Magadanská oblast patří mezi vyhledávané destinace lovců velkých losů, za nimiž se na videozáznamu vypraví i tým sestavený loveckou kanceláří FRANC R&I s.r.o.

Obrazový materiál, který je časově dimenzován, podobně jako v předchozím případě, na šedesát minut, snese coby nejstručnější charakteristiku označení „videodeník jedné lovecké výpravy“. Vzhledem k této skutečnosti se můžeme postupně seznámit nejen s jednotlivými účastníky výpravy, ale také s okolnostmi jejich přesunu do vzdálených loveckých revírů, s prostředím, které během transportu poznali i se zvyky lidí, s nimiž přišli v průběhu pobytu do kontaktu.

Úvodní pasáže videa jsou věnovány způsobu dopravy v odlehlých regionech Asie, zásobování jednotlivých oblastí, jejich architektuře apod. Podíváme se také například do dálněvýchodního obchodu s loveckými potřebami, dozvíme se něco z historie osídlování těchto exotických lokalit i s důvody, proč sem nakonec dosáhla ruka velkého ruského impéria. Pro zajímavost na tomto místě uvedu jenom tolik, že vzdálenosti, které účastníci lovů při přesunech překonávají, se počítají v řádech tisíců kilometrů, z čehož jsou stovky kilometrů absolvovány po řekách či pěšky. To vše v odlehlé krajině bez silnic a uměle vytvořených orientačních bodů. Nikoho pak zajisté nepřekvapí, že podobně koncipovaná výprava je v pustině plně odkázána na sebe, na svoje zásoby a materiál, který si na základny dopraví.

Základem pro pobyt v loveckých kempech jsou jednoduché, pouze sezónně využívané „izbušky“, sroubené z tyčoviny a vylepšené (pro mne sice nepříliš vzhlednými, nicméně v oné dálce zajisté nepostradatelnými) igelitovými celtami. Tato „civilizační vymoženost“ je divákem plně pochopena již po shlédnutí několika minut záznamu, na nichž se lovci brodí často až po pás v řekách, jezírcích či rašeliništích. To vše při teplotách kolem bodu mrazu. Je tedy zřejmé, jaký význam pak pro ně má každé, jenom trochu suché a vytopené místo.

Celou hodinu můžeme u televizní obrazovky strávit takříkajíc na dosah přirozeného prostředí modřínové a březové tajgy, která na svazích okolních hor přechází v keříčkovitou tundru  prorostlou barevnými mechy a lišejníky. V této přírodní scenérii nachází účastníci výpravy mnoho nádherných losích shozů (nelze je bez licence vyvážet) a pozorují řadu zvířecích obyvatel tajgy. Na řadu tak přišel i odstřel tetřeva v toku či záběry pobytových znaků medvěda. Celá oblast je navíc rybářským rájem, v němž lze v nesčetných bystřinách s úspěchem lovit lososovité ryby, které představují vítané zpestření jídelníčku loveckých výprav.

Hlavním cílem loveckého pobytu však byli v případě naší skupiny majestátní losi, kterých se divák na mnoha místech samozřejmě také dočká. Poutavé jsou nejen záběry volně se pohybující zvěře, ale zejména perfektní práce loveckých psů (lajek), bez nichž není lov této silné zvěře v nepřehledném terénu a husté vegetaci vůbec myslitelný. Základním loveckým způsobem je při lovu losů jejich vyhledávání prostřednictvím pobytových znaků či obeznávání zvěře z vyvýšených míst, které probíhá na obrovské dálky. Stěžejní práci ve finální fázi lovu pak obstarává lovecký pes, který zvěř natláčí na střelce, častěji však  zaštěkává na místě. Samostatnost, vytrvalost a celkový výkon lajek je v tomto ohledu neskutečný.

Zpracovaný příběh nakonec vrcholí po mnoha útrapách „myslivecky dobrým“ koncem a to doslova a do písmene. Jak jinak totiž nazvat radost hlavních aktérů z ulovení losa trofejově sice slabšího, nicméně skutečně zaslouženého. O to je celé dílko sympatičtější.

K dobrému dojmu přispěje nejen nádherná zvěř, nedotčené přírodní scenérie a realistické, nearanžované záběry z pobytu i lovu zvěře, ale také příjemný komentář, který čte pan Petr Joo, spoluautor scénáře i videa. Pro připomenutí čtenářům myslivosti snad stojí za zmínku, že jeho jméno je spojeno s řadou vystoupení při nejrůznějších mysliveckých příležitostech, zaměřených především na problematiku vábniček a vábení zvěře obecně.

Celkový dojem nemůže pokazit ani jediná drobnost, která mi během sledování ťukla do uší. Je jím ne zcela správná myslivecká mluva, použitá na několika místech. Bez většího soustředění jsem si všimnul například pojmů jako „telko“ nebo „deka“. Jde ale o skutečné drobnosti, které nehrají v celkovém dojmu žádnou zásadní roli.

 

Na samotný závěr mi nezbývá, než popřát oběma povedeným produktům šťastnou cestu na trh a spoustu diváků spokojených alespoň tak, jak jsem byl po shlédnutí obsahu spokojený já sám.

 

Mgr. Josef Drmota