MYSLIVECKÉ TROUBENÍ

I když troubení při lovech vzniklo původně pro dorozumívání, tedy k dosažení lepší organizace, a to nejen pro zahájení a ukončení lovecké akce, ale i k dávání pokynů v jejím průběhu, jistě již v těch dávných dobách měli lovci při troubení hezký pocit, stejně jako je tomu dnes.
V dnešní praxi ještě z části zůstalo, že troubení podstatně zlepšuje organizovanost i bezpečnost při lovech, avšak převládá troubení pro krásno, pro přikrášlení mysliveckých akcí. Působí na mysliveckou etiku, dodržujeme jak praktický, tak i estetický odkaz našich mysliveckých předků.
A pokud jde o ostatní zvyky a tradice, jsou, jak s oblibou říkám, třešničkou na dortu, diamanty, či ošperkování mysliveckých zvyků, jakéhokoliv mysliveckého obřadu, ať je to přijímání mezi myslivce, výřad, nebo pasování na lovce.
 
Z Versailles k nám
Troubení na lovecké rohy bylo oblíbeno při štvanicích na jelena a jejich použití se rozšířilo do Evropy z francouzského královského dvora. Myslivost ve Francii měla v té době vysokou úroveň. O to, že Čechy byly v tomto hned na druhém místě, se zasloužil osvícenec barokní doby hrabě František Antonín Špork. NA konci 17. století vyslal k dvornímu lovčímu markýze Dampiera do Versailles dva mladé myslivce Václava Švejdu a Petra Rohlíka, aby se tam naučili troubit na lovecké rohy. Ti pak vycvičili další žáky a protože na šporkovské lovy jezdila smetánka tehdejších feudálů z celé střední Evropy, troubení se šířilo od nás dále.
 
Borlice a lesnice
K troubení se obvykle používá B-trubky bez ventilové techniky, zvané borlice. Nosí se na řemínku přes levé rameno na pravém boku. Velký lovecký roh zanikl štvanicemi. Roh střední velikosti se stal nástrojem orchestrálním i sólovým a nazývá se dnes lesní roh – lesnice a v současné době se těší opět většímu rozšíření.
I postoje trubačů při troubení jsou tradiční: Nohy jsou mírně rozkročené a před troubením drží trubač borlici v pravé ruce, roztrubem opřenou o pravý bok, levá ruka je připažena. Má-li však trubač pušku zavěšenou přes levé rameno, pak trubačova levice objímá zespodu hlaveň v místě horního poutka řemenu, palec obemyká hlaveň zevně.
Při troubení směřuje roztrub borlice šikmo vzhůru doprava, levá ruka, pokud trubač pušku nemá, je opřena v bok. Klobouk si trubač při troubení ponechává.
Kromě borlice běžné velikosti existuje ještě tzv. kapesní borlice. Má více závitů a zmenšený roztrub, aby se pohodlněji nosila. Dá se na ni troubit jako na borlici běžné velikosti a nebo také jen povely jako jednotónovou povelkou, které jsou zpravidla dohodnuty takto:
1x dlouze – začátek leče (vpřed, začátek střelby)
2x dlouze – – stát, vyrovnat řadu (honci do kruhu, střelci střílejí jen z kruhu a pod.)
3x dlouze – – – konec leče (konec střelby)
vícekrát krátce . . . . svolávání všech (zvěř na výlož)
 
Dědictví po profesoru A. Dykovi
Repertoár našich trubačů je velmi pestrý a dělíme ho na lovecká návěští a povely, na pozdravy a fanfáry, na hlaholy a na pochody.
Profesor Ing. Antonín Dyk vytvořil závazný notový materiál, většinou podložený i textem a Československá myslivecká jednota jej v roce 1936 přijala za oficiální a jednotné signály a hlaholy československé myslivosti.
Dykovo dědictví je obsáhlý materiál a pro praktickou potřebu je možno z něho vybrat to nejdůležitější.
 
Návěští a povely, aneb začínáme vesele...
Loveckých signálů, návěští a povelů je celkem 39. Před troubením povelů, ale i hlaholů, se upozorňují účastníci návěštím „Pozor!“. Volání „Pojď sem!“ a odpověď „Slyším Vás“ používáme, jsme-li v honitbě na odlehlém místě a chceme dát o sobě vědět.
Spolu s troubením lze i texty zpívat. To je obzvlášť hezké a příjemné.
Na nástupu, na počátku honu se troubí „Pozor si dej!“ a „Začínáme vesele, jako dobří přátelé. Flintu sobě přichystej, na povely pozor dej!“.
Počátek leče: „Leč nová začíná, přestaň bavit souseda, připrav sobě zbraň!“.
Konec leče: „Leč je už skončena, dejte flinty na ramena!“.
Opakovat leč: „Ještě jednou, ještě jednou!“.
Velká přestávka, či oběd: „Pijme pivo s bobkem jezme bedrník, myslivec chce střílet, ale také pít, kuchařka čeká, nechte všeho být“.
Konec honu: „Pozor si dej! Dost již je lovení, je čas ukončení, Lověně buď zdar!“.
Lze troubit ještě i následující povely: konec přestávky, postupovat rychleji, postupovat pomaleji, zastavit, pokračovat aj.
 
Pozdravy a fanfáry
Je jich celkem 7. Hezké je všeobecné vítání (na honu, či na slavnosti: „Vítáme Vás, vítáme Vás, nu opravdu srdečně vítáme Vás!“. Ale i slavnostní fanfára, která je už méně známá: „Sláva a zdar! Tobě na uvítání rozezvuč se lesnic hlásné troubení. Naše srdce plesá, jak ta hudba jásavá“.
Zato nejčastěji se troubí z pozdravů „Lovu zdar, lovu zdar, lovu zdar! Lesu a lovu zdar!“.
Zatímco předchozí pozdravy se troubí slavnostně a vesele, vážně se troubí loučení při smutečních aktech: „Loučení, loučení je smutná věc, když z lesa odejde dobrý myslivec. Nežaluj milený myslivečku, dáme Ti zelenou haluzečku!.
 
Hlaholy
se troubí na počest ulovené zvěře, neboli vytrubování úlovků. Je jich celkem 11. Profesor Dyk složil hlaholy pro jelena, daňka, srnce, muflona, kamzíka, černou zvěř, tetřeva, bažanty, pernatou zvěř a škodnou zvěř včetně lišky.
Hlahol pro jelena má tento text: „Zastřelil jsem jelena, aby měla radost má milá. Aby čekala mne za humnama s růžovýma tvářema“.
Pro srnce: „Života máj uplynul, aj, srnečku rozmilý, již s lesem se loučíš, háje opouštíš, luh je osiřelý“.
Pro škodnou včetně lišky: „Ajta, ajta, paní kmotra. Ajta, ajta jezevec. Každá švanda má svou chvíli, ale také má konec!“.
A ještě se mi líbí hlahol pro bažanta: „Ostruhy má a překrásné peří, teď, ach tu leží, s kamarády víc neběží“.
Halali je univerzálním hlaholem na počest veškeré ulovené zvěře. Troubí se vážně, pomalým slavnostním tempem a má tento text: „Halali! Halali! Poslyšte naši milí kamarádi, jak myslivecká pocta se koná na pozdrav poslední zhaslé zvěři. To zvyk je zděděný, jenž zvěř i lovce ctí, to je náš mrav starý!“.
Tolik na ukázku a ke zorientování. Notový a další textový materiál si je nutno opatřit jinde.
 
Co kdy troubit?
Při přijímání mezi myslivce: Před ceremoniálem „Pozor! Pozor si dej!“, po hlavním ceremoniálu „Halali“ a po přípitku na ukončení „Lovu zdar!“.
Při pasování na lovce: Na zahájení „Lovu zdar!“, po vlastním pasování, po úderech hlahol příslušného druhu zvěře na kterou se pasuje, po přípitku na ukončení „Halali“.
Při honech a jiných mysliveckých akcích vždy „Svolávání všech“, „Všeobecné vítání“ a „Lovu zdar!“.
Před předáváním úlomků: „Lovu zdar!“ a po předání hlahol příslušného druhu zvěře.
Při výřadu: „Lovu zdar!“ a při vyhlašování úlovků hlahol příslušného druhu zvěře, na závěr „Halali“ a „Konec honu“.
Při zkouškách loveckých psů - barvářů, či při lesních všestranných zkouškách po úspěšném nalezení zvěře po barvě hlahol příslušného druhu zvěře - zpravidla srnce.
Při slavnostech a pohřbech pochody. Při pohřbu myslivce „Loučení“.
 
Trubači pořád vzácní
Dávné „učení v myslivost“ zahrnovalo mimo jiné stopaření, sokolnictví, ale každý myslivec se také musel naučit troubit. Však při pasování mu byla mimo tesáku také předávána borlice.
Dnes se bohužel stále trubačů nedostává. Je mnoho honiteb, kde není jediný a v praxi je to tak, že jejich akce nejsou doprovázeny patřičným troubením.
Aby tento stav se v jižních Čechách zlepšil, byla v říjnu 2008 otevřena první pobočka Trubačské školy Josefa Selementa v Praze při OMS České Budějovice i pro naprosté začátečníky. Za krátkou doby „vyučila“ řadu nových trubačů a součástí školy je i soubor „Jihočeští trubači“, ve kterém se žáci učí společné hře a zdokonalují své dovednosti. Škola má již absolventy jak z řad starších myslivců, tak i ve věku dětském, takže je doslova vychovávána i nová trubačská budoucnost. Chtělo by to nejen více zájemců o výuku, ale i více takových poboček.
Text a kresby Oldřich TRIPES
vychází v 7:25 a zapadá v 16:07 vychází v 8:02 a zapadá v 17:16
 
Zpracování dat...