Časopis Myslivost

Srpen / 2018

Mozaika vzpomínek a obrazů z mého vábení

Myslivost 8/2018, str. 20  Michael Dobroslav Hrdlička
Pravidelně se snažím využívat vábení k tomu, abych mohl ve volné přírodě pořídit záběry zvěře, hlavně srnčí. Jsou to mnohdy velmi vzrušující a napínavé příhody, zároveň si při tom ověřuji zásady vábení, které mi trpělivě vštěpuje můj děda, zkušený výrobce a hlavně praktický uživatel vábniček. Mým cílem není lov, odcházím domů vlastně jen se snímky, se zážitky a se spokojeností, co nového mi příroda ukázala.

VÁBENÍ NA PUSU

 

Je to už nějaký čas, co jsem se vydal jednoho květnového odpoledne pozorovat srnčí zvěř. A to abych viděl hlavně kladená srnčata, ale i srnce, co třeba do říje mohou vydržet, kde je očekávat a potažmo se těšit, až si nějakého navábím.

Bylo brzy odpoledne, proto jsem si s sebou vzal večeři. Na kraji lesa jsem si sedl na posed, s výhledem do polí a povečeřel. Kolem sedmnácté hodiny se v dáli objevila myškující liška. Neměl jsem u sebe zaječí vřeštidlo, tak mě napadlo použít hlas, vřeštidlu podobném, ovšem na pusu. Naučil mě to můj kamarád, když jsme spolu zkoušeli v jednom pražském přízemním bytě s výhledem do dvora, kde se často zdržovaly kočky, jak tento hlas kočky doslova irituje. Tento hlas totiž zní jako „mrouskání“ domácích koček, které jistě znáte.

Zkusil jsem takový hlas na lišku, byla v poli tak na půl kilometru, ale začala se přibližovat. Liška již za chvíli byla nablízku. Ve finále se ukázala v celé své kráse přímo pod posedem. Zradil jsem ji až cvaknutím závěrky fotoaparátu.

Byla to obrovská zkušenost a já jsem se rád přesvědčil, že i bez vábničky umím vábit.

 

ZVĚDAVÝ MLADÍK

 

Byla doba srnčí říje a já jsem se domluvil se známým, že mne proveze svou honitbou, shodou okolností bývala honitbou mého dědy. Bylo časně ráno, cestou jsme se známým obeznali celkem tři srnce, připadal jsem si jako na safari. No a poslední dva srnci bojovali v nízké kultuře, vítěz, podle snímků chovný srnec, podle zákonu přírody vyhrál.

Poděkoval jsem mému průvodci, čekal, až k večeru dojede děda, napjatě očekával ranní obeznávání. Ten jen usmál a a po prohlédnutí snímku jen dodal: „Ten mladej je chovnej, doufám, že jsi na něj nemyslel?!“

Vyrazili jsme na ono místo, kousek od kultur, kde proběhl souboj Následovník vs Čekatel. Vítr nám moc nepřál, ale vábnička nezklamala!

Nástupce zůstal a ten co byl uloven? Nebyl již v kondici, pokulhával a v paroží šel do zpátečníka. Nezůstal přímo v „ráně“, odešel ale jen asi dvacet kroků, kde zhasl. Rána byla excelentní, po krku se svezla ke komoře. Dědovi a jeho vábničkám tedy klobouk dolů a Lovu zdar!

 

NA SVĚTLO ASI NEVIDĚL

 

Šel jsem k večeru, celkem pozdě a modlil se, ať

ve staré hájovně nikdo není na prázdninách. Předchozí srnčí říje jsem totiž měl vždy kolem hájovny úspěch. Nikdo tam naštěstí nebyl a já se postavil k jednomu ze dvou dubů, přímo u plotu stavení. Místo je v údolí, pole přechází v les, stojím u hájovny, kolem i přes tři sta let staré duby, které kdysi lemovaly zámecký park. Už pro to nezapomenutelné místo, s hřejivým pocitem na duši, se vždy s vábničkou rád zastavím. Dnes sice trochu místo trochu smutné, nevyužívané, pamatující mnohem lepší časy.

Slunce pomalu zapadalo a já po pár minutách přemýšlení pískl na vábničku první sloku.

Po pár minutách, když už jsem chtěl písknout sloku druhou, jsem uviděl z lesa na pole vyjít

špičáka, který celkem rychle směřoval ke mně. Vyfotografoval jsem si jeho příchod a po předchozích zkušenostech tušil, se přiblíží a že ho dostanu na fotku v minimální vzdálenosti mého objektivu. Omyl, srneček zůstal stát asi na padesáti krocích a jeho pohled směřoval za sebe, kde z lesní stráně sestupoval další srnec, od něj vzdálený také tak na padesát kroků.

Nečekal jsem, protože v paroží byl rozhodně zajímavější a pískl jsem druhou sloku. Srneček se ovšem o mé vábení už tak pochopitelně nezajímal, protože konkurent směřoval k němu, ale spíše asi reagoval na mé vábení. Chvíli jsem si myslel, že mladíka vůbec nevidí, protože ten stál jak sloup a ani nehnul hlavou, nehledě na to, že mu z obilí sotva koukaly špice.

Starší srnec byl již mladíkovi na blízku a já ho už obeznával přes fotoaparát. Přečetl jsem šesteráka, a když se mi dostal do záběru, kde stál špičák, zmáčkl jsem spoušť. Poté následoval úprk mladíka a pronásledování jednoznačně staršího srnce až za hájovnu.

Sledoval jsem pořád směr, kterým se mi vzdálili. Najednou jsem viděl, jak se starší srnec vrací. Šel přímo podél plotu, odkud slyšel vábení a objevil se za dubem přede mnou a chvíli za ním stal. Viděl jsem jen zadní běhy, ale pak mi ukázal i hlavu.

Cvaknutí závěrky fotoaparátu, ale on zareagoval postupem na záběr v celé své kráse, ani druhým cvaknutím jsem srnce nezradil. Byl tak na patnáct kroků. Já z obavy už dále nefotografoval a srnec se pomalu vracel do pole a dále k lesu.

Až doma při prohlížení snímků jsem si všiml, že srnec na snímku má zraněné světlo a na něj pravděpodobně nevidí. Jak ke svému zranění přišel, můžeme spekulovat, možná zranění ze souboje, možná poranění z jiného důvodu.

 

PŘIPÍSKNUTÍ DVOU MLADÍKŮ

 

Začátek srnčí říje, byl jsem nedočkavý, začal jsem vábit hlasem staré srny. Pamatoval jsem si rady mého dědy, který na stánku na výstavě mnoha myslivcům dával radu: „Začátkem říje si univerzální vábničku nalaďte na hlas staré srny, mladík se chytí, vy pak rozhodnete o jeho osudu, zda ho nechat v říji jako chovného, a nebo zvolíte průběrný odlov“. A mně se to povedlo, přišli hned ve dvou…

 

 

CO SLOKA, TO SRNEC

 

Poslední červencový den jsem se vydal vábit hlasem mladé srny, na své oblíbené místo v polesí Košátky. Vylezl jsem na posed v dubu a tradičně zjišťoval stav okolí, odkud vane vítr, kde a jací zpívají ptáci, pozoroval jsem i hopkajícího zajíce.

Vítr mi přál, neměnil se. Po půlhodinovém čekání zazněl hlas mé vábničky do několika směrů. Překvapením bylo, že se mi za zády, zhruba do dvou minut, objevil srnec „vývrtkáč“, který směřoval přímo pod posed. Zde začal jistit a pokračoval dál do pole.

Rozhodl jsem se vábit dál. Druhá sloka a druhý srnec „šesterák“, kterého jsem ovšem zradil spouští fotoaparátu. Za čas jsem vábil sloku třetí, no a další srnec, také „šesterák“.

Za těch několik let, co chodím vábit srnce, se mi povedlo párkrát napískat dva, při pěti slokách, ale poslední červencový den, jsem si udělal osobní rekord. Později jsem však přemýšlel, co by následovalo po dopískání posledních dvou slok…

 

DVA UNAVENÍ SRNCI

 

Byl ten nejlepší čas na vábení, přelom července a srpna, tak jsem nemarnil čas a vydal se do lesa na malý posed v břízkách.

Pode mnou něco šustlo, podle projevů srnec pronásledoval srnu nebo srnce. Nastražil jsem uši a připravil si vábničku, s pokusem ho odpísknout. Povedlo se, objevil se mi po levé ruce, kde zalehl. Chvíli jsem ho pozoroval a pak začal fotografovat. Také jsem písknul, abych ho zvedl, nic, únava byla jasná.

Ale to jsem ještě netušil, že se mi povedlo přivábit i druhého srnce. Ten byl po mé pravé ruce a také zalehl. Nepodařilo se mi druhého srnce dostat do objektivu přes větve, oba jsem zradil až několikerým cvaknutím závěrky fotoaparátu.

 

VÁBENÍ NA DLOUHÉM BĚHU

 

Při šoulání v honitbě Dlouhý Běh jsem v porostu zahlédl dva kusy srnčí zvěře. Pomalu jsem se skrčil, protože jeden kus zůstal stát, tak na třicet kroků. Vytáhl jsem vábničku a zkusil písknout. Nic to se srncem neudělalo, stál dál. Marně jsem se fotoaparátem snažil zaostřit, vadily mi větve.

Po chvíli čekání jsem začal pískat druhou sloku. Srnec se dal do pohybu, ale příliš se nepřiblížil.

 

POČKAL JSEM SI NA SVĚTLO

 

Byl srpen, já si dovolené plánuji vždy kolem srnčí říje. Tato byla v její druhé polovině. Vábil jsem tedy hlasem mladé srny, a na třetí sloku jsem srnce měl pod kazatelnou. Počkal jsem na světlo a srnce, jak jsem předpokládal, jsem zradil až cvakáním závěrky fotoaparátu.

 

KRÁL TERITORIA

 

O tomto srnci jsem dobře věděl. Byl velice opatrný a zkoušel mě on, i já jeho. Vždy byly mé pokusy o vábení večerní, ale až ten ranní, byl úspěšný. Nejen fotografie tohoto krále, ale i krásného východu slunce, mi dodalo sil a chuť, věnovat se srnčí říji a všeho kolem ní. Jsem rád, že nemusí rozhodovat spoušť zbraně, ale spoušť fotoaparátu.

Vítr mi přál a já po fotografii slunce písknul. Po chvíli se objevil z porostu a celkem rychle se přibližoval do pole s řepou, které holdoval. Při dalším písknutí jsem ho měl tak padesát kroků a skoro to vypadalo, že půjde přímo na mne. Samozřejmě tak neučinil a šel si pro vítr. Nakonec jsem se musel pomalu otočit a písknout potřetí. Vynořil se v obilí a já stiskl spoušť. Srnec byl ve vteřině pryč a mně to konečně po třech pokusech vyšlo.

 

Michael Dobroslav HRDLIČKA, člen Klubu vábičů při ČMMJ

vychází v 7:06 a zapadá v 17:23 vychází v 15:48 a zapadá v 6:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...