Časopis Myslivost

Únor / 2016

Právní otázky myslivosti

Myslivost 2/2016, str. 22  Daniela Kovářová, Jaroslav Šprongl
Ve středu 18. listopadu 2015 se v pražském hotelu Beseda uskutečnila jedna z akcí loňského ročníku Pražského právnického podzimu, projektu, jehož hlavními partnery byly Soudcovská unie České republiky, Česká advokátní komora, Magistrát hlavního města Prahy, Exekutorská komora České republiky, Vysoká škola podnikání a práva, společnost PPF, Wolters Kluwer, Advokátní kancelář doktora Žižlavského, společnost Salzgitter Mannesmann, Česká asociace věřitelů a společnost IVECO bus. Generální záštitu čtvrtému ročníku poskytli Ing. Andrej Babiš, místopředseda vlády a ministr financí, JUDr. Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu, a Mgr. Adriana Krnáčová, primátorka Hlavního města Prahy.
Kulatý stůl nesl název Právní otázky myslivosti a jeho partnery se staly společnosti Franz R&I a ATEC s. r. o. a nakladatelství DONA, mediálními partnery časopisy Myslivost, Soudce, Rodinné listy a deník Lidové noviny.
Záštitu kulatému stolu poskytli Ing. Zdeněk Škromach, místopředseda Senátu Parlamentu ČR, a Ing. Jiří Chmel, místopředseda Českomoravské myslivecké jednoty. Kulatý stůl uváděla a moderovala JUDr. Daniela Kovářová, advokátka a šéfredaktorka Rodinných listů a bývalá ministryně spravedlnosti, na spolupořádání akce se zásadní pomocnou rukou podílel Jaroslav Šprongl.
Nad problematikou myslivosti se Pražský právnický podzim sešel již po druhé. Tentokrát se hovořilo zejména o pěti tématech: o novele zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, o odpovědnosti za škodu způsobenou zvěří a na zvěři, o spolcích, o honebních a nehonebních pozemcích a o přemnožené černé zvěři. Záznam nejzajímavějších pasáží diskuse přinášíme pro čtenáře časopisu Myslivost na následujících řádcích.
 

Při diskusích na akcích Pražského právnického podzimu se vždycky znovu a znovu vracíme k přebujelosti práva, k tomu marnému hledání ideálního právního nástroje, který by ukázal nám chybujícím lidem cestu. A znovu se přesvědčujeme, že ho nejsme schopni najít. Při jednom podobném setkání řekl doktor Nykodým, tehdy soudce Ústavního soudu, že by možná stačilo zrušit všechny zákony a nahradit je Desaterem. Třeba by ve všech situacích a zejména pro každodenní život bylo dostačující. Logicky proto byl prvním tématem zákon o myslivosti a jeho dlouho připravovaná novela.
 
Ing. Zdeněk Škromach, místopředseda Senátu Parlamentu ČR:
Jsem velmi rád, že se opět můžeme takto setkat, protože jsem přesvědčen, že právě tématika myslivosti ve spojitosti se zákonnou úpravou je velmi důležitá. Všichni dobře víme, že myslivost má v našich krajích mnohaletou tradici, koneckonců česká myslivost byla zapsána i do seznamu nehmotných kulturních památek. Myslivecká obec má mezi poslanci i senátory poměrně silné zastoupení. Samozřejmě změny zákonů, které jsou diskutovány v průběhu legislativní činnosti, zasahují také do práva myslivosti a do podoby honiteb. Nelze pominout účinek nového občanského zákoníku.
Jsem velmi rád, že v této podobě budeme diskutovat o věcech, které mohou mít konečný dopad v parlamentu. Často slyším doporučení, že by bylo lépe žádné zákony nepřijímat, aby to nebylo ještě horší. Proto chápu nutnost podobných setkání i přítomnost různorodých diskutujících včetně lobbistů, kteří k této činnosti patří.
Zajímavou otázkou je v této souvislosti problematika držení zbraní. Musím říct, že mě nedávno překvapil ministr Dienstbier, který by rád ve stávající situaci odzbrojil celý národ. V každém případě se domnívám, že myslivci nejsou ti, kteří by ohrožovali bezpečnost, spíše naopak. A kdyby nebylo myslivců, mnohdy by ekologové a představitelé ochrany životního prostředí neměli co chránit. Proto považuji za potřebné všechny tyto skutečnosti vnímat a myslivce dál podporovat a hledat takové právní prostředí, které by historické souvislosti a všechno to, co zahrnuje myslivost v českých, moravských a slezských zemích, nadále rozvíjelo. Věřím, že i dnešní diskuse k tomuto cíli přispěje.
 
Jan František Votava, velmistr Řádu svatého Huberta:
Patřím k lidem, kteří nad zákony, právo a spravedlnost lidské staví zákon a spravedlnost boží. Ve svých padesáti letech jsem dospěl k závěru, že zatímco zákony lidské se v čase neustále mění a moje osobní zkušenost s nimi je v mnoha případech negativní, zákony boží jsou univerzální, trvalé a dosud mne nezklamaly.
Evropskou civilizaci, která vyrostla na základech křesťanství, považuji za velmi vyspělou, ale v současné době rovněž za kriticky ohroženou. Hrozbu však na rozdíl od jiných nevidím v přistěhovalcích, v globálním oteplování, ani v žádných dalších vnějších nepřátelích, ale v nás samotných. Křesťanskou ideu, která byla v minulosti základem a kterou bych si dovolil zjednodušeně shrnout slovy „dostal jsi svobodu rozhodovat o svém bytí a chceš-li být šťastný, pak miluj tento dar a jeho dárce, miluj i všechny ostatní a dopřej jim tento dar svobody“, jsme nahradili ideou konzumu a pohodlnosti a pod záminkou práv a svobod jednotlivce či skupiny děláme z druhých, a nakonec i sami ze sebe, otroky. Monstrum zákonů, předpisů, vyhlášek a nařízení, které se snaží o vytvoření jednotné Evropy, připomíná pověstnou hydru, která neustále roste. Tuto snahu bych přirovnal k práci dráteníka, který spravuje rozbitý hrnec, ze kterého neustále voda vytéká. Pokud člověk nemá cíl, začne bloudit a žádné ukazatele směru v podobě zákonů a nařízení, které mohou být jakkoliv důmyslné a propracované, mu nepomohou. Vedeni snahou o zajištění svých práv a potřeb pak přestáváme naslouchat druhým. A i když mluvíme stejným jazykem, nerozumíme si.
Myslivost je pro mne koníčkem, vášní, profesí a řemeslem, ale především prostředkem, který mi pomáhá nalézt sebe sama. Účastnil jsem se v minulosti již celé řady diskusí na téma myslivecké legislativy, poznal jsem řadu úžasných, schopných, ale i všeho schopných lidí. A dospěl jsem k závěru, že snaha o vytvoření dokonalého zákona je bez pochopení smyslu lidské existence, tedy cíle, ke kterému bychom měli směřovat, naprosto marná. Podle mého názoru by úkolem a snad i posláním státu nebo spíš státníků nemělo být vytváření umetených cestiček vedoucích odnikud nikam, ale stanovení cíle a ponechání svobody člověku jít k tomuto cíli vlastní cestou. Obyčejným lidem u nás na Vysočině je vcelku jedno, jestli je společenství myslivců spolkem nebo sdružením a podle jakých paragrafů a zákonů je jejich činnost organizována. Daleko důležitější je pro ně, jak jsou schopni spolu komunikovat. Jak jsou schopni společně vykonávat užitečnou práci.
Dospěl jsem k poznání, že ve chvílích, kdy sázíme remízek, čistíme odchovnu anebo společně lovíme divočáka, jsme šťastní a spokojení. V okamžiku, kdy začneme projednávat pravidla a vymezovat svá práva a stanovy, se začneme hádat. Nedávno jsem hovořil s dětmi v jednom dětském domově, jak důležité je v životě mít nějaký smysluplný cíl a vytrvale si za tímto cílem jít. A bylo pro mě mimochodem velmi zajímavé, jaké cíle má současná mladá generace. A také jsem si daleko intenzivněji uvědomil, jak důležitou roli mají pro děti rodiče a jejich každodenní, zdánlivě obyčejná práce a vzájemná láska.
Snažím se dělat svou práci a díky víře jsem šťastným a spokojeným člověkem. Snaha vědy pochopit hvězdné nebe nade mnou a snaha legislativců napravit mravní zákon v mém nitru ve mně žádný obdiv neprobouzí. Obdivuji krásu a dokonalost přírody, zákonitosti vesmíru a sílu, ale i slabost člověka. Sázím a kácím stromy, chovám a lovím zvěř, učím se rozpoznávat pravdy univerzální od těch lidských. Žiju svůj obyčejný život a jsem si vědom své svobody, kterou mi dal Stvořitel a kterou mi nikdo žádnou vyhláškou nemůže vzít.
 
Ing. et Ing. Jiří Janota, Ph.D., oddělení myslivosti, Ministerstvo zemědělství:
Návrh novely zákona o myslivosti je v tuto chvíli ještě pracovní materiál, protože dosud není v meziresortním připomínkovém řízení, kam by se měl dostat na přelomu následujících měsíců. Mezi motivy, které vedly pana ministra k tomu, že se bude novelizovat zákon, patří problematika zvýšených početních stavů vybraných druhů spárkaté zvěře, zejména prasete divokého, a škody, působené zvěří. Snažíme se zejména zasáhnout do systému plánování, chovu a lovu a kontroly plnění plánu lovu. V tuto chvíli nemohu být konkrétnější. Návrh novely zákona doznal ve srovnání s loňským rokem jistých změn, hlavními byly podněty ze strany Ministerstva zemědělství a z Myslivecké rady ministra, výstupy z kulatých stolů, které probíhaly od března do května 2015.
 
Ing. Jan Volný, místopředseda zemědělského výboru Poslanecké sněmovny:
My jsme návrh novely projednávali nedávno na jednání podvýboru za účasti celého vedení ministerstva. Zdá se mi, že novela jde dobrým směrem, řeší i majetkoprávní vazby a vztahy, nejde však o žádné dramatické změny. V rámci meziresortního připomínkového řízení bude patrně do návrhu zasahovat Ministerstvo vnitra a pak nejspíš Legislativní rada vlády, která určitě nějaké legislativní změny zapracuje, přesto si myslím, že by novela neměla přinést velké překvapení.
Myslivost je zvláštní oblast, o které si na každém ministerstvu myslí, že by do ní měli zasahovat, ať už jde o zdravotnictví, dopravu či obranu. Jako předseda podvýboru jsem slíbil myslivcům a myslivecké obci, že o všech změnách budeme diskutovat a že se pokusíme do návrhu novely zapracovat chytré věci z praxe přímo od myslivců samotných, pokud to bude jen trochu možné.
 
JUDr. Jiří Kšica, Českomoravská myslivecká jednota:
Jsem zástupcem Českomoravské myslivecké jednoty a současně jsem zaměstnán u Vojenských lesů a statků České republiky, takže mám na myslivost pohled ze dvou stran. Ministerstvo zemědělství pojalo tuto novelu odpovědným způsobem a rozhodujícím partnerům představilo základní koncepční ideje i myšlenky připravované novely zákona o myslivosti. Ovšem my právníci víme, že myšlenka a její zhmotnění v konkrétním paragrafu je často věcí odlišnou. Proto je v této chvíli velmi složité o návrhu novely diskutovat, víme-li, že v konečné verzi může vypadat docela jinak. K tomu je třeba připočíst vliv medializace. Tím se problém dostane do všeobecné povědomosti, což následně může ovlivnit ty, kteří o návrhu rozhodují. Otázkou také je, zda problémy, které má novela řešit, jsou skutečnými problémy, nebo zda jde jen o lokální komplikaci. V některých částech země možná existuje teritoriální problém, ale tím není řečeno, že jej musíme řešit zásahem do legislativy. Možná by se dal vyřešit zdravým selským přístupem.
 
JUDr. Jiří Teryngel, advokát:
Víte, co je košatý strom? To je telegrafní sloup, který prošel připomínkovým řízením. Tak to dopadá, když všichni promítnou do zákona svá zbožná přání, ačkoliv právo funguje jedině tak, že si ho adresáti osvojí a státní moc je schopna ho prosadit. U zákona o myslivosti kontrolní mechanismy na odborech životního prostředí, kde se problematice věnuje jediný zaměstnanec, nejsou schopny nezbytnost zkontrolovat. Všichni víme, že výkazy a plány lovu zvěře mají se skutečností jen málo společného. Pokud jde o problém černé zvěře, souhlasím s tím, že zásah do zákona je zbytečný. A když už se bude do zákona zasahovat, bez změny způsobu obhospodařování zemědělské půdy nedokáží myslivci problém predačním tlakem vyřešit. Mnohdy ani nechtějí, protože černá zvěř je jediná zvěř, která jim zbyla, protože prasata sežerou zajíčky, bažanty i srnčata. Kdyby vybili i prasata, nic jim nezbude a můžou chodit střílet na střelnici.
Když už se bude sahat do zákona o myslivosti, což je vždycky ožehavé, měly by se velmi pečlivě vyhodnotit praktické zkušenosti. Existuje řada problémů, které po léta nikdo neřeší. Já se věnuji především trestnímu právu, takže bych požadoval lepší vymezení statutu myslivecké stráže. Myslivecká stráž je v trestním zákoně úřední osobou, nicméně z pohledu zákona o myslivosti nemá tato definice praktický význam, pokud jde o oprávnění myslivecké stráže střílet toulavé psy pronásledující zvěř, protože myslivecká stráž nesmí střílet na psy pasteveckých, loveckých, ovčáckých a služebních plemen.
Také není dořešen problém kolize normy dovoleného použití zbraně a krajní nouze. Za stavu krajní nouze může každý zastřelit psa, který se chystá skočit na srnce. Myslivecký zákon by měl obsahovat odkaz anebo aspoň zmocnění Ministerstva zemědělství ke stanovení ceníku volně žijící zvěře. Zatím existuje ceník, který vydal Výzkumný ústav myslivosti, podle kterého je srnec ohodnocen na patnáct tisíc, což je většinou víc než obyčejný pes. Navzdory ceníku však pytláci unikají, protože řeknou, že srnec, kterého zastřelili, měl hodnotu tří tisíc korun, a tedy nebyla způsobena škoda nikoliv nepatrná. Také by se měla přesněji vymezit působnost myslivecké stráže, protože pytláctví je a zůstává závažným problémem.
 
JUDr. Petr Valenta, advokát:
Jsem předsedou jednoho z pražských pobočných obvodních mysliveckých spolků a k vystoupení mě vyprovokoval kolega Teryngel. Zastupoval jsem uživatele honiteb v několika soudních sporech a měl jsem pocit, že když se soudce nebo soudkyně s problematikou, která je upravena zákonem o myslivosti, seznámí, že soudí velmi dobře. Subjektivně si myslím, že se obecně tyto případy dobře nesoudí, ale není to vina soudců, kteří o případech rozhodují, ale právního předpisu, podle kterého se případy posuzují. Většina sporů se týká náhrady škod, způsobených zvěří na zemědělských pozemcích.
Myslím si, že zákon o myslivosti stihne menší nebo větší novela, která bude víceméně vycházet ze stávajícího textu zákona, a že ho nebude následovat osud nového občanského zákoníku, u něhož nezůstal kámen na kameni. I když neznáme aktuální novelu, která půjde do meziresortního projednávání, můžeme se bavit o některých věcech, které patrně budou novelou upraveny.
Co se týče odpovědnosti za škody, naše současná právní úprava je „super obecná odpovědnost“, neboť škody způsobené zvěří hradí uživatel honitby (viz § 52 odstavec 1). Situace by vypadala jinak, kdyby zákon říkal, že za škody způsobené zvěří odpovídá uživatel honitby. Pak by se uživatel honitby mohl snažit se své odpovědnosti alespoň částečně zprostit. Za dnešní situace je to vyloučeno, a tak soudci soudí přesně podle zákona. Nemohou říct, že uznávají, že nastala objektivní skutečnost. Řešení sporů se potom smrskne jenom na to, zda je škoda vyčíslena správně. Tato superodpovědnost je v hrubém rozporu s povinnostmi, které ukládá současný zákon vlastníkům nebo uživatelům honebních pozemků. V něm se říká, že vlastník nebo uživatel honebního pozemku jako jeho nájemce činí potřebná opatření k zamezení škod, nicméně jakmile vznikne škoda, zaplatí ji uživatel honitby.
My jsme se s tím smířili, my myslivci a uživatelé honitby, a aby nás odpovědnost úplně nezdolala, chceme vzniku škod maximálním způsobem zabránit. Můžeme lovem snižovat nežádoucí vysoké stavy černé zvěře, ovšem abychom mohli lovit, potřebujeme k tomu odpovídající myslivecká zařízení, která slouží k lovu. O mysliveckých zařízeních, která slouží k lovu, se mluví v § 9 zákona o myslivosti, kde se říká, že všichni jsou povinni chránit myslivecká zařízení sloužící k přikrmování zvěře, slaniska, napajedla a zařízení sloužící k lovu zvěře. Pak zákon říká, že ke zbudování těchto mysliveckých zařízení je vždy potřeba předchozího souhlasu vlastníka honebního pozemku, a pokud vlastník honebního pozemku k vybudování zařízení nedá souhlas, může být souhlas k vybudování zařízení sloužícího k přikrmování, k vybudování slaniska a napajedla nahrazen rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti. Ale všimněte si, že z poslední věty vypadla myslivecká zařízení sloužící k lovu zvěře. Jinými slovy, když se uživatel honitby dostane do rozporu s vlastníkem honebního pozemku, může vlastník myslivcům neposkytnout souhlas s výstavbou posedu nebo kazatelny, čímž jim znemožní, aby tam lovili. Tím vším samozřejmě dojde k výraznému zvýšení škod.
Navrhoval bych proto, aby do zákona bylo doplněno, že orgán státní správy myslivosti může nahradit souhlas vlastníka s vybudováním mysliveckého zařízení, resp. zařízení sloužícího k lovu zvěře.
 
Mgr. Petra Vráblíková, advokátka, legislativní odbor ČAK:
V zásadě bychom si dnes možná vystačili s Desaterem, pokud by je někdo dodržoval, a kdyby existovaly dostatečné kontrolní mechanismy a sankce, které by následovaly v případě nedodržování.
Osobně vidím poprvé, že odborníci na právnické konferenci jednají o předmětu debaty s úctou. To se nám právníkům moc nestává. Doktor Teryngel řekl, že účelem právní normy je to, aby si adresát normu osvojil a pravidla přijal za vlastní. Jako legislativec říkám, že se to může stát pouze tehdy, pokud norma bude jejím adresátům srozumitelná. Většina myslivců nejsou právníci a já se stále častěji v praxi setkávám se spory, které z toho plynou, nejenom ve vztahu k náhradám na škodě na zvěři, ale i mezi vlastníky honebních pozemků a mezi uživatelem nebo nájemcem honebních pozemků. V tomto ohledu bych naopak plédovala pro zpřísnění a zpřesnění pravidel vztahu mezi myslivcem nebo uživatelem honitby, nájemcem honitby a skutečným vlastníkem.
Častěji než spory o náhradu škody řeším spory, které se týkají platnosti nebo neplatnosti usnesení honebních společenstev, platnosti nebo neplatnosti nájmu honitby a platnosti nebo neplatnosti výpovědí z nájemních smluv, z nájmů honitby. Tedy situaci, do které honební společenstva dostávají svá myslivecká sdružení nebo své uživatele proto, že jim zakážou plnit jednu část práva myslivosti, a to je lov. V tomto bodě by legislativa mohla výrazně pomoci.
Druhým bodem je publicita. Zatímco všechna myslivecká sdružení, všechny společnosti a státní podniky jsou evidovány ve veřejném rejstříku, honební společenstva ve veřejném rejstříku své listiny v tuto chvíli nemají. A pokud požádám příslušný orgán obce s rozšířenou působností, odmítnou mi požadované informace o členech sdělit. Nejsem tedy schopná dodatečně určit, jestli rozhodnutí honebního společenstva bylo či nebylo platné z hlediska jeho vlastních vnitřních předpisů. Pokud se tady bavíme o novele, pak bych navrhovala, aby se organizace a charakter honebních společenstev více přiblížily běžným právnickým osobám s publikací ve veřejném rejstříku právě proto, aby i veřejnost měla jistý nástroj kontroly nad tím, jak se vlastníci ve vztahu honebních společenstev a pronájemců honitby chovají.
 
JUDr. Karel Havlíček, šéfredaktor časopisu Soudce:
Když jsem studoval vysokou školu, k dobrému mravu každého právníka patřilo pamatovat si několik nahodilých vět z průběhu právnického studia, například: Za škody způsobené medvědem brtníkem na včelstvech odpovídá stát. Tuto (či podobnou) formulaci od té doby legislativci opisují, ačkoliv o medvědovi brtníkovi už není v zákoně ani zmínka. To byla relativně krásná doba, protože všechno bylo jednoduché.
Jedním z problémů je, že jsme si navykli pořádat semináře, přednášky či konference teprve v okamžiku, kdy je věc hotová a zákon schválený, takže diskutujeme nad tím, o čem už se vlastně diskutovat stejně nemůže, protože politická vůle byla pronesena. Myslím, že to, o čem musíme diskutovat a co chybí dnes legislativcům i zákonodárcům v Parlamentu, exekutivě, soudcům i ostatním právníkům, je doktrína. Schází dokonce i ústavní doktrína, natož aby nescházela doktrína mysliveckého práva. Akce Pražského právnického podzimu jsou věnovány primárně diskusi o doktríně, tedy měly by být věnovány diskusi o zásadních otázkách.
Má druhá poznámka se týká úvahy o božím původu práva. Já jsem evolucionista, ale i kdyby existoval Bůh, tak by nikdy neřešil, jestli se bude jezdit vlevo nebo vpravo. Řešil jenom základní otázky, jestli jsem dobře četl Starý zákon. K veřejnému právu se během oněch šesti dnů nedostal, to musí vytvářet stát. Veřejné právo jsme vytvořili my lidé, resp. je začal vytvářet stát z původně neformálního normativního systému, který existoval dříve. Později pod tlakem začal vyznávat enumerativní způsob: Toto smím já jako stát a všechno ostatní smíte vy.
Myslím, že jsme tady bezděky narazili na jeden velký problém. Otázka odpovědnosti za škodu, majetkové odpovědnosti, nikoliv trestní nebo sankční, je otázkou soukromého práva, na které dnes máme olbřímí občanský zákoník mající přes tři tisíce paragrafů. Řeší se v něm kdeco, okapy, rozhrady, věci, o kterých jste v životě neslyšeli. A to, o čem dnes hovoříme, bychom chtěli upravovat veřejnoprávním předpisem – zákonem o myslivosti? Nevím, jestli je to v pořádku, a zda je vůbec v pořádku trend, v němž veřejné právo bude řešit oblasti soukromého práva. Primárně jde o trend z Evropské unie, že se vlastně ze soukromého práva má udělat tak trochu právo nesoukromé, že žádná rovnost a svoboda dvou rovnocenně postavených subjektů, ale pořádný dohled, dozor, kontrola státu. A hlavně možnost porušit rovnováhu ochranou slabší strany nebo ochranou něčeho jiného, afirmativní akcí ve prospěch jiného. Proto se také podle mě nemůže podařit touto cestou definitivně otázku odpovědnosti za škodu vyřešit. Proto si myslím, že bychom měli velmi vážně mluvit o doktríně práva.
 
MVDr. Jiří Dousek, Ph.D., veterinář:
Jsem bývalý pracovník Státní veterinární správy, zabývám se problematikou ochrany zvířat a v současné době školím pracovníky obcí s rozšířenou působností. Chtěl bych upozornit na nejednotnost pojmů v předpisech soukromého a veřejného práva. Nesoulad konstatoval i Ústav státu a práv Akademie věd, podle něhož nejsou jednotně používány ani pojmy, které jsou uplatněny v předpisech Rady Evropy a Evropské unie. Tak bych chtěl požádat, až budou vznikat nové předpisy, aby se zase nevytvářely nové a nesmyslné pojmy, které si vzájemně odporují.
 
Debata to tedy byla jistě potřebná, zejména pokud by dospěla sluchu odpovědných.
Druhou diskutovanou problematikou bylo přemnožení černé zvěře. Jedná se o oblast, která jako jedna z mála přesahuje mysliveckou problematiku a informace o situaci a jednotlivých případech se pravidelně objevují i v televizi a ve veřejných médiích. Téma je pevně spojeno také s problematikou právní úpravy držení a použití střelných zbraní.
 
Ing. Jan Bouček, starosta Honebního společenstva Čelákovice:
Jsem honebním starostou mysliveckého sdružení a hospodář na místních pozemcích a rád bych slyšel radu, protože se cítím ohrožený. Nikoliv běženci nebo politikou Evropské unie, ale divokými prasaty, která přerývají pozemky, protože jinde nemají potravu. Abychom je dostali tam, kde dělají nejmenší škody, vytváříme pro ně políčka. Bohužel jsme v lokalitě Čelákovice, která je značně rekreačně vytížená, a místní lidé se bojí chodit v noci ven. Dokonce se bojí i myslivci chodit večer ven, protože jsou v bezpečí jenom na posedu.
Byl bych rád, kdyby existoval souhlas ke střelbě na divočáka v průběhu celého roku, protože než se ho dočkáme, tak nás prasata sežerou. Škodami na zemědělské produkci se nikdo nezabývá, protože každý velkorysý zemědělec nad nimi mávne rukou. Ale když se prasata pustí do školek a do zahrádek, setřesou ze stromů jablka a všechna je sežerou, pak se lidé opravdu začnou bát.
 
Jan František Votava:
Před třiceti lety u nás divočáci skoro nebyli, k odstřelu jsme nepotřebovali žádná veterinární vyšetření, plomby ani povolení. Prostě jsme divočáka střelili, řádně v troubě upekli a zbaštili. V mezidobí jsme přijali legislativu, která nám ukládá povinnost poslat vzorek na veterinární vyšetření. Někdo to dělá poctivě, někdo méně, což bylo důvodem, kvůli kterému vznikly plomby, a dnes budeme muset překládat i pírko. Osobně pochybuji, že to k něčemu užitečnému povede. A už vůbec nechápu, proč by to vše měl kontrolovat myslivecký hospodář, následně držitel honitby a potom ještě Státní veterinární správa. Tak to už opravdu si říkám, že žijeme v nějakém zajímavém státě. A bude to fungovat tak, že myslivci si vzpomenou na dobu před třiceti lety, divočáka zastřelí, žádnou plombu mu nedají, dají ho pořádně do trouby, upečou a sežerou
Vážení páni doktoři a legislativci, byl bych rád, abyste se nad tímto zamysleli a pokusili se to vrátit zase zpátky do normálu. Jsem přesvědčen, že důležitější než veterinární vyšetření a plomba je poučení toho myslivce, že pokud zvěřina projde řádnou tepelnou úpravou, tak se svalovce nemusí bát. Já mám pro strach uděláno, prasat se nebojím. Máte-li problém s divočáky, řekněte, vezmu partu chlapů a problém vyřešíme.
 
Ing. et Ing. Jiří Janota, Ph.D.:
Nemusíme čekat na novelu zákona, pokud se jedná o dobu lovu prasete divokého, protože v tuto chvíli leží u pana ministra Dienstbiera novela vyhlášky č. 245/2002 Sb., v níž navrhujeme prodloužení doby lovu u prasete na celý rok bez omezení věku a pohlaví (byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 343/2015 Sb., účinná je od 1. ledna 2016 – pozn. red.).
 
Ing. Zdeněk Škromach:
Já vám rozumím, ale domnívám se, že je v pořádku, pokud jsou zákony přijímány v normálním legislativním procesu od věcného záměru přes připomínkové řízení po jednotlivé fáze v Parlamentu, protože se ukazuje, jak problematické jsou zákony, které vznikají jako poslanecké iniciativy.
Pro mě je velmi zajímavé téma pytláctví v souvislosti s povoleným odchytem a nepovoleným odstřelem. Vím, že se používají samostříly, které jsou nebezpečné i pro samotné myslivce. S tím souvisejí způsobené škody, nulová hygienická kontrola, černé prodeje v restauracích a podobně.
 
Ing. Bc. Bohumil Straka, Ph.D., Mezinárodní asociace pro sokolnictví:
Jsem předseda výboru Mezinárodní asociace pro sokolnictví, reprezentující sto deset organizací z osmdesáti zemí světa. Měl jsem čest zastupovat Českomoravskou mysliveckou jednotu na Valném shromáždění Evropské federace mysliveckých organizací, které se konalo 16. září 2015. Valné shromáždění bylo volební, novým šéfem Evropských myslivců se stal bývalý europoslanec, doktor Michl Ebner, který má velké zkušenosti s legislativou.
Evropská federace mysliveckých organizací (FACE) velmi podrobně monitoruje situaci a tématem dne je omezení držení zbraní. Včera jsem dostal zprávu z Bruselu, že Evropská komise navrhuje novelu směrnice č. 477 z roku 1991 o zbraních. V první fázi by měla být přijata opatření, která omezí nelegální trh se zbraněmi zavedením jednotného značení, ale já se bojím, na základě minulých zkušeností, že regulace bude postupovat a může skončit návrhem centrálního úložiště zbraní.
U nás je poměrně benevolentní legislativa, ale nebyla zjištěna žádná souvislost mezi benevolentním přístupem a vyšší kriminalitou. Švýcarsko je například také velmi benevolentní, zbraň vlastní každý muž, a žádná velká kriminalita tam není.
Druhé téma je velice aktuální a čerstvé. Zřejmě se bude slučovat směrnice o ptácích a směrnice o stanovištích, což jsou nejdůležitější evropské směrnice v oblasti ochrany přírody. Byl proveden veřejný průzkum prostřednictvím internetu, který zohlednil asi pět set dvacet tisíc odpovědí, 93 % od organizací a jednotlivců s environmentálním zaměřením, jen 4 % odpovědí přišly od myslivců, po 1 % odpověděli lesníci, zemědělci a rybáři. V polovině příštího roku bude průzkum vyhodnocen a budou navrženy změny.
Jedna věc je ovšem vlastní text směrnice, který prochází vyjednáváním na národních úrovních, a druhá texty příloh, které neprocházejí řádným legislativním procesem. Evropský úředník na základě společenské poptávky provede uplisting, to znamená, že povýší zvíře do chráněnější kategorie, nebo downlisting opačným směrem, a o to se vedou velké politické spory. My bychom měli neustále zdůvodňovat náš společenský přínos – kulturní dědictví, ochrana přírody a krajiny, zvěřina na stole, tedy i ekonomický přínos.
Ohledně zbraní se objevují různé myšlenky a návrhy. Finský ministr vnitra v debatě před měsícem navrhl, aby se zbraně samonabíjecí kategorie B, čili poloautomaty, přeřadily do kategorie A, tedy na úroveň samočinných zbraní, jako je samopal či kulomet. V praxi by to mělo dalekosáhlé důsledky.
 
Ing. Zdeněk Škromach:
Pokud se jedná o střelné zbraně, reakce politiků je naprosto nesmyslná. Ukazuje se, že v Evropské unii, kde by člověk očekával větší přemýšlení, se navrhuje odzbrojit všechny poctivé, kteří vlastní legálně zbraň, což by znamenalo, že ponecháme zbraně těm nepoctivým, kteří si je vždycky nějak opatří.
 
Vladimír Broukal, předseda Klubu přátel Českomoravské myslivecké jednoty:
My jsme včera měli volební zasedání Českomoravské myslivecké jednoty a hovořili jsme tam i o změně zákona o zbraních a střelivu. Kromě různých změn se hovořilo i o otázce povinných psychotestů při prodlužování zbrojního průkazu. Já si myslím, že by věci nijak nepomohly.
Někdy si říkám, zda jsou vůbec změny zákonů nezbytné. Zda to není jen tak, že to jen někdo kdysi napsal do plánu Legislativní rady vlády, a tak se musí provést. Například se zákonem o myslivosti jsme se už naučili žít. Pro někoho je špatný, pro jiného dobrý, ale my jsme si na něj zvykli.
 
JUDr. Jiří Teryngel:
Já se zbraním věnuji prakticky celý život. Sbírám je, aktivně jsem střílel z pistole, dneska jsem myslivec. A pokud se jedná o psychotesty, do hlavy nikdo nikomu nevidí. V autoškole musíte strávit osmadvacet hodin za volantem, abyste dostali řidičský průkaz. Abyste dostali zbrojní průkaz, musíte brokovnicí trefit na deset metrů terč metr krát metr. Pistolí musíte trefit čtyřmi z pěti výstřelů terč na deset metrů. Takový člověk se zbraní neumí zacházet. Kdyby se měly dělat nějaké povinné testy, měl by být nařízen výcvik se zbraní tím spíš, že byla zrušena základní vojenská služba, kde přece jenom poddůstojníci a praporčíci nováčkům vtloukali do hlavy, že zbraň je nebezpečná věc. Sama o sobě zbraň nikdy nebezpečná není. Prosazoval jsem povinný výcvik, ale o něm nechce nikdo slyšet, ačkoliv je tady plno střelnic a vycvičených lidí, kteří by to dokázali.
Já si myslím, že přijde čas a lidé budou cítit potřebu mít doma nějakou zbraň. A stát by měl vytvořit podmínky, aby se ti, kteří budou mít zájem, podrobili výcviku. Problémem jsou často i novináři a to, jak o myslivcích píší. Loví senzace, neukazují pozitivní stránky myslivosti. Jedním z našich hlavních úkolů by měla být výchova. Kdo bude ta prasata střílet, když si nevychováme následující generaci?
 
Ing. Bc. Bohumil Straka, Ph,D.:
Armáda je podfinancovaná a má málo mužů a peněz, takže by se v nějaké strategii mohlo počítat s myslivci jako s ozbrojenou vycvičenou silou. Kdyby nastal válečný konflikt, výcvik není otázka jednoho dne, zatímco myslivci umějí v porovnání s běžnou populací nadprůměrně střílet. Zdá se, že zbraně se zákonem o myslivosti nesouvisejí. Ale například v zemích, kde zpřísnili držení zbraní, narostly střety se zvěří. A teď si položme filosofickou otázku: Co je horší?
 
JUDr. Jiří Teryngel:
Zastřelit prase, které běhá v intravilánu a ohrožuje okolí, je stav krajní nouze a divočáka může zastřelit kdokoliv, jenomže vojenskou zbraní, která má hladkou plášťovou střelu, zvíře nezabijete, nebo aspoň ne hned. Lovecké zbraně mají střely uzpůsobeny tak, aby tělu zvířete předaly co největší energii, střílet na prase z pistole znamená ho ranit nebo naštvat. Ovšem i střelba na nehonebním pozemku má svá úskalí. Nesmíte střílet do vzdálenosti dvou set metrů od nejbližšího obydleného stavení, nejde-li o stav krajní nouze. Podle zákona o policii může policista střílet i jindy, než jen za podmínek nutné obrany a krajní nouze. Může usmrtit právě volně pobíhající zvíře, ale nemá na to zbraň.
 
Další zajímavou problematikou, o které se na setkání diskutovalo a která se netýká jen myslivců, je právní úprava spolkové činnosti a změny, které přinesl nový občanský zákoník. Ten současně nařizuje všem sdružením, aby uvedly své stanovy a názvy do souladu s občanským zákoníkem nejpozději do konce roku 2016.
 
JUDr. Petr Valenta:
S občanským zákoníkem jsem nucen již druhým rokem pracovat, ale nedělá mi to žádnou radost. Snažím se různým přátelům, kteří jsou členy spolků, dříve sdružení, pomoci v tom, aby vyhověli nové legislativě. Připadá mi, že zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování, byl velmi praktický a je škoda, že byl zrušen. Podle něj bylo sdružování velmi jednoduché a lidé ho často využívali. Vnitřní normy každého sdružení byly soukromou věcí toho kterého sdružení, což respektovaly i soudy.
Podle aktuálního občanského zákoníku musí všechna sdružení do konce roku 2015 změnit název a uvést ho do souladu se zákonem, takže když se subjekt jmenoval Myslivecké sdružení Hájek, musí se přejmenovat na Myslivecké sdružení Hájek, zapsaný spolek. Subjekt musel najmout právníka, lhůta končí za pár dní, všichni se snaží, aby lhůtu stihli, a já jsem slyšel, že se připravuje novela, která tuto povinnost zruší. Co se asi tak stane? Subjektům, které nerespektovaly zákon, které ve dvouleté lhůtě název nezměnily, dáme generální pardon, zatímco těm, kteří uposlechli, se stát vysměje, protože zbytečně plnili něco, co stejně za chvíli nebude platit.
 
Mgr. Petra Vráblíková:
Technická novela občanského zákoníku byla schválena vládou a nyní je na cestě do Poslanecké sněmovny, ale právě bod, o němž se zmínil doktor Valenta, v ní není, což ovšem neznamená, že se v průběhu projednávání do návrhu změn nevrátí, protože je jednou z připomínek, které byly uplatněné v rámci připomínkového řízení.
Ale abych se vrátila k evropské legislativě. Všichni víme, že zásadním principem jakékoliv evropské legislativy je kazuistika a doktrína patrně není na pořadu dne. Na doktríně bychom se museli shodnout, ale tímto směrem Evropská unie zjevně nemíří, ani ve vztahu ke zbraním, ani ve vztahu k ochraně zvěře.
Včera jsem byla na konferenci, která se týkala ochrany životního prostředí, a jeden z kolegů na ní poukázal na jeden zásadní omyl: Evropská unie si po vzoru Francie zvolila otázku rovnosti (egalité) jako jeden ze základních principů, ale ve francouzštině je původní význam toho slova stejnost. To znamená, měli bychom mít stejný právní rámec jako všichni ostatní. Ve vztahu k myslivosti se obávám, že toho nemůžeme dosáhnout, ani kdybychom chtěli, protože varianty myslivosti jsou po celé Evropě odlišné už svou vlastní doktrínou. A to pomíjím Německo, které vlastní úpravu v zásadě nemá. I kdyby takové směrnice byly přijaty, tak se obávám, že se doktríny nedotknou.
Náš právní řád je stavěn hierarchicky a nemůžeme se soustředit jenom na jednu úpravu zákona o myslivosti, podobně jako se nemůžeme soustředit jenom na úpravu zákona o zbraních. Máme řadu dalších právních předpisů, které vycházejí ze zásad a z principů. A jednou ze základních zásad, která by se měla promítat do každé podrobné právní úpravy, je ochrana života a zdraví jednotlivce. Pokud chodí prase po vesnici a ohrožuje kolemjdoucí, měli byste ho zastřelit bez ohledu na to, jestli je či není doba lovu, nebo jak je zvíře staré.
 
Další část diskuse byla zaměřena na problematiku honebních a nehonebních pozemků, uvozenou příspěvkem, který zpracoval místopředseda Krajského soudu v Českých Budějovicích, JUDr. Bohuslav Petr, a s ohledem na jeho pracovní zaneprázdnění jej v průběhu diskuse přečetl jeho asistent, Mgr. Hubert Maxa.
 
Členění honebních pozemků a změna honiteb
Jako vedoucí autorského kolektivu komentáře zákona o myslivosti, který vyšel v nakladatelství Wolters Kluwer na jaře 2015, dostávám často dotazy k výkladu některých sporných ustanovení zákona o myslivosti. Mezi těmito dotazy převažují otázky přičlenění honebních pozemků dle § 30 zákona o myslivosti a změny honiteb podle § 31 téhož zákona. Jedná se o problematiku vysoce aktuální a překvapivě frekventovanou.
Je všeobecně známo, že smlouvy o pronájmu honiteb se uzavírají na období deseti let. Tato doba je poměrně dlouhá, nicméně umožňuje řádné myslivecké hospodaření v honitbě. Z řady důvodů však dochází k tomu, že desetiletá doba nájmu honitby nájemci, vlastníkům honebních pozemků či držitelům sousedních honiteb nevyhovuje. Jinými slovy, nevyhovuje uznaná honitba tak, jak ji státní orgán myslivosti ustanovil podle § 29 zákona o myslivosti.
Většinou se jedná o situaci, kdy nájemce získal do svého vlastnictví pozemky v sousedních honitbách a má tendenci přičlenit je do své pronajaté honitby.
Druhým okruhem případů je situace, kdy vlastník, který má uznanou vlastní honitbu, přikoupí další pozemky a chce honitbu rozšířit.
Třetí variantu přičlenění honebních pozemků do uznané honitby tvoří případy, kdy při tvorbě honitby někdo záměrně vynechal některé pozemky v přirozeném teritoriu, aby se vyhnul potenciálnímu odporu jejich vlastníků stát se členy honebního společenstva.
Poté, kdy je honitba uznaná a pronajatá, se nájemce legitimně snaží o přičlenění opomenutých pozemků do honitby. V prvním případě se snaha nájemce honitby jeví poměrně marná. Zákon o myslivosti v § 31 odst. 1 dává pravomoc orgánu státní správy myslivosti, vyžadují-li to zásady řádného mysliveckého hospodaření, povolit změnu honitby vyrovnáním hranic nebo výměnou pozemků. Návrh podávají držitelé dotčených honebních pozemků společně, přičemž zákon výslovně předpokládá jejich dohodu. Pokud však k dohodě nedojde, může přesto žádost podat kterýkoliv z nich.
Ustanovení § 31 odst. 3 zákona o myslivosti stanoví limit 10 % výměry alespoň jedné z dotčených honiteb jako maximum možné změny a požadavek vyplývající z všeobecných zásad soukromého práva, jako je ochrana pokojného stavu, či zásady, že smlouvy se mají plnit. Konečně i ze správního řádu vyplývá povinnost správního orgánu šetřit práva nabytá v dobré víře a do smluvních ujednání třetích osob zasahovat jen v nezbytné míře.
Důvodem pro nepovolení změny nebude neplnění plánu odstřelu či přemnožení zvěře, ani to, že došlo ke změně vlastnictví honebních pozemků. V této souvislosti je možno poukázat na rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 CA 147/2007, které stanoví, že zásada řádného mysliveckého hospodaření umožňující změnu musí být jasně definovaná a správní orgán musí přesvědčivě zdůvodnit její použití. Pozitivně bychom mohli uvažovat třeba o reakci na vyčlenění některých honebních pozemků a jejich přeměnu na nehonební v souvislosti s průmyslovou výstavbou.
V druhém případě je věc zdánlivě jednoduchá. Podle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti provede změnu honitby, vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků, o kterou požádá vlastník honebních pozemků, orgán státní správy myslivosti vždy k 31. prosince roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal. Orgán státní správy myslivosti provede změnu obligatorně. Praxe vychází z toho, že limit 10 %, obsažený v § 31 odst. 3, zde neplatí, koneckonců odkazuje na změnu honitby podle předchozích odstavců, které se týkají společenstevních honiteb. Nicméně i zde by měl státní orgán respektovat obecná kritéria pro tvorbu honiteb a neměl by mechanicky měnit hranice jen proto, že došlo ke změně vlastnictví honebních pozemků.
Třetí případ má poněkud kriminální podtext. Někdo záměrně obchází pravidla pro tvorbu honiteb, zřejmě s vědomím správního orgánu myslivosti. Formálně vzato – nezačleněné honební pozemky by měly být přičleněny do honitby. Honební pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, přičlení státní orgán myslivosti zpravidla k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou hranici. A zásady řádného mysliveckého hospodaření nevyžadují jiné jejich přičlenění.
Jelikož zásadu řádného mysliveckého hospodaření musíme zařadit do kategorie gumových norem, jako dobré mravy či zásady slušnosti, nezbývá nám než uzavřít naše úvahy konstatováním, že výklad zákona přísluší jedině nezávislému soudu. A na jeho judikaturu si musíme počkat.
 
Vladimír Broukal:
Do roku 2001 platila právní úprava, podle které se za nehonební pozemky považovaly silnice, dálnice, zahrady, sady řádně oplocené, hřbitovy, případně plochy, které okresní úřad uzná z hlediska bezpečnostního, vojenského či jiného zřetele vhodného jako důvodné. Při projednávání v Senátu řekl senátor Rykl: „Na svých pozemcích si budu dělat, co chci, proto navrhuji, abych mohl i bez uvedení důvodu pozemky okresnímu úřadu nebo uživateli honitby vypovědět.“ Senát tento návrh schválil, takže dnes, pokud se vlastník nedohodne s uživatelem honitby, lhostejno, zda se jedná o myslivecké sdružení nebo jiného uživatele honitby, malého či velkého vlastníka uprostřed honitby, pak pokud požádá okresní úřad či pověřenou obec, aby pozemek prohlásila za nehonební, obec nemá důvod pro zamítnutí. Tak se může stát, že uprostřed honitby bude dvacet hektarů nehonebních, zvěř přes ně stejně chodí a působí škodu, ale myslivec ji tam nemůže snižovat lovem.
 
Ing. Bc. Bohumil Straka:
Dostali jsme se k tématu vlastnictví. Myslím si, že právě vlastnictví bude hlavní třecí plochou při projednání novely v Parlamentu. Jako myslivec chápu naše tradice a líbilo by se mi udržovat tradiční oddělení práva myslivosti, výkonu práva myslivosti a vlastnictví. Ale existují evropské země, například Anglie nebo Amerika, které mají tato práva spojená. Když se na něčí zahradě objeví bažant, může si ho vlastník legálně ulovit, ale v kontextu historicky přelidněné Evropy asi nešlo problematiku jinak řešit. Výhledově půjde o třecí plochu, protože je mnohem víc drobných vlastníků než myslivců.
 
JUD. Jiří Kšica:
Musíme rozlišovat výkon práva myslivosti a právo myslivosti. Právo myslivosti je od 1849 spojeno s vlastnictvím, ale výkon práva myslivosti vlastník honebního pozemku vykonává sám, anebo na někoho přenese nájemní smlouvou. V České republice se jedná o častější případ společenstevní honitby: honební společenstva právo myslivosti vykonávají ve vlastní režii nebo honitbu pronajmou jinému. Podle mého názoru nepřinese novela zákona o myslivosti v této filozofii žádnou zásadní změnu, protože středoevropská myslivost je na těchto zásadách postavena.
 
Posledním velkým tématem, kterému se přítomní diskutující věnovali, byla problematika odpovědnosti za škody způsobené zvěří a za škodu na zvěři.
 
JUDr. Jiří Kšica:
Jako myslivec a uživatel honitby bych měl nést odpovědnost za to, co se v honitbě děje, ale nemělo by jít o odpovědnost absolutní. V našich zemích je odpovědnost založená historicky jako objektivní. V době Josefa II. příslušelo právo myslivosti panovníkovi, vladaři či vrchnosti a nebylo spojeno s vlastnictvím. Až syn Marie Terezie, František Josef I., patentem z roku 1849 u nás poprvé zavedl právo honitby.
Objektivní odpovědnost je odpovědnost za výsledek bez ohledu na zavinění. Při absenci liberačních důvodů se jedná o absolutní odpovědnost. Představte si modelový příklad: Jsem uživatel honitby a o divokých husách jsem pouze slyšel v televizi. Nikdy jsem je neviděl, protože se u nás nezdržují. Jako zemědělec zaseju na podzim nějaký ozim, například žito, které vzejde. Najednou táhnou husy ze severu na jih, vyhlédnou si moje pole, sednou na ně a rostlinky vytáhnou nebo zašlapou. Jak by mě mohlo napadnout, že jednou za sto let kolem mého pole proletí hejno husí? Přesto jsem z pohledu § 52 zákona o myslivosti jednoznačně odpovědný a škoda může dosáhnout výše sta tisíců.
 
JUDr. Hubert Maxa, asistent místopředsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích:
Odpovědnost za škody způsobené zvěří je občanskoprávní záležitost a nutno připustit, že příslušná ustanovení zákona o myslivosti nejsou příliš logická, neboť uživatel honitby je absolutně odpovědný a zákon nepřipouští liberační důvody. Na druhé straně stojí vlastník honebních pozemků, kterému zákon sice ukládá povinnosti, ale nečiní tak nijak kategoricky. Soud pak nemůže rozhodnout jinak, než že celou škodu nese uživatel. Považuji to za relativně nevyvážený a nepříliš přiléhavý stav s ohledem na to, jak jsou nastaveny vztahy zainteresovaných subjektů při výkonu mysliveckého hospodaření.
Držitelem společenstevní honitby je souhrn vlastníků honebních pozemků, kteří mají možnost podílet se na tvorbě plánu mysliveckého hospodaření. Jsou tím, kdo vám dává souhlas k umístění mysliveckého zařízení na jejich pozemek, a z titulu vlastnického práva jsou nositelem určité odpovědnosti, takže by spolu s ní měli alespoň z části nést nějakou míru spoluzodpovědnosti, pakliže dojde ke škodám způsobeným zvěří.
Kdybyste se podívali do předchozího zákona o myslivosti (zákon č. 23/1962 Sb. – pozn. red.), obsahoval § 34 ustanovení odstavce čtvrtého, podle něhož byl vlastník, případně nájemce, honebního pozemku povinen činit přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří. A pokud opatření neučinil, snížila se náhrada škody podle míry jeho zavinění. Jinými slovy, zákonodárce tehdy zavedl subjektivní odpovědnost vlastníka, resp. nájemce, za nesplnění prevenčních opatření. Jednalo se o spoluodpovědnost, která byla zakotvena kategoricky, a nebylo sporu o tom, že vlastník či nájemce nese odpovědnostní povinnost nebo její podíl. Dnes bohužel pochybnosti existují a výsledek je v aplikační praxi žalostný. V tomto smyslu by bylo velmi potřebné zákon novelizovat.
 
JUDr. Jiří Kšica:
Souhlasím, tohoto problému by si mělo všimnout Ministerstvo zemědělství. Nebojuji za myslivce ani za uživatele honitby, ale za vyváženost a za liberační důvody. Pokud se vlastník nestará nebo pokud zmešká prekluzivní lhůtu, pak ať nese absolutní odpovědnost. Koneckonců tak hovoří § 56, podle něhož odpovídá za škody způsobené na zvěři ten, kdo poruší právní povinnost.
Ještě bych se rád zastavil u problematiky spolků. Podle ustanovení § 215 odst. 2 občanského zákoníku neručí členové spolku za jeho dluhy. Ovšem ustanovení § 52 odst. 2 zákona o myslivosti, je-li uživatelem honitby občanské sdružení, dnes tedy spolek, jeho členové odpovídají za závazek rukou společnou a nerozdílnou. Jedná se o solidární odpovědnost, což znamená, že odpovídají všichni členové. Pomíjím přitom, že dnes závazek nerovná se dluh.
V případě škod způsobených zvěří nastupuje odpovědnost uživatele za porušení povinnosti. Je tedy otázkou, zda platí obecná právní zásada, podle které má speciální předpis přednost před obecnou normou.
 
Ing. et Ing. Jiří Janota, Ph.D.:
Ministerstvo zemědělství si uvědomuje, že se jedná o trojúhelník, v němž je jednou stranou vlastník honebního pozemku, druhou hospodařící subjekt (zemědělec nebo lesník), který významně ovlivňuje myslivost a zvěř. A třetí stranou je myslivec, tedy uživatel honitby. Ministerstvo vnímá nevyváženost ve vzájemných vztazích a odpovědnostech za jednotlivé úkony a fungování a připravuje kroky a návrhy změn k tomu, aby se vzájemné vztahy trochu narovnaly.
 
Podobně jako v loňském roce, i letos pokračovala po skončení oficiální části diskuse mezi zúčastněnými ještě dlouho neoficiálně u malého pohoštění. Přítomní shodně konstatovali, že nevyjasněné problematické oblasti trvají i nadále a že podobných setkání a diskusí je stále zapotřebí. Věříme, že se další akce uskuteční také v rámci Pražského právnického podzimu 2016, který organizační štáb v těchto dnech začíná připravovat. V každém případě z případných akcí přineseme čtenářům časopisu Myslivost podrobné informace.
Připravili JUDr. Daniela KOVÁŘOVÁ a Jaroslav ŠPRONGL
 
 
 
vychází v 4:59 a zapadá v 20:56 vychází v 0:59 a zapadá v 11:17
 
Zpracování dat...