Časopis Myslivost

Červen / 2017

Panovnice evropského formátu

Myslivost 6/2017, str. 56  Oldřich Koudelka
Arcivévodkyně rakouská, královna uherská a česká, Marie Terezie, od jejíhož narození uplynulo třináctého května tři sta let, byla jednou z nejvýznamnějších evropských panovnic historie. Byla jedinou ženou na českém trůně. Vládla dlouhých čtyřicet let.
Váží se k ní různé legendy, polopravdy i nepravdy, zejména o jejích milencích, sexuální náruživosti a podobně. To, že měla početné potomstvo, bylo v dobách baroka u plodných panovnických párů vcelku běžné, nebylo to ničím výjimečným.
Nebyla rovněž vždy stárnoucí a korpulentní dámou, jak často bývá zobrazována, ale krásnou, nesporně ctižádostivou, inteligentní ženou, která hovořila několika jazyky. Zajímala se o divadlo, hudbu a zpěv, už v sedmi letech zpívala v dvorní opeře a věnovala se baletu. Ještě jako mladá a štíhlá protancovala mnohé střevíčky. Také velice dobře kreslila.
Co však na rozdíl od svého otce Karla VI., ani manžela Františka I. Štěpána Lotrinského neměla ráda, byl lov zvěře. Přesto se do historického vývoje lesnictví a myslivosti významně zapsala.

Myslivecké problémy, kterými se sněmy, panovnické patenty a řády v sedmnáctém a zejména osmnáctém století zabývaly, byly obrazem soustavných snah konsolidujícího se velkostatku po třicetileté válce o povznesení stavů zvěře i úkazem panujícího mravu, který myslivost pokládá za výhradní záležitost privilegovaných vrstev. Je třeba si uvědomit, že se již v období od Bílé Hory do tereziánského patentu o lesích z roku 1754 stává státní zásah do předtím neomezené pravomoci i v oblasti myslivosti účinnějším chovatelským a ochranným opatřením, než tomu bylo dosud. Objevují se tak například omezující zásahy ve snaze povznést stavy zvěře, když například Lovecký řád Marie Terezie, vydaný 12. listopadu 1751 pro Moravu, hájí srny a srnčata celoročně, ale nikoliv bez výjimek, poněvadž povoluje lovit „srnčata a jeléňata“ i v létě, ale jen pro kuchyň majitele honitby a nikoliv na prodej.
Z obsahů patentů je zřejmá i velká potíž s pytláctvím. Vzpomeneme-li na tehdejší příkré společenské rozdíly, na útisk poddaného lidu a nenávist k utlačovatelům, jež přímo vyvolávaly touhu po odvetě nebo alespoň snahu utiskovatelům tajně škodit, nebudeme se tomu divit. Vzdor všemu, přestupků proti myslivosti neubývalo. Nepomohlo ani nové publikování dosud platného Karlova loveckého řádu 18. dubna 1746. O Vánocích 1752 si jeho dcera a nástupkyně Marie Terezie dokonce stěžuje, že „…pytlářstvo tenkrát nejvýš vystoupilo, kteréžto v shromážděném spolku, neb celých bandách obsažené jsouce, bez všelikého ohledu se provozuje…“
Proto hned první zásah této panovnice po nástupu na trůn byl v tomto ohledu velmi energický. Pytláky, kteří střílejí velkou zvěř, posílá na dvě až čtyři léta na nucené práce na petrovaždínskou pevnost v Uhrách, ti kteří loví zvěř drobnou, dostávají trest od čtyř do šesti měsíců. Jsou-li přistiženi ve skupině, hrozilo jim až desetileté vězení v pevnosti, nebo vypovězení ze země na doživotí. Pro překupníky se zvěřinou byla stanovena pokuta sto zlatých, která se při recidivě zvýšila na trojnásobek či dokonce čtyřnásobek. Pokud nemohli zaplatit, putovali v poutech opět do pevnosti. Naopak ti, kteří pytláky udali, dostali vyplacenou odměnu třicet zlatých. Tato opatření byla zakotvena v patentu vydaném 20. prosince 1752 pro Slezsko, doplněném v patentu z 20. dubna 1754.
Nebezpečím pytláctví se znovu zabývá Lovecký řád Marie Terezie, vydaný na Pražském hradě 9. prosince 1754. Ten opakuje některé zákazy z řádů předešlých, ale také nařizuje, aby „sedlákům, mlynářům, ovčákům, vinařům a takovým sprostým lidem, jakož i svobodníkům, byla pobrána všechna střelná zbraň“. Výjimky byly povoleny jen ve vzácných případech a za přestoupení zákazu držet ručnice hrozila „hrdelní“ pokuta. Podnětem k těmto krutým trestům nebyla jen obava z pytláků, nýbrž i strach ze vzpour poddaných.
V Loveckém řádu císařovna povoluje myslivcům právo první rány proti ozbrojeným pytlákům, kteří se staví na odpor. Pytlákům, kteří si maskují tvář, opakují pytláctví, nebo se jakkoliv protiví myslivcům, hrozilo vystěhování i s rodinami na komorní statky v Uhrách a zabavení veškerého majetku. Ti, kteří při pytlačení poranili či dokonce usmrtili myslivce, byli nemilosrdně souzeni a okamžitě předáni katovi.
V osmnáctém století, a zvláště pak za vlády Marie Terezie, se měnily i vztahy myslivosti k lesnímu hospodářství a zemědělství. Ještě v 16. a 17. století správa myslivosti tím, že v zájmu ochrany zvěře omezovala v lesích tolik rozšířenou pastvu, lesnímu hospodářství více nebo méně prospívala.
V 18. století, kdy lesních porostů s rozvojem průmyslu začalo v některých lokalitách značně ubývat, se snažili lesníci zahladit tento úbytek zaváděním umělých kultur. Nicméně stavy zejména vysoké zvěře se začaly jevit neúnosnými. Stoupající potřeba dříví nutí veřejnou správu i majitele lesů k tomu, aby přemýšleli o zásazích, které by soužití zvěře a lesa učinily příznivějším.
Přesný výraz dal těmto dosud často protichůdným opatřením až Lesní řád Marie Terezie, vydaný 5. dubna 1754, když mimo jiné stanovil, že „…mezi jinými, porostlinám nejvíc škodlivými věcmi jest přílišné rozplemeňování a hájení vysoké, černé a srnčí zvěře, která ničí nejpěknější mlází“. V patentu se prohlašuje, že vláda nemíní nikomu odejmout „toto vznešené regale“, ale že nemůže připustit, aby vysoké stavy zvěře ohrožovaly les. Zavazuje proto vrchnost, která držela větší stavy zvěře, aby nové holiny ihned a staré postupně ohrazovala.
Podobná opatření záležela dosud na libovůli konkrétních majitelů. Státní moc teď vystupuje jako nový činitel a vydává patenty s dlouhodobými opatřeními a zákonnou mocí v zájmu lesa a proti zvěři. Les, hlavní domov zvěře, začínal být proti ní hájen. Vyžadovala to nejen potřeba rychlého zalesnění holin, nýbrž i nově zaváděná umělá lesní kultura.
Práce zemědělců však tak účinně hájena nebyla. Na ochranu stád, ať vrchnostenských či poddanských, se sice nekompromisně vystupovalo bojem proti velkým šelmám, medvědům i vlkům, ale to hlavně i proto, že tyto šelmy byly současně smrtelným nebezpečím pro zvěř i člověka. Rostlinná výroba však nadále trpěla jak zvěří, tak i lovem.
Patenty neomezovaly nebo nezakazovaly žádný ze způsobů lovu pro to, že by byl v nesouladu s úrodou. Vrchnost si dovedla zařídit, aby příliš nepoškodila vlastní úrodu. Na úrodě poddaného jí nezáleželo a ten často neměl před loveckými kratochvílemi ani dostatek času, aby mohl svá pole řádně obdělat a také včas sklidit.
I když Lesní řád ponechával i nadále světské i duchovní vrchnosti v lesním hospodaření celkem volnou ruku, vystupoval hlavně proti volnému nakládání s lesy královských měst a poddaných. Byť nikomu neodňal právo lovu, nařizoval pouze ochranu porostů proti škodám způsobovaným zvěří, přece jen změnil směr lesního hospodářství natolik, že od doby jeho vydání je třeba datovat zásadní převahu lesnictví nad myslivostí. Podobné zákony byly samozřejmě vydávány i v dalších zemích české koruny – 23. září 1754 na Moravě a o dva roky později ve Slezsku.
Třebaže v Evropě se stále více rozšiřovaly a uplatňovaly pokrokové a svobodomyslné názory, Marie Terezie byla nucena vzhledem k tehdy ještě značné moci šlechty postupovat opatrně, což se projevilo i v reformách loveckého zákonodárství, při nichž respektovala výsady šlechty. Jednou z těchto výsad bylo a dlouho ještě zůstalo právě právo lovu. Proto reformovala pouze tam, kde hospodářské zájmy šlechty naznačovaly nejmenší střet zájmů a místo odporu.
V poměru velkostatku a poddaných se situace časem stávala neudržitelnou. Často se opakující selské bouře přiměly císařovnu přijmout 18. září 1766 patent o zásadní povinnosti hrazení škod působených zvěří a v roce 1770 nařízení, kterým zabraňovala volnému a neusměrňovanému chovu zvěře v zemědělství nejvíce škodlivé, tudíž zvěře černé. „Abych zlepšila vyživovací stav mých věrných poddaných a odvrátila vše to, co by jim a jimi zpracovávaným kulturám zemědělským mohlo být jakýmkoliv způsobem škodlivé, proto jsme vzaly v úvahu ony neobyčejně veliké škody, které působí zemědělcům žijícím jedině z výsledků své lopotné práce na pozemcích jimi obdělávaných ta okolnost, že je na mnoha místech v nadměrném počtu chovaná zvěř, hlavně však černá, a také proto, že všechny již vydané výnosy nic nepomáhají, o čemž nám docházejí čas od času stížnosti, rozkazujeme proto, aby byly odvráceny tyto stížnosti našich poddaných, postupované nám hlavně pokud jde o černou zvěř a aby byla jim poskytnuta okamžitá pomoc snížením jejich počtu a že v budoucnosti nikomu, ať je to kdo chce, nesmí být dovoleno dochovávání černé zvěře jinak nežli v oborách – s onou černou zvěří, která bude zastižena kdekoliv, ať je to v lese nebo ve volnosti, nechť je s ní naloženo jako se zvěří dravou a tím ať je zbavena jakékoliv ochrany.“
Patent poskytuje vrchnosti dostatečnou lhůtu do konce roku 1771 k úpravě poměrů, buď k odstřelu černé zvěře, nebo jejímu převezení do obor. Jestliže se i po této době někde divočáci objeví, byl majitel loveckého práva povinen okamžitě zakročit. Kdyby se tak nestalo, bylo povinností krajského úřadu poskytnout poddaným bezodkladnou pomoc. Majitelé honiteb, kteří by jednali proti těmto nařízením, by museli uhradit všechny vzniklé škody a byli by hnáni k trestní odpovědnosti.
V další části císařovnina nařízení bylo závažné ustanovení o hrazení poddanských polí. Poddaným se nechalo k volnému uvážení, jak si své pozemky ohradí či jinak zabezpečí.
Na celém tomto nařízení Marie Terezie, stavícím se k danému souboru vrchnostenských práv značně nešetrně, je již znát patrný vliv jejího syna Josefa II., který spoluvládl ještě za života své matky. Ten již nebyl tak opatrný a vstřícný a na mínění šlechty se příliš neohlížel.
Marie Terezie usedla na trůn jako nezkušená třiadvacetiletá panovnice a umírala jako vládkyně evropského formátu. Zemřela 29. listopadu 1780 ve Vídni a byla pochována po boku svého muže Františka I. Štěpána Lotrinského ve vídeňské kapucínské hrobce.
Oldřich KOUDELKA
vychází v 7:52 a zapadá v 15:58 vychází v 4:39 a zapadá v 14:46 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...