Čtrnáct dnů se po kopcích prohání vítr se sněhem. V pátek to vypadá, že se počasí změní, barometr letí nahoru. Sobotní ráno. Z mraků padá sníh ale to nám nezabrání prohnat trochu štětináče. Kopec se spoustou ostrůvků jehličnatého porostu, který v tomto počasí vyhledává černá k odpočinku. V leči je nás pár ale máme dobré psy. Ujdeme jen 50 metrů tak první tlupa. V oplocenkách další černá. Začínají padat rány na předstupu. Tlupy se rozbíjí a jednotlivé kusy se snaží projít. Procházím smrkovým stojákem ke staré polámané pasece. Ve sněhu se jde potichu. Praskne smrková větvička, stojím a prohlížím okolí, to musela být zvěř. Vyjdu ze stěny lesa a před sebou mám skupinku náletu, tak deset vánočních smrčků. Pod větvemi silueta sekáče, který dělá jako že neni vidět. Hodím po něm šišku a nic. Divočák ze sebe dělá bludný balvan. Teprve psí štěkot s ním hnul. Odchází šikmo ode mně a po sto metrech padne jedna a druhá rána. Tak si řikám, který doveda mu jí dal. Ale je chybený. Střelec by zasloužil pár facek, v poklidu nepoznat takové prase.