Pozor! Pod tímto titulkem nehledejte úvahu o melodiích věčně zelených, takzvaných evrgrýnech, ale o písničkách, které si zpívá myslivecká chasa. I když je pravda, že se většinou jedná také o „evrgrýny“, které si notovali už naši dědové, pradědové, prapradědové – a tak bychom mohli pokračovat. V tomto případě ale mluvíme o zelené muzice proto, že její nejčastější interpreti, členové cechu svatého Huberta, jsou vyznavači právě této barvy, a to nejen v tradičním oblečení.
Myslivci jsou vůbec trochu zvláštní sorta. Mají svou vlastní řeč, vlastně dvě řeči, které všichni ovládají kromě češtiny a případně dalších jazyků: mysliveckou mluvu a mysliveckou latinu. Ta první je historicky vzniklým odborným jazykem, jehož šíří se nemůže pochlubit žádná jiná profese. Tak například: „Obeznaný škůdník značil, ale nezhasl v ohni. Tak jsem nechal na nástřelu zálomek a vypustil Cara, pracuje jako hlásič. Šel po barvě pod větrem a brzy už vydával u kusu s dobrou ranou na spodní komoru.“ Zkuste to dát nějakému nemyslivci přeložit! Myslivecká latina je něco jiného. „Můj trpasličí jezevčík střelenýho divočáka, který měl dobrej metrák, z toho šášoví vytáhnul úplně sám, fakt samotinkej, a to bylo takovejch čtyřicet čísel sněhu. Ale pořád se tam hrnul zpátky – tak ho pustím a on vám za chvilku nese ještě lišku, co ten divočák ve svý poslední chvilce zalehnul!“ No zkuste tomu uvěřit!
Ale myslivci mají také své tradice a své písničky. Když se trochu hlouběji zamyslíme nad tím, co se skrývá pod pojmem „myslivecké písničky“, narazíme na několik zvláštností. Žádná jiná profese (když ty písně vznikaly, byla to opravdu profese, dnes se jedná dílem o profesi, dílem o koníčka) nemá tak široký repertoár, takové nepřeberné množství tematických skladeb. A to jistě bude rybářů, zedníků nebo sedláků víc! Možná je to tím, že se jednalo o řemeslo v minulosti velice vážené, možná to bude i tím, že myslivci si nacházeli, a dodnes nacházejí, nejvíce příležitostí si ten svůj repertoár společně v družné zábavě zazpívat. A možná obojím.
Druhá zajímavost spočívá v obsahové pestrosti. V písničkách jsou zachyceny nejrůznější situace na lovu i při dalších mysliveckých činnostech, leckdy je to přímo návod na jejich řešení, takové malé instruktážní songy.
A konečně třetí výrazný rys – myslivci se v těch písničkách dost „vytahují“. Kdo se pozorně zaposlouchá, zjistí, že myslivec prakticky nikdy nechybí a také že mu žádná panenka neodolá. Prostě, alespoň v textech písní, je úspěšný v lese, úspěšný, no – proč to neříci, v posteli. I když tou postelí může být hebký lesní mech …
Myslivci tedy dodržují prastaré tradice, k těm se také dostaneme, mluví vlastní řečí a zpívají své písně. Ty jsou široce oblíbené téměř u všech lidí, myslivci se ovšem už zdaleka takové oblibě netěší. Spíše naopak – hodně lidí, zvláště třeba v médiích, jim, jak se říká, nemůže přijít na jméno. Může to být trochu již zmiňovanou výlučností celé skupiny, je to určitě tím, že používají „naostro“ střelné zbraně a rozhodují tak o životě či smrti zvěře (a to je zvláště pro městské lidi, kteří nepřicházejí do kontaktu s neúprosným koloběhem života a smrti v přírodě, těžko pochopitelné), a do značné míry také tím, že veřejnosti je předkládána stále dokola právě tato drobná epizoda z široké činnosti myslivců – jen pouhý lov.
Jak to udělat, aby lidé měli myslivce stejně rádi jako jejich písničky?
Na to je těžká odpověď, ale my zkusíme jednu cestu – a máme dojem, že zcela původní. Rozebereme si každý měsíc jednu mysliveckou písničku a na ní a při ní si něco povíme, co právě v onom měsíci vlastně myslivost představuje. Takový rok myslivce v písních! Třeba se někdo na muziku chytí.
A hned můžeme přidat i jednoduchý notový a harmonický záznam písně – kdo bude chtít, získá i malý myslivecký zpěvníček …
Jaroslav ŠPRONGL