknina přichází do slepého střeva, kde je rozkládána velmi účinnými mikrobiálními enzymy (prakticky žádný býložravec není schopen rozložit vlákninu vlastní enzymatickou výbavou) převážně na mastné kyseliny, které prochází stěnou slepého střeva přímo do krevního oběhu. Mikroflóra za pomoci získané energie zmnožuje hmotu svých těl a zároveň produkuje řadu velmi účinných a pro organizmus nepostradatelných látek.

Trávenina včetně hmoty mikroflóry je pak formována do měkkých bobků, které jsou zajíci přímo požírány a potřebují k tomu nerušený klid. Z objemu hmoty měkkých bobků tvoří těla mikroflóry 50 – 60 %.

Bílkovina a ostatní živiny jsou pak štěpeny enzymy žaludku a žlučovými kyselinami, živiny jsou resorbovány přes stěnu tenkého střeva. Zbytek tráveniny po resorpci živin a po odebrání vody během průběhu tlustým střevem je formován do tvrdých bobků s jasně patrnou zbylou hrubou vlákninou.

Další specifikum zajíců spočívá v relativně špatném využívání škrobu. Zajíci, stejně jako králíci a koňovití, a na rozdíl od monogastrů, produkují malé množství amylázy a maltázy, enzymů, které rozkládají škrobová zrna. Při nadbytku škrobu v krmné dávce může vzniknout závažný problém s fatálním koncem. Pokud je obsah škrobu přiměřený a jeho typ snadno podléhá rozkladu (malé škrobové zrno, které má oves a rýže), je převážná část škrobu v žaludku a tenkém střevě enzymaticky rozložena na jednoduché cukry, které projdou stěnou tenkého střeva, vzniká z nich v převážné většině glykogen a ukládá se v játrech a svalech jako zdroj rychlé a pohotové energie. Zbytek rozkládá mikroflóra slepého střeva.

Je-li však škrobu nadbytek a pochází-li z kukuřice, ječmene, pšenice či syrových brambor (velké škrobové zrno), enzymy jej nestačí narušit a škrob se dostává do tlustého střeva. U dospělého a zdravého zajíce, který má v krmné dávce dostatek vlákniny se jej zmocní mikroflóra. Se ztrátami a pomalu, ale účinně a bez nebezpečí pro organizmus škrob přetvoří ve vlastní energii a mastné kyseliny.

Zlá situace ale nastává, pokud je mikroflóra střev nějak oslabena či redukována hladověním nebo náhlou změnou krmiva. Mladí zajíci v době odstavu ještě nemají mikroflóru ani enzymy plně funkční. Proto je odstav typické rizikové období. Škrob v trávicím traktu pak rozkládají patogenní bakterie (Clostridium, Escherichia) za vzniku toxinů. Tento stav se projevuje průjmy, oslabením a postupným vyčerpáním organizmu končícím úhynem. Modelově můžeme tuto situaci porovnat s faremním chovem králíků. Chovaní imbrední linioví hybridi jsou na kvalitu krmiv velmi citliví a je-li v jejich krmné směsi více než 18 % škrobu, dochází k hromadným úhynům. To se týká dospělých králíků. V době odstavu je vhodné maximálně 12 – 14 % škrobu, nebo nejlépe téměř žádný.

A ještě jedno mají zajíci a králíci společné: pověru či dogma o obrušování zubů větvičkami. Vzhledem k tomu, že zubovina je podstatně tvrdší než dřevní hmota mladých větví, nemůže být tato představa reálná. K obrušování zubů dochází jejich vzájemným třením při zpracování krmiva. Ohryz je v převážné většině projevem nedostatku vlákniny, nutné k posunu tráveniny, neboli pro správné fungování celého trávicího traktu. Potřebu příjmu tvrdé vlákniny vyvolávají mechanoreceptory trávicího traktu. K přerůstání zubů dochází zjevně a vždy u králíků s podkusem – tak se zuby vzájemně nesetkají a nemohou se obrušovat.

Potravní návyky zajíců v přírodě nám mohou mnoho napovědět. Mají-li možnost přirozeného výběru, dávají přednost mladším vývojovým stádiím trav a bylin. Autoři Olier, Montet, 1979 (citace O. Kučera) doporučují výživu v umělém chovu sestavit tak, aby celkový obsah bílkovin v jejich krmné dávce nepřesahoval 15 %, přičemž upozorňují na rizika zvýšení bílkovin na 17 – 18 %.

Z jednoduchého, praktického pohledu se obsah bílkovin 15 % zdá velmi nízký. Problém této hodnoty může spočívat v nevyjasnění pojmů celková bílkovina a stravitelná bílkovina. Mladý pastevní porost ve fenofázi metání obsahuje asi 18 % celkových bílkovin, většina motýlokvětých bylin má 25 – 30 % bílkovin.

Do bílkovinné bilance zajíců musíme započítat také už zmíněnou mikrobiální bílkovinu. Je vysoce pravděpodobné, že se výživa zajíců v přirozeném prostředí doplňuje potřebným množstvím vlákniny. Dostatek podílu tvrdé neboli silně lignifikované vlákniny je základní podmínka, aby i při vysokém množství bílkovin v přijatém krmivu nedocházelo ke kritické dietetickým stavům. Neboli, s dostatkem vlákniny funguje trávicí trakt zajíců dostatečně účinně.

Dosáhnout toho v umělém prostředí, do kterého zasahuje lidský faktor, stres chovaných zvířat, nedostatečné spektrum botanického zastoupení žádoucích trav a bylin v krmné dávce, atd., není vůbec snadné. Je také velmi pravděpodobné, že přirozené potravní návyky zajíců ve volnosti nutí zajíce příjem mladé bílkovinné píce kompenzovat příjmem stařiny, ohryzem a podobně.

V podmínkách volnosti a současné realitě potravních možností může v jarním období být zajíc postaven před výběr mezi hladověním, či nutností příjmu mladého porostu řepky, vojtěšky, popř. jen o málo lepší ozimině či jařině před stádiem sloupkování. Tyto polní plodiny nemají jen nadbytek bílkovin, snadno zkvasitelné cukry a kritický nedostatek vlákniny. Většinou obsahují i dusitany po jarní startovací dávce dusíkatých hnojiv. Zajíce ohrožuje methemoglobinémie neboli nefunkčnost červených krvinek, která vzniká, je-li krev vystavena působení dusičnanů a dusitanů. Dále poškození jater látkami chemické ochrany rostlin.

Z nadbytku snadno zkvasitelných cukrů v mladých rostlinách může dojít ke kvasným procesům v žaludku i střevech. I samotný vysoký obsah bílkovin (vojtěška, jetele) bez dostatku vlákniny přivodí závažné poškození organismu.

Některé plodiny jsou navíc během vegetace napadány houbovými chorobami, produkujícími mykotoxiny. Vojtěška je v tomto smyslu poměrně rizikovou plodinou, nebezpečnými plísněmi produkující mykotoxin lolitren jsou napadány jílky. Nebezpečný je i všudypřítomný plevel kokoška pastuší tobolka, silně zamořující starší porosty víceletých pícnin i neudržované louky. Nejen že zdravotní problémy způsobuje samotná rostlina (obsahuje thioglykosidy, ze kterých vznikají látky vyvolávající onemocnění štítné žlázy), také často a silně na ní parazituje obalka stéblová, (syn. plíseň dusivá) vytvářející bělavé plísňové povlaky, produkující mykotoxiny.

Potravní areál zajíce tvoří asi 3 – 20 ha (O. Kučera), v nepříznivých podmínkách až 300 ha. To jsou 3 km2, čtverec o straně 1,75 km a jeho přepona je 2,4 km. Obvyklé rozlohy jednotlivých polí (správně honů) jsou v podmínkách vysokých poloh a kopcovité krajiny 20 – 50 ha, v členité krajině 50 – 60 ha a na rovinách 100 – 120 ha.

K příjmu potravy je třeba přidat úvahu o potřebě energie při teoretickém překonávání velkých vzdáleností, zdravotním stavu zajíců při dieteticky nevyhovující zelené hmotě mladých porostů, vlivu obsahu látek chemické ochrany, obsahu dusičnanů a dusitanů krátce po přihnojení porostů a vyjde nám současný neutěšený stav v rozšíření a počtech zaječí zvěře. V tomto případě remízky a biopásy nejsou řešením.

Téměř u všech býložravců, domestikovaných či divokých, existuje doslova sebevražedný fenomén. Jakmile mají i náročnou nebo složitou možnost nažrat se krmiva, které je pro ně dieteticky zcela nevhodné a při jednorázovém přežrání přivodí fatální dietetickou příhodu, vždy jí využijí. Jedná se o šroty v zásypu, velmi mladý porost nebo si dají práci s vybíráním nedostatečně zamíchaného šrotu do objemné krmné dávky.

Chovatel si proto vždy musí být vědom, že každý býložravec s mikrobiálním trávením musí vždy mít k dispozici dostatek kvalitních objemných krmiv s dostatkem vlákniny. Je také nutné, aby je přijal dříve než jadrné příkrmy a v dostatečném množství.

Základním komponentem krmné dávky zajíců nejen v umělém chovu musí být vždy seno. Vhodné je seno luční, s co nejbohatším botanickým složením. Musíme předpokládat, že jako každé nedomestikované zvíře budou zajíci extrémně citliví na mykotoxiny. Nejen seno, ale všechny komponenty krmné dávky, nesmí obsahovat žádné příměsi s náznakem zatuchlého pachu, tím méně zjevně narušené plísní. Nevhodný je vojtěškový úsušek. Hmota vojtěšky byla před sušením rozbita na jemné podíly, chybí tedy strukturální vláknina. Výživné hodnoty vojtěšky se mění s fenofází pokosu, to znamená, že každá partie je jiná. Kromě toho většina ploch vojtěšek určených na sušení bývá silně zaplevelena.

Ekonomický tlak vede výrobce k předsoušení hmoty na poli, což likviduje beta-karoten.

V případě nepříznivého počasí nelze vyloučit, že hmota před sušením byla narušena zapařením nebo dokonce počátkem hniloby.

Vojtěška má sice relativně vysoký obsah minerálních látek, ale to je slabá výhoda proti uvedeným závažným nevýhodám až rizikům.

Obiloviny jako zdroj energie jsou do jisté míry s otazníkem. Pokud měl zajíc ve volnosti skutečně dostatek krmiv, má vytvořen zásobní tuk pro zimní období. Pokud ne, což je spíše obvyklé, pak je rozumné přikrmování obilovinou vhodné. Ale jak bylo zmíněno výše, samy o sobě mohou více uškodit než prospět. Některé zdroje uvádí obiloviny jako nevhodné a doporučují jako příkrm kaštany a žaludy. V obsahu škrobu a bílkovin ale není podstatného rozdílu.

Doporučovaná řepa je výborná, ale pozor na namrzlé a plesnivé až nahnilé bulvy. Leckdy vidíme krmiva ponechaná zvěři k dispozici příliš dlouho – a jsou konzumována ve stavu pokročilého rozkladu.

Pro zajíce je nevhodná kukuřice a pšenice pro vysoký obsah škrobu. Žito je pro obsah hořčin a antinutričních látek nevhodné pro všechna zvířata, rovněž nevhodný je produkt křížení žita a pšenice – triticale, lidově žitovec. Nejlepší z obilovin je jako příkrm pro zajíce oves pro obsah tvrdé vlákniny pluchy, příznivou strukturu škrobu i relativně vysoký obsah tuku. Oves má ze všech obilovin nejvyšší obsah bílkovin i esenciálních aminokyselin a dobré dietetické působení. Ještě přijatelný je ječmen.

Obiloviny podáváme zajícům celé. Využívání různých méně hodnotných partií obilovin, například po čištění na osivo, je sice ekonomicky výhodné, ale jen skutečně kvalitní podíl zbytků je vhodný ke krmení. Obsahuje-li taková partie semena plevelů, zvýšený podíl pluch a slupek, prachy či jiné zbytky, je taková hmota vhodná pouze do kompostu či topných granulí.

Lidová moudrost přikládá veliký význam podomácku sušeným zbytkům pečiva. Zkušenost říká, že jakmile se sejdou takové zbytky od více než dvou dodavatelů, tvoří zplesnivělé a nedosušené kusy nezanedbatelný podíl takového „krmiva.“ Hospodárnost těchto „takychovatelů“, podporovaná vírou v užitečnost tvrdého pečiva vzhledem k obrušování chrupu, zavírá oči před riziky bakteriálních nákaz a toxinů, realitou mykotoxinů i množství lepku a nadbytku škrobu.

Výživa zajíců se může velmi podstatně inspirovat výživou králíků. Protože nechceme a ani nemůžeme napodobovat faremní chovy, bude krmení zajíců vždy pozůstávat převážně z objemných krmiv. Pro doplnění živin či zvýšení jejich koncentrace se nemusíme se bát použít krmné směsi pro králíky.

Celkový příjem krmiv: Objektivní množství krmiv vypočteme podle živé hmotnosti zajíců a sušiny podaných krmiv. Je-li průměrná živá hmotnost zajíce 3,8 kg, pak je potřeba asi 0,230 kg sušiny krmiv. V praxi chovu zajíců toto množství může představovat asi 150 g lučního sena a 100 g krmné směsi.

Seno zajištuje mechanické nasycení, přiměřený podíl strukturální vlákniny a část potřeby bílkovin, energie a vápníku. Přídavek krmné směsi zajišťuje plnou biologickou hodnotu krmné dávky, tedy potřebné vitamíny a mikroprvky, které zajícům v umělém chovu budou vždy chybět.

Paradoxně kvalitní výživa znamená, že může poskytovat chovaným zajícům lepší podmínky než ve volnosti. Otázkou je samozřejmě správné složení krmné směsi, návrh může vypadat tak, jak je uvedeno v připojené tabulce.

Kombinace navrhovaných komponentů spojuje optimální obsah bílkovin, energie a vlákniny s vysokou biologickou hodnotou. Bílkovinné komponenty, jako sójový nebo slunečnicový extrahovaný šrot, zajištují dostatečný podíl důležitých esenciálních aminokyselin. Alternativa slunečnicového, nejčastěji částečně loupaného šrotu znamená zdroj tvrdé vlákniny ze slupek.

Dalším zdrojem vlákniny jsou ovesné slupky, cukrovarské sušené řízky, sušené mláto a pšeničné otruby.

Vojtěškový úsušek, i když v předcházejícím textu nebyl uznán vhodný jako samostatný příkrm, je do směsi v rozumném procentu přijatelný. Zvyšuje její chutnost a je rovněž zdrojem bílkovin.

Sladový květ a pšeničné klíčky jsou komponenty s velmi vysokou biologickou hodnotou.

Finančně zdatný a pečlivý chovatel může doplňkovou směs ještě „vyšperkovat“ živými kvasinkami Saccharomyces s velmi pozitivním účinkem na střevní mikroflóru. Přidávají se v suché formě do směsí a přežívají granulaci. Jejich působení je zvláště vhodné pro chov nedomestikovaných zvířat, vystavených stresu.

Prevence vůči mykotoxinům není nikdy dost. Protože se mohou dostat do krmné dávky ze sena, obilovin a také z krmné směsi (výrobci krmiv ovšem nejsou podezíráni vždy právem) je vhodné zařadit i některý z přípravků na organické bázi, který rychle, spolehlivě a bez nároků na velké množství tekutin vyvazuje většinu mykotoxinů.

Zbývá ještě úvaha o hladině vitaminů a mikroprvků. Vitamín A a D je nejjednodušší dodávat a bilancovat z krmné směsi s obvyklými obsahy 5 – 10 tisíc m.j. vit. A 500 – 1000 m.j. vit. D. Králíci a koňovití jsou velmi nároční na vitamin E., protože zajíci jsou s nimi vývojově dosti spřízněni, neměla by hladina E vitaminu ve směsi klesnout pod 100 mg na 1 kg směsi.

Vitaminy skupiny B jsou u zajícovců chovaných ve vyhovujících podmínkách v dostatečné míře syntetizovány střevní mikroflórou. Tak to aspoň tvrdí literatura. Vyhovující podmínky, to je skutečně velmi vágní pojem. Víme s určitostí, že se chovaná zvířata cítí skutečně dobře? Nebo na ně působí podmínky umělého chovu více stresově než pohodově? Kontrolujeme denně, jestli zajíci seno skutečně žerou, nebo je jen vytahují z jeslí, rozhází a zašlapou?

Stres pomáhá snižovat vitamín B1 a bez dostatku vlákniny, tedy strukturální vlákniny včetně ligninu ze skutečně kvalitního sena nebude nikdy mikroflóra střev spolehlivě a dostatečně fungovat. Doplňovat B vitamíny je možné a vhodné. Ačkoliv se správně tvrdí, že C vitamin si většina živočichů vytváří, neplatí to o jeho dostatku za všech situací.

V období stresu, což může být umístění zajíců do chovatelského zařízení, vysoké letní teploty atd. je přídavek C vitaminu velmi prospěšný. Podáváme 40 – 60 mg účinné látky na kus. K aplikaci je vhodný přípravek C-compositum, pro širší spektrum vitaminů Supervit S. Oba jsou určeny pro rozpuštění v napájecí vodě. Pro orientaci v potřebě vitamínů a mikroprvků může posloužit tabulka, podle norem živin pro králíky

Hodnoty vychází z potřeb a příjmu sušiny králíků. Za povšimnutí stojí rozdíly v požadavcích jednotlivých kategorií. Ale rozdíl v živé hmotnosti a trávicím traktu je natolik minimální, že hodnoty a poměry živin mají pro výživu zajíců v umělém chovu přinejmenším informační charakter.

Zdravotní stránka chovu patří veterinárnímu lékaři, zejména nutná prevence proti myxomatóze a ektoparazitům. Problém kokcidiózy se nesprávně považoval za záležitost výživy. Jedině účinná je pečlivá a systematická prevence. V umělém chovu je největším rizikem nákazy vývoj oocyst ve vlhké a teplé podestýlce, popř. cysty přežívající v kotcích, dále zanesení na zelené hmotě. Desinfekce prováděná amatérsky nebývá pro velmi dobrou ochranu cyst několikanásobným obalem účinná (např. oblíbené Savo je zcela neúčinné). Promoření starších chovatelských zřízení je tradiční potíží řady chovů. Je třeba kontaktovat profesionální firmy a použít konkrétní, vysoce účinné přípravky určené k desinfekci a čištění v živočišné výrobě. To se týká i objektů pro chov pernaté zvěře.

Setkáváme s dvěma formami kokcidiózy, jaterní a střevní. Jaterní způsobuje většinou druh Eimeria stiedae. Ve vyloučených bobcích se na vzduchu vytvoří nepohlavně spory (oocysty) se sporozoity, schopnými nakazit další hostitele. V zažívacím traktu se sporozoiti uvolňují a napadají jaterní tkáň, pomnoží se (schizogonie či merogonie, nepohlavní rozmnožování), další stádium se nazývá merozoit a napadá dále jaterní tkáň, což se několikrát opakuje. Vznikají pohlavní jedinci, pronikají do žlučovodů, produkují stádium zygota, a ta se vyvíjí v oocystu, která s tvrdými bobky odchází z těla. Podle příležitostí, jaké jim chovatel dá, kontaminuje krmivo, napájecí vodu, přežívá v podestýlce, škvírách v chovatelském zařízení. Nutnost rozmnožování sporozoitů za přístupu vzduchu znamená, že se cekotrofií kokcidióza nepomnožuje.

Jaterní kokcidióza se považuje za méně závažnou než kokcidióza střevní. Při střevní kokcidióze je mechanizmus je obdobný jako u střevní formy. Kokcidie (u zajíců E. leporis, robertsoni) napadají a množí se v buňkách sliznice střev. Porušují její funkčnost a narušují tak resorpci živin, způsobují dehydrataci organismu, ztrátu krve, zvýšenou vnímavost k jiným patogenům.

Napadení jedinci snižují příjem krmiva. Téměř vždy se projevují apaticky, zdržují se v rohu kotce, hrbí, vržou zuby, mívají zježenou srst, hubnou, páteř vystupuje jako tzv. pilka. Někdy se objevuje serózně-hlenovitý výměšek v koutku očí a z nosních otvorů. Střídá se zácpa s průjmem, trus bývá rozbředlý, se stopami krve. Pokud invaze dojde takto daleko, končí většinou úhyny.

Preventivní ochrana proti kokcidióze může spočívat v přimíchávání antikokcidika do krmné směsi. Tento způsob je ale vhodný spíše pro králíky než zajíce. V kompletní směsi je takové množství léčivé látky, která při ad libitním příjmu krmiva kokcidie spolehlivě likviduje.

Problém spočívá v tom, že krmíme-li směs jako doplňkovou, zajíci dostávají snížené či těžko odhadnutelné množství léčivé látky. V současné době povolené antikokcidikum Robenidin za těchto podmínek nemůže být plně účinné, a takto podáváno naopak přispívá k postupně vytvářené imunitě kokcidií proti němu. Vhodnější je ve spolupráci s veterinárním lékařem podávat léčivou látku v napájecí vodě. Ideální je přeléčit samice před zapouštěním, mláďata po odstavu a zajíce nově zařazené do chovu. Přípravky typu Sulfakombin jsou vhodné pro amatérské použití, veterináři a zkušení profesionálové v chovu králíků raději pracují např. s přípravkem Sulfacox, Streptonamid, ESB3, Klonazit, Baycox. Všechny přípravky jsou na veterinární předpis. Vždy je lepší prostřídat je a nepoužívat dlouhodobě jenom jeden.

Stav napadení kokcidiózou nezjišťujeme až podle příznaků, ale vždy rozborem trusu na přítomnost oocyst. Po přeléčení rozbor zopakujeme, jen tak se objektivně dozvíme, jak byl skutečně úspěšný. V chovu mohou být trvalí vylučovatelé oocyst, na pohled bez příznaků. Kokcidióza se u nich může rychle rozvinout při snížení odolnosti. Nejčastěji změnou v krmné dávce (počátek zeleného krmiva na jaře, vyvolání spontánních kvasných procesů nekvalitním nebo nevhodným krmivem), stresem nebo oslabením jiným onemocněním.

U starších jedinců nedochází nikdy k tak rychlému vývoji kokcidiózy jako u mladých. Kokcidióza je především nemocí mladých jedinců, kritické je období odstavu. Druhů kokcidií je mnoho, většina je pro hostitele druhově specifická. Invazi v chovu většinou způsobuje více druhů kokcidií. V přírodě se invaze kokcidií zvyšuje vždy v době potravního strádání nebo oslabení organizmu v jarních měsících. Příčinou je už zmíněné pastvení na velmi mladých porostech.

Dalšími parazitickými problémy je motoličnatost, tasemnice (přenašeč je půdní roztoč, kterého zajíc pozře na travinách), střevní hlístice vlasovka zaječí, plicní červivost (plicnivka zaječí), pasarulóza (roup králičí), trichocefalóza (Trichuris leporis), parazit postihující slepé a tlusté střevo. Problematika parazitóz zvěře je podrobně popsána v Myslivosti 2010/4 – 2011/1 (Chroust, Forejtek).

Téměř všichni parazité se přenáší vývojovými stádii z trusu. Nutnou prevencí je proto hygiena kotců, v chovu králíků rizika kokcidiózy snižují podlahové rošty. Zajíci nebudou dlouhodobě snášet roštové ustájení, jaké se používá u králíků, zejména ne drátěné.

Dalším preventivním opatřením je vyhnout se zelenému krmivu z míst, kde se paství divocí králíci, zajíci a raději i spárkatá zvěř. Ideální je zelenou hmotu vůbec nekrmit a nahradit ji senem. Seno je zdrojem strukturální vlákniny, která přispívá k nejlepší dietetice výživy, tedy posílení organizmu a tím dobré odolnosti. Takovou vlákninu běžnými granulovanými krmivy nemůžeme zajícům poskytnout.

Vhodný je i podíl kvalitní krmné slámy v krmné dávce, ohryz větví vrby, olše, dubu, atd.… Vrba obsahuje kyselinu salicylovou, dub má vysoký obsah tříslovin. Můžeme používat drtiče větví, hmota z čerstvých drcených větví i s listy působí dieteticky velmi příznivě.

Dalo by se uvažovat i o granulích se zvýšeným podílem slámy, ovesných slupek a podobně. Potřebnou technologii má ale k dispozici jen málokterý výrobce krmiv.

 

Umělý chov zajíce rozhodně není řešením jeho současných stavů. Současný trend agrotechniky nezměníme a je také jasné, že ani menší plochy jednotlivých plodin téměř ničemu nepomohou, pokud bude stále stejné využívání hnojiv a látek chemické ochrany rostlin. Můžeme pečovat o zajíce jen regulací lovu nebo zvýšeným lovem predátorů. Zlepšováním potravních podmínek ve volné přírodě, tedy příkrmy je jen částečným řešením, možný jen v místech s vyšší koncentrací zaječí zvěře. Investice do chovatelského zařízení, náklady na krmení, veterinární zajištění a odměna pracovníků dosáhne nemalých částek. To je asi hlavní důvod, proč umělý chov zajíců za účelem zlepšení jeho stavů u nás nemá prakticky žádný význam, resp. neexistuje.

Martin MOHELSKÝ



Zajíci mají velkou rozmnožovací schopnost a v prostředí bez přirozených nepřátel se rychle stanou invazním druhem. Období honcování (páření) je dlouhé, od ledna až do léta. Během této doby zaječka klade třikrát až pětkrát mláďata. Březost trvá 42 – 44 dnů. Zvláštností zajíců je možnost opětovnému oplození během březosti (této rozmnožovací zvláštnosti se říká dvoubřezost). V jednom vrhu jsou 1 – 4 mláďata. Pokud má zaječice více vrhů do roka, je nejméně mláďat v prvním, nejvíce ve druhém a třetím. Čtvrtý a případně i pátý vrh je spíše výjimkou. Proto se na začátku jara rodí poměrně málo zajíčků (pověstní ledňáci jsou ve skutečnosti výjimkou) a až 80 % jich přijde na svět v období od května do srpna. Celkem zaječka mívá 9 až 10 mláďat za rok, z kterých se z různých důvodů podzimu dožije necelá polovina.

Přiložené dokumenty

Tab-1 Tab 1 (9,35 KB)
tab-2 Tab 2 (9,36 KB)
Tab-3 Tab 3 (10,77 KB)
vychází v 5:49 a zapadá v 20:19 vychází v 10:42 a zapadá v 22:35 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...