Časopis Myslivost

Srpen / 2017

Náhrada škody způsobené užíváním honitby zvěří

Myslivost 8/2017, str. 28  Roman Ondrýsek
V květnovém čísle letošního roku jsem se věnoval některým připravovaným změnám novely zákona o myslivosti. Záměrně jsem se nedotkl problematiky náhrady škody způsobené užíváním honitby, a to z důvodů její obsáhlosti. Právě nyní bych rád věnoval samostatný příspěvek této problematice. Domnívám se, že si tato oblast zaslouží hlubší právní rozbor a nastínění možných budoucích dopadů pro uživatele honiteb se všemi jejími právními důsledky.
Na první pohled se může zdát, že uživatelé honiteb (honební společenstva či myslivecké spolky) zajásají nad návrhem předkladatele právní úpravy (Ministerstva zemědělství), který do novely zapracoval nový institut, a to „zrušení povinnosti platit za škody“.
Jsem ovšem přesvědčen a judikatura soudů, jak v ČR tak i Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, mi v mé argumentaci dává za pravdu, že tato právní konstrukce bude zdrojem dalších sporů, které následně rozpoutají soudní spory. Mám reálné obavy nad chystanou právní úpravou řešící náhradu škody. Pokud by navrhovaná právní úprava prošla řádným legislativním procesem a zákonodárci normu v tomto znění novely přijmuli, hrozilo by tu nebezpečí otevření „Pandořiny skříňky“ s tím, že by mohla „pohřbít“ některé uživatele honitby s malou výměrou honitby.
Rád bych se v tomto příspěvku věnoval úskalím uvažované právní úpravy. Ke své argumentaci použiji jednak platnou a účinnou právní úpravu zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoM“), její chystanou novelu, ale zejména aktuální judikaturu. Ve svém příspěvku se budu výhradně věnovat problematice škod způsobených zvěří na nehonebních pozemcích. Samotným způsobem uplatnění nároku na náhradu škody způsobenou zvěří dle ust. § 55 ZoM a neuhrazovaným škodám způsobených zvěří dle ust. 54 ZoM se budu věnovat v některých mých dalších příspěvcích.  
 
Současná platná a účinná právní úprava
Problematiku odpovědnosti za škody způsobené užíváním honitby zvěře nalezneme v části šesté ZoM v ust. § 52. Právní úprava v § 52 odst. 1 ZoM uvádí, že Uživatel honitby je povinen hradit škodu, kterou v honitbě na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě, ovocných kulturách nebo na lesních porostech způsobila zvěř.“
Obecnou právní úpravu odpovědnosti za škodu nalezneme v ust. § 2894 a násl. v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“). Právní úprava se aplikuje jen subsidiárně, a to v případě, že zvláštní právní předpisy, např. ZoM nestanoví jinak.   
Právní úprava v ZoM je právní úpravou speciální - zvláštní a je konstruována na objektivní odpovědnosti s možností liberace. S ohledem na skutečnost, že zvěř je považována za res nullius, ve vztahu k osobám oprávněným ji lovit dle ZoM, je odpovědnost za následek ve vztahu k uživateli honitby direktivní.
Je faktem, že právní úprava např. v ust. § 53 ZoM ukládá uživateli honitby i vlastníku honebního pozemku povinnosti, které mají zabránit vzniku škodlivých následků způsobené zvěří. Uvedené ustanovení vychází z obecné prevenční povinnosti, kdy vlastník (nájemce) honebního pozemku je povolán k aktivní činnosti, zabraňující zvěři páchání škod. Shodná preventivní opatření smí se souhlasem vlastníka (nájemce) honebního pozemku činit i uživatel honitby.
Tato právní konstrukce vychází z premise, že škodám je povinen bránit nikoli jen uživatel honitby, ale taktéž vlastník (nájemce) honebního pozemku. O tato opatření se mohou podělit například tím, že vlastník (nájemce) postaví oplocení, načež uživatel honitby se souhlasem vlastníka (nájemce) postaví myslivecké zařízení (např. posed, kazatelna apod.). V případě budoucího sporu se tato míra prevence projeví na rozsahu poměrné výše náhrady škody.
Shodně se k této problematice vyjádřila i judikatura č. j. 5 Co 2265/2005 ze dne 14. 12. 2005, kdy uvedla, že „Ustanovení § 53 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, upravuje prevenční povinnost, jejíž nesplnění je důvodem k závěru o spoluzavinění poškozeného za vznik škody….Pokud není porušena, nelze spoluzavinění poškozeného shledat. V ust. § 53 zák. č. 449/2001 Sb. není, na rozdíl od předchozí úpravy, stanoven jako důsledek nedodržení opatření k zábraně škod způsobených zvěří žádný postih. Na toto ustanovení je tedy třeba hledět jako na ustanovení o prevenční povinnosti. V případě jeho nedodržení pak přichází možnost posouzení takového chování jako spoluzavinění za škodu podle občanského zákoníku. Odvolací soud má v projednávané věci za to, že žalobce učinil přiměřená opatření k zabránění škod způsobených zvěří na jeho pozemcích. Zákon nestanoví, jakou konkrétní formou mají být taková opatření prováděna. Je zde pouze formulace "přiměřená opatření". Sám žalovaný, až do dne projednání tohoto odvolání, ani žádná konkrétní opatření, které by měl žalobce k zábraně škod učinit, neuváděl. Podle odvolacího soudu stejným přiměřeným opatřením, jako například strašáci a oplocení je i skutečnost, že žalobce, jak bylo prokázáno, chodil kolem polí se psy a dělal hluk za pomocí klacků. Není tedy možno uvažovat o spoluzavinění škody ve smyslu občanského zákoníku v souvislosti s nesplněním povinnosti podle zák. č. 449/2001 Sb.
 
Jako nedostatek současné právní úpravy spatřuji nevymezení pojmu ve vztahu k zemědělským pozemkům „opatření k zabránění škod“.
Jako jisté vodítko k tomuto výkladu lze použít vyhlášku č. 20/1988 Sb., která je ovšem neúčinná, ale stále formálně platná, protože nebyla předepsaným způsobem zrušena, která prováděla předchozí zákon o myslivosti.
Prováděcí vyhláška v ust. § 32 uváděla, že „opatřením k zabráněním škod působených zvěří se rozumí na zemědělských honebních pozemcích zejména jejich řádné a účinné oplocení, umístění zradidel, plašicích zařízení (světelných, akustických, elektronických a ultrazvukových) a ochranné nátěry. Na lesních honebních pozemcích se takovými opatřeními rozumí zejména řádné a účinné oplocení a chemická nebo mechanická ochrana proti okusu nebo loupání kůry.“
Na rozdíl od zemědělských pozemků, kdy právní úprava přiměřenost nevymezuje, speciální právní předpis upravující pozemky určené k plnění funkce lesa existuje. Jedná se o prováděcí vyhlášku č. 101/1996 Sb., která provádí zákon č. 286/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů. Prováděcí vyhláška v ust. § 5 odst. 3 taxativně vymezuje preventivní opatření, která vytvářejí právní fikci přiměřenosti těchto opatření.
 
Odborná veřejnost tato opatření vnímala jako přiměřená, ovšem judikatura Nejvyššího soudu tento závěr zpochybnila, když uvedla ve svém rozhodnutí č. j. 25 Cdo 1390/2003 ze dne 24. 2. 2005, že „ustanovení § 5 odst. 3 vyhlášky přitom nezakládá fikci přiměřenosti jakéhokoliv opatření splňujícího popis uvedený v ustanovení § 5 odst. 1, nýbrž je pouhým legislativním prostředkem spojujícím toto ustanovení vyhlášky s konstrukcí odpovědnosti za škodu podle § 34 odst. 4 zákona o myslivosti. Přiměřenost opatření ve smyslu tohoto ustanovení je proto třeba poměřovat nejen jeho rozsahem a kvalitou, ale i efektem, tj. způsobilostí omezit vznik škody; samotné provedení jakéhokoliv opatření nemůže automaticky znamenat jeho přiměřenost vylučující spoluodpovědnost vlastníka pozemku za vznik škody.“
 
V praxi jen velmi zřídka dochází k úplnému zproštění odpovědnosti, přestože jsou vymezeny v úpravě liberační důvody. Předpokladem pro vznik povinnosti uživatele honitby hradit škodu dle ust. 52 odst. 1 ZoM je nejen příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a protiprávním jednáním (komisivní – konáním, či omisivní – opomenutím, nekonáním), ale také vznik skutečné škody nebo ušlého zisku vyčíslitelného v penězích.
Za omisivní jednání uživatele honitby na vzniku škody lze spatřovat např. nenavštěvování myslivci zemědělský pozemek osetý kukuřicí, kdy zvěř jej následně značně poškodí. Na tomto místě je potřeba připomenout, že se hradí jen škody na honebních pozemcích a nikoliv na nehonebních pozemcích.
Podle současné platné a účinné právní úpravy nemá vliv na náhradu škody existence dodržení či nedodržení normovaných stavů zvěře, přikrmování zvěře, plnění plánu mysliveckého hospodaření nebo skutečnost, zda se jedná o zvěř původní nebo migrující, dovezenou apod. Shodně se k dané problematice vyjádřili spoluautoři Čechura, Novák a Vaněk ve svém komentáři k zákonu o myslivosti, ČMMJ, Praha 2002, str. 192.        
 
Navrhovaná novela zákona
 
Zákonodárce ve své důvodové zprávě vymezil problém k dané problematice následně: „Praktické zkušenosti získané při uplatňování právní úpravy stanovené zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, poukázaly na některé obtíže s jeho aplikací, zejména ve vztahu ke škodám působeným zvěří na zemědělských kulturách a lesích…“
Z důvodové zprávy předkladatele se dále dočteme, že se nebudou hradit škody způsobené zvěří v případě, že uživatel honitby neporušil zákonem jemu uložené povinnosti. Není možné totiž požadovat po uživateli honitby úhradu škod za předpokladu, že dodržel své povinnosti (tj. např. plní plán chovu a lovu) či se zvěř v honitbě běžně nevyskytuje (například divoké husy, které migrují a v honitbě se již několik let nevyskytovaly).
 
Finální text navrhované právní úpravy se ustálil na následujícím znění, kdy se nově v ust. § 54 ZoM na konci odstavce 1 doplňuje věta „Dále se nehradí škody způsobené zvěří, prokáže-li uživatel honitby, že učinil veškerá opatření k zabránění škod a neporušil zákonem jemu uložené povinnosti.“.
 
Cesta k poslední verzi právní úpravy nebyla nikterak jednoduchá, Dotčené subjekty v rámci připomínkového řízení navrhovaly mnohé varianty, až se poslední textové znění ustálilo do následujícího znění. V návrzích byl i tento text, který bych rád zmínil, a to včetně výhrad několika subjektů připomínkového řízení. „Uživatel honitby hradí škody způsobené zvěří poškozenému podle odstavce 1 písm. b) v případě, že poškozený prokáže uživateli honitby, že učinil opatření k zabránění škod způsobených zvěří podle § 53.“
Zásadní výhrady směřovaly k ust. § 53 ZoM, poněvadž odkazuje na neexistující právní definici. Bez vymezení této definice by se jednalo o podstatné zhoršení postavení vlastníka (nájemce) honebních pozemků. ČMMJ k tomuto návrhu uvedla, že je zapotřebí definovat, jaká opatření jsou dostatečná. Ve svém odůvodnění uvedla, že obecné ustanovení povede k nárůstu soudních sporů mezi uživateli honiteb a uživateli honebních pozemků. S uvedeným postojem ČMMJ lze jen souhlasit. 
 
Poměrně zásadně s finální verzí navrhované právní úpravy nesouhlasilo Ministerstvo životního prostředí, když uvedlo, že „zásadně nesouhlasíme, aby nebyly vždy a v plné výši hrazeny škody v případě, že uživatel honitby prokáže učinění veškerých opatření k zabránění škod a neporušení zákonem jemu uložených povinností. Plán mysliveckého hospodaření i po novele nebude vycházet striktně ze stavu ekosystému, který by měl být tím jediným ukazatelem, zda je výše odlovu správně nastavena. Velkou nejistotu do systému vnáší i značná problematičnost kontroly odlovené zvěře.
V oblastech s přemnoženou spárkatou zvěří nebude navíc možné jednorázové řešení, nýbrž půjde o postupné snižování stavů, kdy zvěř bude i nadále významně škodit.“  
Značně negativně se k navrhované právní úpravě vyjádřila i  Agrární komora. V návrhu uvedla, že bez jednoznačně definovaných opatření nelze souhlasit, což následně takto odůvodnila. „Jedná se o nový institut zrušení povinnosti platit za škody zvěří. Text je v § 54 ZoM opět vágní. Nové ustanovení bude zdrojem dalších sporů, které následně rozpoutají soudní spory. Pokud zemědělsky hospodařící subjekt prokáže (blíže nedefinovaná) opatření a uživatel honitby to prokáže také – kdo bude způsobilý a odpovědný hradit škody? Tato připomínka byla pro Agrární komoru zásadní.
 
V čem tkví „Pandořina skříňka“
 
Za situace, že by připravovaná novela byla schválena a nastala-li by její účinnost, mohli bychom v budoucnu očekávat mnoho dalších sporů, které následně rozpoutají soudní spory, které nemusejí pozitivně dopadnout pro vlastníky (nájemce) honebních pozemků. S ohledem na následné negativní dopady do finanční sféry vlastníků (nájemců) těchto honebních pozemků, budou někteří hledat jiná alternativní řešení vedoucí k tíženým finančním prostředkům.  
Jistě budou i tací, poté co neuspějí ve svém sporu před soudy, kteří budou hledat cestu, jak se domoci svých finančních prostředků vůči uživatelům honiteb, poněvadž jim mnohdy nic jiného nezbyde.
A právě v tom je „jádro pudla“. Současná právní úprava a judikatura jim k tomu dává jistý návod, a to v podobě ust. § 17 odst. 2 ZoM, ve kterém se uvádí „Honitba je tvořena souvislými honebními pozemky. Orgán státní správy myslivosti z důvodů bezpečnostních nebo vojenských nebo zájmu vlastníka prohlásí za nehonební pozemky i jiné pozemky než pozemky uvedené v § 2 písm. e), a to buď z vlastního podnětu nebo na návrh vlastníka.“
 
Pokusím se tedy vymodelovat následující příklad. Uznaná honitba bude mít výměru těsně nad zákonnou hranici 500 ha. Neúspěšný vlastník (nájemce) honebních pozemků ze sporu, který požadoval náhradu škody způsobené zvěří po uživateli (honební společenstvo nebo myslivecký spolek), se rozhodne nechat prohlásit honební pozemky, na kterých hospodaří, za nehonební. To, že to za jistých okolní lze, potvrzuje i judikatura. Cesta k dosažení cíle jistě není pro vlastníka těchto honebních pozemků jednoduchá, přesto za rozumného zdůvodnění reálná.
Tímto krokem může rozhořčený vlastník honebního pozemku nejednu uznanou honitbu „srazit na kolena“, a to tím, že uznaná honitba přestane splňovat zákonem stanovené požadavky např. pod zákonnou výměru 500 ha, nesouvislost pozemků atd.
Cesta k vynětí vede prostřednictvím individuálního zájmu konkrétního vlastníka honebního pozemku. U návrhu vlastníka honebního pozemku jistě nepostačí toliko jen „zájem“, ale tento jeho zájem musí být dostatečně odůvodněn. Není-li odůvodněn, je nutno podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘ“) požadovat jeho doplnění.
Žádost vlastníka honebního pozemku o prohlášení za nehonební podléhá režimu SŘ. Orgán státní správy při svém rozhodování o prohlášení honebních pozemků za nehonební by měl dle ust. § 27 odst. 2 SŘ přizvat jako účastníky správního řízení minimálně sousední vlastníky honebních pozemků. Nelze vyloučit, že se do procesu správního řízení o prohlášení přihlásí jako účastník např. honební společenstvo. Z právní úpravy § 7 odst. 1 SŘ vyplývá, že účastníci tohoto řízení mají při uplatňování svých procesních práv rovné postavení a mohou je uplatňovat zákonným způsobem.
 
Samotná judikatura nastiňuje jistý způsob, jak lze zdůvodnit zájem vlastníka o prohlášení honebních pozemků za nehonební. Významným soudním rozhodnutím je rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 16/2013 ze dne 21. 11. 2013, v němž konstatuje, že „zákon o myslivosti blíže nespecifikuje neurčitý právní pojem „zájem vlastníka“. Výkladem tohoto pojmu se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 12. 2006, Pl. ÚS 34/03, publ. pod č. 49/2007 Sb. Podle Ústavního soudu je třeba respektovat, že realizací práva myslivosti nelze zasáhnout do jiného ústavně zaručeného práva nebo do vlastnického práva v rozporu s principem proporcionality takovým způsobem, který by popíral podstatu ústavní povinnosti podle čl. 11 odst. 3 Listiny. Vlastník honebního pozemku tak bude mít podle Ústavního soudu nárok, aby jeho pozemek byl prohlášen za nehonební buď z důvodu nutnosti chránit jiné ústavně zaručené právo svou podstatou vylučující právo myslivosti (např. smýšlení vlastníka podle čl. 15 odst. 1 Listiny; v této souvislosti Ústavní soud zmínil případ Chassagnou a ostatní proti Francii), nebo v situacích, kdy přestane být jinak legitimní omezení vlastníka z důvodu práva myslivosti proporcionální, např. pokud důvod na straně vlastníka bude spočívat ve využívání pozemku ke specifické podnikatelské činnosti, která by byla honebním užíváním pozemku výrazně omezena (např. k účelům výzkumným, vývojovým apod.)“.  
Po přečtení této části odůvodnění by čtenář měl pocit, že dochází k automatickému upřednostňování obecného zájmu vlastníka. Dále ovšem soudu uvedl, že „koncepce české právní úpravy totiž nepojímá projev svobody svědomí jako absolutní s automatickou předností před právem na výkon myslivosti. Připouští však, aby orgán státní správy myslivosti prohlásil pozemek za nehonební, pokud je to v zájmu vlastníka. To je zásadní rozdíl od případů Chassagnou a Schneiderová posuzovaných Evropským soudem pro lidská práva. Na druhou stranu mají v těchto případech kritizované přístupy zákonodárce s českou úpravou společný rys v tom, že stanoví honební povahu pozemků bez ohledu na vůli jejich vlastníka…… Po vlastnících pozemků lze požadovat, aby strpěli jejich využívání k výkonu práva myslivosti třetími osobami, jen pokud takové omezení jejich vlastnických práv nepřesáhne spravedlivou míru. Spravedlivou míru nepřekročí využívání cizích pozemků k výkonu práva myslivosti tehdy, pokud dotčený vlastník takovým využíváním netrpí žádnou podstatnou újmu. …..Spravedlivou míru nepřekročí využívání cizích pozemků k výkonu práva myslivosti tehdy, pokud dotčený vlastník takovým využíváním netrpí žádnou podstatnou újmu. Tak tomu bude pravidelně v situacích, kdy vlastník má k myslivosti pozitivní či lhostejný vztah. Zde není důvod, aby vlastník pouze na základě svého rozmaru bránil využití svých pozemků k činnosti, která vedle prvku zábavy slouží v jistém ohledu i k určitým veřejnoprávním účelům. Má-li však vlastník pozemku k myslivosti jako zábavě či zájmové činnosti vztah negativní, vyvěrající typicky z jeho přesvědčení či opřený o důvody svědomí, není spravedlivé po něm žádat, aby na svých pozemcích výkon práva myslivosti trpěl, a má právo, aby jeho pozemky nebyly takovým způsobem využívány a staly se nehonebními.
 
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že není důvod na prohlášení honebních pozemků za nehonební pouze z rozmaru vlastníka, který by bránil využití svých pozemků k činnosti, která vedle prvku zábavy slouží v jistém ohledu i k určitým veřejnoprávním účelům. Dále ovšem soud dospěl k závěru, že není spravedlivé, aby vlastník honebního pozemku trpěl na svých pozemcích výkon práva myslivosti s odhledem na jeho přesvědčení, opřené o důvody svědomí.
 
K problematice prohlášení honebních pozemků za nehonební se vyjadřoval i Evropský soud pro lidská práva ( dále jen „ESLP“) ve věci Chassagnou a další proti Francii (č. 25088/94, 28331/95 a 28443/95) či obdobně Schneiderová proti Lucembursku (č.2113/04).
Přestože se uvedený spor týkal problematiky sdružování vlastníků honebních pozemků do honebního společenstva, lze z něj vyvodit závěr, že je porušením lidského práva nutit malé vlastníky, aby vložili své lovecké právo na svých pozemcích k tomu, aby ho jiné osoby mohly užívat zcela v rozporu s jejich přesvědčením.
K tomuto závěru ESLP se vyjádřil Ústavní soud ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, ve kterém se vyjádřil k aplikovatelnosti závěrů ESLP. Ve svém nálezu Pléna uvedl spíše preventivně, že „pojetí myslivosti v českém právu je kvalitativně odlišné od pojetí francouzského, neboť podle české úpravy není zvěř prostředkem k realizaci myslivosti, nýbrž naopak myslivost je prostředkem dosažení optimalizace chovu zvěře. V posuzovaném případu ovšem nebyla ochrana vlastníka poskytnuta z titulu jeho vlastnického práva k honebnímu pozemku, nýbrž z důvodu jiného jeho práva garantovaného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jež bylo upřednostněno před právem myslivosti, a to i s ohledem na povahu práva myslivosti ve Francii, která se svou podstatou liší od české právní koncepce ZoM.
 
Závěrem lze konstatovat, že zájem vlastníka honebního pozemku musí být vždy věcně odůvodněn. Orgán státní správy myslivosti návrhu vlastníka honebního pozemku nevyhoví a honební pozemek za nehonební neprohlásí, pokud bude z probíhajícího správního řízení zřejmé, že jeho jediným cílem je zamezit provádění výkonu práva myslivosti na honebním pozemku.
Domnívám, že navrhovaná právní úprava upravující problematiku náhrady škody zvěří na honebních pozemcích by mohla být zdrojem dalších sporů, které by následně rozpoutaly soudní spory, případně znásobily žádosti u orgánů státní správy myslivosti o prohlášení honebního pozemku za nehonební.
Lze tedy jen doufat, že se nenaplní mé obavy nad důsledky změny koncepce odpovědnosti za škody způsobené zvěří na honebních pozemcích.
Jsem přesvědčen, že při jednání o osnově nového zákona o myslivosti by měla ČMMJ jménem českých myslivců více a důrazněji uplatňovat své odborné a věcné připomínky tak, aby byl přijat kvalitní a moderní zákon o myslivosti, který si čeští myslivci jistě zaslouží. 
 
JUDr. Ing. et Ing. Roman ONDRÝSEK, MBA, Ph.D.
Autor působí jako lektor a zkušební komisař ČMMJ
působí na katedře teorie práva
Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně
advokát
vychází v 7:52 a zapadá v 15:58 vychází v 4:39 a zapadá v 14:46 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...