Časopis Myslivost

Září / 2017

Prostřený stůl nebo bída s nouzí?

Myslivost 9/2017, str. 42  Martin Mohelský
Zajíci to v naší přírodě, nebo lépe řečeno v honitbách, nemají snadné. Stejně jako srnčí zvěř, bažanti a koroptve jsou vystaveni značnému tlaku civilizace. Bezpochyby největším ovlivněním či omezením jsou intenzivně pěstované polní kultury. Z celého cyklu od vzcházení a postupného vývoje obilovin jsou pro zajíce živinově a dieteticky vhodné jařiny pouhé tři měsíce, oziminy umožňují pastvu v delším období, ale se špatnými dietetickými vlastnostmi. Vývoj obilovin je tak rychlý, že může být pro mikroflóru slepého střeva problém se těmto změnám postupně přizpůsobovat.
K tomu přistupují látky chemické ochrany rostlin, které mohou mít zcela nečekaný vliv na mimořádně citlivou mikroflóru, horší než na samotný organizmus zajíců, pokud bychom vnímali vstřebávání pouze v oblasti tenkého střeva. Působení herbicidů je nárazové a teprve po několika dnech jejich obsah postupně v rostlinách klesá. Je to nepříznivá změna na mikroflóru.
Při pohledu na současné (pro oko agronoma) výborně zapojené a výškově stejnoměrné porosty si musíme položit otázku, jak je to s pohybem a orientací v porostech pro dospělce či dokonce mláďata.
A zase několik not obehrané písničky: nucená nepřirozená monodieta, protože zajíc se vždy pohyboval v prostředí potravně velmi rozmanitém. Týká se to hlavně rovinných, nížinných oblastí s úrodnou půdou, kde se úspěšná ekonomika pěstování obilovin a olejnin vytváří hlavně mimořádně velkými půdními celky (hony) a k tomu také přispívá mechanizace s rychlým pojezdem a velkým záběrem.
Víme, že areál zajíce je asi 300 ha a obvykle přijímá paši na ploše asi 25 ha. To může být méně, než je souvislá plocha jedné monokultury. Kde jinde, než v nedosažitelné minulosti jsou pestrá políčka obdělávaná pomalými nebo potažními stroji s velmi malým záběrem.
Ve výše položených, nebo hospodářsky a výnosově méně vděčných oblastech přirozené střídání polí, luk a lesních porostů vytváří pro zaječí zvěř podstatně příznivější podmínky. Paradoxně jsou majitelé půdy zde, kde to není pro zvěř tak životně a prioritně nutné, mnohem ochotnější uvolnit nepatrnou část výměry k tvorbě pro zvěř přínosných krajinných prvků a biopásů než v úrodných oblastech.
Pohled na živinové složení zelené hmoty obilovin není nikterak pesimistický, ale to pouze v době mezi koncem dubna a polovinou června. Fenofáze obilovin mezi sloupkováním a voskovou zralostí znamená dobře využitelné bílkoviny zpočátku z listů, později ze stébla, po založení klasu a zrání obilek zase hodnotnou energii přibývajícího, snadno rozložitelného škrobu. Vývoj rostliny doprovází i relativní dostatek minerálních látek, v době růstu stébla a listů vápník a z obilek zase fosfor.
Zajíc, stejně jako z pohledu potřeby živin mnohem více „prokoumaný“ králík, vyžaduje v krmné dávce nejméně 13 %, ideálně 15 %, vlákniny (správný název pro tento typ vlákniny je celulóza).
V době počátečního vývoje obilovin a zejména zimním stádiu je ale celulózy a celkově energie v mladé rostlině nedostatek, v pokročilém stádiu mezi voskovou a plnou zralostí zase přebytek. Vláknina je již natolik zdřevnatělá (lignifikovaná), že ji mikroflóra slepého střeva dokáže rozložit jen z malé části.
 
Vlákninu nerozkládají „vlastní“ enzymy zajíce, ale enzymy mikroflóry. Napřed na jednoduché cukry, které z převážné většiny mikroflóra využije pro vlastní metabolickou potřebu, a dále produkuje těkavé mastné kyseliny, které procházejí přes sliznice do krevního oběhu a jsou skutečným energetickým zdrojem. Tím se zajíc stává do jisté míry nezávislým na obsahu jednoduchých cukrů z mladé zelené hmoty, i když je ve vegetačně příznivé době jeho organizmus využívá.
Mikrobiální trávení je přírodní fenomén, který umožňuje nejen existenci býložravců, ale díky potravnímu řetězci zelená hmota-býložravci-predátoři život na Zemi. Platí to i pro život zajíců v tom smyslu, že bez dostatku kvalitní vlákniny nemohou žít a pokud jí bude pouze přebytek z příliš starých porostů nebo budou mít k dispozici jen velmi mladé rostliny s minimem celulózy, budou velmi špatně prosperovat až hynout.
Účinnost využití vlákniny je dána kondicí zajíce samotného, ale hlavně stavem jeho populace mikroflóry.
 
Mikroflóře velmi škodí náhlé změny typu pastvy. Pokud by se jeden den zajíc pásl převážně na starším travním porostu a následující den na mladém jeteli, vznikne mu ve velmi citlivém slepém a tlustém střevě bouřlivý kvasný proces, který nemůže přežít. Je proto, jako většina býložravců s mikrobiálním trávením, ve výběru rostlin velmi konzervativní, mění je pomalu, neboli drží se svých oblíbených druhů. To dobře znají chovatelé králíků.
V tom spočívá přirozený požadavek zajíců na pestrost rostlinných druhů v jejich okolí. Nejde tak dalece o to, že některé byliny i traviny mají různý poměr bílkovin a energie či minerálních látek nebo vitaminů a dalších živin, včetně léčivých účinků, ale právě o to správné vegetační stádium či fenofázi, kdy obsahují vlákninu vhodnou pro trávicí trakt zajíců.
Často se tvrdí, že zajíc je gurmán a vybírá si výhradně mladé a šťavnaté lístečky či výhonky. Kdyby tak činil výhradně a po celou existenci svého druhu včetně vývoje (fylogeneze), měl by zcela jiný trávicí trakt bez mohutného slepého střeva a mikroflóry k fermentačnímu zpracováni vlákniny.
Kdo si všímá zaječích bobků, vidí, že zbytky hrubé vlákniny v nich jsou skutečně přítomny v nemalém množství. A také, čím by se živil v době, kdy roční období růst takové pastvy neumožňuje. Tedy, pokud si zamlsá, vždy musí takovou pochoutku doplnit tvrdou vlákninou ze starších porostů či letorostů keřů nebo kůry. Jinak by jej čekala alkalóza (posun reakce trávicího prostředí do zásadité oblasti z nadbytku dusíku, měnícího se na toxický čpavek) nebo přinejmenším akutní nadmutí.
 
Základem potravy zajíce jsou travnaté porosty, byliny a letorosty, v horších podmínkách přežívají na stařině, letorostech, kůře. Ale ani nejvíc zdřevnatělá vláknina není pro zajíce bez významu. Energeticky je využitelná jen velmi málo, ale posouvá tráveninu v celé trávicí trubici a je na regulačních mechanizmech a zprávách z mechanoreceptorů v trávicí trubici, aby takové potravy přijal, kolik potřebuje. Nedostatek by způsoboval závažné dietetické poruchy, nadbytek sníženou koncentraci živin nebo neprůchodnost trávicí trubice.
Orgánem mikrobiálního trávení je mohutné slepé střevo a částečně tlusté střevo. I u koňovitých je to podobné, ale kůň si díky svým pohybovým schopnostem vždy dokázal opatřit pastvu s dostatkem bílkovin. Zároveň potřeboval odlehčený trávicí trakt. Bílkoviny proto tráví v žaludku a tenkém střevě, vlákninu a část škrobu ve slepém a tlustém střevě. Co zbude po fermentačním procesu včetně hmoty mikroflóry s její vysokou bílkovinnou hodnotou, marnotratně odhazuje za sebe.
Zajícovci rozhodně nemohli být tak velkorysí. Vydáni na pospas malému areálu, nezbylo, než aby se přizpůsobili mnohem lepšímu využití potravy, která část roku neposkytuje dostatek bílkovin ani ideální zdroje energie. Během vývoje u nich vznikl mechanizmus, nazývaný cékotrofie (cecum = slepé střevo, trofie = úživnost), tedy přímá konzumace produktů slepého střeva.
Trávení zajícovců (také králíků) probíhá tak, že trávenina je po důkladném rozžvýkání a proslinění částečně rozložena a vstřebána v žaludku a tenkém střevě. Zde se s přispěním enzymů žaludku a slinivky tráví snadno rozložitelné škroby, jednoduché cukry a bílkoviny, tedy základní složky mladé zelené hmoty a rovněž se v začátku tenkého střeva vstřebávají minerální látky.
Zbytek tráveniny, prakticky všechna vláknina a hůře stravitelné části, postupuje do tlustého a slepého střeva. Tam podléhá účinnému fermentačnímu procesu, rozkladu celulózy a do konečníku odchází měkké bobky. Ty obsahují bílkovinnou hmotu těl mikroflóry, vitaminy skupiny B, řadu enzymů a jiných specifických látek. Zajíci je přímo požírají a potřebují k tomu nerušený klid. Nemožnost přirozené cékotrofie vážně ohrožuje kondici a zdraví zajíců.
 
Připomeňme si chování a podmínky prosperity většiny zvěře: jen dostatek prostoru a úkrytů umožní jelenovitým i muflonům dosáhnout maxima pastevních cyklů a klidného využití potravy přežvykováním. A ještě další podobenství: režim na králičích farmách je organizován tak, aby v co nejkratší době bylo nakrmeno a proběhly všechny chovatelské úkony, zbytek dne je absolutní klid, rovněž v chovu koní se dbá, aby po nakrmení byl ve stáji nejméně hodinu ničím a nikým nerušený klid.
 
Bobky ze slepého střeva procházejí znovu celým trávicím traktem. V žaludku je velmi kvalitní mikrobiální bílkovina žaludečními enzymy rozložena a v tenkém střevě je vstřebána ve formě svých základních složek, aminokyselin. Rovněž jsou vstřebány ostatní hodnotné biologicky účinné látky, tedy vitamíny, uvolněné minerálie, část cukrů, mastných kyselin, atd. Trávení je ukončeno defekací tvrdých bobků s jasně patrnou zbylou hrubou vlákninou.
Tento způsob trávení je mimořádně choulostivý na dostatek vlákniny a správný poměr základních složek výživy. Zvíře svými zkušenostmi dokáže do značné míry poznat, co mu prospívá a co ne, potravu si vybírat a regulovat. Přesto, a děje se tak u zvířat divokých i domestikovaných, při setkání s lákavými krmivy, které nejsou vždy zcela přirozená (popř. jejich forma), jich přijmou velká množství a přivodí si chronické nebo akutní trávicí problémy. Pod tlakem hladu jiných nepříznivých okolností přijímají nevhodná krmiva, narušená plísní až hnilobou, nebo nadbytek jadrných krmiv.
 
Náročnost zajíce na potřebu živin rozhodně není malá. Mikrobiální trávení poskytuje zajícům skutečně plné spektrum esenciálních aminokyselin, a tak je samice schopna vytvořit z relativně či zdánlivě jen průměrně kvalitního krmiva živočišnou bílkovinu, tedy plod o značně velké hmotnosti asi 120 g, a při optimistických čtyřech mláďatech to je asi 12-13 % z hmotnosti těla. Taktéž produkuje mateřské mléko s vysokou energetickou hodnotou, danou obsahem tuku (viz připojená tabulka).
V publikaci Zajíc v přírodě a chov v zajetí (O. Kučera, 1991) je uvedena produkce mléka za laktaci během 28 dní 1-2,5 kg o průměrné tučnosti 23,4 %.
Pro porovnání - dojnice holštýnského plemene, tedy v našich poměrech nejvýkonnější genotyp, má průměrný nádoj za laktaci trvající 305 dní asi 10 000 kg mléka o obvyklé tučnosti 4,5 %. Za laktaci je to zhruba 450 kg mléčného tuku, na den 1,5 kg tuku. Zaječice při průměrné mléčnosti 1,75 kg za 28 dní vyprodukuje 0,41 kg mléčného tuku, za den 0,15 kg tuku.
Uvážíme-li tedy rozdíl živé hmotnosti mezi dojnicí a zaječicí, je zaječice z hlediska obsahu mléčného tuku produktivnější než dojnice, představující v chovu mléčného skotu v našich poměrech skutečnou špičku s maximální možnou intenzitou i kvalitou výživy. V porovnání podle metabolické hmotnosti, což je objektivnější porovnání, je dojnice řádově 40x těžší, ale produkuje pouze 10x více mléčného tuku. A je třeba k tomu dodat, že přitom je ve prospěch na straně dojnic dlouhodobá genetická práce a výživa na nejlepší možné úrovni. Produktivita zaječky je proto skutečně obdivuhodná.
 
Výživa plodu i produkce živinově vysoce hodnotného mléka zaječek proto také znamená nutnost potravy s vysokým obsahem živin. Mikrobiální trávení umožňuje velmi dobré využití minerálních látek (ale jejich obsah v rostlinách je do značné míry dán obsahem a dostupností minerálních látek v půdě).
Bílkovinnou složku zajíc získává jednak přímým trávením dobře dostupných bílkovin, například mladého porostu travin a bylin, jednak z hmoty těl mikroflóry. Zásadní je ale pro zajíce energetické zásobení. Menšinová složka jsou cukry ze zelené hmoty, hlavní a většinový zdroj energie zajíci poskytuje mikrobiální rozklad (či fermentace) vlákninové složky rostlin.
Vlákninu, tedy její středně lignifikovanou složku celulózu mikroflóra slepého střeva rozloží na jednoduché cukry. Téměř všechny využije pro vlastní metabolizmus.
Skutečným výsledkem je produkce těkavých mastných kyselin neboli tuků. V organizmu zajíce se využijí pro momentální potřebu energie (růst, pohyb, růst plodu, mléčný tuk) a pro tvorbu zásobního tuku.
Ze spotřebovaných jednoduchých cukrů roste a žije celá populace mikroflóry. To můžeme označit za fascinující přírodní přeměnu, protože z jednoduchých cukrů vzniká velmi kvalitní bílkovina. Ale je třeba si připomenout, že podmínkou je dostatek kvalitní pastvy s rozmanitou skladbou.
Kromě nároků zaječek musíme počítat s relativně intenzivním růstem mladých zajíců a také s nemalou, energeticky náročnou pohybovou aktivitou zajíců.
 
A právě výživa zajíců je skutečností, nad kterou bychom se měli skutečně zamyslet. Údaje získané v práci manželů Kučerových byly získány v umělém chovu. Jsou tedy nutně výsledkem přinejmenším optimální výživy. Postavme si proti nim realitu výživy zajíců v polní honitbě v podmínkách nížinné intenzivní výrobní oblasti.
 
Začněme od podzimu: Ozimé ječmeny se sejí od poloviny září, pšenice obecně o něco později, vzcházejí podle teploty a vláhy za 14-21 dnů. Počáteční stádia s vysokým obsahem dusíku a většinou i dusitanů, vlivem startovací dávky dusíkatých hnojiv (až 1/3 roční dávky u ječmenů už na podzim) a rovněž se u ozimin provádí ošetření látkami chemické ochrany, např. přípravkem CCC k podpoře odnožování a regulaci růstu. Přípravky tohoto typu jsou označeny jako mírně toxické a ošetřené plodiny je zakázáno zkrmovat na zeleno, vstup do porostu je povolen až den po aplikaci. Jak si s touto situací má poradit zvěř v polních honitbách, se nepodařilo v bezpečnostních listech přípravku ani na etiketách přípravku nalézt? Pokud dojde k náhodnému požití či zasažení osob, doporučuje se vyhledat lékaře, o veterinárním lékaři při zasažení zvěře se materiály samozřejmě nezmiňují.
 
Po sklizni olejnin a obilovin zůstává na polích převážně kukuřice. Ta poskytuje zajícům pouze úkryt. Po ošetření herbicidy je její porost zcela bez plevelů, tedy pro zajíce skutečně chudý.
Z většiny nížinných oblastí s intenzivní rostlinnou výrobou se chov skotu přesunul do vyšších poloh. Vojtěšky, jetele a trvalé travní porosty, což je pro zajíce ideální pastva, se z osevních postupů vytratily. Zbývají okraje polí, cest a remízky. Na nich je vhodných travin a bylin poskromnu a zároveň jsou místem, kde se zajíce rychle naučí vyhledávat predátoři. Zvýšená koncentrace zajíců v takových místech může být pro jejich populaci velmi negativním faktorem.
 
Ozimá řepka se seje velmi brzo, ve druhé polovině srpna. Rovněž brzo vzchází a poskytuje pastvu rozporuplné hodnoty. Obsahuje nadbytek dusíku, nedostatek vlákniny a i chemicky neošetřené rostliny obsahují toxické látky.
Přihnojuje se dusíkatými hnojivy koncem září a začátkem října, což znamená značný nárůst obsahu dusičnanů a dusitanů.
Řepka patří k rostlinám s velkým množstvím škůdců, a tak se ošetřuje řadou insekticidů už od počátku vzcházení, kromě jiných postřiků i proti plevelům. Zvěř však vždy bude lákat mladá šťavnatá píce, ať už jsou následky jakékoliv.
V zimním období zajíc přežívá na stařině, letorostech, kůře a hlavně na ozimých plodinách. V době vegetačního klidu je v hmotě rostlin reziduí látek chemické ochrany méně než ve vegetačním období.
 
Počátek jara a vegetace znamená podstatné zlepšení potravních podmínek, ale také prudký nárůst zátěže porostů postřiky proti plevelům, houbovým chorobám a škůdcům, díky hnojení také vzestup dusičnanů s možnými následky methemoglobinémie.
 
Proto by bylo vhodné, aby v blízkosti řepkových porostů byly založeny biopásy, oseté například pozdě setým ovšem nebo směskami typu oves + peluška.
Kde to klimatické podmínky umožní, bylo by ideální kombinovat remízky osázené nízkým, hustým keřovitým porostem s trvalými travními porosty v biopásech. Další možností je biopásy osévat plodinami s co nejpozdějším vývojem, nebo podzimními směskami. Výčet plodin i dřevin, které mohou zvěři pomoci přežívat od doby sklizně obilovin nebo od jejich plného dozrávání přes pozdní podzim, respektive zimní období do rozvoje jarní vegetace je v Myslivosti 6/2017.
Kučera v citované publikaci uvádí výčet travin a bylin jako potravu pro zajíce a měsíce, po které jsou nejvíce konzumovány. Ve stručném výběru nejhodnotnější:
Jednoděložné: oves setý, ječmen, žito, pšenice (podle vegetace), psárka luční I-XII, kostřava luční a červená I-XII, jílek vytrvalý a mnohokvětý I-XII, bojínek luční I-XII, lipnice roční, luční i obecná I-XII.
Dvouděložné: řebříček ovesný IV-X, sedmikráska III-XI, kokoška pastuší I-XII, hloh XI - III, jahodník I-XII, smetánka lékařská I-XII, pampeliška podzimní IX - X, všechny jetely, jitrocel kopinatý IV-XI, ptačinec žabinec I-XII, jahodník I-XII.
K tomuto výčtu je možno připojit i řadu keřů a stromů, například vrby. Často lze nalézt zmínky o oblibě zajíců v janovci metlatém. Za povšimnutí stojí typické plevele, které ovšem díky chemizaci z polí vymizely a drobné vytrvalé byliny, které rostou na pastvinách, loukách i méně využívaných neošetřovaných plochách.
Významnou plodinou by mohl být na políčcích topinambur, a to i po stránce krytu. Zajícům by mohlo prospívat pravidelné zimní vyorávání hlíz z částí porostu, pokud by to nepříliš nízké teploty umožnily.
Největší šancí zajíců je budování krajinných prvků, které mohou vytvářet úkryty se současným zřizováním napáječek, nicméně otevřené biopásy zase zvyšují ztráty zajíců působením predátorů.
 
Rozdílné názory jsou na působení přípravků ochrany rostlin, ke kterým bychom měli přidat i vliv vysokých dávek dusíkatých hnojiv.
Co se týká vlivu přípravků k výživě a chemické ochraně rostlin na životní prostředí a zdraví lidské populace, jsme jako konzumenti závislí na kázni a zodpovědnosti pěstitelů při jejich používání. Současný způsob pěstování je výsledkem ekonomických tlaků a nutnosti rostlinné produkce dané dobou. Z pohledu kvality produktů pro lidskou výživu jsou sledovány a dodržovány metodiky použití i ochranné lhůty, a tak je vliv reziduí na lidské zdraví nulový nebo minimální. Přehnané výklady samozvaných bio a eko aktivistů o jejich škodlivosti záměrně nebo z neznalosti vynechávají prostou skutečnost, že bez kvalitní výživy rostlin nelze vypěstovat produkty s plnohodnotným obsahem živin podstatných pro lidské zdraví a například ochrana proti houbovým chorobám je prevencí proti obsahu smyslově nezjistitelných mykotoxinů ve zdánlivě zdravých produktech. Poškození savým a žravý hmyzem snižuje výnos, přenáší virózy a vytváří podmínky k šíření a vstupu houbových a bakteriálních chorob do rostlin. Týká se to i komických žabomyších sporů mezi amatérskými pěstiteli v problematice stříkat-nestříkat.
Zcela jiná je ale situace, pokud zajíc, tedy zvíře s komplikovaným a citlivým trávicím traktem, přijímá nadbytek dusičnanů nebo dusitanů, plnou dávku insekticidů nebo herbicidů s částečným vstřebáváním povrchem těla ihned po aplikaci nebo je přímo zasaženo aerosolem. Z chovu skotu je známo, že některé toxické látky (např. mykotoxiny) dokáže mikroflóra bachoru z většiny detoxikovat, ale jiné ji závažně poškozují.
Protože neexistuje prokazatelné porovnání mezi vlivem přírodního prostředí bez zátěže chemizace se současným stavem, je věcnější považovat chemizaci prováděnou současnými metodikami za významný negativní faktor pro populaci zajíců.
 
Přikrmování je zásadním vlivem pro posílení populace zaječí zvěře. Prakticky uvažující myslivci i odborná literatura se shodují v konstatování, že kritická je doba po sklizni obilovin, zejména v podmínkách nížinných kukuřičných a řepařských výrobních oblastí.
Ideálním příkrmem je luční seno, které dietetickými vlastnostmi i obsahem živin zajícům zcela vyhovuje. Vojtěškové seno má vyšší obsah bílkovin i minerálních látek, zejména vápníku, než luční seno. Jeho nevýhodou je olamování lístečků, a tak se při nevhodné nebo nadměrné manipulaci k zajícům dostanou převážně stonky, výstižně nazývané klacky. K doplnění je vhodný oves nebo běžné doplňkové krmné směsi pro králíky bez obsahu antikokcidika.
Nadbytek obilovin s vysokým obsahem škrobu (ječmen, pšenice, kukuřice, žitovec) není pro zajíce vhodný. Lze předpokládat, že platí stejné souvislosti enzymatického systému jako u králíků. Zajíc není vybaven dostatečnou kapacitou škrob rozkládajících enzymů (amylolytických), které produkuje slinivka. To proto, že během svého vývoje se setkával s vyzrálými zrninami jen minimálně a vůbec ne s obilovinami dnešního typu. Nadbytek škrobu přechází do tlustého střeva. Ve fermentačním procesu nedochází k fyziologickému rozkladu ukončenému těkavými mastnými kyselinami, ale nadbytečné uvolněné cukry jsou převáděny na kyselinu mléčnou. Okyselení prostředí poškozuje zdravou mikroflóru a dává šanci významnému rozvoji patogenní mikroflóry typu Escheria coli a Clostridium perfringens. Následkem jsou vodnaté průjmy a úhyny.
Výjimkou je zmiňovaný oves, jehož škrobové zrno je drobné a málo odolné vůči působení pankreatických enzymů, dochází tedy ke vstřebání cukrů v tenkém střevu s ideálním energetickým využitím. Oves má ze všech obilovin nejméně škrobu, nejvíce tuku a bílkovin. Navíc je pro zajíce významný dietetický efekt tvrdé, lignifikované vlákniny ze slupky.
 
V pozdně podzimním a zimním období je velmi prospěšné podávání krmné řepy. Jako u srnčí a další zvěře je na místě otázka, jak dalece je vhodná cukrovka vzhledem k její zvýšené energetické hodnotě a nižší citlivosti vůči mrazu. Návyk je bezproblémový u zvířat, kde můžeme krmnou dávku spolehlivě kontrolovat a postupně zvyšovat. Spontánní příjem je u zvěře vždy rizikový a bez reálné zpětné vazby. Protože pro energetické zásobení zajíců je mnohem účinnější seno, včetně dalších živin a hlavně dieteticky, jsou jako zdroj vody pro zajíce vhodnější objemové odrůdy nebo polocukrovka.
Tím se dostáváme k další možnosti podpory zaječí zvěře, kterou je napájení. Zajíci jsou schopni pohybu ve vzdálenosti asi 1 km. Pokud nemají k dispozici vhodné vodoteče s hygienicky přijatelnou vodou, nezbývá než umístit napáječky. To je ale opět rizikový faktor likvidace zajíců predátory.
Součet negativních vlivů na zajíce v naší krajině je veliký a je na nás myslivcích, abychom uvědomělou péčí a při vědomí všech výše uvedených poznatků se pokusili populaci zajíců podpořit i v současné zemědělské krajině. O negativních vlivech na zajíce bylo napsáno mnoho článků, z poslední doby jsou asi nejvíce výstižně popsány a realisticky hodnoceny ve sborníku referátů z konference Zajíc a králík v současné krajině (Horky nad Moravou, 20. 4. 2012, ISBN 978-80-87332-44-3).
Martin Mohelský
vychází v 4:50 a zapadá v 21:12 vychází v 10:19 a zapadá v 0:16 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...