Časopis Myslivost

Leden / 2018

Zima a zvěř

Myslivost 1/2018, str. 30  Martin Mohelský
Znalci pranostik a přírodních jevů, které naznačují průběh budoucí zimy, se předhánějí v odhadech tvrdých a třeskutých mrazů. Tak snad abychom si k zavážení příkrmů připravili řetězy, nebo alespoň (jako kdysi) sněžnice a pořádné batohy? Zvěř, hlavně ve volnosti, by si měla v přirozeném prostředí se zimou poradit bez větších problémů. Nebo můžeme zimu považovat za regulační faktor?
Víme, že jedním z adaptačních mechanizmů přežvýkavců je snížení kapacity předžaludků, především zmenšením povrchu a tedy plochy sliznice i její činné plochy, což znamená i omezení populace mikroflóry. Tento jev souvisí částečně a druhotně s neurohormonálním řízením organizmu. Zvíře reaguje na zkracování světelného dne a snížení teploty.
Ale hlavním regulačním mechanizmem je omezení příležitostí mechanického nasycení. Platí, že pokud v podmínkách obory nebo farmy má zvěř dostatek hodnotného objemného krmiva, ke snížení kapacity trávicího traktu dochází jen v nevýznamné míře.
Bachor a na něj navazující předžaludky jsou, při troše antropomorfizace, z našeho lidského pohledu skutečně fascinující přizpůsobení. Nejen z pohledu na přežvýkavce samotné, ale na celý globální potravní řetězec a život na Zemi vůbec. Produkce zelené hmoty a vlákniny (správně celulózy) je zpracována jedinečným a nanejvýš efektivním způsobem.
Z neplnohodnotné rostlinné bílkoviny vzniká fermentačním procesem za přispění asi 500 druhů bakterií, prvoků, kvasinek a řas (neboli bachorové mikroflóry) vysoce kvalitní, plnohodnotná bílkovina a ze složitých cukrů nerozložitelných pro naše lidské, nepříliš dokonalé trávení, dostatek energie pro činnost mikroflóry, organizmus hostitele a při snaze hospodáře, popřípadě predátorů i produkce masa, mléka a příchovku.
Skutečný chovatel dostává navíc krásu zvířat, vzájemný vztah anebo naplnění našich atavistických, hluboko zakořeněných potřeb, i my lidé jsme predátory.
Lov a úlovek je přirozená potřeba, doprovázející celý vývoj člověka v širokých přírodních i společenských souvislostech, stejně jako pozdější chov zvířat pro maso a ještě později pro společnost člověka a zvířete.
 
 
Zima a nároky zvířat.
 
Tím základním je potřeba energie. Přežvýkavci ji získávají způsobem zdánlivě složitým, ale velmi účinným. Základním zdrojem je cukr, který je vázán ve formě polysacharidu v rostlinných pletivech, většinou ve stěnách buněk. V hovorové řeči tomu celému říkáme vláknina. Chemik ji dělí podle rozpustnosti v kyselinách a zásadách, my lidé, kteří se zajímáme o přírodu a zvířata, spíše podle druhu rostlinného materiálu nebo stáří rostlin.
Víme, že v plodech a zásobních orgánech rostlin (jablka řepa, mrkev) je nejjemnější forma vlákniny, zvaná hemicelulóza. Je rozložitelná i pro enzymatický aparát všežravců a kromě zdroje energie, tedy uvolněných jednoduchých cukrů má i významný dietetický efekt. Navíc ještě obsahuje skupinu cukrů, zvaných manany s příznivým působením na imunitu.
Tou pravou a převažující vlákninou je složka, správně nazývaná celulóza. Jsou to řetězce glukózy, spojené pevnou vazbou, která je činí zcela nerozpustné ve vodě. Tyto řetězce jsou doprovázeny ligninem a hemicelulózou, a tak tvoří hlavní stavební látku rostlinných buněčných stěn.
Celulóza je nejrozšířenějším biopolymerem na zemském povrchu, ročně jí vzniká až 1,5 miliardy tun.
V předžaludcích přežvýkavců ji mikroflóra rozkládá svými enzymy na jednoduché cukry a většinu z nich vyžívá pro svou látkovou výměnu. Převažujícím produktem jsou mastné kyseliny, které se přes stěnu předžaludků vstřebávají do krevního oběhu a jsou tou pravou energií pro organizmus. Zajišťují pohyb, částečně v závislosti na něm i tvorbu tepla, rezervní a mléčný tuk, růst a vývoj organizmu včetně plodu březích samic, atd.
U králíků, zajíců a koní probíhá velmi podobný proces ve slepých střevech.
Konstrukční kancelář přírody tento velmi úspěšný způsob opatřování energie přidělila i některým ptákům. Pštrosi mají skutečně mohutně vyvinutý trávicí trakt. Jejich chovatelé dobře vědí, že bez objemného krmiva to nejde. Paradoxem je, že pštros (stepní pták, považovaný za býložravce) si v době zvýšené potřeby živin, zejména snášky zajišťuje plnohodnotnou bílkovinu lovem drobných živočichů. Stejně jako naši bažantíci, i pštrosata mají v prvních dvou měsících života mimořádně vysoký nárok na obsah plnohodnotných bílkovin potravě.
Je to další důkaz skutečnosti, že živočišná bílkovina je potřebnou součástí výživy býložravců.
Za takto vybavenými ptáky ale nemusíme do exotických destinací. Funkční slepé střevo mají i kurovití a vrubozobí, neboli slepice domácí, bažanti, kachny a husy.
Třetí část komplexu vlákniny, nazývaná lignin, je nerozložitelná i pro mikroflóru. Materiálem s plně převažujícím ligninem je vyzrálá dřevní hmota.
Podobně lignin převažuje, byť s vyšším podílem celulózy a hemicelulózy, v rostlinných pletivech s ukončeným vývojem: sláma, slupky obilovin neboli plevy, povrch obilek neboli otruby, slupky ovoce. Zdrojem ligninu je také kůra stromů a letorosty.
Dopouštíme se omylu, když tyto rostlinné materiály považujeme za zcela nestravitelné. Mikroflóra rozloží hemicelulózu i celulózu a nerozložený lignin odchází defekací. Má ale v trávicí soustavě významnou funkci v posunu tráveniny, mechanicky čistí (jako kartáček) sliznici a její klky a dráždí mechanoreceptory, čili nervová centra v trávicí trubici, čímž předává informaci o posunu tráveniny a udržuje její fyziologickou konzistenci.
Lignin je významný pro hospodaření s vodou, váže jí značné množství. Než dojde v předžaludcích k oddělení více a méně stravitelných částí, je i lignin součástí mechanického nasycení. Proto i v tomto smyslu musíme pohlížet na okusy a ohryzy letorostů a kůry. Zvíře si bere, co jeho trávicí trakt nutně potřebuje. Sezónní změny v kvalitě pastvy i v jejím množství zákonitě vedou v podzimním a zimním období ke zvýšenému vyhledávání těchto příležitostí. Kromě toho jsou v době nouze skutečným projevem nedostatku objemného krmiva.
 
Objemná krmiva jsou základem krmné dávky přežvýkavců.
 
V podmínkách chovu hospodářských zvířat a ekonomikou vynucené produkce jsou zcela jiné, až extrémně vysoké nároky na koncentraci živin v krmné dávce a její celkovou vyváženost. S výjimkou faremních chovů nelze myslivost a intenzivní, ani extenzivní živočišnou výrobu porovnávat, ale přesto část pravidel platí i pro příkrm zvěře ve volnosti.
Základem je zdravotní i dietetická kvalita krmiv. V tom se často mezi myslivci polevuje. Do krmelců by mělo jít seno i jádro co nejlepší kvality. Smyslově narušené krmivo zvěř napřed odpuzuje a během několika dní se v přírodních podmínkách projeví vliv vlhkosti vzduchu a tím rozvoj spor a růst plísní, popřípadě i bakteriální narušení. Zvěř začne krmivo přijímat, až když má skutečně hlad a pak je k pachům podstatně tolerantnější. Následkem je narušení populace mikroflóry, změna prostředí (pH) předžaludků až hniloba bachorového obsahu.
V tvrdších klimatických podmínkách má zvěř přirozeně vyšší nároky na energetickou stránku krmné dávky. I činnost mikroflóry potřebuje svou energii, a proto u okusovačů i oportunistů je vhodný přídavek jádra. Relativně rychlý rozklad malého množství škrobu je v tomto případě žádoucí, protože uvolní jednoduché cukry a usnadní a zrychlí nástup fermentace.
Větší dávky jádra, zejména když jsou jednorázové a nepravidelné, ale zvěři vždy škodí. Nadbytek škrobu neboli obiloviny, popř. krmné směsi s vyšším podílem obilí, je rozkládán nikoliv prvoky, kteří výsledný jednoduchý cukr převádí na těkavé mastné kyseliny, tedy fyziologický a plně využitelný zdroj energie, ale škrobu se rychle a pohotově zmocní laktogenní bakterie. V předžaludku vytvoří velké množství kyseliny mléčné, ta snižuje pH a narušuje rovnovážný stav populace mikroflóry. Vzniká tak stav nazývaný acidóza, podle množství a intervalů dodávaného nadbytku škrobu nebo také nedostatku vlákniny buď chronická, nebo akutní.
Při skutečně vysokém nárůstu obsahu kyseliny mléčné dochází k poleptání sliznice a tím zničení podmínek života veškeré mikroflóry. Zvěř ve volnosti takový stav jen málokdy přežije.
Dalším efektem činnosti mikroflóry je skutečnost, že většinu rostlinných bílkovin rozloží na základní složky, aminokyseliny nebo čpavek. Z nich staví hmotu svých těl, která pak přechází jako plnohodnotná bílkovina do slezu, neboli pravého žaludku, a tenkého střeva k rozložení a resorpci.
Mikroflóra také syntetizuje vitaminy skupiny B a vit. K, řadu enzymů, dokáže redukčními procesy zneškodnit řadu herbicidů a insekticidů na netoxické redukované formy.
Část mikroflóry, nazývaná metanogenní, využívá oxidu uhličitého, který většinou pochází z fermentačních procesů uvnitř bachoru a energii získají oxidací vodíku.
 
Můžeme tedy shrnout či konstatovat, že pokud má zvěř dostatek kvalitního objemného krmiva s přiměřeným doplňkem koncentrovaných krmiv, je schopna přežívat i tvrdé přírodní podmínky.
Rozdíl je ale v pojmech přírodní a přirozené. Dobře víme, že v převážné většině, hlavně v polních honitbách, úživné podmínky přirozené rozhodně nejsou. A nezbude nám než přírodě podstatně pomoci.
 
O přežívání a životních podmínkách zvěře rozhoduje mnoho vlivů.
 
Příkrmy a políčka či upravené podmínky lesních honiteb jsou jednou z možností. Způsoby a druhy příkrmů je třeba přizpůsobit nejen vegetační skladbě a klimatu honitby, ale i druhu zvěře. Hodně napovídá klasické rozdělení na spásače a okusovače.
 
Spásači, ke kterým u nás patří mufloní zvěř, mají robustní trávicí trakt plně uzpůsobený k využívání objemných krmiv. S nejlepší účinností využívají středně staré porosty.
Ideální je pro ně seno, sečené ve střední nebo pozdním vývojovém stádiu, tedy po ukončeném metání až v plném květu v porostu převládajících druhů trav.
Jako zdroj energie je nejlepší krmná řepa, po návyku i cukrovka. Z obilovin, které pro muflony ve volnosti nejsou kromě období nejtvrdších mrazů nutné, přichází v úvahu pouze oves. V rozumném množství 0,1 – 0,2 kg na kus a den, popř. také pšeničné otruby.
Na velké množství škrobu není jejich trávicí trakt stavěn a kromě špatného využití obilovin s rizikem acidózy může ve střevech dojít k rozvinutí patogenní mikroflóry. Fungování mohutného trávicího traku s sebou nese nutnost pozvolného návyku na změny, což navazuje na jarní i podzimní vývoj vegetace.
 
Okusovači, u nás srnčí zvěř, jsou pravým opakem. Na rozdíl mezi spásači a okusovači bychom neměli soudit z velikosti či živé hmotnosti. Dalším typickým okusovačem je totiž i los a žirafa.
Subtilní trávicí trakt a malý objem předžaludků vzhledem k hmotnosti těla není uzpůsoben pro zpracování a enzymatický rozklad většího množství celulózy.
Pro srnce proto není vhodné luční seno jako základ krmné dávky. Většinou jsou ochotní přijímat seno z hodně listnatých otav, nebo s bohatým podílem jetelovin. Jejich „okusování“ může vyhovovat neodrolené seno vojtěškové popř. jetelové. Stonky přijímat nebudou. Ideální je pro srnce kvalitní letnina.
Okusovači jsou také podstatně náročnější na koncentraci živin než spásači, což je dáno malou kapacitou trávicího traktu. Mají schopnost produkovat více enzymů rozkládajících škrob než spásači. Energetický zisk z rozkladu škrobů vlastními enzymy převažuje nad energií produkovanou mikroflórou předžaludků.
Srnci snášejí rychlejší změny v krmné dávce a celkově vyžadují pestřejší složení.
Zimní příkrmy mají obsahovat rozumný podíl obilnin. Stále ale jsou přežvýkavci a jejich subtilní trávicí trakt je velmi citlivý na poruchy rovnováhy z dietetických nedopatření. Proto bychom ani srncům neměli podávat nadbytek obilovin nebo jinak rychle rozložitelné formy energie.
Obecnou chybou je zkrmovat obilovinu šrotovanou. Jemné podíly s velkým povrchem urychlují nežádoucí rozklad ve prospěch kyseliny mléčné. Nechceme-li zkrmovat obilovinu celou, ideální je mačkaná. Dobrá kombinace je oves s ječmenem.
Velmi dobře využijí mlýnské produkty, jakými jsou pšeničné a kukuřičné klíčky, které jim svou vysokou biologickou hodnotou dobře prospívají.
Pokud nám srnčí zvěř stojí za větší investice, pak je vhodné využít krmné směsi (granulované) s obsahem sójového extrahovaného šrotu, vojtěškového úsušku, sladového květu, ječmene, extrudovaného semene lnu a minerálních a vitaminových doplňků.
 
Do třetice – mezi spásači a okusovači stojí tzv. potravní oportunisté. Tento název (Hoffmann, 1989) bych osobně nahradil spíše pojmem indiferent, protože by věcněji vystihoval pozici na středu mezi oběma druhy s nejen nouzovým příjmem potravy v obou krajnostech. Představiteli jsou jelen a daněk.
Přijímají luční seno stejně jako letninu, ale vyžadují návyk na objemné i koncentrované krmivo. Využitím objemného krmiva, tedy pastvy a v oborách či na farmách siláže i senáže jsou typickými přežvýkavci.
Pro co nejlepší výsledky chovu a velikosti i kvality trofeje je třeba kvalitních příkrmů s dostatkem bílkovin a minerálních látek, zejména v souvislosti s parožením.
Základem je vždy dostatek objemných krmiv získaných z půd s vysokým obsahem živin. Ne vždy si uvědomujeme, že obsah živin a dostatek vláhy v půdě je první předpoklad kvalitní pastvy i konzervované píce.
 
Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že nejen dostatek přirozených krmiv, ale také úkrytů a klidu je podmínkou optimálního počtu pastevních cyklů a tedy prosperity zvěře.
Často se tvrdí, že o trofeji rozhoduje výživa v době parožení či těsně před ním. Není to tak docela pravda. Platí to pro bílkoviny, ale minerální látky si organizmus „zapůjčí“ z kostry. Kostra skutečně slouží jako zásobárna minerálních látek a z kostní tkáně neustále odchází a vrací se do ní významné množství vápníku a fosforu. A po ukončení parožení musí zvěř přijímat částečně zvýšené množství minerálních látek, aby se jejich obsah obnovil na potřebnou úroveň. Tento proces se řídí i potřebu minerálních látek pro výstavbu kostry plodu či laktace.
 
Podmínky zimního příkrmu v návaznosti na dané prostředí
 
Základem výživy přežvýkavců je vždy kvalitní objem. Podle druhu zvěře a chovných cílů přikrmujeme v zimním období seno i letninu, podle možnosti doplněné řepou. Na objemné příkrmy navazuje vhodně volená krmná směs, obiloviny nebo mlýnská krmiva.
Poměr energie a bílkovin není u zvěře vždy tou největší prioritou. Dostatek objemu znamená při funkčních předžaludcích dostatečnou produkci energie a následně i bílkoviny. Výjimkou jsou srnci, kterým se musí vždy podávat přiměřený podíl koncentrovaných krmiv. Ale extrémní nadbytky či nedostatky energie či bílkovin mají za následky dietetické poruchy – acidózu, alkalózu či ketózy nebo hnilobu bachorového obsahu. Typickým příkladem je pastva na porostech řepky.
Součástí výživy je nekalorická živina - voda. To může být v zimě problém. Obory a farmy mají k dispozici řadu řešení, z nichž nejnáročnější, ale také nejspolehlivější jsou tepelně izolované napáječky s možností využití vyhřívacího kabelu. Zvěř ve volných honitbách má velmi různé podmínky, a pokud nejsou pro zvěř v dosahu nezamrzající toky nebo jiná napajedla, měli bychom v kritické době myslet i na napájení.
 
Od vody je jen skok k slaniskům a podávání lizů. Pod pojmem liz si většinou vybavíme kusovou sůl. Je to tak správné, protože sůl, tedy obě její složky jsou hlavně pro přežvýkavce životně nutné. Chlor je nenahraditelný zdroj syntézy kyseliny chlorovodíkové pro aktivaci enzymů v žaludku a tvorbu kyselého prostředí. To platí nejen pro přežvýkavce, ale pro všechny vyšší živočichy.
Sodík je makroprvek nutný pro regulaci vodního hospodářství v organizmu včetně citlivé rovnováhy přesunu živin mezi obsahy buněk a jejich okolím, neboli svou koncentrací ovlivňuje osmotické tlaky.
U přežvýkavců má další životně nutné poslání. Je součástí sody (hydrogenuhličitan sodný neboli jedlá soda) ve slinách. Je to přirozený a relativně účinný mechanizmus prevence vůči acidózám.
Slovu přirozený je třeba rozumět tak, že udržuje optimální pH bachoru, pokud zvěř přijímá obvyklou potravu, tedy pastvu včetně obvyklých okusů či ohryzů. Platí to i pravidelný a přiměřený přídavek jádra nebo krmných směsí. Soda kompenzuje a neutralizuje malé množství obvykle vznikající kyseliny mléčné.
Na jakékoliv nárazy či nenadálé změny v krmivech tento mechanizmus ale nestačí. Týká se to přežrání obilovinami, pastvou na řepce nebo jiné plodině s větším množstvím rozpustných cukrů nebo naopak vysokým obsahem bílkovin. To je opačný problém, protože nadbytek snadno rozložitelných bílkovin produkuje čpavek a v takové situaci zásaditá soda nepomáhá. Sodný liz proto vždy patří vedle krmného místa, kde se zvěři podává obilovina nebo krmná směs.
 
I nepříznivé a dieteticky nejisté až rizikové situace lze u zvěře řešit. Inspirací mohou být zkušenosti z chovu a výživy dojeného skotu, kde je prevence acidóz a alkalóz denní rutinou a nutností. Soda se skotu vždy podávala v krmných doplňcích, ale její rozmezí účinnosti je poměrně úzké a plně účinné pouze v mezích kyselosti prostředí, kdy fakticky ještě k acidózám nedochází.
Jinými slovy, pokud dojde ke skutečně nebezpečnému poklesu pH jako následku zvýšení obsahu kyseliny mléčné s nutným následkem acidózy, je přirozený a obvyklý obsah bikarbonátu ve slinách neúčinný.
 A nebude účinně působit ani přídavek sody, protože v konkrétním disociačním prostředí nízké kyselosti se neprojeví. Její účinnost ať už z přirozeného množství nebo přídavku na vysoký pokles pH v bachoru způsobený spontánním vývojem kyseliny mléčné nestačí.
Kromě toho jako každý anorganický přípravek působí sice rychlým vyvázáním laktátu, ale tím je vyčerpána a další pokles už nekompenzuje.
Množství sody ve slinách je omezeno fyziologickým rozpětím a také množstvím sodíku, který má zvěř k dispozici. Také působí jen relativně krátkou dobu.
Jedním z řešení je přípravek Q - Base s vysokou vyrovnávací (pufrační) aktivitou. Jeho časový účinek je o asi 50 % delší než soda a pokrývá podstatně širší rozmezí výkyvů pH, neboli může zasáhnout a kompenzovat i rozvinutý proces acidózy. Využití je optimální v oborách a na farmách s pravidelnými a dostatečnými příkrmy, ve volnosti je spolehlivost příjmu účinné dávky vždy s otazníkem. Mechanizmus acidóz a jejich nápravy je podrobně zpracován v prezentaci na stránkách dodavatele, www. trewit.cz a rozhodně stojí za chvilku pozornosti.
 
Lizy mohou být v mnoha formách. Běžně se nabízí lisovaná sůl, nebo se spolu se solí lisují minerální krmné doplňky. Sodný kationt je ale poměrně agresivní, a tak může částečně, zejména ve vlhkém prostředí a časem, snižovat využitelnost některých dalších přídavků.
Poslední generace lizů pracuje se sofistikovanými vazbami, které jsou nejen chemicky dobře stabilní, ale umožňují i zapracování vitaminů, organických forem mikroprvků a také řady biologicky účinných látek prospívajících kondici a imunitě zvěře.
 
Doplněk minerálních látek musí navazovat na zdroje z přírodních podmínek a odpovídat požadavkům zvěře podle věku a reprodukčního stádia. Většina chovatelské veřejnosti, a úměrně to platí i o myslivcích, se k úvahám či možnostem rozborů krmiv staví po teoretické stránce kladně, ale v praxi je většinou odmítají. Snad pro vynaložené náklady, nebo se jim takový způsob práce zdá příliš náročný až vědecký.
Je to chyba a škoda, protože právě v praxi myslivosti a pohledu na výživu zvěře by nám rozbory krmiv z přirozených podmínek mnoho napověděly o možnostech zlepšení kondice, příchovků i hodnoty trofejí.
Výživné hodnoty objemných krmiv a zejména obsahy vápníku, fosforu a hořčíku a také mikroprvků jsou závislé na zásobě a využitelnosti živin v půdě. Většina myslivců se nezajímá o to, po jaké půdě chodí. Spokojí se s konstatováním skutečnosti, že v jejich podmínkách je vývoj trofejí úživností prostředí ovlivněn významně kladně nebo naopak vnímají, že něco není v pořádku. Tím to ale většinou končí a cílené zlepšení výživy podle přírodních podmínek bývá velikou vzácností.
Dobrou vypovídací hodnotu mohou proto mít informace zemědělců (agronomů) hospodařící v dané oblasti. Také geologický podklad a typ půdy hodně napoví.
Zima, kdy zvěř přijímá krmné doplňky je proto významnou příležitostí kvalifikovaně zlepšit její výživu, zdravotní stav a vůbec všechny chovatelské předpoklady.
Martin MOHELSKÝ
vychází v 7:30 a zapadá v 17:59 vychází v 16:46 a zapadá v 2:21 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...