Časopis Myslivost

Červen / 2018

Los evropský (Alces alces)

Mxyslivost 6/2018, str. 34  Martin Ernst
Los evropský (Alces alces) je největším žijícím zástupcem čeledi jelenovitých (Cervidae). Vyskytuje se v širokém pásmu, které začíná v oblasti Západní Evropy, pokračuje přes Asii až do Severní Ameriky. Rozšíření losa v současné Evropě je téměř v celé Skandinávii, dále pak v oblastech Pobaltí, Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Polska. Tyto oblasti můžeme označit za místa, kde je populace stálá a početnější.
Západní hranice rozšíření probíhající Polskem a Ukrajinou zasahuje na jihu až k Černému moři. Zároveň lze zaznamenat migrující jedince v jiných zemích Evropského kontinentu - Dánsko, Německo, Rakousko, Maďarsko, Rumunsko a Slovinsko. Zaznamenány jsou také malé stálé populace čítající několik jedinců v horním Rakousku a Bavorsku na hranicích s Českou republikou a dále pak na území Oravy na Slovensku v blízkosti polských hranic.
V České republice byl zaznamenán výskyt losa v oblasti jižních Čech, na Českomoravské vrchovině, Táborsku, Plzeňsku a Mělnicku.
Homolka a Heroldová (1997) uvádějí dále severní Moravu, kde se podle nich nachází jedna z hlavních migračních cest z Polska. Průkazně se putující losí zvěř objevila také na východě Krkonoš, Liberecku a nedávno také na Hané a Brněnsku.
Z historického pohledu vymizeli losi na našem území mezi 12. a 15. stoletím především z důvodu jejich nadměrného lovu a časem se k tomuto aspektu začaly přidávat změny ve vegetaci, husté osídlení krajiny lidmi a fragmentace krajiny.
V minulém století pak následovaly postupně tři vlny návratu losů.
Sporadický a krátkodobý výskyt losů byl v první vlně v letech 1957 až 1966.
Na přelom 60. a 70. let lze datovat druhou vlnu, která souvisela s postupným nárůstem polské populace a losi se vyskytovali stabilněji na Jindřichohradecku a Lipensku.
Třetí vlna v polovině 80. let vedla ke vzniku dalších třech menších populací na Táborsku, Bechyňsku a Nymbursku.
V souvislosti s uvolněním lovu losů v Polsku však tyto tři menší oblasti po roce 2000 zanikly.
 
Přestože v posledních letech opět dochází k objevování losů na Nymbursku, není situace v ČR dobrá, na čemž má podíl i poměrně benevolentní přístup k lovu losa v Rakousku, ale také pytláctví a zvyšující se četnost usmrcení losů při dopravních nehodách, což je nebezpečné i pro samotné řidiče dopravních prostředků.
Aktuální početní stavy losa evropského v ČR zde prozatím nelze uvést, jelikož je zpracováváme ve spolupráci s kolegy z AV ČR a dalších univerzit. Pohybují se však v několika desítkách jedinců.
 
Ze strany ochránců přírody, lesníků i myslivců byl náhled na výskyt této zvěře na našem území vždy spíše rozporuplný. V minulosti padly návrhy na redukci početních stavů v zájmu ochrany lesních porostů před rozsáhlými škodami, které působí losi zejména v jižních Čechách.
V současnosti patří los mezi druhy silně ohrožené, je chráněným živočichem a nelze jej v ČR lovit.
Ohledně škod působených losem by bylo vhodné zlepšit legislativu v oblasti náhrady škod, kterou by bylo možné uplatňovat i v případě opakovaného poškození lesních porostů a při opravách a údržbách tzv. losích oplocenek až do věku 30 let porostu.
Los na našem území je druh zvěře, který si zaslouží příslušnou ochranu pro svoji jedinečnost, ale na straně druhé se musí vzít v potaz jeho možný vliv na lesní hospodářství. Na obyvatelích ČR je tedy rozhodnutí, do jaké výše lze tolerovat škody losem na lesních dřevinách a jak veliká musí být populace zde žijících losů, aby byla životaschopná a zůstal tak tento majestátní druh živočicha zachován v ČR pro další generace.
 
Životaschopnost populací většiny savců vyplývá také z jejich genetických predispozic a možnosti toku genů v souvislosti s migrací. Zachování genetické různorodosti je proto důležitým faktorem v ochraně evolučního potenciálu a propagace dlouhodobé udržitelnosti populací. Pohyb zvířat a následný pohyb genů uvnitř metapopulační struktury může udržovat genetickou proměnu mezi místními podskupinami a omezovat tak negativní vlivy příbuzenského křížení, tzv. inbreedingu.
Nízké hodnoty genetické variability uvnitř subpopulací vzniklých z větších metapopulací jsou považovány jako příčinný faktor, který zvyšuje pravděpodobnost zániku místních losích populací.
Z těchto důvodů byly různými vědci používány DNA ukazatele v rozsáhlém studování genetické variability populační struktury u přirozených populací losů.
Nejběžněji užívanou metodou jsou mikrosatelitní analýzy, kterých jsme na Mendelově univerzitě v Brně využívali i pro studium genetické variability a migrace lipenské subpopulace losa evropského při řešení projektu Grantové služby Lesy ČR, s.p. s názvem „Využití mikrosatelitních analýz při monitoringu populace a přeshraniční migrace losa evropského v oblasti LS Vyšší Brod“ v letech 2008 až 2011.
Výsledky prokázaly výskyt přeshraniční migrace a na Vyšebrodsku bylo prokazatelně zjištěno minimálně 8 jedinců (v roce 2014 již 14 jedinců). Zároveň byl v subpopulaci zjištěn vysoký stupeň příbuznosti (inbreedingu) a nízká genetická variabilita. Vypovídá to tedy o malé početnosti jedinců vyskytujících se na tomto území nebo o vzniku subpopulace z několika málo jedinců, kteří se zde usadili při migraci a hledání nových teritorií, zřejmě z polské populace. K potvrzení původu je však nutné provést ještě další porovnávací genetické analýzy u populace v Polsku.
 
Podíváme-li se detailněji na migraci losa, lze ji rozlišit na rozptylování nebo stěhování.
Rozptylování je definované jako pohyb losa z rodné oblasti, tedy z oblasti, kde se pravděpodobně narodil.
Stěhování je definované jako sezónní pohyb losa mezi obdobími páření (říje).
Na americkém kontinentu se tímto tématem zabýval např. Hundertmark (1998), který tvrdí, že na množství rozptylování může částečně mít efektivní vliv sousední populace, tedy i na zvýšení genetické kvality, a to zejména u losích populací v regionech s vysokým lovem.
Studie Broderse et al. (1999) ukázala, že vysoký potenciál pro rozptylování losa způsobil u kanadských losů genetickou homogenizaci mezi losími populacemi.
Odhady z kanadských národních a provinciálních parků ukázaly, že parky obklopené krajinou pozměněnou člověkem redukují migraci savců do parkových systémů (Gurd a Nudds, 1999) a vytváří se tak území s vysokým potenciálem pro osamocení populace. V důsledku toho je důležité určit úroveň genetické variability mezi vzdálenými oblastmi s potenciální migrací a určit zde množství genetické proměny uvnitř populace v porovnání se sousedními regiony.
Informace zde uvedené je nutné také zohlednit při managementu losa na území ČR, které je sice malé, ale poměrně hustě osídlené a protkané sítěmi liniových bariér, které omezují migraci této zvěře, čímž může docházet ke snižování genetické variability a životaschopnosti subpopulací na našem území. Genetická šetření jsou tedy neméně důležitá jako péče o biotop losa a umožnění jeho migrace.
 
Ze zoologického pohledu se jedná o největšího evropského zástupce čeledi jelenovitých dosahujícího hmotnosti až 450 kg u samce a 375 kg u samice, který je vázán především na klidná vodou ovlivněná stanoviště a navazující dřevinnou i bylinnou vegetaci, kterou se živí (dospělý jedinec denně spotřebuje až 50 kg potravy).
Jedná se o typického okusovače, který upřednostňuje zejména dřeviny na sukcesních plochách. Ve vegetačním období tvoří dřeviny přes 50 % potravy a v zimním období 90 %. Proto dokáže působit citelné škody v lesním hospodářství.
Dožívá se 15 až 25 let.
Tělo je kratší na vysokých bězích s velkými roztažitelnými spárky, které mu umožňují vytvořit velkou našlapovací plochu, což mu usnadňuje pohyb i v bažinatém terénu. Dokáže se pohybovat rychlostí až 50 km/hod., převážně však terénem poklidně prochází. Je také velmi dobrým plavcem a dovede plavat rychlostí až 10 km/hod.
Horní pysk svíráku je přečnívající, má zvláštní hrbol na větrníku a na spodní straně krku výrazný kožovitý a dlouhou srstí pokrytý lalok.
Los má dva typy paroží, bidlovité a lopatovité, přičemž v ČR se setkáváme především s bidlovitým typem. V říjnu až listopadu paroží shazuje, poté mu narůstá nové, které vytlouká v červenci až srpnu. Velikost paroží kulminuje mezi 8. a 12. rokem.
Ze smyslů má nejlepší sluch a čich. Velké pohyblivé ušní boltce (slecha) mu umožňují vnímat zvuky z různých stran až na vzdálenost 3 km.
Čich je lepší než u německého ovčáka, jelikož má sliznici s čichovými buňkami čtyřikrát větší (oproti člověku 200krát větší). Navíc losi mají speciální čichovou sliznici, tzv. Jakobsonův orgán, jímž jsou schopni zachytit a rozpoznat molekuly extrémně slabých pachů.
Losí říje probíhá od září (konce srpna) do října a losice je plná 36 týdnů, přičemž v květnu až červnu klade jedno, při dostatku potravy i dvě losíčata, výjimečně tři.
Hmotnost losíčete po narození je kolem 14 kg a losice svá mláďata pečlivě chrání.
V tomto období může být losice nebezpečná i pro člověka, jinak se jedná o plachého živočicha, který žije dosti skrytým životem.
Samice kojí mládě do čtyř měsíců, přičemž u ní zůstává až do doby těsně před dalším kladením.
Pohlavní dospělosti dosahuje losice ve dvou letech, los pak ve třech letech, přičemž na vrcholu je v 5 až 6 letech. Mladší samci jsou staršími vyháněni a nemají stálejší teritorium.
Obecně se jedná o samotářsky žijící savce, pouze losice s mláďaty se v zimním období mohou sdružovat do malých skupinek. Přirozeným nepřítelem losů v Evropě jsou vlci a medvědi.
 
Ing. Martin ERNST, Ph.D.
Ústav ochrany lesů a myslivosti
Mendelova univerzita v Brně
 
 
 
Výskyt losa v ČR v období 2009 – 2014 na migrační mapě velkých savců. Čtverečky zbarvené fialově - Česká republika, modře - Německo, zeleně - Rakousko, černě - srážky s losem (od roku 1974), červená barva vytyčuje na mapě hlavní migrační tahy velkých savců.
 
 

Typický biotop losa evropského
 
vychází v 7:48 a zapadá v 16:35 vychází v 17:01 a zapadá v 7:58 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...