Časopis Myslivost

Červen / 2017

Za rytíři hlubokých hvozdů

Myslivost 6/2017, str. 62  Oldřich Koudelka
Leje jako z konve. V přívalu hustých, studených kapek, co bez přestání bubnují do čelního skla oktávie, spěcháme sobotním ránem do Slezských Beskyd a doufáme, že se počasí v souladu s předpovědí umoudří. Kilometrů na tachometru přibývá a my se blížíme k někdejšímu nejvýchodnějšímu hraničnímu přechodu do Polska. Máme štěstí. Ještě než se dostaneme na dohled od lázeňského městečka Wisla, otevře se před námi deštěm osvěžená krajina dokořán a hory nám ukazují mnohem vlídnější tvář než hanácká rovina a podhůří Jeseníků. Opatrně vjíždíme do království rytířů hlubokých hvozdů. Uzoučkou silničkou stoupáme mezi mohutnými smrky do výšky téměř osmi set nadmořských metrů.
Jsme u cíle naší cesty, kterým je moderní odchovna tetřeva hlušce Lesního závodu Wisla.
Tetřeví zvěř se ve Slezských Beskydech vyskytovala odedávna. Zpočátku se jí nikdo zvlášť nezabýval a zájem o ni se každého roku omezoval pouze na odstřel několika kohoutů. Zlom nastal v roce 1852, kdy se jejich lov stal výsadou nejvyšší šlechty. Kromě toho, že byl založen racionální chov hlušců a omezen volný přístup do oblasti, byla rovněž vybudována řada loveckých chodníků, například poblíž tokanišť na Baraní hoře, loveckých chat, zámečků a hájoven.
Možnost lovu tetřeva v době toku lákala v oněch dobách vlivné lidi tehdejšího světa, a tak zde často pobýval arcikníže Bedřich Habsburský, poslední majitel Těšínské Komory, kněžna Izabella, jeho manželka. Ta zde mimochodem samostatně ulovila na tři desítky kohoutů při jednom toku. Do zdejších lesů zavítala i poslední hlava Rakousko – Uherské monarchie císař Karel I.
Přes řadu podpůrných opatření pro chov této zvěře docházela k snižování početních stavů, přičemž hlavní příčinou vymírání hlušce nebyl intenzívní lov, ale zejména změna podmínek prostředí, které byly způsobeny kromě jiných vlivů intenzifikací lesního hospodářství. Mýcení starých porostů, zalesnění každé sebemenší volné plochy, zvýšení hustoty porostů, převaha mladého zakmenění – to byly jedny z nejčastějších příčin zániku místní tetřeví populace.
Na základě inventarizace početnosti populace tetřeví zvěře, která byla ve Slezských Beskydech provedena před přibližně dvaceti lety na porostní ploše pětadvaceti tisíc hektarů, poklesl počet nasčítaných jedinců na pouhých deset kusů! Bylo nutné jednat!
V roce 2000 bylo tedy započato s výstavbou tetřeví odchovny, a to v rámci spolupráce s celosvětově uznávaným odborníkem prof. dr. hab. Romanem Dziedzicem. Duší celého projektu se pak stal Zenon Rzonca, náš hostitel a od pohledu zapálený, energický sympaťák.
„Stavba byla financována ze tří hlavních zdrojů. První část vložilo Nadlesnictwo Wisla, organizační součást polských státních lesů, druhou Národní fond pro ochranu životního prostředí a konečně třetí Ekofundus, což je organizace, která vyrovnává dluhy, které měly západní banky vůči Polské republice. Z těchto prostředků jsme nejprve vybudovali nezbytnou infrastrukturu odchovny a o dva roky později jsme zakoupili první tetřeví vejce odebraná z volné přírody Běloruska. S použitím inkubátoru se vylíhlo třináct kuřat, deset se dožilo dospělosti - tři kohoutci a sedm slepiček – a v následujícím roce se podílelo na rozmnožování. Samičky poté snesly dvaaosmdesát vajec, ze kterých se vylíhlo jednačtyřicet kuřat. Do příštího roku se pak podařilo z tohoto základu odchovat dvacet jedinců“, komentuje počátky odchovny Zenon.
Nicméně analýza jednotlivých počátečních způsobů chovu, přebíraných z jiných zemí, v porovnání s nízkou schopností odchovaných ptáků přežít po vysazení do volné přírody, napovídala tomu, že je nezbytné navzdory počátečnímu nadšení koncepci odchovu tetřevích kuřat změnit.
Proto vyšli ze zásadního předpokladu, že mateřské hejnko budou tvořit pouze jedinci poddruhu Tetrao urogallus major, kteří si vzájemně nejsou geneticky příbuzní a pocházejí výhradně z volné přírody. „Také jsme se zamysleli nad nezbytností dvojího způsobu vedení chovu hlušců. Ptáci tvořící mateřské hejnko jsou zvyklí na přítomnost člověka a nejsou tedy plaší při kontaktu s ošetřovateli. Naopak mladí hlušci určení k vypuštění do volné přírody, musí být vychováváni matkami za omezeného kontaktu s lidmi,“ vysvětluje Zenon. „Aby se mladí ptáci lépe adaptovali na život ve volnosti, zvykají si postupně na podmínky, které panují vně voliér. Hlušci určení k vypuštění, jsou počínaje vylíhnutím krmeni přirozeným krmivem.“
Velký význam pro celou odchovnu měla lokalizace. Jako nejvýhodnější se ukázalo být umístění v lokalitě, kde se hlušec dosud vyskytuje ve volnosti, nebo zde ještě v posledních letech žil. Místo vzdálené od člověkem obydlených osad, kde nebyla chována drůbež, s nadmořskou výškou minimálně sedm set metrů.
Na Lesní správě Wisla byly vybudovány dvě voliéry, které mají dohromady osmnáct boxů, každý o rozměrech čtyři krát osm metrů, ve kterých se zdržuje mateřské hejnko. Voliéry jsou do jednoho metru výšky dřevěné, dále pak s hustým drátěným pletivem a zastřešeny tak, aby propouštěly světlo. Ve vnitřních rozdělovacích stěnách jsou zřízeny otvory, které umožňují slepicím, aby se přemísťovaly mezi určenými boxy a v době toku si samy vybraly kohouta k ošlapání.
Podlaha voliér je tvořena betonovým potěrem a pokryta dvaceticentimetrovou vrstvou hrubozrnného písku. „Do podlahy jsou zabudovány trubky s vodou, do kterých jsou zasouvány čerstvě skácené stromky, které nejenže vytvářejí iluzi lesa, vytvářejí stín, ale současně slouží hlušcům jako přirozená potrava,“ říká správce odchovny.
„Tento typ voliér byl pro mateřské hejnko vybrán proto, že hlušcům nejlépe zabezpečuje možnost udržení ideálních chovatelských podmínek. Voliéry jsou po dobu, kdy slepice vodí kuřata, zvětšeny o osmnáct malých výběhů. Z nich existují přechody do dvou krytých výběhů velkých, dlouhých přibližně osmdesát metrů, širokých dvacet a vysokých šest metrů. Tyto výběhy jsou umístěny v jedlo-bukovo-smrkovém porostu s mozaikovitě rozmístěnými stromky, keři a keříčky. Nacházejí se v nich mraveniště, pařezy, popeliště, nocležiště a především bohaté a druhově pestré bylinné patro, včetně borůvčí. Slepice tak dostávají možnost zakládat hnízda v prakticky přirozených podmínkách a do velkých výběhů vycházejí teprve tehdy, když kuřata dovrší deset dnů života, získávají schopnost termoregulace a začínají hřadovat,“ dodává pan Rzonca.
Aktuálně je chovatelské úsilí zaměřeno na získání co největší snůšky vajec při souběžném dosažení co nejvyšší líhnivosti u tetřevích slepic ve voliérách. Řádné příprava kuřat k životu ve volné přírodě samozřejmě spočívá v tom, aby se naučila správnému druhovému chování právě od matky, během jejich společného pobytu.
Ambiciózní projekt se samozřejmě neobejde bez vědeckého přístupu. „Ke zvýšení počtu mladých hlušců využíváme poznatků v oblasti plemenitby, spolupracujeme s Přírodovědeckou univerzitou ve Vratislavi, konkrétně pak profesorkou Ewou Lukaszewitzovou. V rámci spolupráce s jejím pracovištěm spravujeme již deset let spermabanku hlušců. Sperma je používáno k umělé inseminaci tetřevích slepic, v roce 2009 jsme odchovali první čtyři mladé hlušce, kteří se vylíhli z vajec tetřeví slepice, která byla uměle oplodněna. Šlo o sperma, které bylo po dobu delší jednoho roku přechováváno v umělém dusíku. Byl to první případ na světě, kdy použití této metody přineslo úspěch,“ pochlubil se Zenon.
Všechny události, ke kterým dochází ve voliérách, jsou monitorovány v paměti počítače a využívány ke korektuře chovatelských činností. „Naše poznávání nikdy nekončí, ani když mladí hlušci odchovaní ve voliérách jsou přenášeni do voliér adaptačních. Ptáci v nich přebývají po dobu jednoho měsíce, kdy si zvykají na terén, ve kterém budou žít ve volné přírodě,“ komentuje finální fázi odchovu správce zařízení. „Poté pro nás všechny, kteří v odchovně pracujeme, ale také pro všechny, kteří mají tetřeví zvěř rádi, přichází nejradostnější okamžik – samotné vypuštění. V roce 2002, kdy se rozhodovalo o zprovoznění našeho zařízení, se v obvodu Lesní správy Wisla nenacházelo žádné aktivní tokaniště hlušců. O rok později jsme vypustili první dva kusy, za další rok jich už bylo čtrnáct, dvacet, šedesát devět a tato čísla se dále navyšovala. Do dnešních dnů jich bylo na sem set. Tokaniště tetřevů v oblasti Baraní hory byla opět zaregistrována od roku 2005. Od té doby zde hlušci tokají každoročně a rovněž byly pozorovány tetřeví slepice vodící kuřata, která se již vylíhla ve volné přírodě,“ říká s pýchou v hlase pan Rzonca.
Přiblížil se čas našeho odjezdu. Nad zdejšími hlubokými lesy vysvitlo konečně slunce, jako by nám chtělo naznačit, že tento projekt se našim polským přátelům daří a je předzvěstí lepších zítřků rytířů hlubokých hvozdů. „Přes všechna dosažená pozitiva to však je běh na dlouhou trať,“ loučí se s námi Zenon Rzonca. „Je třeba mít na zřeteli, že voliérový odchov hlušců je mimořádně obtížný, ekonomicky nákladný, ale bez biotopů vhodných pro hlušce sám o sobě nic nezmůže. Proto je zapotřebí považovat toto řešení za poslední z možných, které povede k záchraně obzvláště ohroženého živočišného druhu. Ochranná opatření, jak nám to ukazuje historie populace tetřeva hlušce ve Slezských Beskydech, jsou nejúčinnější tehdy, pokud jsou začleněna do celkového systému obhospodařování lesů. S realizací takových opatření je nutné začít včas, nejlépe tehdy, kdy ještě existuje reálná možnost účinně ovlivnit populaci tetřeva současně zlepšením jeho existenčních podmínek spolu s eliminací všech negativních faktorů.“
Oldřich KOUDELKA
vychází v 7:52 a zapadá v 15:58 vychází v 4:39 a zapadá v 14:46 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...