Časopis Myslivost

Září / 2017

Kde se nebojí měnit krajinu

Myslivost 9/2017, str. 20  Jiří Kasina
Při představování oceněných honiteb v rámci akce Honitba roku jsem tentokrát zavítal do podhůří Železných hor, severovýchodně od Čáslavi, do malé obce Vinaře. Už při příjezdu z roviny kolem Čáslavi i neznalého návštěvníka musí zaujmout náhlá změna charakteru krajiny, velké lány se najednou drobí do menších ploch, jsou prostoupeny cestami, stromořadími, lesíky a remízky, objevují se ovocné a plodonosné dřeviny. Prostě krajina, na které je vidět, že se o ni někdo cílevědomě stará. Proto jsem rád zasedl ke stolu a zapnul redakční záznamník. Nájemcem honitby je JUDr. Jiří Sehnal.
 
 
Jako obvykle prosím na začátek o stručné představení honitby.
Honitba Vinaře má rozlohu 515 ha, je to pronajatá honitba, nájemcem jsem jako fyzická osoba. Nacházíme se na úpatí Železných hor, v nadmořské výšce asi 350 m. Dříve to byla převážně polní honitba, dnes se dá už označit jako smíšená. Hlavní zvěří je srnčí, černá sporadicky a pak z drobné zajíc, bažant a také koroptev.
 
Jaké jsou tu úlovky?
Loví se tu třicet kusů srnčí zvěře a myslím, že na příští rok můžeme naplánovat dokonce víc, srnčímu se daří a do našich lesů a remízů se stahuje. Zajíce zatím nelovíme vůbec a bažanty jenom symbolicky při poslední leči.
 
Jak se za tu dobu, co tu děláte úpravy v krajině, zvedly stavy zvěře?
Koroptve jsou naše ikona, ale nejdou zatím tak, jak bychom si přáli, naštěstí tu vydržely navzdory velkoplošnému hospodaření až do dneška. Vypouštíme koroptve z polodivokého odchovu, řádově se nám v honitbě stále drží třicítka koroptví.
Bažanty jsme taky vypouštěli, letos jsme se rozhodli, že ne, protože si myslíme, že je tu populace na dobré úrovni, bažantů tu máme asi dvě stovky.
Nejvíc šly nahoru stavy zajíců, ale zatím chceme počkat, než se ukáže, zda to zvýšení je trvalé nebo zda se nejedná jen o nějaký sezónní výkyv. Ale myslím, že jsme už na takových počtech, že už bychom mohli i lovit.
Ze spárkaté tu máme srnčí, stavy se také znatelně zvedají, samozřejmě máme úhyny nejen na silnicích, ale také v důsledku zemědělského hospodaření. I tak budeme muset asi zvednout odstřel, protože nám srnčí na porostech začíná dělat stále větší škody. A už jsme zaznamenali daňky, sám jsem nedávno viděl tři kusy, stopy nacházíme docela často, takže zkusíme požádat o odlov. Vím, že se daňčí zvěř zvedá na mnoha místech v republice a je potřeba včas předejít škodám.
 
Středobodem mnoha honiteb je ale černá zvěř…
Tak tu tady skoro nemáme, ta jen přechází ze Železných hor do sousedních honiteb, škody černou tu tedy máme naprosto minimální. Z tohoto důvodu nás zatím hrozba afrického moru prasat nechává v klidu, zřejmě na rozdíl od některých honiteb, které stojí a padají s lovem černé zvěře.
 
A co predátoři?
Pernatých predátorů je tu hodně, třeba na 30 ha travních porostů nebylo výjimkou na podzim napočítat dvacet káňat. Jsou tu také motáci, lišky, kuny, jezevci. Lišek lovíme tak do deseti kusů ročně. Obecně je třeba konstatovat, že z hlediska udržení stavů drobné zvěře by bylo potřeba stavy predátorů více eliminovat, ale každý ví, že tohle je velmi obtížný úkol, protože současná legislativa chrání více běžně se vyskytující predátory, než ohrožené druhy drobné zvěře.
 
Vy tu máte nějaké rodinné kořeny nebo vazby?
Nemám tu kořeny, nejsem místní a přišel jsem k honitbě, jak v tom přísloví slepec k houslím, naprostou náhodou. Začal jsem sem jezdit v roce 2001 s nadějí, že od roku 2002 honitbu získáme, nakonec ale byla uznaná až v prosinci 2013.
 
Stačí se jen podívat okolo a hned je asi každému jasné, že vás baví krajinné úpravy, nakonec i při konstatování lovu jste velmi stručný, takže asi vaším hlavním cílem nájmu honitby nebude jen lov…
Určitě, my jsme sice tehdy hledali místo, kde by se dalo lovit, protože jsme si vyzkoušeli poplatkové lovy a host s povolenkou, to není úplně ono. Poměry ve spolcích, které jsem do té doby poznal, nebyly zrovna přátelské, tak jsme chtěli obnovit původní honitbu Vinaře. V té době tu totiž bydlel jeden náš kamarád, který se, ironií osudu, krátce poté rozvedl a odstěhoval. Ale myšlenka, že honitbu vybudujeme úplně od nuly se nám tak zalíbila, že jsme tu zůstali.
 
Pojďme k opatřením v krajině, čí to byl nápad?
Byl to kolektivní nápad a tehdy byl našim duchovním vůdcem lesník, proto jsme si neuměli představit nic jiného, než že se bude zalesňovat. Tehdy byla legislativa k takovým aktivitám na jednu stranu příznivější, alespoň v tom smyslu, že se nemuselo platit vyjmutí ze zemědělského půdního fondu. Já jsem to chápal tak, že stát získává jednu kvalitu na úkor kvality druhé a že to tedy není problém. Administrativně to ovšem byl velmi zdlouhavý proces, ale šlo to.
Dnes, pokud byste chtěl lesnit ornou půdu, tak jen tu nejhorší bonitu a u těch středních a lepších bonit vám předepíší poplatek za vynětí ze zemědělského půdního fondu, a do toho nikdo už asi moc nepůjde. Realita je tedy taková, že momentálně máme formálně dotační titul na zalesňování orné půdy a ve skutečnosti ho nemůžeme ani využít.
Zlomový moment pro nás bylo, když se nám do ruky dostala kniha Zvyšování přírodní hodnoty polních honiteb od Dr. Petra Marady. Autora jsme k nám pozvali na besedu a na oplátku jsme se byli podívat, a ne jednou, na jeho projekty v Šardicích. Tam se nám teprve otevřely oči a my zjistili, co všechno se dá v krajině a pro přírodu udělat. Jednoznačně jsme tehdy pochopili, že není třeba bát se úřadů a administrativní náročnosti některých projektů. Pokud člověk chce uskutečňovat své sny, tak by se měl ze všeho nejdřív probudit a začít něco dělat.
 
Pojďme ale konkrétně k dotacím, které druhy dotací využíváte? Jsou myslivecké dotace, zemědělské a životního prostředí...
Myslivecké dotace můžete využívat, až když jste držitelem honitby, což jsme až do konce roku 2013 nebyli, nemohli jsme čerpat vůbec nic. Tak jsme krajinné úpravy hradili z peněz, na které jsme se nějak složili. Obec nám sice nijak nebránila, ale ani nemohla nic z rozpočtu vyčlenit, malé obce bohužel žijí doslova z ruky do úst. Teprve v roce 2014 po konzultacích s dr. Maradou jsme zjistili, že by se to mohlo dělat jinak.
Samozřejmě využíváme myslivecké dotace, ale ty nejsou nijak závratné, to je spíš na nějaké to políčko, napajedlo, či umělou noru, ale začali jsme čerpat dotace od Agentury na ochranu přírody a krajiny, ti mají celou řadu možností na výsadby, zelené prvky, ale i vodu v krajině. I oni ale byli zasaženi již zmiňovanou změnou ochrany zemědělského půdního fondu a celá řada projektů byla ukončena, když zjistili, že by nad schválený rozpočet museli ještě platit docela velké peníze, právě za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Například my jsme už delší dobu chtěli dělat nějakou větší vodní plochu, kamarád na to dává svůj pozemek - 2,5 hektaru, ale spočítali jsme si podle bonity, že by se muselo zaplatit 2,5 mil. korun, aby to vůbec mohl udělat, takže jsme z tohoto záměru ustoupili. Momentálně to vypadá, že by agentura na projekt mohla dát sto procent a nemuselo by dojít k platbě za odnětí pozemku ze ZPF. Překvapivě nebylo třeba čekat na změnu zákona, neboť se zainteresované orgány dohodly na výkladu, že při takové změně v krajině se za odnětí neplatí.
 
A pak tu ještě máme ve hře i zemědělské dotace, ty jste určitě využívali také.
Pochopitelně, bez čerpání zemědělských dotací by to dnes už ani nešlo. Všem myslivcům mohu jen doporučit, aby se zaregistrovali jako zemědělský podnikatel, ideálně v ekologickém režimu, protože tady je dotace ještě vyšší. Pro příklad, na hektar jetelotrávy můžete získat dotaci ve výši 3514 Kč na plochu, 1928 Kč za tzv. greening, 878 Kč příspěvek pro mladého zemědělce a 2000 Kč za ekologii. Pokud by mezi sebou našli někoho do 40 let věku, tak je tu možnost, při splnění dalších podmínek, získat i jednorázovou dotaci pro mladého začínajícího zemědělce a ta už opravdu stojí za to. Z této dotace je navíc možné i nakupovat pozemky, a to je dnes asi to nejdůležitější.
 
A jak je to s vlastnictvím pozemků, na kterých děláte krajinné úpravy? Jsou vaše vlastní nebo pronajaté?
Od začátku nám bylo jasné, že se nejlépe dělají úpravy na vlastních pozemcích, tak jsme je začali nakupovat. Když jsme v roce 2001 začínali, daly se pozemky koupit za pět korun za metr. Takže jsme si tu s přáteli nakoupili nějakých 60 ha, některé nám prodal pozemkový fond, některé další vlastníci. Dnes je situace opačná, pozemkový fond zpátky vykupuje pozemky, které tenkrát prodal, ale samozřejmě už za jiné peníze. Tehdy to bylo nastavené docela dobře. Jediné, čeho lituji, že jsme přestali kupovat, když jsme si mysleli, že honitbu nezískáme, což byla při pohledu zpět do minulosti chyba, mohli jsme dneska mít pozemků podstatně více. Kromě toho, že se cena půdy od té doby podstatně zvýšila, tak se dá nakupovat jen velmi výjimečně. K mání jsou tak na volném trhu pozemky jen od spekulantů, za ceny pro běžného smrtelníka zcela nedostupné.
Kromě vlastních pozemků máme něco málo pronajaté. V několika případech se nám také podařilo přesvědčit vlastníky pozemků, aby je poskytli pro realizaci opatření v krajině. Zatímco starý sedlák, který ještě zažil doby klasického soukromého zemědělství, při představě zalesňování orné půdy, na nás pouštěl psy, tak restituenti z další generace, kteří žili daleko ve městě, už takovou vazbu na rodinnou půdu neměli a celkem dobře slyšeli na „zelené“ argumenty, že je potřeba něco udělat pro zlepšení podmínek v krajině.
 
Ale s některými majiteli pozemků přece musel být problém, když vidím, že jsou evidentně krajinné úpravy i uprostřed dříve velkých lánů…
Problémy byly spíše než s vlastníky, tak s uživateli velkých lánů. Žádný zemědělec, který hospodaří na velkých blocích půdy, nestojí o to, aby se musel vyhýbat nějakým čerstvě osázeným cestám nebo aby musel objíždět remízky. My jsme ale považovali za důležité, aby se právě ty velké bloky nějak nevratně rozčlenily, a proto jsme vyhledávali pozemky cíleně tak, aby biodiverzita v krajině byla co největší. A proto jsme třeba ani nepřistupovali na návrhy na výměny parcel, proč bychom měli mít pozemky na kraji pole, když jsme měli souhlas se zalesněním a remízek tak mohl vzniknout právě uprostřed velkého lánu.
Víte, já pečlivě pročetl vaší reportáž z honitby u Frýdku-Místku, která byla také oceněna v soutěži Honitba roku. Říkal jsem si, že to tam mají perfektně vymyšlené a funguje jim to, ale pak mi došlo, že vše mají postavené jen na políčkách a zemědělském hospodaření. Takže nedej Bože, kdyby z nějakého důvodu najednou nemohli pokračovat, tak další rok už budou zase políčka zoraná a v jednom půdním bloku zpět. My, jestliže pozemek zalesníme nebo osázíme ovocnými stromy, vneseme do krajiny něco dlouhodobého a vlastně nezávislého na zemědělském hospodaření. 
 
Nechce se mi věřit, že by byly vztahy se zemědělci bezproblémové, nedělají vám třeba nějaké naschvály?
S velkými zemědělskými firmami máme momentálně takové chladné příměří. Samozřejmě oni vědí, že by na nás mohli tlačit se škodami, stejně tak ale vědí, že my bychom jim zase mohli dělat problémy úplně jiné, například si brát svoje pozemky uprostřed bloků mnohem rychleji. Ono k tomu sice stejně jednou dojde, postupně svoje pozemky zabíráme, ale zjistili jsme, že za rok jsme schopni zrealizovat dva až tři hektary nové výsadby. Víc nejde, musíte se starat i o obnovování výsadby a řešit také poškození stromků, ať už suchem nebo zvěří. S menšími zemědělci je dohoda lepší, přes počáteční rezervovanost se někteří začínají zapojovat do režimu ekologického zemědělství, do tvorby biopásů nebo i sadů.
 
A kolik je tedy zemědělsky hospodařících subjektů v katastru vaší honitby?
Momentálně osm, z čehož tři jsou velké firmy, ostatní jsou ti menší, mezi které patří i dvě naše společnosti. Přitom u většiny velkých zemědělských bloků platí stav z minulosti, tedy že bloky byly utvořeny i z pozemků, na které hospodařící subjekt vůbec neměl nájemní smlouvu. Tady bych viděl určitý prostor pro myslivce, kteří by chtěli začít v krajině něco dělat. Na internetu mohou dnes zdarma získat údaj, kdo je vlastníkem kterého pozemku a kdo na něm fakticky hospodaří. Mohou pak vlastníky oslovit a nabídnout jim třeba výhodnější podmínky a vysvětlit jim, že při ekologickém hospodaření pozemek nebude tak poškozován, jako se to zhusta děje při konvenčním velkoplošném hospodaření. Stejně tak je možné ve spolupráci s vlastníkem, tedy zpravidla obecním úřadem, začít obnovovat původní cesty, které sice na mapách zůstaly, ale v terénu jsou již dlouhá léta rozorané.
 
Jak to hodnotí místní obyvatelé, jak na vás koukají?
Po určité počáteční nedůvěře dnes mohu říct, že většina místních občanů vnímá naše aktivity kladně, občas i některý nabídne svoji pomoc. Pochopitelně se najdou i lidé, kterým se z principu nelíbí žádná změna, před časem si jeden takový stěžoval, že pro samé stromy nevidí do krajiny. Bohužel jsme se potkali také s tím, že se občas ztratily napáječky nebo stromky z čerstvé výsadby, občas nám někdo odnese plastový chránič nebo kůl od stromku, ale s tím už se asi musí počítat.
Když ale sekáme nově vytvořené cesty, tak nám poděkuje maminka s kočárkem, že má kam jít na procházku, stejně tak uzná náš přínos třeba jezdec na koni… Kdo prostě chce, tak vidí smysl našich aktivit pro krajinu.
 
Když se ale rozhlédnu kolem, pozemků máte hodně, jen sazenic stromů nepočítaně, dosazujete určitě pravidelně každý rok. To jste všechno pokryli z dotací?
V prvním období, tedy až do uznání honitby na konci roku 2013, jsme všechno hradili ze soukromých peněz. Na žádné dotace jsme tehdy nárok neměli, myslivecké dotace může čerpat uživatel honitby, a to jsme nebyli, zemědělské dotace zase může čerpat zemědělsky hospodařící subjekt, a to jsme nesplňovali také. Všechno se změnilo právě až po uznání honitby, kdy jsme začali fungovat jako zemědělský podnikatel.
 
A mohu se zeptat na celkový finanční objem, který jste investovali?
To dnes ani nedokážeme spočítat a vlastně si ani nejsem jistý, jestli bych to chtěl vědět. Za těch šestnáct let jsme nakupovali nejen pozemky, ale desetitisíce sazenic jak lesních, tak ovocných stromů, několik tisíc keřů, pár tun osiva, ale také pletivo, kůly, hnojivo, materiál na výrobu mysliveckých zařízení a mnoho dalších věcí. K tomu jsou pak nespočetné brigádnické hodiny a tisíce projetých kilometrů. Určitě se tedy jedná o pár milionů korun.
 
Při takovém rozsahu se samozřejmě nabízí otázka, v kolika lidech se o vše staráte a jakou technikou to zajišťujete?
Základní tvrdé jádro je aktuálně pět lidí a na zemědělské práce si zatím musíme zemědělskou techniku i s obsluhou najímat. Techniku si začínáme teprve pořizovat, v tuto chvíli máme vlastní cisternu na vodu na zalévání, menší sekačku, křovinořez, motorovou pilu. Velká sekačka na trávu za traktor a balíkovač bude na konci roku, traktor si zatím dovolit nemůžeme. Ale naštěstí jsme na vesnici a traktor se dá domluvit v každé druhé chalupě. Terénní auta jsou nezbytností, naštěstí si už každý stačil nějaké pořídit. Na větší a těžší práce si najímáme brigádníky. Zkoušeli jsme přesvědčit obec, aby brala nezaměstnané, ale nebyla to cesta. Jednak ti lidé, když je nikdo nehlídá, tak moc nepracují, a jednak se na práce v lese neosvědčili.
 
S tím vším musí být ale spojena i docela rozsáhlá administrativa. Tu zvládáte přímo vy?
Kolega a já jsme advokáti, máme vlastní kanceláře a tam zvládáme většinu administrativy pořešit. Také mám dceru a manželku, které občas pomohou. Je to náročné spíše v tom smyslu, že to, co vám projde u jednoho úřadu, tak se jeví jako neprůchodné u úřadu druhého. Je to bohužel realita doby, a je neskutečné, jak se některé úkony, které by mohly být samozřejmostí, tímto přístupem úředníků někdy komplikují. Navíc třeba u dotací se pravidla mění každý rok a někdy dokonce až po termínu, takže se stane, že podáte nějakou žádost o dotaci a metodický pokyn spatří světlo světa až následně a úředníci vám začnou vytýkat, že jste to podali špatně.
 
Cítíte nějakou podporu nebo záštitu naší myslivecké organizace? Neměla by v tomto ČMMJ více pomoci, pořádat školení, exkurze?
Myslím, že určitá podpora už tu je, že se v poslední době začalo vedení ČMMJ více snažit, tahle soutěž o Honitbu roku je důkazem. Jen se bojím, zda průměrný myslivec o takovou podporu vůbec bude stát, obávám se takové té letargie, životní únavy z chvatu kolem nás, zejména trochu starší myslivci nestíhají jít s dobou. Ale tady je prostor pro nové mladé členy, je potřeba jim dát možnost, aby se uplatnili.
 
Asi je utopie si myslet, že v každém mysliveckém sdružení bude člověk, který bude vyřizovat dotace. Ale co kdyby byl třeba pro každý kraj vyškolený člověk, který by administrativu pro myslivecké spolky zpracovával?
To by byla obrovská pomoc, kdyby zájemci nemuseli jezdit pro rady a inspiraci přes půl republiky a měli by pomoc na dosah. Věřím, že přílišná administrativní náročnost některých věcí může případné zájemce odradit a kdyby jim s tím někdo dokázal kvalifikovaně poradit, tak by to mohlo mnoho věcí usnadnit. Pochopitelně už teď existují různé komerční subjekty, které za určitou odměnu dokáží projekt nebo žádost o dotaci připravit, ale tady je třeba být trochu opatrný. Může se také stát, že za nemalý peníz získáte projekt, který pak z různých důvodů nelze zrealizovat. Přitom by se dalo čerpat už z konkrétních zkušeností, které někdo nasbíral, jenom se o tom musí vědět. Takový krajský koordinátor by měl informaci o tom, co už v kraji bylo realizováno a mohl by případného zájemce nasměrovat přímo tam, kde už něco takového vyzkoušeli.
 
A určitě by se daly aktivity třeba v rámci kraje sdružit do větších projektů společných pro více honiteb…
Ale samozřejmě, máte pravdu, tudy vede cesta. Vezměte si příklad – dnes je hodně zmiňované sucho. Kdyby se dokázali myslivci shodnout a vytvořit na vodoteči soustavu tůní, která by šla třeba přes tři honitby, to by bylo v krajině hned velmi znát a bylo by to přínosnější, než jedno osamocené napajedlo. Ale to si nesmí myslivecká sdružení a konkrétní myslivci ze sousedství donekonečna vyčítat, kdy se kdo na někoho podíval špatně.
 
Ale přece jen obecně – jsou dotace pro myslivce z vašeho pohledu administrativně složité? Mají se administrativy myslivci bát?
Neměli by se určitě bát, to v žádném případě, protože pak by neudělali nic. Ve svém okolí by myslivci měli najít někoho, komu jsou administrativní záležitosti bližší, a dát mu pravomoc, aby byl schopný vše za ně vyřídit. Bohužel z hospody se toho moc nezařídí. Někdo by tedy měl jet na školení, měl by se jet podívat někam, jak to dělají. Když zůstanou zalezlí u piva a vzpomínat, jak to bylo fajn před padesáti lety, tak se nepohne nic. Bohužel, tuzemský myslivec byl vychovaný v tom, že o krajinu se přeci stará JZD a o les se postará státní podnik a na něho zbývá jenom ten lov. K aktivním opatřením v krajině ho nikdo nevedl, tak proč to měnit.
Zmiňovaný Dr. Marada své přednášky zpravidla končí konstatováním, že nikdy v minulosti nebylo k dispozici tolik finančních prostředků a tolik možností na rozvoj myslivosti, jako je tomu právě teď. A proto je třeba té situace využít, dokud tu je, protože za pár let by také mohlo být všechno úplně jinak.
připravil Jiří KASINA
vychází v 4:50 a zapadá v 21:12 vychází v 10:19 a zapadá v 0:16 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...