Časopis Myslivost

Červen / 2017

Stromy a keře pro zvěř

Myslivost 6/2017, str. 26  Martin Mohelský
Stromy a keře mají bezpochyby po nutriční stránce zcela jiný význam než zelená píce z políček, trvalých porostů a pastvin. Kromě toho, že poskytují zvěři kryt a stín, významně doplňují zejména plochou zemědělskou krajinu. Mohou vytvářet účinnou a celoroční ochranu proti erozi, zpevňovat břehy vodotečí, náspů nebo teras. Pásy křovin a skupiny stromů i keřů jsou ideálním útočištěm pro zajíce, bažanty a koroptve. Potravní nabídka složená z pupenů, listů, větviček kůry, doplněná bylinami ze spodního patra jsou zásadním oživením polních ploch hlavně v oblastech s intenzivní rostlinnou výrobou. Bažantnice a jejich bezprostřední okolí se bez nich neobejdou. Poskytují bažantům úkryt nejen bažantům, ale také hmyzu. To je vedlejší potravní efekt kromě bohaté nabídky plodů.
Smutné je, že se znalosti druhů stromů a keřů mezi většinou lidí, tedy kromě těch, kteří mají k přírodě skutečně blízko, omezily na několik málo druhů. Rozpoznání taxonů keřů se omezuje na šípky, bez (většinou černý), ptačí zob, lísky… Majitelé zahrad mají o něco širší přehled, v lese lidé rozeznají dub, buk, břízu, javor, lípu, borovici, smrk a modřín, s rozpaky se určuje habr, jasan a jedle. Jen málokdo pozná méně časté stromy jako třeba jilmy nebo jeřáb břek.
Naše děti brzo nebudou znát lísku jako příjemnou pozdně letní pochoutku; kdo ví, že bukvice mají ořechovou chuť a kdo si troufne, když ne konzumovat, tak aspoň ochutnat červené plody tisu s jejich příjemnou sladkokyselou chutí?
Bukvice snad mohou být pro někoho slabě jedovaté a tisu jako známé jedovatiny se všichni bojí. Dřínové malvice bývaly sbírány na marmeládu, plody černého bezu mají vysoký obsah vitaminu B se skutečně mohutným podpůrným a léčivým účinkem. C vitamin si koupíme v lékárně a jedinou vazbu na šípky v nás vybudí obrázek na etiketě, i když se s přírodním šípkem nemají společného nic.
My lidé máme supermarkety a lékárny, nebo dokonce bio sortiment a taky je nám skoro jedno, kolik pásů stromů, keřů, či remízků a větrolamů protíná nudné plochy řepky a obilovin. Zapomínáme, že jen v živé krajině a přírodě můžeme žít a asi ji většina lidí vůbec nebude rozumět – natož se chtít podílet na jejím přetváření k lepšímu, původnějšímu stavu.
 
Myslivci by ale měli znát, kolik plodů dřevin je k užitku zvířatům, lépe řečeno zvěři v našich podmínkách, a jak významně může pomoci k jejich výživě ve volnosti i v oborách. Vždyť jen uchování kaštanů po sběru (většinou dětmi) ovládá málokdo, a tak se pracně nasbírané plody sice odeberou, ale ztvrdlé nebo jinak pokažené vyhazují. I žaludy se kdysi sbíraly, ale o tom už mluví jen skuteční pamětníci.
 
V čem spočívá krmná hodnota dřevin?
 
Je to skutečně široký záběr, široké spektrum živin i specificky účinných látek. Ohryzy a okusy způsobované zvěří ve volnosti i v oborách dosti pádně vypovídají o skutečnosti, že je to nepostradatelná jejich složka výživy. Zvěř konzumuje pupeny, listy, větvičky, větve a kůru – to se týká zajíců, jelenovitých i muflonů. Každý druh a každá část dřeviny má své specifické vlastnosti a výživné hodnoty. K tomu musíme připočítat i plody, které mají největší koncentraci živin.
Mnoho stromů a keřů neposkytuje přímý užitek lovné zvěři, přesto do naší přírody patří. Vytvářejí podmínky k hnízdění pro řadu druhů ptáků, bez kterých by bylo smutno nejen ve volné přírodě, ale i v našich zahradách a v okolí lidských sídlišť.
Představu o výživné hodnotě dřevin si můžeme udělat podle připojené tabulky. Údaje čerpané z publikace „Potreba živín pre jelene, NPPC, VÚŽV Nitra, Matůš Rajský a kol, 2015, ISBN 978-80-89162-62-8“ ukazují obsahy základních živin. Uvedené hodnoty lze považovat za velmi příznivé a umožňují kvalifikované posouzení úživnosti přírodního prostředí i výběr stromů a keřů ve vysazovaných biopásech.
Pupeny, listy a mladé konce větviček (přírůstky) zejména u keřů mají nejméně vlákniny a nejvíce bílkovin. Malý exotický výlet: listy a konce větviček akácie arabské obsahují více bílkovin, než naše vojtěška. Zkušenosti z výživy žiraf v ZOO ukazují, že se včetně dalšího obsahu živin a dietetiku jen těžko napodobují.
A jako vždy platí, že výživné hodnoty jakékoliv rostlinné hmoty či krmiva jsou vždy plně závislé na obsahu živin v půdě a klimatu ve vegetačním období. Dále je skutečností, že absolutní obsah živin v krmivu ještě není plně využitelný, je třeba jej snížit o koeficienty stravitelnosti, které se pohybují u přežvýkavců pro bílkoviny 60 – 70 %, i minerální látky jsou využitelné z 60 – 80 %.
Většina dřevin má rozšíření či podmínky pro úspěšné pěstování omezené nadmořskou výškou, vlhkostí, typem půdy, atd. Některé u nás typické a hojné dřeviny s významem pro výživu zvěře byly v dřívějších dobách, zejména v padesátých letech minulého století likvidovány při kolektivizaci zemědělství, nebo byly považovány za výhodné pro množení zárodků chorob a škůdců rostlin, mnohé vymizely v následku neuvážených hospodářsko-technických úprav půdy.
Nicméně, v současné době moudří ekologové rozhodují o tom, které druhy dřevin nejsou u nás původní (akát, modřín, smrk pichlavý, borovice černá, dub červený, janovec metlatý…) a nejraději by je po způsobu horlivých kolektivizujících soudruhů z padesátých let z naší krajiny vymýtili. Skutečnost, že se naší krajině dávno úspěšně přizpůsobily a váže se na ně řada biologických i hospodářských významů či funkcí, není pro ně podstatná.
Prostý rozum musí uznat, že například bolševník velkolepý, křídlatka japonská, netýkavka malokvětá (a mnoho dalších) svou rozmnožovací schopností dokáží volnou přírodu skutečně významně zatížit až devastovat. Jenže, totéž se přece stává i u původních, domácích druhů!
Jak se ale dívat na zákazy sečení luk a pastvin v podhorských a horských oblastech, kromě jiného kvůli chřástalům, když se na těchto lokalitách množí, právě s přispěním ekologů a jejich organizací, například (a nejen) jedovatý vratič obecný – další invazivní a nepůvodní bylina. Každý, kdo zná aspoň základy teorie či praxe pícninářství, o zkušenostech s pasením dobytka nemluvě, dobře ví, jak dopadnou louky a pastviny sečené až koncem léta. Tedy, řídit přírodu lidskými zákony a nařízeními je skutečně obdivuhodný počin. Zejména těmi, které po mnohých dodatečných úpravách vycházejí z našeho parlamentu.
Rostliny, konkrétně dřeviny, jsou bohatstvím přírody, které můžeme považovat za jedinečný dar, věnovaný tam a těm, kde se jim bude v konkrétních přírodních podmínkách a s přiměřenou lidskou péčí dařit. Úmysl dělit je na úředně schválené či povolené a na ty ostatní je z pohledu vývoje života na Zemi nesmysl. Svědčí jen o nepochopení přírodních dějů a nadutosti člověka, který s tak vzácným a cenným darem neumí hospodařit.
 
Při zakládání biopásů, koridorů a vůbec krajinných prvků, které mají sloužit pro zlepšení podmínek zvěře, je třeba kombinovat ochrannou a nutriční funkci dřevin. Je nutné vytvořit jednotlivá patra, tolerovat potřeby světlomilných dřevin s těmi, které snáší zastínění. Vybrat druhy podle konkrétních klimatických podmínek a úživnosti půd.
Zároveň si musí být pěstitel vědom vhodnosti dřeviny pro konzumaci zvěří vzhledem k možnému obsahu látek toxických pro některé druhy zvířat, schopnosti dřeviny k dostatečné produkci plodů nebo regeneraci po ohryzu.
Dřeviny je třeba doplnit spodním patrem travin, které snášejí sešlapání a zastínění.
 
Výběr dřevin se má řídit více významnými vlastnostmi či užitkovostmi. Nežádoucím keřem je vysoce toxický tis červený, i když jeho plody jedovaté nejsou a mohou být potravou ptáků.
Topoly rostou velmi rychle, což je příznivé pro okus, ale vysoké topoly mohou být v bažantnicích nebo jejich bezprostředním okolí ideální pro dravce a vrány.
Vrby kromě dobré výživné hodnoty rychle rostoucích větviček s listy a hustého krytu navíc obsahují významně léčivé látky, jabloně a jeřabiny poskytují úrodu kvalitních plodů, šípky vytváří neprostupnou zábranu, a travina lipnice hájní velmi dobře snáší zastínění, hůře sešlapání.
Některé nepůvodní druhy je možno nově vysazovat (záměrně šířit) pouze s povolením příslušných orgánů ochrany přírody: § 5, odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. v platném znění uvádí: „záměrné rozšíření geograficky nepůvodního druhu rostliny či živočicha do krajiny je možné jen s povolením orgánu ochrany přírody“. Na povolení je vázána činnost úmyslná, tedy činnost vedená úmyslem rozšířit nepůvodní druh. Toto neplatí, pro nepůvodní druhy rostlin, pokud se hospodaří podle schváleného lesního hospodářského plánu nebo vlastníkem lesa převzaté lesní hospodářské osnovy. Geograficky nepůvodním druhem rostliny nebo živočicha je přitom míněn druh, který není součástí přirozených společenstev určitého regionu. Povolení k záměrnému šíření geograficky nepůvodních druhů vydávají ve správním řízen ochrany přírody. (Ze stránek AOPK ČR).
Nicméně, problém spočívá v definici, co je přirozené společenství a od kdy má rostlina či dřevina „domovské právo“. Ale naši úředníci ví vše a vždy nejlépe a zákony vycházející z parlamentu jsou tradičně a spolehlivě „zcela bezchybné“.
Dovolím si zde uvést zcela kacířský přístup a snad i provokaci. Jeden z nepříjemných invazních a nepůvodních druhů, křídlatka japonská, je v současné době na základě grantu zkoumán jako krmná plodina. Konkrétní druh zvěře bude v konkrétních, grantem definovaných podmínkách dlouhodobě krmen úsuškem zelené hmoty křídlatky. Výsledek bude vypovídat o možnosti využít tuto invazní rostlinu rozumně a smysluplně. Považuji takový přístup za věcnější a správnější, než horlit o zákazech a co nejúčinnější likvidaci. Pláčeme nad zánikem nebo rizikem zániku mnoha druhů (nejen) rostlin dřív, než stačíme poznat, čím mohou přispět člověku (výživa, farmacie, biotechnologie), ale o rostlině s významným potenciálem produkce biomasy je rozhodnuto zkratkovitě, snadno a rychle.
 
Stromy a keře, které by mohly být vhodné či významné pro vysazování v biopásech a v řadě krajinných prvků
 
Následující výčet uvádí stromy a keře, které by mohly být vhodné či významné pro vysazování v biopásech a řadě krajinných prvků, lze je využít ke zpevnění mezí, břehů vodotečí a výsadbě v bažantnicích. Pro lepší přehlednost jsou napřed uvedeny druhy s převažujícím nutričním významem jejich bobulí a jiných plodů, pak druhy vhodné pro kryty a s jinými krajinotvorným významem. Pro případné komplikace s jejich významnější výsadbou vzhledem k jinému než středoevropskému původu se původ vždy uvádí.
 
Jeřáb ptačí neboli jeřabina je statný evropský strom, který by rozhodně neměl v žádné výsadbě pro zvěř chybět. Osidluje téměř celou Evropu, u nás nejčastěji v podhorských oblastech. Roste v hojném počtu od nížin až do hor, ve světlejších listnatých i jehličnatých lesích a na jejich okrajích i pasekách. Prosperuje i na skalním podloží nebo v místech zpustlých a narušených lidskou činností. Dobře využívá půdy zásobené živinami, kde lépe roste i plodí než v půdách chudých. Vyhovují mu půdy vlhčí, kyselejší a mohutná kořenová soustava dokáže čerpat vodu i živiny z horších půd a podloží. Poměrně často je vysazován jako okrasná dřevina a také podél cest a řek, častý kolem okresních silnic. Kulturní varieta má řadu poddruhů a odrůd, včetně již skoro zapomenutého potravinářského významu.
Oranžovočervené malvice by mohly být vynikajícím doplňkem pro všechny druhy a kategorie zvěře. Plody jeřabiny stojí skutečně za pozornost. Obsahují řadu vynikajících, dieteticky velmi cenných látek, zejména hemicelulózu a pektiny. Pektinů ale, jak znají naše hospodyňky, ubývá s vyzrálostí plodů. Dále vitamin A a C, kyselinu jablečnou a citrónovou, třísloviny a karoteny, flavonoly, třísloviny, má přirozený obsah konzervantů – kyseliny sorbové. Vitamin C pro výživu zvěře není prioritní, velmi významný je ale beta-karoten, který je v zimním období velmi cenný. Podrobně a kvalifikovaně o jeřábu píše p. Pavel Scherer v Myslivosti 1/2015.
V čerstvém stavu mají jeřabiny asi 30 % sušiny, 5 % cukrů a v 1 kg obsahují asi 500 mg karotenu (údaje z bakalářské práce Kateřiny Andrlové, VUT chemická fakulta, Brno, 2011).
Podrobnější údaje o výživných hodnotách se hledají obtížně a jednotlivé zdroje se velmi liší. V čerstvém stavu se zdá být nejpravděpodobnější, že budou odpovídat zhruba šípkům. Ani přesnější údaje o minerálním obsahu se z dostupné literatury nepovedlo nalézt. Pokud si dá chovatel práci a posbírá větší množství plodů, lze je sušit (vždy v prostředí s přístupem vzduchu) nebo silážovat. Obsah cukrů v malvicích a sušina přes 30 % je základem k dobré silážovatelnosti. Podmínkou je, aby hmota byla dobře udusaná, tedy došlo k vytlačení vzduchu. Konzervace se největší pravděpodobností omezí na dřevěné či PE sudy, nebo kvalitní PE pytle, které lze neprodyšně uzavřít. Tím je možno dosáhnout téměř nulových ztrát. Ke sklizeným malvicím by bylo možno přidat některé podzimní produkty, například jablečné výlisky nebo cukrovarské řízky. Přídavek by neměl přesáhnout asi 20 % hmoty jeřabin. Hmotu je nutno dobře promíchat a hlavně věnovat pozornost kvalitě doplňku. Pokud už došlo i k nepatrnému narušení, je takový přídavek zcela nevhodný. Doba fermentace bývá asi 6 týdnů. Zejména v malém obsahu je třeba dbát na stálé zakrývání vzhledem k zákonitému procesu druhotné oxidace a postupnému rozkladu oxidované hmoty.
 
Bez černý patří pro svůj jedinečný význam v lidovém léčitelství ke spolehlivě známým keřům. Černé bobule jsou ptáky hojně konzumovány. Lze jej najít na vlhkých lesních mýtinách, na kamenitých místech, v roklích, na mezích, u cest a na rumištích. V přírodě roste volně na světlých i polostinných místech. Vyskytuje se též hojně na venkově na plotech a domech a v zahradách. Tedy především na místech bohatých na živiny, především dusík, a vlhkých místech. V dobrých podmínkách je keř nebo malý strom, vysoký 7 – 9 m. Bez hroznatý (červený) prosperuje spíše v horských a podhorských polohách. Úspěšně ale proniká i pro něj původně nepřirozených nižších poloh. Bezy se umí v zanedbaných lokalitách a dobrých podmínkách chovat skutečně invazně.
 
Jalovec obecný, velmi variabilní keř nebo malý štíhlý vřetenovitý strom, často nízký, ale občas dosahuje 10 m výšky. Patří k ohroženým druhům. Mohl by být vítaným zpestřením výsadeb v podmínkách se suchou a chudou půdou, která ale musí být propustná a mírně kyselá. Roste i na skalách, sutích či písčitých, nebo rašelinných půdách. Jeho plody (jalovčinky) horlivě sbírají ptáci, což je dobré, protože jej tím šíří. A také lidé a to dobré není, neboť to významně přispělo k jeho úbytku. Jalovec má mnoho poddruhů. Bobulky, připomínající borůvku zrají 18 měsíců.
 
Hloh jednosemenný a obecný jsou evropského původu, lze se s ním setkat na pasekách, pastvinách, na teplých stráních a v doubravách vytváří neprostupné a rozkladité keře 2 – 5 m vysoké. Plodem je ptáky oblíbená červená malvička, dozrávající v září a říjnu.
 
Brslen evropský, keř vysoký 2 – 3 m porůstající meze a tvořící podrost listnatých a smíšených lesů v teplejších oblastech. Z kořenových výhonků rychle vytváří husté křoví. Pro lidi je jedovatý, ptáci konzumují semena zrající v charakteristických čtyřhranných červených tobolkách.
 
Svída krvavá, keř vysoký asi 3 m, roste v nížinách i v podhůří, ve vlhkých podmínkách i na výslunných stráních. Rozšířena na většině Evropy. Plody jsou červené peckovice, ptáky oblíbené.
 
Také trnky, keře vysoké 1 – 3 metry, patří do porostů v remízcích a biopásech. Jejich souvislé a špatně prostupné porosty se spontánně šíří na opuštěných místech.
 
Dřišťál obecný je až 3 m vysoký, opadavý keř, původní v Evropě. Plody jsou bobule protáhlého, asi 1 cm dlouhé, karmínově červené a lesklé, kyselé chuti, pro člověka mohou být slabě toxické. Roste na světlých místech v lesích či na jejich okrajích, kamenitých svazích i v suchých nivách. Upřednostňuje teplé stanoviště (do výše asi 900 m n. m.), půdy sypké, písčité až hlinitopísčité, zejména na substrátech obsahujících vápník. Větvičky jsou doplněny trny.
Dřín obecný, vysoký rozložitý keř nebo malý stromek. Jeho plody mají vysoký obsah cukrů, ale také kyselin. Roste na výslunných stráních v teplých oblastech. Je dřevinou spíše jižní než střední části Evropy, archeologické výzkumy dřín nalezly v kůlových stavbách v našich podmínkách
 
Mahonie cesmínolistá: stálezelený keř, původem ze Severní Ameriky, dorůstající výšky 1 – 2 m, listy mají ostnitě pichlavý okraj. Vyhovují mu polostinná až stinná místa, půda mírně suchá až vlhká. Je odolný proti mrazům. Roste rychle a houževnatě. Je to vhodný kryt, ptákům poskytuje dužnaté tmavomodré drobné bobule i po zámrazu. Názory na slabou toxicitu nejsou jednoznačné.
 
Růže jsou původně popínavé liány, světlomilné a za světlem se šplhají do korun stromů. U nás je běžně rozšířená růže šípková, vhodnější jako potravní zdroj je růže svraskalá s velikými šípky. Mají vynikající ochrannou funkci, ovšem jejich rychlý až dravý růst nemusí vždy žádoucí.
 
Hlohyně šarlatová je původem z teplého Středozemí, což naznačuje možnost vymrzání v silných mrazech. Jinak je nenáročná, daří se jí skoro všude, kde jsou těžší, živné, hlinité až hlinito-jílovité půdy. Stálezelený keř dorůstá výšky 2 – 5 m. Plodem jsou oranžové malvičky (vařívala se z nich marmeláda), větve mají trny.
 
Meruzalka zlatá, (zlatý rybíz) – 2,5 m vysoký keř s bobulovitými plody. Dobře roste v každé půdě, je ekologicky velmi plastická. K meruzalce si v tomto výčtu můžeme přiřadit angrešty, se kterými se už v původní formě nesetkáme. Na mnoha místech, či spíše v celé Evropě se díky ptákům šíří a nestravitelným semenům. O kulturních rybízech platí totéž.
Maliníky a ostružinovníky jsou kosmopolitní keře liánového charakteru prosperující od nížin do hor. Kromě plodů poskytují neprostupný kryt.
 
Zimolez pýřitý a zimolez černý, 1 – 3 m vysoký keř je u nás hojně rozšířený v prostředí listnatých dubových hájů, šípákových doubrav, na mezích a pastvinách. Červené a černé bobule (pro člověka je nebezpečně toxický) jsou ptáky konzumovány. Zimolezy jsou vysazovány v živých plotech.
 
Zimolez modrý je opadavý, hustě větvený keř, asi 0,7 – 3m vysoký původem ze severní části Asie a Severní Ameriky. Měl původně drobné a hořké plody. Po usilovné šlechtitelské práci se podařilo získat kultivary s příjemnou sladkokyselou chutí. Podle popisu na stránkách www.plnazahrada.cz se jedná o keř s velmi vysokou zahradnickou hodnotou. Většina vyšlechtěných druhů pochází z podmínek nízkých teplot (Kanada, Rusko) hlavně krátkého dne. Protáhlé, asi 2 cm dlouhé tmavomodré plody dozrávají nezvykle brzo, koncem května až začátkem července. Nebude se mu dařit v nízkých a teplých polohách s častými přísušky, naopak bude dobře prosperovat v drsnějších a vyšších podmínkám s dostatkem srážek. Další podmínkou je opylení čmeláky. V optimálních podmínkách lze u dospělého keře očekávat výnos asi 3 kg drobného ovoce. Množí se snadno řízkováním.
 
Muchovníky jsou řídké, dřevité keře nebo malé stromy se vzpřímenými kmínky dorůstající do 20 m. Většina muchovníků pochází ze Severní Ameriky a Kanady, v Evropě je původní muchovník oválný. Jeho přirozený výskyt zasahuje na jižní Slovensko. Jsou nenáročné, prospívají na všech typech obvyklých půd včetně písčitých i jílovitých, s neutrální, mírně kyselou až zásadité reakcí. Vyžadují plné slunce, částečně tolerují polostín. Nejsou náročné na vlhkost půdy, mohou růst i na sušších stanovištích. Jsou odolné proti mrazu.
V přírodě prosperují nejčastější na teplých lokalitách, zvláště vápencových stráních. Květy muchovníku jsou samosprašné, plodem je malvice, v barvě od červené přes fialovou až po téměř černou, 5–15 mm velká, ve škále chutí od nasládlé, šťavnaté po suchou a mdlou. Zraje v létě, u nás obvykle v průběhu července. Muchovníky se mezi drobnými pěstiteli začaly šířit od roku 2008 a staly se oblíbenými pro chuťově velmi příjemné plody. Přesto u nás nejsou příliš známé (v Kanadě se pěstují komerčně). Mladé rostliny začínají plodit v druhém až třetím roce, vrchol plodnosti je až po desíti letech a v produkci vydrží 30 až 50 let.
Podrobnosti na stránkách: http://www.plnazahrada.cz/karta-muchovnik.php .Wikipedie se o muchovnících vyjadřuje takto: Tyto rostliny jsou zahradnicky cenné a jejich plody jsou důležité pro divoká zvířata. Kulturní odrůdy muchovníků a zimolezů by stály za vyzkoušení v podmínkách s možností alespoň částečné zahradnické péče ve volné přírodě.
 
Ptačí zob, již název 2 – 5 m vysoký keř předurčuje pro zlepšení potravní nabídky ptáků. Je teplomilný, nejlépe roste na výslunných vápencových stráních. Snadno se množí letními bylinnými řízky a semeny, které ptáci roznášejí. Je rozšířen v teplejších částech Evropy i v severní Africe.
 
Rakytník řešetlákový, 3 - 10 m vysoký keř s trny nebo malý stromek má několik významných vlastností. Jeho kořeny mají významnou„armovací schopnost,“ neboli dokáží účinně zpevňovat svahy, terasy, břehy, a to i v písčitých půdách. Pro svou nenáročnost na půdní podmínky, mrazuvzdornost, včetně tolerance sucha je využíván i v rekultivacích. Původem je z Evropy a Asie. Je dvoudomý, pro půvabné stříbrné čárkovité listy se pěstuje i jako okrasný prvek. Jeho plody mají vysoký obsah biologicky účinných látek. Pro člověka je atraktivním vitaminem C, ale kromě toho obsahuje vysoké množství karotenů – to naznačuje oranžová barva bobulí. Dále také vitamin E a také vodorozpustné vitaminy skupiny B. Z plodů lze také lisovat olej, který se považuje za velmi hodnotný. (Oleje lisované za studena obsahují komplex tokoferolů, což jsou přírodní formy vitaminu E, a pokud jsou v tomto komplexu, jejich účinnost je podstatně vyšší, než u vitaminu E – alfa tokoferolu, vyráběného pro výživu lidí i zvířat). Rakytníky mají v současné době několik významných zahradnických odrůd, s vysokým výnosem chuťově příjemných plodů.
 
Kaštany neboli jírovce se v poslední době vysazují na krajích lesa a kolem lesních cest (kromě parkové a jiné výsadby v sídlištích). Nutriční přínos jejich plodů je velmi dobrý, ale otázka je, zda se tak mohutné stromy hodí do remízků a biopásů. Problémem kaštanů je invaze klíněnky jírovcové, která stromy významně oslabuje.
 
Kaštanovník jedlý poskytuje atraktivní plody s obsahem škrobu až 35% a vysokou nutriční i biologickou hodnotou pro obsah bílkovin, dextrinů a oleje. Byl by pro zvěř značným přínosem, ale téměř určitě jej budou sklízet či sbírat více lidé než zvěř. Mohou vyrůst až do výše 30 m. Není naším původním stromem, pochází z teplého Středozemí.
 
Kulturní ovocné stromy, zejména starší odrůdy jabloní jsou pro zvěř výborným doplňkem. Je třeba vybírat podle podmínek prostředí a hlavně odrůdy, které netrpí obvyklými houbovými chorobami moderního sortimentu, padlím a strupovitostí. Lze doporučit například Kardinál žíhaný, vysoce odolný mrazu, strupovitostí ani padlím téměř netrpí. Celkově nenáročná odrůda, které se dobře daří ve vyšších a drsnějších podmínkách, nejlépe na stanovištích chráněných před větry. Nebo Strýmku, vhodnou do prostředí pastvin, obor či kraje lesů, kde plody spadané na zem moc nehnijí pod listím a sněhem vydrží často bez problémů i do jara, zvěř si je pak vyhrabává. Vážným zájemcům o konzultace nebo nákup ovocných dřevin pro výsadbu do podmínek volné přírody či obor doporučuji stránky Ovocné školky Bojnice, http://www.stareodrudy.org/stare-odrudy.html. Kromě jabloní by mohla být zajímavá hrušeň vrbolistá, 5 – 10 m vysoký strom pocházející ze Zakavkazské pobřežní oblasti. Má malé, sladké plody a dobře snáší sucho.
 
Třešeň ptačí, vysoký, rychle rostoucí strom bez problémů přizpůsobivý i drsnějším podmínkám. Její původní areál sahal od západní Sibiře po atlantské pobřeží Evropy a britské ostrovy. Archeologické nálezy potvrzují přítomnost ptáčnice ve střední Evropě už od mladší doby kamenné a tak by (snad) nebylo nutné považovat ji za nepůvodní dřevinu.
 
Střemcha obecná, strom až 15 m vysoký roste v lužních lesích a vlhkých hájích, od nížin do hor. Plody jsou šťavnaté, červenočerné pro člověka hořké peckovice velké asi 1 cm, ptáky hojně konzumované. Je odolná a nenáročná, vhodná do spíše vlhkých podmínek, sucho nesnáší. Je to původem z Evropy s širokým rozšířením.
 
Pámelník bílý pochází z východní části Severní Ameriky. Keř vysoký 1 – 1,5 m, velmi vitální a hojně odnožující snadno vytváří rozlezlé a husté porosty. Doporučuje se do podrostů nebo pro osazení svahů, je vhodný pro krajinářské úpravy i živé ploty. Vyžaduje slunné, jen částečně zastíněné stanoviště, prosperuje i na chudých půdách, bez extrému s přemoření či přísušků. Bílé bobule jsou potravním přínosem pro ptáky, kteří se tak podílí na značném rozšíření pámelníku. Kvete od června do září a je hodnotným včelařským keřem.
 
Hlošina úzkolistá, silnokmenný keř nebo malý strom, vysoký 7 – 10 m původem ze střední Asie. Plody jsou peckovice s velmi vysokou výživnou hodnotou – ve starověku byla považována za ovoce, po usušení vhodné na dlouhé cesty. Odolává suchu, mrazům, zasolení půdy i průmyslovým emisím.
Plodí 4 – 6 let po výsadbě.
 
Janovec metlatý je v současné době v nemilosti, zahrnut mezi nežádoucí nepůvodní dřeviny. Až na citlivost k mrazům u nás zdomácněl. Dobře snáší sucho a kyselé půdy. Byl často vysazován v okolí bažantnic a má ještě jednu dobrou vlastnost – jeho pevné kořeny mají armovací schopnost. Je oblíbenou potravou pro zajíce.
 
Tavola kalinolistá, 1 – 3 m vysoký prutnatý keř se jako nízká krycí dřevina využívá v bažantnicích. Na podmínky prostředí jsou nenáročné a dobře snáší zastínění.
 
Vrba jíva je rozšířená téměř po celém území Evropy. Vyhovuje jí většina stanovišť, od nejnižších poloh až po subalpinské polohy do výšky 1780 m n. m. Lze ji nalézt ve světlých lesích a suťových svazích, na lesních lemech, paloucích a mýtinách, v křovinách podél cest, na náspech, výkopech, skládkách. Je velmi náročná na světlo, snese jen boční zastínění. Toleruje nejrůznější půdy, nesnáší však, na rozdíl od jiných druhů vrb, přemokřená stanoviště. Jíva se od ostatních druhů vrb liší také tím, že ji nelze množit dřevitými řízky, téměř vůbec nezakořeňuje.
 
Opakem je vrba pětimužná, vyžadující vlhké a rašelinné louky, rovněž od nížin vysoko do hor. Vrba křehká (keř) je chladnomilná, roste v prostředí podhorských a horských toků, kde snáší extrémně nízké teploty. Vrba bílá je méně chladnomilná. Tyto tři druhy obsahují v kůře léčivou drogu, obsahující salicylové deriváty. Mohou mít kladný účinek při některých zánětlivých obtížích zvěře. I tyto vrby jsou evropského původu. Vrby vytvářejí husté, křovinaté a téměř neproniknutelné kryty s mnoha druhy hmyzu.
 
Topol osika a topol bílý jsou rychle rostoucí stromy. Osika má přirozené evropské rozšíření. Roste i na chudé půdě, většinou na okrajích lesa, světlinách, pasekách, loukách od nížin do horského stupně. Jako pionýrský druh rychle obsazuje lokality s narušeným půdním povrchem. Topol bílý původem z Euroasie je odolná pionýrská dřevina, náročná pouze na světlo. Převládá v lužních lesích a podél řek spolu s vrbami. Topol černý vyniká produkcí dřevní hmoty a to znamená i rychlý růst větví, vhodných k okusu.
 
V textu byly kromě informací z už uvedených internetových stránek použity citace a informace z publikace Stromy a keře, Václav Větvička, Vlasta Matoušová, Jan Mašek, AVENTINUM NAKLADATELSTVÍ, s.r.o. , 2001, ISBN 3/13/20/12-05.
 

Přiložené dokumenty

tabulka tabulka (12,41 KB)
vychází v 7:52 a zapadá v 15:58 vychází v 4:39 a zapadá v 14:46 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...