Časopis Myslivost

Září / 2017

LOV BEZE ZBRANĚ

Myslivost 9/2017, str. 64  Monika Nečasová
aneb Mapování výskytu jeleních druhů pomocí audionahrávek V České republice dochází ke křížení mezi původním jelenem evropským (Cervus elaphus) a zavlečeným jelenem sikou (Cervus nippon), což původní druh velmi ohrožuje. Vzniklí kříženci jsou nejen dále plodní, lze je také bohužel jen těžko odlišit pouze na základě morfologických znaků. Na pomoc by zde mohla přijít bioakustika. Říjné troubení siků a jelenů evropských se zásadně liší, hlas kříženců se pak pohybuje někde mezi nimi. V roce 2017 byl zahájen projekt Hlasy jelenů, jehož cílem je zmapovat výskyt jeleních kříženců prostřednictvím nahrávek jejich troubení.
 
 
Zapojíte se také do lovu na křížence?
 
Historie japonského jelena siky v Evropě se začala psát zhruba před 160 lety - v době proslulé obohacováním fauny a flóry. První sika byl dopraven do Londýnské zoologické společnosti (Zoological Society of London) v roce 1860. V témže roce pravděpodobně došlo i k prvnímu vysazení, které měl na svědomí sedmý vikomt z Powerscoutu (vlastním jménem Mervyn Wingfield). Ten do obory na svém panství nedaleko Dublinu zakoupil jednoho jelena a tři laně. Tato obora se pak stala hlavním zdrojem zvěře sika pro další oborové chovy v Irsku, Anglii a Skotsku.
Na české území došlo k zavlečení mnohem později. První jeleni sika byli vypuštěni v roce 1891 v oboře Kluk u Poděbrad na panství knížete Hohenlohe. Brzy se stali vyhledávanou zajímavou zvěří a na přelomu 19. a 20. století se dováželi poměrně často i do dalších obor.
V té době byl hlavním dovozcem siků na evropský kontinent Carl Hagenbeck, německý obchodník s divokou zvěří a zakladatel hamburské zoo, který dovezl i většinu z našich siků. Ti pocházeli zejména z Japonska a Ruska, přičemž došlo k dovozům i z dalších zemí, jako například z Anglie a Skotska.
Až do čtyřicátých let byli sikové chováni především v oborách. Avšak během druhé světové války (a zejména po ní) docházelo k poškozování oborních plotů, a zvěř tak pronikala do volné přírody. Navíc byla v zoologických zahradách a oborách vypouštěna k ostatním jelenovitým. Příležitostně tak docházelo i ke křížení s jinými druhy, ale většina takových případů byla popisována v publikacích jako ojedinělá kuriozita, způsobená porušením geografické bariéry.
Tehdy si ještě nikdo nedovedl představit, jaký vliv budou mít jeleni sika na okolní přírodu. Známy jsou dokumenty dosvědčující i záměrné mezidruhové křížení prováděné většinou za účelem zvýšení trofejové hodnoty trofeje. Nicméně v určitých částech světa se sikové kříží mezidruhově i přirozeně, například s jelenem izjubrem (C. e. xanthopygus).
O sikovi a jeho přínosech a negativních vlivech se psalo již mnohokrát. Na jednu stranu je jelen sika považován za vhodného zástupce jelena evropského na územích, kde se díky narušování krajiny původní druh již nevyskytuje. Vítaný je sika také pro svoji vynikající zvěřinu, zajímavou trofej, ale i kvůli své vysoké inteligenci, nenáročnosti, odolnosti a přizpůsobivosti. Na druhou stranu se sika stejně jako ostatní zavlečená spárkatá zvěř dostává do konfliktu s původními druhy zvěře a díky svému negativnímu působení se dokonce ocitl na seznamu stovky nejhorších invazních evropských druhů podle databáze DAISIE (http://www.europe-aliens.org).
Prvním z problémů je agresivní chování siků vůči ostatním druhům jelenovitých. Zejména statní jeleni sika se chovají velice sebevědomě.
Dále díky své přizpůsobivosti dosahuje sika na některých místech značných populačních hustot, které vedou k poškozování lesních vegetace a zemědělských kultur, a tím i k omezení potravní nabídky pro ostatní druhy.
Vysoký potenciál siky konkurovat původnímu druhu a schopnost křížit se s jelenem evropským představuje jeden z hlavních problémů fauny České republiky. Díky hybridizaci dochází k narušení genofondu původních jelenů evropských, což má značný vliv i na znehodnocování jeho trofejí.
I když první dochovaná zmínka o tomto mezidruhovém křížení pochází již z roku 1884, ještě v 70. letech 20. století věřila hybridizaci pouze hrstka lidí. Hybridizací se začala zabývat řada vědeckých institucí a na konci 20. století se s příspěvky o křížení doslova „roztrhl pytel“ a hybridizace tak byla doložena pracemi z různých koutů Evropy.
Přesto se dodnes v různých mysliveckých časopisech objevují články zpochybňující možnost hybridizace. V mnoha oblastech, kde se vyskytují oba tyto druhy, místní stále věří, že ke křížení nikdy nedošlo. O tom svědčí i výzkum Biedrzyckové a kol. z roku 2012, ve kterém se porovnávaly výsledky genetické analýzy a názory myslivců na druhovou příslušnost.
Nejen, že dotazovaní myslivci nerozeznali hybrida, ale v řadě případů neodlišili ani jelena evropského od siky! Na jejich obranu je nutno podotknout, že rozeznat hybrida může být nelehký úkol.
Pokud dojde k výskytu hybrida v první generaci, jeho rozeznání není až tak těžké a kříženec nese znaky obou druhů na střední úrovni mezi oběma druhy. Mezi tyto určovací znaky patří tvar paroží, doba shazování, tvar lebky, hmotnost jedince, skvrnitost, délka a zbarvení obřitku a kelky či zbarvení hlezenní žlázy.
Jelikož jsou však oba rodičovské druhy na našem území vystaveny různému stupni hybridizace již po mnoho generací, rodiče hybridů mají ve své genetické minulosti často sami různý podíl krve druhého druhu. Variabilita vzezření takto nově vzniklých kříženců je pak obrovská a nový hybrid nese jen málo zřetelné znaky, podle kterých by se dal spolehlivě identifikovat. Nejspolehlivější tak prozatím zůstává určení křížence podle genetického rozboru, což je pro běžnou praxi nedosažitelná metoda.
Nabízí se ale daleko dostupnější a lacinější alternativa, alespoň u samčí zvěře. Výzkumy naznačují, že během křížení dochází ke značným změnám i u zvukových projevů. Jeleni evropští se během říje ozývají troubením, velice hlubokým zvukem, zahrnujícím jak čisté, tak i vcelku neharmonické tóny. V průměru se frekvence jeleního troubení pohybuje kolem 174 Hz, s přibývajícím věkem a velikostí samce hloubka tónu ještě dále klesá. Jeleni sika se v říji ozývají poměrně pestrou škálou zvuků, a i u nich se zvukové projevy s věkem, ale například i s náladou, jelena mění. Mladší jedinci pískají a zpívají. Naproti tomu zvuk staršího samce často náhle přechází z vysokofrekvenčního pískání v hlubší a delší troubení. Nejstarší jeleni pak skoro nepískají. Pouze krátce hvízdnou a pak zahouknou či zamručí.
Hybridní jeleni, tedy kříženci mezi jelenem evropským a jelenem sikou, v říji znějí tak nějak „napůl cesty“ mezi oběma rodičovskými druhy, což ukázal i výzkum Longa a kol. z roku 1998.
Cílem nového projektu občanské vědy „Hlasy jelenů“, je právě podle zvuků říjných jelenů zmapovat výskyt kříženců na českém území a identifikovat nejproblematičtější oblasti.
Do projektu se můžete zapojit i vy! Stačí se ozbrojit, a to zařízením schopným zvukového záznamu (mobilním telefonem, digitálním fotoaparátem či videokamerou) a vyrazit do lesa. Své nahrávky říjných jelenů (v jakémkoliv formátu) posílejte na internetové stránky www.hlasyjelenu.cz.
Pro úplnost informací je nutné vždy zadat datum a přibližnou polohu místa, kde se podařilo nahrávku pořídit.
Vaše příspěvky budeme průběžně přiřazovat k jelením druhům a výsledky se budou zobrazovat přímo na mapě. Věříme, že při nahrávání zažijete nevšední dobrodružství. A i ty, kteří nebudou posílat zvukové nahrávky, budeme následně o výsledcích informovat na stránkách časopisu Myslivost.
Monika NEČASOVÁ
vychází v 7:22 a zapadá v 18:09 vychází v 13:50 a zapadá v 22:26 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...