Časopis Myslivost

Srpen / 2018

Zajíc polní - Obytný okrsek a migrace

Myslivost 8/2018, str. 40  Vojtěch Škaloud
Zajíc využívá dva typy obytných okrsků, jednak vlastní individuální okrsek, a jednak společný skupinový okrsek. Rozloha okrsku, který obývá populační skupina zajíců jako celek, dosahuje velikosti 100 až 300 ha. Mění se podle počtu jedinců ve skupině, dále podle potravní nabídky a krytových možností v okrsku. U menších skupin v optimálních potravních a krytových podmínkách může rozloha okrsku skupiny dosahovat jen 50 až 100 ha. Velikost okrsku skupiny kolísá nejen z roku na rok (podle typu porostu), ale i v průběhu roku se liší mezi obdobím vegetace a zimou.
Pro většinu zajíců dané populační skupiny představuje tento široký obytný okrsek prostor, jehož hranice nepřekročí po celý život. Skupiny, které se na daném území rozmnožily, následně vykazují silnou vazbu k tomuto místu.
Zajíc využívá společný obytný okrsek zejména v době honcování, dále při snížené nabídce potravy v individuálním okrsku a konečně při sezónních přesunech mezi polem a lesem. Někdy opouští vlastní okrsek také při pronásledování predátorem (psem, člověkem), musí až li prchat na větší vzdálenost, v tomto případě se však snaží co nejdříve vrátit zpět.
 
Zatímco individuální okrsky zajíců jedné skupiny se často překrývají, dva nebo více skupinových okrsků se nepřekrývá nikdy. Překrývání individuálních okrsků závisí na hustotě osídlení zajíců.
Hranice kolektivního okrsku jsou často dány přirozeným předělem (strouha, řeka, silnice). Malý individuální okrsek zajíce dosahuje krajních rozměrů 5 až 75 ha. Většinou se však v příznivých podmínkách pohybuje v rozmezí 10 až 40 ha, průměrná velikost okrsku je kolem 25 ha. Od středu okrsku k jeho okraji bývá vzdálenost 300 až 600 m. V převážně lesním prostředí bývá okrsek větší asi o 8 ha než ve vyloženě polním biotopu. V polích se pohybuje mezi 10 až 15 ha.
Velikost individuálního okrsku zajíce se zvětšuje při větší rozloze skupinového okrsku, dále při nižší hustotě populace. Jeho rozloha stoupá také při snížené nabídce potravy a omezených krytových možnostech, tehdy může dosahovat velikosti až 350 ha.
 
Při přesunech za potravou ve svém okrsku se zajíc obvykle pohybuje více v polích než na lukách a v lesích (v průměru asi o 100 m), neboť polní porosty většinou poskytují jednotvárný zdroj potravy. V případě jednorázové sklizně větší plochy jedné polní plodiny nebo louky vychází zajíc za pastvou mimo svůj okrsek i několikrát denně.
Zajíc potřebuje denní kontakt alespoň se sousedními členy své skupiny, proto se obvykle sejde více zajíců v individuálním okrsku jednoho z nich při pastvě na otevřenější ploše, vhodné k realizaci vzájemné vizuální, pachové i hmatové komunikace, a to i tehdy, když má každý z nich ve svém okrsku potravy dostatek.
Polní zajíci v nížinách při snížené nabídce potravy opouští v době pastvy svůj okrsek v 60 až 70 % případů, při alespoň průměrné nabídce potravy v 15 až 40 % případů.
 
V nížinných polohách s dostatkem potravních zdrojů bývají okrsky menší než v podhorské krajině. V členitém terénu bývají okrsky protáhlého tvaru, sledují reliéf kotlin a koryt potoků. Zajíc může mít individuální okrsek po obou stranách silnice, proto ji potom dosti často přebíhá. Někdy má dokonce okrsek rozdělen vodním tokem, ten pak v zimě pravidelně přechází po ledě, v létě jej i vícekrát denně přeplave tam a po nějaké době zase zpět.
Při řidším zazvěření může mít zajíc nejen jeden zvětšený individuální okrsek, ale také více vlastních okrsků, které na sebe plošně nenavazují.
Věk ani pohlaví zajíců o velikosti okrsku téměř nerozhoduje, mladí mají stejně velké okrsky jako starší. Zaječka ale mívá často větší okrsek než zajíc. Odrostlejším mláďatům (jmenovitě samicím) je většinou umožněno nalézt si vlastní okrsek na území své rodné populační skupiny.
V oblastech s velkoplošným zemědělským hospodařením potřebuje zajíc větší rozlohu okrsku než při malých plochách polí se střídajícími se plodinami. Vzhledem k tomu, že každý z individuálních okrsků je součástí skupinového okrsku, může za určitých situací využívat individuální okrsek jednoho zajíce i větší počet členů skupiny najednou, což se děje zejména při honcování.
 
Své individuální teritorium zajíc neopouští v průměru 240 dnů za rok. Zajíc v průběhu roku zpravidla využije celý okrsek své skupiny, ale v některých měsících se pohybuje jen na jedné desetině skupinového okrsku, jiný měsíc třeba až na třech čtvrtinách této společné plochy.
Prakticky v žádném období nevyužívá skupinový okrsek bezezbytku, ale během roku se postupně objeví na všech místech tohoto společného území.
V době pohlavní aktivity (tj. po větší část roku) se samci i samice zdržují jen na menší části plochy skupinového okrsku. Větší plochu z něj využívají v období, kdy se nerozmnožují a věnují se vyhledávání vhodných zdrojů potravy pro načerpání zásob před zimou.
 
Ve vlastním okrsku má zajíc několik loží a pastevních ploch. Ty mění v závislosti na ročních změnách ve skladbě vegetace, ale i při výkyvech počasí a otáčení směru větru v průběhu jediného dne.
Dále se v jeho okrsku nachází napajedla, místa kde se zajíc sluní, válí v písku nebo prachu apod.
Zajíc si okrsek označuje poměrně často výměšky pachových žláz, močí i trusem. Při značkování trusem (které má význam spíše vizuální než pachový) vypustí zajíc více bobků na jedno místo, zatímco při normálním kálení je trousí jednotlivě, ve větší vzdálenosti od sebe. Kupky trusu nedosahují sice rozměrů společných značkovacích hromádek králíků, ale mohou obsahovat třeba i 20 až 40 bobků.
Při značkování močí zaujímá zajíc charakteristický postoj, přičemž má mírně nadzvednutý zadek a zcela vztýčené pírko, při běžném ždímání používá odlišný způsob držení těla.
Zajíc také běžně kombinuje na tomtéž místě více způsobů značkování, například po označení země trusem otírá ještě výměšek čenichové pachové žlázy o větvičky keře rostoucího v bezprostřední blízkosti. Těsně po ukončení značkování místo, kde kálel nebo močil, očichá. Později však většinou označená místa již sám čichově nekontroluje a jen málokdy je pravidelně opakovaně používá k dalšímu značkování.
Zajíc před ostatními členy své skupiny vlastní okrsek nehlídá, ani jej nijak neobhajuje. Pokud se dostane cizí zajíc nechtěně do okrsku odlišné skupiny (to se stává při umělém zazvěřování), snaží se nejdříve uprchnout jinam, pokud se mu to nepodaří, pokouší se postupně do skupiny začlenit a najít si v jejím populačním prostoru svůj individuální okrsek.
 
Zajíc ve svém okrsku dobře zná všechny únikové cesty a úkryty, ve kterých se může rychle skrýt před nebezpečím. Zná také všechny sousední jedince, se kterými udržuje dobré vzájemné vztahy. Tím, že zůstává trvale po celý život na jednom místě může zajíc dokonale využít znalost tohoto relativně nevelkého území.
Když zajíc zpozoruje ve svém okrsku (zejména v okolí zálehů nebo pěšinek) nějaký nový předmět, vždy se k němu přibližuje velmi opatrně, neustále větří a se vztyčenými slechy se jej snaží prozkoumat. Přitom je stále připraven k útěku a uklidní se až tehdy, když se přesvědčí o neškodnosti předmětu.
Pokud se neznámý předmět objeví od zajíce směrem proti větru, a ten jej proto nemůže čichem dobře identifikovat, začne jej obíhat v kruhu, aby se pach dostal do vjemového pole jeho čichu.
 
Zajíc se většinou nepřesouvá na větší vzdálenost než 500 m od svého individuálního okrsku. V noci se vzdaluje více než ve dne, kdy opouští svůj okrsek jen výjimečně. Samci se obvykle potulují ve větší vzdálenosti od svého okrsku než zaječice.
Okrsek své populační skupiny opouští zajíc jen v krajním případě a nedovolí si přes jeho hranice přecházet, a to ani tehdy, když je za nimi velmi atraktivní potrava. Obvykle se k tomu odhodlá teprve tehdy, zbývá-li mu jen malá naděje na přežití.
Musí-li se zajíc přesouvat za potravou do větší vzdálenosti mimo svůj okrsek, je zatěžován stresem v neznámém prostředí.
 
V některých horských oblastech se zajíci po navršení větší vrstvy sněhu každoročně stahují do poněkud nižších poloh, jinde však zůstávají i v horách setrvale ve svém skupinovém okrsku. Podobně se při vysokém sněhu někdy stahují z holých polí do krytu v lesích i ve středních polohách. Také za déletrvajících letních veder spojených s velkým suchem se zajíci stěhují do zastíněných či vlhčích míst nebo přímo k vodě.
Při nedostatku potravy bývá mezi nemigrujícími zajíci větší úmrtnost než mezi migrujícími, kteří se většinou dostanou do míst lépe potravinově zásobovaných a tam spíše přežijí.
Zajíci nesnáší mokrou srst, a proto se za deštivého počasí často po skončeném dešti zdržují na silnicích, které rychleji osýchají a jejich povrch jim nepůsobí zablácení tlapek. V takovém případě zajíc pobíhá po silnici sem a tam, aby ze sebe setřásl vodu, co nejrychleji oschnul a neprochladl.
Po větších srážkách na jaře se zajíc s oblibou zdržuje v dosud nízkých porostech kukuřice nebo slunečnice, které jsou natolik řídké, že v nich slunce podstatně rychleji osuší a ohřeje zem než v zapojeném porostu obilovin nebo pícnin. Naopak zajíc opouští vzrostlé porosty kukuřice, slunečnice, řepky i obilí při silném větru.
Na podzim se zajíci vyhýbají brambořištím se suchou natí, která neustále a zvláště ve větru pro ně nepříjemně šustí.
Zajíc se nerad rousá rosou nebo zmoklým rostlinným porostem. Za mokra dává přednost útěku přes strniště nebo louku či jeteliště, před rozblácenou oranicí.
Z lesních okrajů se zajíci na jaře stěhují do polí, po sklizni polních plodin či prvních podzimních větrných a deštivých dnech se vrací do lesa, v době opadu listí přechází opět do polí a po zámrazu nebo intenzivnějším sněžení se vrací zpět do lesa.
Při hromadném podzimním stěhování zajíců ze sklizených polí do lesa využívají této možnosti zejména toho roku narození jedinci, zatímco starší zajíci se zdržují i nadále většinou ve svých polních okrscích. Teprve první příznaky tvrdší zimy donutí i dospělé jedince uchýlit se pod ochranu lesa, kde jsou více chráněni před nepříznivými vlivy počasí. Převážně v lese se pak zajíc zdržuje od listopadu až do května.
Někdy však také zajíc v zimě přechází do lesa pouze nárazově v době odpočinku, zatímco v té části dne, kdy je aktivní se zdržuje mimo les.
Do lesa, zejména s hustším podrostem se odebírá také při déletrvajícím větrném počasí a sněhových vánicích. Čím je drsnější zima, tím více se zajíci stahují od okrajů lesa do jeho nitra, zejména do lesních houštin.
Za prudkého větru se zajíci soustřeďují i ve větším počtu na závětrných místech.
Při masovém opadu listí nebo žaludů, také při oblevě (kdy padají větší kusy mokrého sněhu se stromů) a při suchých mrazech (když zmrzlé listí při doteku silně šustí), odchází zajíci raději do polí, aby nebyli soustavně v lese rušení. Špatně snáší také zvuky vznikající šelestěním listí a jehličí na stromech při větru nebo prudším dešti. Z lesa odchází také za prudké vichřice, která působí hluk nárazy do korun stromů. Tyto rušivé prvky jim výrazně znesnadňují sluchovou orientaci při sledování potenciálního nebezpečí.
 
Výše uvedené sezónní přesuny mezi polem a lesem se realizují toliko u zajíců, kteří mají svůj skupinový okrsek na rozhraní polí a lesa. Polní zajíci žijící na rozlehlých zemědělských plochách, stejně jako ti, kteří se zdržují v hloubi lesa, svůj základní biotop během celého roku příliš nemění.
Lesní zajíci, pokud mají možnost, střídají různé typy porostů z hlediska jejich zahuštění. Například při prudkém tání sněhu se stěhují ze zapojených lesních porostů na paseky a holiny.
V členitém terénu se v zimě zajíci zdržují častěji na jižních stráních, kde využívají ke svému zahřátí zejména ranních paprsků slunce. V létě, za velkých veder, naopak využívají často ke svému pobytu severní svahy.
 
Opustí-li zaječka svůj individuální okrsek v době honcování, vrací se tam po svém oplození co nejdříve zpět. Někteří samci se však po většinu rozmnožovacího období (s výjimkou doby, kdy se snaží zregenerovat síly) do svého individuálního okrsku nevrací a pohybují se dlouhodoběji volně po celé ploše velkého skupinového okrsku.
Po skončení polní vegetace se podobně mohou chovat jak samci, tak i samice při hledání vhodných zdrojů potravy.
Pravidelně opakované krátkodobé migrace za potravou probíhají v průměru na vzdálenost 250 až 350 m. V nížinných lokalitách to bývá jen kolem 260 m, v pahorkatinách asi 380 m. V polích s rozsáhlými kukuřičnými porosty dosahují průměrné přesuny za potravou až 500 m. Na pozemcích s ostatními plodinami bývá přesun kolem 300 m, na lukách jen asi 250 m a v lese průměrně 270 m. Celoroční průměrný akční rádius zajíce asi 520 m.
Zajíci žijící v lesích a na lukách (tedy v místech se skrovnější, ale setrvalejší nabídkou potravy) se při dobré potravní nabídce přemísťují jen z 5 %, při zhoršené dostupnosti potravy z 85 %.
 
Vyskytuje-li se dobrý zdroj potravy do vzdálenosti 500 m, přemísťují se k němu všichni zajíci z okolí. Při větší vzdálenosti se zvětšuje podíl jedinců, kteří se spokojí se skrovnější potravou ve svém okrsku nebo jeho bezprostředním okolí. Přitom je pohyblivost mladých zajíců podstatně nižší než u dospělých jedinců.
K největším potravním migracím dochází na podzim po sklizni polních porostů a začátkem zimy (listopad, prosinec), počínaje lednem výraznější přesuny ustávají (tehdy se více přemísťují již jen samci v souvislosti s honcováním).
Kumulací většího počtu zajíců ze širšího okolí na posledních obživných plochách (které mohou tvořit jen 3 až 5 % původní plochy, na níž dříve nacházeli potravu) se ovšem zcela naruší sociální struktura jejich populací a stoupá u nich stresové zatížení. Stresy z nedostatku potravy a zvýšená pohybová aktivita při hledání potravy vedou k vysokým energetickým ztrátám, celkovému oslabení organismu a ke zvýšenému napadení parazity.
Pokud se zajíci přesouvají v zimě, využívají k tomu méně zasněžených a suchých tras. Proto se přesouvají i po silnicích nebo po zamrzlých řekách. V době s dobrou nabídkou potravy v polích se pohybuje 90 % zajíců v okruhu do 300 m, 10 % se přesouvá do 500 m.
Při zhoršených potravních podmínkách setrvává do 300 m již jen 60 % zajíců, 15 % hledá potravu ve vzdálenosti mezi 300 a 500 m a 25 % ještě dále. Z lesa během zimy vychází za potravou na pole s ozimy do vzdálenosti 300 až 1000 m většina zajíců, přes 1000 m se vzdaluje od okraje lesa jen 1 až 2 % jedinců.
 
Přirozené rozšiřování populace zajíců v důsledku osidlování nových oblastí se děje jen mladými jedinci. Obvykle si však také oni naleznou individuální okrsek nejdále 2 km od místa svého narození. Mladí zajíci nejsou (s výjimkou případu velkého zahuštění populace) soustavně vyháněni dospělými mimo skupinový okrsek, pokud z něj odchází, tak více méně z vlastní iniciativy.
Většinou se osídlovacích migrací zúčastní jen asi 15 % mladých zajíců. Větší migrační přesuny nastávají u tohoročních zajíců až na podzim, do té doby se jich 95 % drží v blízkosti místa svého narození.
Přibližně 80 až 90 % zajíců se během celého svého života nepřemístí do vzdálenosti větší než 2 km. Z uměle vypuštěných dospělých zajíců se asi 50 až 55 % zajíců vzdálí na 1 až 3 km, 10 až 15 % zajíců na 3 až 5 km, 5 až 10 % zajíců přes 5 km a jen 20 až 35 % zajíců zůstane do 1 km od místa vypuštění.
Je vcelku zajímavé, že po vypuštění, jakmile se zajíc zorientuje, začne běžet tím směrem, kde se nachází jeho okrsek, byť značně vzdálený. Pro velkou vzdálenost tam však většinou nemůže dorazit, a proto se po marném úsilí usadí někde po cestě. Tyto údaje se týkají zajíců odchycených v přírodě na vzdálenější lokalitě.
Zajíci odchovaní na farmách nemají tak výrazné migrační tendence a po vypuštění se v příznivých podmínkách příliš nevzdalují. Většinou jejich přesun po vypuštění nepřesáhne 50 až 600 m.
Také v oblastech, kde dochází k soustavnému zvýšenému vyrušování zajíců, je migrační aktivita vyšší. Tam se potom přemísťuje do vzdálenosti 1 až 2 km asi 15 % jedinců a kolem 30 % zajíců migruje do vzdálenosti 2 až 10 km. Jen zcela výjimečně se vypuštěný nebo soustavně vyrušovaný zajíc vzdálí více než 15 km. Maximální zaznamenané případy přesunu vypouštěných zajíců však dosahují 20 až 40 km a existuje tvrzení, že se zajíc dokázal vrátit do svého okrsku až ze vzdálenosti 200 až 300 km.
vychází v 7:06 a zapadá v 17:23 vychází v 15:48 a zapadá v 6:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...