Časopis Myslivost

Březen / 2017

Samonabíjecí brokovnice ATA NEO

Myslivost 3/2017, str. 22  Martin Helebrant
O Turecku se říká, že z hlediska zbrojní produkce nahradilo Španělsko s jeho nenáročnými, cenově dostupnými zbraněmi, kterými zásobovalo Evropu (a vlastně i hezký kousek světa okolo) po většinu 20. století. V Turecku dnes existuje nespočet továren a manufaktur, které vyrábějí palné zbraně. Jak dlouhé, tak krátké. Prvními zbraněmi z Turecka byly nenáročné dvojky a případně kozlice, které nezapřely svoji inspiraci zbraněmi výrobců světové produkce.
Krátce před koncem tisíciletí se turecká produkce ale začala měnit. Přední světoví výrobci postupně objevovali půvab zdatné, přitom ale ne drahé turecké výrobní síly a začali zde vyrábět svoje výrobky. Pokud ne celé, tak třeba aspoň vybrané uzly. Dodaly do Turecka moderní výrobní technologie a turecká produkce změnila tvář. Z čisté funkce v mnohdy poněkud syrovém balení se najednou staly kvalitně vyrobené zbraně. Brokovnice a součásti pro ně dnes v Turecku vyrábí více než 50 firem.
V roce 1955 postavil Celal Yollu svoji první brokovou jednušku. Měla lůžkový závěr s vnějším kohoutem. To mu bylo teprve 13 let. V roce 1967 začal vyrábět první brokové dvojky. To již měl v Incesu, okres Kayseri ve středním Turecku, manufakturku, spíš jen větší dílnu, na opravu a výrobu zbraní.
Firma ale rostla, v roce 1973 založil Yollu další závod, Avsan v Düzce, a začal v něm jako jeden z prvních v Turecku vyrábět brokové kozlice. V roce 1992 začal vyrábět samonabíjecí brokovnice, model 92.
Následně vznikla akciová společnost Ata Silah San, která je dnes jedním z předních tureckých výrobců loveckých zbraní.
V roce 2010 Celal Yollu ve věku 68 let zemřel. V tureckém zbrojním průmyslu za sebou zanechal zcela nepřehlédnutelnou a velmi významnou stopu.
Bruno Civolani nechal patentovat svůj inerční závěr samonabíjecí brokovnice v roce 1967, ve stejný rok, jako Yolu, začal vyrábět dvojky. Civolani byl zaměstnancem firmy Benelli a s trochou nadsázky lze říci, že to byl jeho patent, který založil slávu této firmy na poli z výroby zbraní. Benelli Armi tento závěr použila poprvé u brokovnice 121 a protože se osvědčil, používá jej dodnes, nejmladším modelem s tímto typem závěru je samonabíjecí brokovnice Vinci (viz Myslivost 10/2015).
Inerční závěr se osvědčil natolik, že když původní Civolaniho patentová ochrana vypršela, rozhodla se firma Ata závěr využít a vyrábět vlastní samonabíjecí brokovnice s tímto systémem. Tedy, vlastní.
Jak se to vezme, brokovnice Ata NEO je mimořádně blízká brokovnici Benelli Rafaello (v USA Ethos), přímému předchůdci dnešní Vinci. Pokud se třeba budete jen dívat na axonometrické výkresy, je shoda prakticky úplná. A pokud se říká, že kopírování je nejvyšší formou lichocení, pak tedy Ata Benelliům lichotí měrou vrchovatou.
Nabídka olomoucké firmy ADDA na otestování brokovnice Ata NEO mě opravdu potěšila. S Benelli Rafaello jsem kdysi střílel, a tak jsem byl opravdu zvědavý, jak dalece bude výsledek stejný, když dva dělají totéž.
 
Brokovnice Ata NEO je samonabíjecí brokovnice s inerčním uzamčeným závěrem, vycházejícím z koncepce závěrů používaných firmou Benelli. Má trubicovou nábojovou schránku pod hlavní s kapacitou 4 náboje. Pokud jsou zbraně exportované do zemí, kde legislativa omezuje u samonabíjecích zbraní maximální počet nábojů v zásobníku na 3 nebo 2, instaluje se do trubice omezovací vložka.
Ke zbrani se nabízí celkem (alespoň podle webu výrobce) 5 brokových hlavní v délkách od 61 do 81 cm a hlaveň pro střelbu jednotnými střelami. Ta není osazenou klasickou brokovou lištou ale výraznými otevřenými mířidly. Brokové hlavně jsou standardně osazené zahrdlovacími nástavci, které končí zároveň s ústím hlavně, na hlavni je ventilovaná lišta široká 8 mm a na jejím konci je muška s červeným světlovodným vláknem.
Pažbení je buď dřevěné, nebo plastové, povrchová úprava může být lesklá niklovaná, matně šedá nebo bronzová patinovaná, čistě leskle černá, čistě matně černá nebo v kombinaci obou barev.
Bicí mechanismus používá vnitřní kladívko. Je uložen na společném pomocném rámu se spoušťovým mechanismem. Celek – spušťadlo – je možné po vytlačení spojovacího čepu vyjmout ze zbraně.
Mezi pažbou a pouzdrem závěru je vložka, kterou je možné regulovat lomení pažby a případně i její vyhnutí. K úpravě délky pažby lze použít podložku pod botku. Botka i podložka jsou z černé středně tvrdé pryže.
Rozborka zbraně je poměrně jednoduchá. Vyprázdněte nábojovou schránku opakovanou manipulací se závěrem. Stáhněte závěr zcela dozadu a zachyťte jej záchytem. Zkontrolujte nábojovou komoru. Nyní odšroubujte zátku na předním konci předpažbí a stáhněte směrem dopředu hlaveň i s předpažbím. Uchopte napínací rukojeť závěru, stiskněte záchyt závěru a pomalu doveďte závěr do krajní přední polohy. Nyní vytáhněte rukojeť závěru z nosiče závorníku. Po jejím vyjmutí je možné závěr vysunout vpřed z pouzdra závěru.
Závěr lze nyní dále zcela rozebrat vyjmutím zápalníku, řídicího čepu a oddělit závorník od inerční pružiny a od nosiče závorníku, ale pro běžné čištění to není nutné.
Po vytlačení spojovacího čepu z pouzdra závěru lze vyjmout celé spušťadlo ze zbraně ven. Vratná pružina je uložená v pažbě a při běžné rozborce se nevyjímá.
Pro běžného uživatele je občas funkce inerčního mechanismu poněkud záhada. Nikde se neodebírají žádné spalné plyny, závěr je přitom v okamžiku výstřelu uzamčený.
Princip patentovaný Civolanim v roce 1967 je přitom docela prostý. Závěr je uzamčen rotací závorníku se dvěma masivními ozuby. Otáčení závorníku řídí křivková drážka v nosiči závorníku, která vede palec na závorníku. Mezi nosičem závorníku a závorníkem je vložená tzv. inerční pružina.
Po výstřelu se vlivem impulsu vývinu rány dá zbraň do pohybu směrem dozadu. Setrvačnost a vratná pružina ale mají snahu udržet nosič závorníku stát na místě. Svojí setrvačností nosič závorníku začne stlačovat inerční pružinu, tedy se přibližuje k zadku hlavně. Přitom ukládá do inerční pružiny energii potřebnou pro odemčení závorníku, vytažení náboje z komory a jeho vyhození a pro pohyb závěru vzad.
Jak střelec postupně brzdí zbraň v jejím pohybu vzad, zmenšuje se i setrvačná síla, kterou závorník drží stlačenou inerční pružinu. Závorník je pořád ještě v uzamčené poloze.
Ve chvíli, kdy se zbraň prakticky zastaví, přemůže stlačená inerční pružina setrvačnost závorníku a vymrští jej směrem vzad.
Křivka na nosiči závorníku pootočí jeho hlavou, odemkne závorník, ten se oddělí od hlavně, a i s nosičem pokračuje vzad. Přitom vytáhne a vyhodí prázdnou nábojnici a stlačí vratnou pružinu.
Když doběhne na konec své dráhy, vratná pružina začne tlačit závěr vpřed, ze zásobníku je podán nový náboj a závěr jej zasune do hlavně.
Nakonec hlava závorníku zapadne do svých uzamykacích drážek, křivka na nosiči jí pootočí a závěr se uzamkne.
Konstrukce se tedy obejde bez táhel a mechanismu odběru plynů z hlavně, závěr nepracuje nikde se spalnými plyny a zůstává poměrně čistý. Funkce zbraně tak spoléhá na správné poměry tuhosti inerční a vratné pružiny a na jejich přiměřenost hmotnosti zbraně.
Z konstrukčního hlediska je také výhodou, že pohyb závěru vzad je odvozený od inerční pružiny, závěr by se (alespoň teoreticky) měl pohybovat stále stejnou rychlostí, bez ohledu na použitou laboraci, neměl by v zadní úvrati rozbíjet pouzdro závěru. To vše umožňuje odlehčit konstrukci zbraně, aniž by utrpěla její trvanlivost.
 
Brokovnice Ata NEO jsem viděl u dovozce v Olomouci, v myslivecké prodejně ADDA na Slovenské ulici. Zde jich bylo na výběr hned několik. Na první pohled vypadají velmi slušně vyrobené, kov je dobře slícovaný se dřevem či plastem (podle toho, jakému pažbení dáte přednost). Dřevo pažby bývá většinou velmi slušné, hezký turecký ořech – no, aby taky ne, když je puška z Turecka.
Také mě nepřestává fascinovat, jak dokonalé černění, sytě zbarvený, hluboký a jednolitý černý povrch, umí ti kluci turečtí udělat na hlavních a kovových součástech zbraní. A to se netýká jenom firmy Ata, oni to umí snad všichni.
Po rozborce jsem prohlédl i zpracování jednotlivých součástek a vnitřních ploch. Budu upřímný, Benelli to není, ale na druhu stranu – neustupuje jí o mnoho. Pokud to z hlediska funkce není nutné, mají vnitřní součástky matný povrch, pracné leštění se vypustilo a nahradilo jej matné černění. Mechanismus neměl vůle, ani nikde zjevně nedrhl, chod spouště je hladký a s přiměřeným odporem.
 
Takže hurá na střelnici. K praktickému testu jsme si vybrali provedení s plastovou pažbou matně černým závěrem. K testu jsme použili celkem čtyři druhy nábojů – v ráži 12x70 sportovní Sellier & Bellot Trap 24 Super s navážkou 24 gramů broků o průměru 2,4 mm, lovecké Sellier & Bellot Mark III s 32 gramy broků o průměru 3,75 mm, španělské lovecké náboje Saga High Speed 36 s 36 gramy broků o průměru 3,25 mm a na závěr italské 12x76 RC Magnum Steel Atomic Line s 36 gramy ocelových broků o průměru 3,8 mm.
Nabíjení začíná zajištěním zbraně příčně suvnou pojistkou na zadní úponě lučíku spouště. Stáhněte závěr dozadu, až jej závěr zachytí v zadní poloze. Zkontrolujte čistotu nábojové komory. Vypusťte závěr dopředu stiskem záchytu závěru před lučíkem na pravé straně. Nyní lze snadno naplnit před nabíjecí okénko trubicovou nábojovovu schránku.
Stiskem tlačítka na pravé straně pouzdra závěru uvolněte záchyt schránky, tím vysunete náboj ze schránky na podavač. Nyní stáhněte závěr dozadu a volně jej vypusťte. Tím dostanete náboj do komory. Nasměrujte zbraň do bezpečného prostoru a odjistěte zbraň. Je připravená ke střelbě.
Bylo pošmourno, nevlídno, když jsem si stoupl na trapové stanoviště olomoucké střelnice Lazce. Zkusmo zakládám zbraň k líci, americká pažba je přímá a docela mi sedí, jen mám pocit, že je trochu dlouhá. Nabíjím vlašimské Trapy a chvilku se soustředím. Hop! Zadrnčí vrhačka, holub vylétl, házím pušku do ramene, škrtám pažbou o bundu, rozhodilo mě to, lovím lištu a mušku, bác áááá bác ho. Holub letí dál a padá do mokré trávy. Tak tohle se nepovedlo.
Doplním schránku a postoupím o stanoviště dál. Srovnám si pušku, trochu natáhnu ruce dopředu a Hop! Tentokrát je vše tak, jak má být. Tvář se opře o pažbu, lišta, muška, holub, předjet a bum! Povedlo se, holub se rozprsknul hned po první ráně. Tak znovu.
I dalšího jsem dal na první ránu, ale tak jak postupně obcházím stanoviště, jsou úspěchy střídavé. Přece jenom, jako brokař nejsem nic moc.
Přecházím na lovecké náboje. Vlašimské Mark III nepředstavují žádný problém, funkce je spolehlivá a ani zpětný ráz se nijak dramaticky nezvýšil. Španělské Sagy někde mají problém. Občas nepřebijí. Zkoušíme je namíchat s vlašimskými náboji, ne, prostě to není ono, spolehlivost je v háji.
Nakonec sahám po italských RC Magnumech ocelovým brokem. Zpětný ráz je větší, jasně vnímatelně větší, ale není nezvladatelný. Hodně asi pomáhá přímá americká pažba. S magnumy zbraň funguje opět spolehlivě.
Vzpomínám na svoje zkušenosti s Benelli Rafaelo – je to podobné a současně je to jiné. Podobné je to v tom, že zbraň přebíjí pořád svým tempem, bez ohledu na použitou laboraci. Mám pocit, že fungování Aty je v porovnání s Benelkou o něco pomalejší. Není to tak pomalé, jako třeba u starého Browningu Auto-5, ale tam se bavíme o zcela jiné koncepci zbraně, ale přece jenom – soudobé samonabíjecí brokovnice bývají o něco rychlejší. Takovou zkušenost jsem aspoň udělal s Benelli Vinci nebo s Berettami řady X400.
Na druhou stranu, při praktické střelbě na střelnici mi to nijak výrazně nevadilo. Stíhal jsem v klidu druhou a občas i třetí ránu na jednoho a toho samého holuba.
Ovládání zbraně odpovídá běžným zvyklostem soudobých samonabíjecích brokovnic. Pojistka v zadní úponě spoušťového lučíku jistí jen pohyb spouště a ani ergonomicky není můj ideál, ale funkční je a tohle uspořádání používá celá řada výrobců. K opakování výstřelu stačí krátké povolení prstu na spoušti, ale současně je dost dlouhé, aby bylo ovládání jisté a nedocházelo k nechtěným dvojstřelům.
Jako celek je tedy Ata NEO pro mě dobrá pracovní zbraň. Nenašel jsem na ní nic, co by mi vysloveně vadilo. Nabízí široký výběr délek hlavní, od krátké „lesačky“ až po „kachnici“ s hlavněmi nad mraky. Na naháňkách na černou lze s úspěchem používat hlaveň s klasickými otevřenými mířidly, výrazně to prodlouží účinný dostřel jednotných střel.
Buďme upřímní, jen málokterý kulový náboj se vyrovná svou zastavovací schopností solidnímu špalku olova z „breneku“.
Pokud potřebuji pušku „do traktoru“, je tu plastová pažba.
A údržba je snadná, do závěru se dostává jen minimum zplodin.
Není to asi panská puška, ale je to solidní, ekonomická brokovnice. Pokud chcete spolehlivý, nenáročný „automat“ a nemáte zrovna neomezený rozpočet, je Ata NEO volba, kterou byste neměli opomenout.
Ing. Martin HELEBRANT
Za zapůjčení zbraně k testu děkuji dovozci brokovnic Ata do České republiky, firmě ADDA Olomouc.
 
Základní takticko - technická data
ráže … 12 x 76 mm (3“), 20 x 76 mm (3“) nebo 28
délka hlavně … 61 cm (24“), 66 cm (26“), 71 cm (28“), 76 cm (30“) a 81 cm (32“)
celková délka … 125 cm při délce hlavně 71 cm (28“)
zahrdlení … výměnná, se zbraní se dodává 5 zahrdlovacích nástavců (Skeet / IC = 1/4 ,  M = 1/2 , IM = 3/4 , F = 1).
hmotnost zbraně … 3,1 kg (dřevěné pažbení, ráže 12) – 2,7 kg (dřevěné pažbení, ráže 28)
 
vychází v 6:51 a zapadá v 18:51 vychází v 12:10 a zapadá v 21:44 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...