Časopis Myslivost

Srpen / 2018

Vábení srnců

Myslivost 8/2018, str. 12  Petr Křižák
Vábení srnců během říje není vůbec tak jednoduchá záležitost, jak by se zdálo. V plné říji sice může i nezkušený myslivec v lese uvidět srnce, který zareagoval na jeho pískání a dokonce ho střelit, ale da¬leko častěji ho jen zahlédne. Zkušený srnec si místo vábení obezná, dojede si na vítr a pak lovci jen zabekáním vynadá. Nejsnáze reagují srnci mladí, nezkušení, daleko opatrněji srnci starší, kteří bývají někdy až neobyčejně opatrní. Na přivábení srnců starších a zkušených je třeba velmi pečlivě zacho¬vávat základní pravidla.
 
O vábení srnců v době říje se už napsa­lo mnoho. Historky o ulovených srncích pomocí vábení jsou nepřeberné a mnoho, zejména mladších myslivců, se domnívá, že je možno si srnce v období říje napískat kdykoliv. Však kolik z nás již vyslechlo historky o okamžitě reagujících srncích schopných lovce doslova porazit!
 
Kdy vábit?
 
Srnčí říji očekáváme přibližně na rozhraní července a srpna, údaj je to jen orientační, ovlivňují ho po­časí či nadmořská výška příslušné oblasti. Zvláště v letošním abnormálně teplém roce, kdy je v přírodě v podstatě vše dříve, lze i předpokládat vliv na průběh srnčí říje. Nakonec vždyť i srnčata byla kladena nezvykle brzo. Redakce jistě přivítá zkušenosti čtenářů, jak vlastně ta letošní srnčí říje proběhla.
Spolehlivou známkou začátku říje je, když v lese nebo na louce zahlédneme srnce honícího srnu. Vlastní doba říje bu­de různě dlouhá, u jednotlivých srnců ne­začíná a nekončí ve stejnou dobu.
Během období říje je sice možné srnce napískat prakticky v kteroukoliv denní dobu, třeba v pravé poledne, ale nejvhod­nější jsou přece jen rána a podvečery. Vá­bit lze za každého počasí.
 
Volba stanoviště
 
Jdeme-li vábit, pak samozřejmě počí­táme, že budeme své stanoviště měnit. Musíme tedy místa, odkud budeme vábit, volit tak, aby nebyla navzájem příliš blíz­ko, ale také ani příliš daleko. Vždy ale předpokládejme, že srnec může reagovat někdy i na značnou vzdálenost. Za vhodných podmínek, kde zvuk vábničky není tlumen terénní vlnou, protivětrem, šuměním lesa při silnějším větru nebo šuměním vody, přijde srnec i z více než půlkilometrové vzdálenosti.
Odstupy mezi jednotlivými místy, z nichž budeme vábit, volíme tedy tak, aby jeden a týž srnec neměl příleži­tost vábení slyšet několikrát po sobě z různých stran a obzvlášť ne brzo po so­bě. Pokud by nebyl ještě v plné říji, zka­zili bychom si tak i naději, že se srnec za nějakou dobu přece jen přijde podívat.
Samozřejmostí je, že přesun mezi stanovišti musí být co nejtišší a nejobezřetnější.
 
Při volbě stanoviště bychom neměli stát na volném prostranství nebo tam, kde by naše silueta byla nějak ná­padná proti pozadí. Musíme splývat s okolím, být pod stromem, ve stínu keře, za velkým pařezem, metrem dřeva a nebo za velkým trsem travin.
Důležité je zjistit si směr větru, i jen velmi slabý v nevhodném směru by mohl vábení zmařit. Bezvětří je opravdu jen málokdy. Někdy může spíše překvapit změna větru, směr větru je třeba kontrolovat po každé změně místa, nespoléhat na zjištění na prvním stanovišti. Mnohdy vzdušné proudění v konkrétním místě ovlivňují i vcelku nenápadné překážky.
Srnec se sice zpočátku řídí hlavně sluchem, ale čím je blíže k místu, odkud se hlas srny ozývá, tím více se orientuje čichem, kterým hle­dá stopy říjné srny. Pokud se srnec dostane do naší blízkosti, musíme se snažit jej rychle obeznat a pokud se rozhodne­me k výstřelu, nesmíme příliš otálet. Nenachází-li totiž srnec pachové stopy v blízkosti místa, odkud se vábení ozývá, rychle na­bývá podezření a obezřetnosti.
Velmi důležité si na místě promyslet, kudy by mohl srnec přijít. Nejpravděpodobněji zkušenější srnci vycházejí z krytu mlází, pole obilí nebo jiného podrostu. Někdy nás srnec ale překvapí a přijde zcela nečekaně odjinud, než jsme předpokládali. Právě i toto jsou ony vzrušující okamžiky při lovu srnců vábením, každá situace je jiná a nelze paušalizovat, že zkušený starý srnec půjde vždy co nejdéle v krytu a mladý nebude tak obezřetný. Hodně nám pomůže i znalost honitby a zvyky místních srnců, v říji bývá ale často vše jinak. A kolik myslivců může potvrdit, že šli v říji na toho „svého“ obeznaného srnce a najednou se jim nečekaně zjevil srnec zcela cizí.
Stanoviště je také třeba volit u stromu ne­bo jiné opory, kde je možno opřít zbraň, velmi dobře ale poslouží střelecké podpory v podobě dvou či trojnožek. I když obvykle střílíme na relativně malou vzdálenost, takže riziko chybení z volné ruky není ni­jak velké, střelecká opora dodá jistotu. Je třeba si také uvědomit, jsme-li praváci či leváci, na jakou stranu střílíme a odkud by mohl srnec přijít, jistě není komfortní střílet „přes ruku“.
 
Jakmile si vybereme příhodné místo, nikdy nesmíme opomenout ohledání pro­storu, na kterém budeme stát. Představme si, v jakém rozsahu můžeme potřebo­vat přešlápnout, není pravděpodobné, že bychom mohli trvale zůstat na jednom místě, obvykle třeba alespoň o něco kolem stromu či keře podle toho, odkud z dálky srnec přechází. Samozřejmě musíme uvažovat i o rozdílu mezi skrytým pozorováním a pak vlastní střelbou, na správné a rychlé zacílení musíme mít správný výhled a dostatek prostoru. V potřebném prostoru musíme zbavit plochu všech větévek nebo suchých tra­vin, které by nás svým prasknutím mohly zradit. Plochu vyzkoušíme i opakovaným opatr­ným silnějším došlápnutím, abychom objevili i skryté větvičky pod povrchem, v mechu, trávě nebo jehličí. Rozhodně ale není potřeba povrch upravovat hloubkovým odhrabáním všeho, co na ze­mi leží, včetně povrchové vrstvy půdy.
Pokud stojíme u stromu, věnujeme po­zornost větvím, jak suchým na kmeni stromu, tak i těm nad hlavou. Musíme předem vědět, kde se můžeme opřít, aby­chom se neprozradili prasknutím větévky nebo zašustěním listí. Nelze ale doporučit nějaké větší odlamování su­chých větévek po příchodu na stanoviště, zejména těch sil­nějších, vždy musíme mít na mysli, že srnec může být zalehlý docela blízko a naší „stavební“ činností na stanovišti si srnce jen zradíme.
 
Samozřejmě, že můžeme vábit srnce z posedů a kazatelen, sice zde máme větší přehled, ale zase zvuk přicházející z výšky působí nepřirozeně. Volme tedy když už, tak nižší posedy, a nebo střelecké záštity. Určitě ne příliš vhodné jsou uzavřené kazatelny s malými okénky, z nichž ani nakonec nelze vábit jinak než vykloněním se z okénka, což vede jen ke zrazení srnce. Volíme-li už posed, volme tedy spíše ty nižší, co nejvíce otevřené a s co nejširším výhledem. Stanoviště bychom nikdy neměli vybí­rat ve špatně přehledném terénu, kde nemůžeme srnce vidět z žádného směru dří­ve, než na krátkou vzdálenost. Nestačili bychom srnce přečíst, ani střelit.
 
Jak vábit?
 
Na trhu existuje nepřeberné množství typů vábniček, každý má jinou individuální zkušenost, obecně ale nezáleží vůbec na typu vábničky, ale na kva­litě zvuku, který poskytuje. Určitě ale je třeba nejprve správnou modulaci zvuku vyzkoušet doma, dostatečně odposlouchat od jiného zkušeného vábiče, absolvovat třeba i vícero školení a ukázek. Zcela určitě je třeba vyrazit na lov srnce vábením až ve chvíli, kdy si budeme jisti svým uměním, učit se přímo v honitbě neumělými pokusy má za výsledek jen a jen zkažení říje, zneklidnění srnců a třeba i zkažení možnosti lovu jiným zkušenějším kolegům.
Jsou myslivci, kteří mají vrozený vytříbený sluch a umí dobře odposlouchat hlasy zvěře přímo v terénu a pak umě napodobit, takové přírodní pískání není ovšem vždy snadné uslyšet v dostatečné intenzitě a pro začátek i do­statečně často.
V každém případě záleží nejen na výši tónů, které používáme, ale také na jejich kadenci a sledu kapitol vábení. Srna píská v určité tónině - výši, srnče v jiné, vyšší tónině. Nám se sice jedná o napodobení hlasu srny, ale někdy můžeme použít i hlasu srnčete, abychom přivábili srnu a s ní srnce, který ji doprovází. Písknutí začíná výše a končí níže a obě tyto části jsou k sobě v určitém poměru.
Trochu syrový zvuk samotné vábničky modulujeme v dutině dlaní se­pjatých rukou. Nepískáme stále do jedno­ho směru, ale měníme jej. Nepřehánějme počet zapískání, která použijeme. Je lépe pískat v kratších seskupeních, s přestávkami, než třeba dva­cetkrát po sobě. Rozhodně by se s dobou strávenou na stanovišti měl počet v jed­notlivých seskupeních snižovat k počtu tří až čtyř a intervaly mezi jednotlivými sku­pinami prodlužovat.
 
 
Základní schéma vábení
 
Je velmi těžké výstižně a do detailů popsat slovy na stránku časopisu detaily a nuance srnčího vábení, to nikdy nenahradí skutečné hlasové ukázky zkušených vábičů. Pro orientaci lze snad uvést následu­jící základní schéma.
Pískat začneme nej­dříve tak deset minut po příchodu a úpra­vě stanoviště. Kulovnici máme nabitou, zajištěnou (moderní zbraně mají už v podstatě nehlučné pojistky, neriskujme zranění!), v pohotovostní poloze, ať už opřenou v ohbí lokte nebo opřenou o kmen stromu v blízkém dosahu ruky. Určitě není vhodné se natahovat a dlouze ke střelbě připravovat, srnce nezradíme cvaknutím pojistky, spíše neopatrným pohybem.
Zapískáme několikrát po sobě, kulovnici vezmeme do ruky a bedlivě sledujeme okolí pozvolným otáčením hlavy ze strany na stranu, popřípadě pootočením trupu. Samozřejmě neobsáhneme celý okruh, protože bychom se museli otáčet kolem dokola, ale čas od času se podíváme i za sebe. Snažíme se prohlédnout i ten nejméně pravděpodobný směr.
Pokud se srnec blí­ží, pak jej poprvé zaregistrujeme jako po­hyb, který naruší nehybnost lesa, nebo ja­ko světlejší skvrnu třeba až na samém okraji zorného pole. V obilí můžeme uvi­dět nejdříve skvrnu, která se rytmicky ob­jevuje nad obilím, jak se srnec skoky blíží k nám, můžeme také zaregistrovat jinak než vánkem se přirozeně pohybující se klasy. V obilí se srnec prozradí i když jenom vstane a podívá se naším směrem, tmavší hlava se slechy ve zlatém obilí je vidět mnohdy na velkou dálku.
V této fázi můžeme použít i dalekohled, jen pozor, abychom s ním neťukli o knoflík nebo o kulovnici, k očím přikládejme dalekohled ale pomalým plynulým pohybem, zradit srnec můžeme i rychlým odleskem slunce v čočkách objektivu. I proto je vhodnější pozorování směrem po slunci.
 
Pokud srnec reaguje na první pískání, pak obyčejně přichází poměrně rychle a dostává se k nám blízko. I když srnci neobyčejně přesně sledují směr, odkud se vábení ozývá, nepřicházejí vždy přímočaře a plynule. V určitých vzdálenostech se zastavují a jistí, ověřují si situaci, někdy odskočí stranou a začnou nás obloukem obcházet. Je třeba v tuto chvíli zachovat co největší trpělivost a klid. Můžeme i zvážit, podle vzdálenosti srnce a situace, zda si můžeme dovolit ještě jednou či víckrát velmi jemně písknout. Někdy je to loterie, srnce můžeme v ten moment zradit.
V tu chvíli se nám také vyplatí, pokud máme vábničku, kterou nemusíme ovládat oběma rukama, můžeme mít vábničku, kterou lze držet pouze v ústech mezi rty, jsou myslivci, kteří v takových momentech přísahají na vábničky typu Buttolo v podobě jakéhosi míčku, na který vyluzujeme zvuk jemným přišlápnutím nohou.
Pokud je srnec odstřelový a na vhodnou vzdálenost, neváháme, co nejrychleji se snažíme zaujmout opatrně střeleckou polohu a zaměřit.
Srnec, který nás začíná obcházet, nebo který se zastavil, protože mu instinkt či minulý zvuk říkají, že předpokládaná srna je nedaleko, se nám často v této fázi jakoby uklání; bere nízkou i vysokou čichovou stopu a jistí zrakem i sluchem. Jedná se o situace velkého napětí, při nichž stačí opravdu velmi málo, aby se srnec zradil, odskočil a zmizel.
Ale i když srnec začne odbíhat, stále máme ještě šanci ho několikerým písknutím zastavit. V tu chvíli je ale potřeba zapojit co největší míru odpovědnosti, rozvahy, ale i střelecké pohotovosti, jsme-li si jisti, že je to srnec odstřelový, máme jen krátkých pár okamžiků, kdy se snad srnec zastaví a natočí k správně umístěné ráně. Nemáme-li ale jistotu, raději si střelbu odpusťme, zbrklost není v tu chvíli na místě a srnec určitě není jediný, kterého ještě uvidíme. Zítra je taky den…
 
Po prvním zavábení necháme uplynout 6 až 8 minut. Doporučuji si tento interval kontrolovat podle hodinek, protože v těchto chvílích se nám každá minuta zdá neuvěřitelně dlouhá.
Pokud nejsou žádné známky srnce v dohledu, zapískáme zno­vu několikrát po sobě a počkáme tentokrát nejméně deset minut.
Pokud se ani pak nic neděje, zopakujeme vábení ja­ko předtím. Interval deseti minut rozhod­ně nezkracujeme a bedlivě pozorujeme okolí. Velmi opatrní srnci nás dokáží ne­obyčejně nenápadně obcházet velkým ob­loukem a snaží se zachytit vítr. Proto je důležité pamatovat na směr větru při vol­bě stanoviště tak, aby vítr šel od nás do přehledného terénu, v němž zahlédneme srnce dřív, než dojde tam, kde nás už mů­že navětřit.
Zkušený srnec je nejen opatrný, ale ta­ké trpělivý. Dokáže stát i déle než deset minut, aby se přesvědčil, že se v okolí ne­děje nic podezřelého, aby zaslechl sebe­menší zvuk a zahlédl sebemenší pohyb. Proto i my musíme být trpěliví i v okamži­cích, kdy se to bude třeba zdát zbytečné. Kdo nevěří, přesvědčí se o tom sám, až bude po čtvrthodince odcházet ze stano­viště. Velmi často uvidí či jen uslyší bekajícího odbíhají­cího srnce, o kterém ani nevěděl.
 
Vábení ve dvou
 
Velmi dobré, a proto také často použí­vané, je vábení ve dvou. Jeden vábí a přiskakujícího srnce „čte", střelec se nemusí ničím rozptylovat a může se soustředit jak na přípravu, tak na vlastní střelbu. Prav­děpodobnost včasného zjištění poskakují­cího srnce se zvyšuje navíc ve všech smě­rech, protože střelec i jeho kolega si hlídají každý svůj půlkruh. Šeptem nebo dohodnutým pokynem dává vábící myslivec pokyn ke střelbě, jakmile zjistil, že srnec je odstřelový. Je to celkem běžná praxe všude kam přichází lovecký host, často je to i praxe mezi členy sdružení. A je to vlastně také příklad, kdy si méně zkušený myslivec může v praxi vyzkoušet, odkoukat a odposlouchat vše od zkušenějšího staršího myslivce.
Vábení ve dvou má i tu výhodu, že oba zúčastnění mohou zaujmout stanoviště od sebe poněkud vzdálenější. Dá se toto využít v pruzích krytiny třeba na mezích, podél potoků a nebo i na kraji lesa. Střelec je poněkud stranou pozornosti přicházejícího srnce a riziko, že se prozradí, je menší. Záleží samozřejmě i na vzdálenosti, mnohdy stačí, aby byl vábič třeba jen na druhé straně velkého keře nebo mlází, určitě ale nijak extrémně daleko. Ideální je, mají-li oba mezi sebou oční kontakt, je třeba si domluvit předem dohodnuté signály, třeba pomalým pokynem hlavou, syknutím, na­podobením ptačího hlasu apod.
 
Zbraň a pes
 
Pro lov srnce vábením někteří myslivci doporučují brát s sebou zbraň bez puškohledu, určitě to dnes ale neplatí absolutně. V době puškohledů s velkým rozsahem zoomu je naopak vhodné pomocí většího zvětšení přečíst srnce v počátku vábení na delší vzdálenost (nemusíme mnohdy přehmatávat na dalekohled), přijde-li srnec blíže, lze na střelbu už použít nejmenší zvětšení. Uvědomme si, a z vlastní zkušenosti sám znám, jak ošidné je v nastalém loveckém vzrušení nejprve obeznat srnce na největší zvětšení puškohledu, posléze zapomenout opatrně zvětšení změnit, až nakonec při poslední fázi při zacílení zjistit, že nemáme zvětšení přenastaveno a zbrklým točením kolečka puškohledu si srnce zradíme…
K vábení bereme psa jen v případě, že je pes skutečně perfektně vycvičený, který zachová naprostý klid ve všech situacích. Pokud by byl přece jen potřeba dosled, pro psa si do auta dojdeme, a nebo domů dojedeme.
 
Užijme si vábení
 
Vím, že toto pojednání nemůže být vyčerpávající a není také detailním návodem k vábení srnců, věřím ale, že napomůže mnohým, zvláště mladším myslivcům, překonat ostych a vyzkoušet tento způsob lovu. Lov srnců vábením může poskytnout myslivcům skutečně nezapomenutelné zážitky, může být vzrušující a plný překvapení. Právě to dělá myslivost nejen v období lovu srnců krásnou, lov není nikdy jednotvárný a stejný.
Ale abychom si lov srnců vábením dostatečně vychutnali, musíme být dobře připraveni, musíme věnovat lovu péči a čas. Určitě není dobré jít vábit narychlo, v časovém presu, mít v hlavě mnoho dalších myšlenek a úkolů. Do honitby musíme jít v pohodě, klidu a pokoře, jen tak můžeme naplno vnímat přírodu a zvěř kolem sebe.
A z honitby si přece nemusíme vždy odnášet úlovek v podobě srnčí trofeje, mnohdy nás mnohem více potěší zážitek ze setkání se srncem, kterého jsme ještě v honitbě neviděli, zážitek z toho, že jsme „jen“ poměřili své síly a schopnosti se smysly zvěře. A mnoha myslivcům se jistě stalo, že odcházeli z honitby bez úlovku, když je „vyškolil“ starý srnčí profesor. Určitě tak jako já ale nezoufali, to je totiž ona příroda, kterou máme všichni tak rádi…
Petr KŘIŽÁK
vychází v 7:06 a zapadá v 17:23 vychází v 15:48 a zapadá v 6:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...