Časopis Myslivost

Jak jinak, že největší problémy a starosti budou souviset nebo už souvisí se zajištěním objemných krmiv pro zvěř.
Jaro a počátek léta slibovalo přinejmenším dobré vegetační období. Koneckonců, výnosy obilovin byly na většině území ČR jen lehce podprůměrné a také první seče sen nebo senáže dopadly dobře. Dokonce do nich ani nezapršelo…
Dál už ale bylo všechno špatně. Některé travní porosty, hlavně na lehkých písčitých půdách budou silně poškozeny suchem, což bude mít za následek podstatné snížení výnosu v dalším roce, porosty na kvalitních stanovištích přečkají, ale bez perspektivy další seče nebo alespoň průměrné pastvy v letošním roce.
Nesečené přirozené porosty i vegetace podrostů a obvykle spásaných bylin usychají nastojato nebo nezvykle rychle dozrály a neposkytují obvyklé výživné hodnoty. Plochy, které rozporuplné ekologické předpisy určily k pozdním sečím, poskytnou travní slámu a dál nic.
Proschlá jsou i nižší patra dřevin a křoviny, celkově proschly a prořídly přirozené kryty, což je zhoršená situace pro drobnou zvěř.
Plodonosné dřeviny mohutně nasadily, protože si v loňském roce (hlavně jabloně) následkem přímrazků a tedy minimální plodnosti vytvořily veliké rezervy. Jablek je všude hojnost a to je snad jediný kladný podnět zdrojů krmiv letošního léta, ale zase jsou jablka ve velké míře poškozeny vosami a rychle hnijí.
Žaludy opadávají neobvykle brzo, většinou jsou velmi drobné a ještě poloprázdné nebo narušené škůdci.
V polních honitbách zemědělsky produktivních oblastí se zvěř počátkem podzimu téměř vždy po sklizni obilí přiživila na podrůstcích polních plodin a vzcházejících ozimech, částečně na kukuřici. Ani tyto zdroje letos mnoho nepomohou.
 
Oblaka prachu za secími stroji (řepka) nebo sklízecími řezačkami v porostech kukuřice, která na některých lokalitách uschla nastojato, ukazují na beznadějnost časného vzejití ozimů a střízlivě předpokládejme, že skutečná doba nouze, pokud již doopravdy nenastala, bude již v polovině podzimu.
A to uvažujeme o porostech s nevalným či záporným dietetickým účinkem. Otázkou je, zda budou pro zvěř k dispozici aspoň ty.
Letos budou vznikat skutečně napjaté situace mezi pěstiteli a mysliveckými společnostmi. A zbývají už jen lesní porosty a mladá výsadba, tedy zdroje objemných krmiv, jejichž využívání zvěří ale jednoznačně definujeme jako poškození porostů.
Majitelé lesů jsou v nezáviděníhodné, až katastrofální situaci z kůrovcové kalamity a postaveni před nutnost s neúměrným nasazením na hranicích všech možností těžit a vyvážet poškozené stromy s mizernou realitou prodeje. Zalesnění bude třeba provést se změnou převládajících druhů dřevin a to v podmínkách nebývale suchého klimatu. Jistě budou s nadšením sledovat škody okusem a ohryzem na obtížně ujatých sazenicích nebo mladých stromcích.
Napájení zvěře z přirozených zdrojů je s otazníkem. Pokud drobné vodoteče nevyschly, pak kvalita většiny zdrojů vody bude mizerná, s nemalým pomnožením nežádoucích až patogenních mikroorganizmů, řas a sinic.
Klimatologové nám nedávají naději na zlepšení klimatu a spíše předpokládají, že letošní průběh konce jara, celého léta i podzimu máme předpokládat i v dalších letech. Nic nám nepomohou žabomyší slovní války, zda viníkem je víceméně člověk s jeho nadměrnými energetické nároky, budováním betonových a asfaltových ploch a stále se zvětšující výstavbou na úkor orné i volné půdy, nebo velmi dlouhodobě a spíše z vesmírně-globálního pohledu měnící se klima Země.
Hanebné zacházení s vodotečemi i opuštění tradičního a pro přírodu šetrného zemědělství posledních nejméně sedmdesáti let silně poškodilo či téměř vzalo malý vodní okruh a vlídné zasakující deště vystřídaly špatně využitelné a nevypočitatelné srážkové přívaly a lijáky.
Úřední místa mnohomluvně popisují situaci i perspektivy a zakládají komise proti působení sucha, ale nedokáží a nemohou dokázat změnit zemědělské technologie a metodiky nebo v nížinách a produktivních pěstitelských oblastech obnovit živočišnou výrobu jako zdroj humusu pro ornou půdu.
Dlouho a těžko, jestli vůbec účinně, budeme napravovat dlouhodobě páchané škody na vodním hospodářství, vodotečích a struktuře zemědělské i nezemědělské krajiny. A myslivci nemají nejmenší reálnou možnost zasáhnout do negativního vývoje, i když škody na zvěři i jejím životním prostředí budou doslova nedozírné.
 
Tradice i nové podněty
 
V péči o zvěř, pro zajištění jejich snesitelných životních podmínek budeme muset hledat všechny možnosti, spojovat staré tradice s novými či moderními možnostmi. Příkrmy zvěře budou po většinu roku nutností, protože příroda sama připravila obtížné a nepřirozené podmínky.
 
Letnina je tradiční, dobrou a vyzkoušenou možností. Můžeme přípravu zásob tohoto velmi kvalitního krmiva pojmout v co nejširším měřítku všech možností. Do podrobna a z ryze praktického pohledu popsal vše o letnině Pavel Scherer v květnovém čísle Myslivosti (5/2018).
Větve stromů a křovin spojují dobrou bílkovinnou hodnotu listů a pupenů se všemi typy vlákniny, od jemné hemicelulózy s obsahem peptidů, energeticky využitelnou celulózou a dieteticky nutným ligninem. Jsou významné i na obsah minerálních látek a některé druhy dřevin mají ve fázi plného rozvinutí listů velmi dobré výživné hodnoty (ostružina, černý bez, akát, vrba jíva) a obsahem snesou porovnání s vojtěškou nebo jetelem. K přípravě klasické letniny nemusíme využít jen větve keřů a stromů, mohou to být i mohutné byliny či svazky bylin.
Letniny jsou výborné pro přilepšení srncům, nevýhodou je ale vysoká pracnost, zejména v současné době, že, a také nároky na specifický prostor k sušení – stín a průvan. Zkrmování letnin není úplně rutinní věcí a hodí se jen pro pečlivého, zkušeného a zodpovědného hospodáře.
 
Novinka pro volné honitby – senáže?
 
Velmi pravděpodobně budeme muset vytvářet nouzovou, nebo spíše v našich změněných klimatických podmínkách zcela reálně nutnou zásobu sušených či senážovaných (silážovaných) plodin.
Senážování pícnin pro hospodářská zvířata dosáhlo ve výše položených regionech velikého rozmachu. Bílé balíky senáže na krajích luk lze vidět u mnoha okresních silnic od středních poloh výše. Pro zvěř ve volných honitbách bude pravděpodobně myšlenka samotná narážet na silný konzervatizmus, tedy odmítání s logickým argumentem, že se nic takového nikdy nedělalo. Zato se pro zvěř navážely zbytky konzervovaných pícnin od zemědělců. Efekt byl vysoce záporný, protože hmota senáží byla pro zvěř na „krmných místech“ ponechána několik až mnoho dní a postupné rozkladné procesy ji zcela znehodnotily. Přesto ji zvěř přijímala, často s fatálními následky.
Zkrmování kvalitních senáží má několik zásadních, ale jednoduchých podmínek. Základem je zkrmení konzervované hmoty celého „balíku“ nejpozději do 48 hodin po otevření. Sama technologie konzervace je už využívána i drobnými neprofesionálními zemědělci.
Sklizeň plochy pícnin lze zadat ve službě a je třeba dohlédnout na správnou fenofázi sklizně a pak jen na dodržení doby průběhu fermentace, což bývá zhruba šest týdnů. Na krmná místa by bylo možné navézt malé balíky a jednoduchým rozříznutím obalové fólie příprava končí. Zvěř se rychle naučí balík využít a pak zbývá jen úklid fólie a nedožerků.
Metodická spolupráce chovatele hospodářských zvířat postačí pouze v prvním roce. Praktickým a nutným předpokladem je dostatečná plocha políček, kterou lze řešit i nájmem lučních porostů nebo orné půdy. Byly by to efektivně vynaložené prostředky. Do budoucnosti lze předpokládat uvolnění financí ke snížení následků sucha formou dotací či jinými tituly.
 
Na políčcích i biopásech je nutné využit zimní vláhu
 
Pokud by srážky v pozdním podzimu a v zimě alespoň zčásti nahradily deficit vody v půdě, pak (snad) bychom mohli na jaře a počátkem léta 2019 posekat a sušit i méně obvyklé byliny.
Mohou to být porosty kopřivy dvoudomé, která má obsah bílkovin a minerálních látek na úrovni jetele červeného. Pro sklizeň je nejlepší doba do konce května, kdy má kopřiva nejvyšší obsah živin i ostatních příznivě působících látek. Suší se co možná nejrychleji ve stínu, při umělém sušení by teplota neměla přesáhnout 50 °C. Listy obsahují množství chlorofylu (až 1 %), což je zdroj nejlépe využitelného hořčíku. Ale i běžné sušení na slunci poskytne obdobu sena výborných výživných hodnot, s obsahem karotenoidů a flavonoidů, což jsou karoteny neboli prekurzory vitaminu A, a dále skupina látek s výrazně antioxidačním působením, přirozenou prevencí proti působení řady škodlivin, mimo jiné reziduí látek chemické ochrany rostlin.
I přes sucho a nepříznivé podmínky bychom se neměli vzdávat využití políček a biopásů. V Myslivosti 8/2017 jsou stručné popisy jejich využití. Připomeňme si údaje o několika plodinách:
 
Topinambury – o těch se napsalo už mnoho. A proto jen v souvislosti se suchým létem. Je to trvalý porost s dobrým využitím zimní a jarní vláhy, jen nástup do vegetace má o něco pozdější než třeba trávy či jeteloviny.
Pokud se vyvine vysoký a silný porost, máme vynikající zdroj objemného krmiva. Nebudeme čekat na postupné vyzrávání a posečeme jej.
Na seno se bude sušit o něco pomaleji než travní hmota. Posečené rostliny je možné nechat dva dny zavadnout a senážovat.
Topinambur je po seči počátkem července schopen ještě jednou obrůst a v říjnu poskytnout přijatelný výnos. Celkově lze sklidit 25 až 50 tun zelené hmoty z hektaru, tedy 5 až 6 t sena, podle sušiny 12 až 25 t senáže.
 
Podobně jako topinambur využívá zimní vláhu i ozimé žito. Pro biopásy nebo polička je to skutečně vhodná plodina a prosperuje i v písčitých, kyselých a méně úrodných půdách. Je tradičně pěstováno ve vyšších polohách, snáší mráz a je odolné proti suchu, i když nejlepší výnosy poskytuje při dostatku vláhy.
V době vysokých stavů dobytka a krmení čerstvou zelenou hmotou bylo žito základem prvního kvalitního jarního krmení. V současném suchém klimatu se chovatelé dobytka k žitu vracejí, aby si vytvořili rezervu konzervované píce pro případ, že kukuřice nedosáhne obvyklých výnosů. Je možné využít zrnových odrůd, nebo šlechtěných pícninářských odrůd žita setého (Beskyd, Albedo, Marder, Daňkovské rané).
Je to velmi raná plodina s možností sklizně na senáž, popř. na seno už od druhé polovině května, ve fenofázi mezi sloupkováním a počátkem květu, kdy vytvořilo velký výnos zelené hmoty.
Žito je bohatě olistěné a v plné zralosti dosahuje výšky 150 až 180 cm. Velmi rychle ale stárne, v pozdějších fenofázích se snižuje se obsah bílkovin a jejich využitelnost na úkor vlákniny, která také rychle stárne a dřevnatí. K přímé pastvě se proto nehodí. Než si mikroflóra předžaludků vytvoří návyk, je pro nadměrný obsah vlákniny ke krmení nevhodné.
Při posečení ve fázi sloupkování, kdy porost dosahuje výšky 40 až 50 cm můžeme očekávat výnos 15 až 18 t/ha velmi kvalitní bílkovinné píce. Kompromisem mezi kvalitou a výnosem je fáze metání (začínají se objevovat osiny) poskytne 25 až 30 t/ha a ještě obroste pro další sklizeň zelené píce s příznivým poměrem bílkovin a vlákniny při výnosu 5až 6 t/ha.
Žito se seje se v polovině září (doporučení je od 20. 9. ve výše položených polohách nad 550 m n.m. a do 5. 10. v nížinách do 400 m n.m.). Lidová pranostika říká: Na Václava má být žito v zemi.
 
Další možností je pěstování žita trsnatého neboli svatojánského žita, plodiny tradičně a dlouhodobě využívané v lesním hospodářství, byť se na něj v posledních padesáti letech notně pozapomnělo.
Agrotechnika je podobná jako u žita setého. Výhodné je vyšší olistění a delší vegetační doba, významná je větší variabilita pícninářského využití. Na původní tradici pěstování navazují letní výsevy na svátek Sv. Jana, neboli ve třetí dekádě června. Vyseto v tomto termínu má mimořádné růstové a odnožovací schopnosti. Do podzimu porost dosáhne výšky 20 až 30 cm a výnosu 5 až 6 t/ha zelené hmoty.
Může to být velmi kvalitní podzimní až zimní pastva. Pokud porost není nadbytečně zdevastovaný a rozdupaný, dobře přezimuje a na jaře je schopen poskytnou další pastvu, 20 až 25 tun z hektaru. Letní výsev je poškozován mouchou bzunkou ječnou, je třeba použít insekticidy.
Klasický podzimní výsev je vhodné, hlavně ve vyšších polohách, provést do poloviny září. Podle doby sečení neboli výšky porostu lze získat výnos 30 až 35 t/ha zelené hmoty a v druhé seči 6 až 7 t/ha. Význam tohoto pěstování je i ve skutečnosti, že brání erozi, na což navazují některé dotační tituly.
Ozimé žito lze vysévat také na jaře, co nejdříve, jakmile to stav půdy dovolí. Pak se výnos zelené hmoty v první seči pohybuje mezi 15 až 20 t/ha a v senu 3 až 4 t /ha. Jarní i podzimní výsev lze využít k přisetí jetele nachového nebo perského, oba druhy snášejí sucho a zlepšují kvalitu píce zvýšením obsahu bílkovin.
 
Před cca 40 lety, dokud jsme neměli k dispozici sofistikované hybridy kukuřice, se ve vyšších polohách využíval k senážování oves.
I když je pro sklizeň zrna nadprůměrně náročný na vláhu, k vývoji porostu do fenofáze vymetání většinou postačí zimní zásoba vláhy. K senážování, ale i usušený jako seno je vhodný jako bílkovinná píce po vymetání (třebas s podsevem pelušky) nebo později s vyšším obsahem energie ve fázi mléčném až mléčně voskové zralosti zrna. Vyset oves lze velmi brzo, pokud to stav půdy umožní, už počátkem března.
Počátek metání nastává po asi 60 dnech, mléčná zralost nastává za 80 až 90 dnů, mléčně vosková po asi 100 dnech.
K pícninářskému použití jsou vhodné odrůdy Vok, Azur a Auron. Chovatelé hospodářských zvířat či koní mají vyzkoušeno, že na seno usušený oves v raných fenofázích, nejlépe po ukončení metání, je zvířaty velmi dobře přijímán.
Oves není typickou suchomilnou plodinou, je to však příklad, jak se dají sice netradičně, ale přínosně využít obiloviny.
 
Jednoleté pícniny do suchého a teplého klimatu
 
Do suchých a teplých podmínek je vhodné proso, čirok cukrový a súdánský (súdánská tráva). Tyto jednoleté plodiny vytváří v teplých a vláhově omezených podmínkách dobré výnosy. Během skutečně suché periody zastaví růst, který po zlepšení vláhových poměrů v půdě obnoví. Porosty je nejvhodnější využít na senáže.
 
Proso má pro využití na zeleno velmi krátkou vegetační dobu (60 až 80 dní). Je velmi odolné a přizpůsobivé vůči suchu. Nemá příliš mohutný kořenový systém a lépe prosperuje na půdách s dobrou zásobou živin.
Lze je vysévat od jarního oteplení koncem dubna či začátkem května, klíčí již při teplotě 9 až 10 ^oC a pak kdykoliv během vegetačního období, nejpozději pro sklizeň do konce září. Výnos v zelené hmotě je 15 t z hektaru a je dobře senážovatelné.
 
Čirok cukrový je náročný na teplo i kvalitu půd s dobrou zásobou živin, neobejde se bez hnojení organickými i anorganickými hnojivy, vytváří pak vysoký výnos zelené hmoty.
Vysévá se v první polovině května, sečení na senáž se zavadnutím je vhodné v době mezi metáním a počátkem květu, pro klasické silážování v mléčné zralosti. V této variantě může dosáhnout výnosu zelené hmoty 30 až 50 t/ha. (Kukuřice v dobrých podmínkách a sušině asi 25 % dosáhne 40 až 100 t/ha).
Mohutné rostliny vysoké 2 až 3 m vysoké z dálky a na první pohled připomínají kukuřici. Vzhledem k nárokům na teplotu a toleranci suchých period lze očekávat, že se jeho pícninářské využití začne rozšiřovat, alespoň v níže položených oblastech.
 
Čirok súdánský, nazývaný podle nejvíc využívané odrůdy HYSO, je méně náročný na živiny a snáší i lehčí typ půdy. Může poskytnout dvě až tři seče za rok. Vysévá se v polovině května, k první seči dorůstá za 75 až 80 dní, obrůstá za 30 až 40 dní. Celkový výnos se dá očekávat mezi 30 až 60 tunami zelené hmoty z hektaru.
 
Také jeteloviny nám mohou pomoci.
 
Náročná královna jen pro náročné a připravené, královna pícnin, vojtěška setá, která poskytuje vysoké výnosy v sušině 7,5 až 9 t/ha, což může být 9 až 10 t sena nebo 40 až 50 t zelené hmoty při sušině 18 %. V plně vyhovujících podmínkách může být výnos i dvojnásobný.
Kromě toho má ze všech u nás pěstovaných pícnin nejvyšší obsah dobře využitelných bílkovin a vápníku.
Proti suchu je středně odolná. To spočívá v možnosti čerpat vodu hluboko sahajícími kořeny. Vyžaduje teplé klima kukuřičné, popř. řepařské oblasti a vyhnojené půdy. Z praxe však víme, že produkční porosty vojtěšky v suchu posledních dvou let poskytly většinou jen první seče s nižšími výnosy než v dobrých podmínkách.
Pro celkovou náročnost nejsou porosty vojtěšky zcela vhodné pro myslivecká políčka nebo biopásy, neprosperují ve vyšších polohách. I v dobrých podmínkách je vhodná spolupráce se zkušenými pěstiteli. Na stanovišti se ponechává tři roky, ale v extenzivních podmínkách a při nízkém zaplevelení až pět.
 
Nezbývá, než se trochu rozhlédnout
 
Vojtěška a obvyklé jetele nejsou jedinými jetelovinami (synonymum motýlokvěté či leguminózy). Pícninářská praxe, a nejen u nás, zkouší využívat i jiné druhy, které snáší sucho a využijí či vyžadují vyšší teploty.
 
Zcela nezvyklé jsou u nás produkční porosty tolice dětelové. Roste na suchých, teplých místech s dostatkem slunečního svitu ve většině travních porostů, na sečených loukách, pastvinách, úhorech, v zahradách jako plevel, po okrajích cest, polí, v lesních lemech, na rumištích, rozličných náspech a podobně.
Popsat ji lze jako drobný jetel s kulatými žlutými květy (poléhavé lodyhy s trojčetnými listy a drobným žlutým hlávkovitým květenstvím).
Prosperuje na suchých, lehkých až písčitých či štěrkovitých půdách, udržuje se vysemeňováním, přirozeně je dvouletá.
Její krmná kvalita je velmi dobrá, téměř jako u vojtěšky a může poskytnout dvě až tři seče.
Je výrazně medonosná. Podobně jako vojtěška velmi hluboce koření, v čemž spočívá její odolnost vůči suchu. Při dlouhotrvajícím přísušku zpomaluje, až zastavuje růst, ale při zavlažení jej obnovuje. Původem je z mírného pásu Euroasie, v ČR je autochtonní a lze předpokládat, že ekologové její pěstování a větší rozšíření milostivě povolí. Pro pícninářské využití je od roku 1998 povolena odrůda EKOLA, v zemědělské praxi ale zatím využívána není.
 
Podobně by mohla být zajímavá komonice bílá. Roste v podobných podmínkách, rovněž dobře snáší sucho a písčité až štěrkovité půdy, vyžaduje pouze slunná stanoviště. Má ale výraznou nevýhodu – se stárnutím rostliny se zvyšuje obsah toxických látek, hlavně kumarinu, kyseliny kumarové a melilotové a další nevhodné glykosidy. Vysoký obsah hořčin a výrazné aroma může zhoršovat příjem.
Další využití může být sušením na seno, ale při nedosušení se kumarin mění na toxický dikumarol, který může zapříčinit vnitřní krvácení.
Řešením je silážovaní, fermentační proces škodlivé látky odbourá. Teoreticky by se toxické látky měly alespoň částečně odbourávat i i činností mikroflóry předžaludků.
Kupodivu, komonice má tři uznané čí povolené odrůdy, což znamená, že to s její toxicitou nebude až tak zlé. Jsou to dvě dvouleté, „Krajová“ a „Běla“ i s jednoletou odrůdou „Adéla.“
Význam komonice může spočívat v její schopnosti kultivace zanedbaných a rekultivovaných ploch. Kromě zlepšení půdní struktury a potlačení části plevelů zanechává v půdě jako všechny motýlokvěté rostliny dusík ze symbiotických hlízkových bakterií na kořenech. Po několikaleté vegetaci na pozemku je možné založit louku či pastvinu, zelenou hmotu silážovat.
 
Obvyklejšími jsou v našich podmínkách štírovník růžkatý a vičenec setý.
Štírovník je vhodný do vyšších poloh, nevymrzá, snáší dlouhodobé sucho, je nenáročný na půdní i klimatické podmínky, v porostu vydrží 6 až 12 let.
Vičenec se naopak hodí do nižších, teplých a slunných poloh, vyžaduje v půdě dostatek vápníku, jinak na kvalitu půd náročný není. Špatně snáší sešlapání, tedy pasení ale poskytuje seno výborné kvality, může se i senážovat.
Výčet motýlokvětých dobře snášejících sucho by nebyl úplný bez úročníku lékařského, který prosperuje i v horských podmínkách, snáší živinově chudá, písčitá až štěrková stanoviště. V porostu je dvouletý až víceletý. Kvalita píce není příliš vysoká, ale je významným zlepšením luk a pastvin v suchých horských stanovištích.
 
Kvalitní píce vyžaduje dobré podmínky.
 
Uvědomme si ještě podstatnou souvislost kvality píce s příznivými nebo nepříznivými podmínkami. Každý organizmus optimálně prosperuje v relativně úzkém rozmezí podmínek prostředí. Je to hlavně teplota, vlhkost, světelné poměry, obsah živin v půdě a celkové půdní poměry. K tomu si připomeňme Liebigův zákon minima, který praví, že rostliny jsou životně závislé na tom prvku, který je v jejich životním prostředí obsažen nejméně.
Voda je v tomto samozřejmě podstatně limitní, protože kořeny rostlin mohou přijímat z půdy živiny jen v roztoku o poměrně nízké koncentraci. Za sucha tedy rostliny nejen že nedostatečně prosperují, ale větší část živin nemohou přijmout, a nemohou proto mít plnohodnotný metabolizmus. V zelené hmotě bude zákonitě nižší obsah základních živin, mikroprvků i biologicky účinných látek, jako třeba beta-karotenu nebo vitaminu E.
 
I krmné směsi nám mohou pomoci
 
Dalším řešením je širší využití doplňkových krmných směsí. Ve volných honitbách tento způsob příkrmu nebyl a není oblíben. Hlavním protiargumentem je kromě ceny možnost či představa, že krmíme zvěř sousedům a to se přece nevyplatí…
Ale budeme se muset smířit s tím, že náklady na krmiva jsou nižší než úhrada škod, zajištění zásoby „granulí“ je příjemnější činnost, než jednání o poškození lesních porostů či polních plodin.
Osobně jsem vždy zastával názor, že doplňkové krmné směsi jsou skutečně jen doplňkem k objemným krmivům. Receptura má být vždy sestavena podle místních podmínek daných chovným cílem, půdními a botanickými poměry i ochoty investovat větší či menší prostředky. Ale vždy se volí maximálně možná koncentrace živin.
Krmná směs má mít individuální složení, jiné v době parožení či nutné kondiční podpory, příkrmu mláďat, atd. Do krmné směsi v tomto duchu patří jen velmi skutečně omezené procento otrub, cukrovarských řízků, úsušků, pícnin, méněhodnotných obilovin, sójových slupek a všeho, čím se krmivářský průmysl nízkou cenou podbízí.
Tyto komponenty s nízkým obsahem živin jsou sice samy o sobě levné, ale stejně vstupují do části kalkulace, kde se započítává doprava, obaly, technologické náklady a marže výrobce a také DPH. Ve výsledku krmíme zbytečně mnoho levné krmné směsi a víc než za komponenty samotné zaplatíme za tyto vícenáklady.
Pro chovatele bylo až dosud racionálnější a levnější volit doplněk s maximálním obsahem živin, ale s rozumně minimálním dávkováním a většinu energetických i bílkovinných složek podat zvěři (platí to stejně u hospodářských zvířat) v objemné části krmné dávky neboli přes pastvu nebo žlab a jesle plus kvalitní obiloviny. A doplnit minimem směsi s vyšší cenou. To vždy vyjde příznivěji pro kapsu odběratele i organizmus zvěře.
V nedostatku objemných krmiv (a opět to nyní platí pro přežvýkavce ve stájích) se názor na kvalitu doplňkových směsí zákonitě změní. Dostatečné mechanické nasycení a kvalita krmiv jsou pro zdraví a život přežvýkavců prioritní a životně důležité. Bez dostatku objemu bude zvěř živořit a později podvyživená hynout nejen pro deficit bílkovin, energie, minerálií a biologicky účinných látek (vitaminy), ale i selhání činnosti předžaludků. Negativní až fatální účinky se oddálí jen škodami v polních i lesních porostech.
Výroba krmných směsí vždy využívá komponentů z potravinářského průmyslu. Využití pšeničných otrub, sladového květu a řady jiných podílů z pohledu výrobce odpadů nás současná realita donutí v recepturách povýšit a ještě rozšířit o další podíly s nižším obsahem živin a zvýšenou vlákninou (například dosud méně žádoucí slupky a pluchy). Je to jen věc spolupráce krmivářského managementu výroben krmiv s mysliveckými organizacemi.
 
Je jen otázkou vývoje nepříznivého klimatu, zda nebudeme stát před nutností snížit stavy zvěře a početně slabší populaci zachovat za cenu vyšších nákladů na krmení. V nejbližší době taková situace snad nehrozí, ale musíme si být vědomi, že nastat může. Rozhodující bude další vývoj klimatu.
Pravděpodobně bude nutné změnit nejen způsob uvažování o zajištění doplňkových krmiv pro zvěř v oborách i ve volnosti, ale hlavně praxi pěstování krmných plodin na biopásech a políčcích a využít dobře dostupných způsobů konzervace zelené píce.
Martin MOHELSKÝ