vychází v 6:45 a zapadá v 19:00
vychází v 11:50 a zapadá v 21:15
 

Časopis Myslivost

Vyznání

Jan B. MARTINEK
Vyznání
Mám rád všechny psy, přece však o poznání více pracovní lovecká plemena. A psů těchto plemen, kteří nepracují, je mi upřímně líto. Cítím se i niterně spřízněn s myslivci a chovateli, kteří si myslivost bez psa nedovedou ani představit.
Lásku k přírodě a myslivosti (původně to bylo u mých předků spíše pytláctví na panském) jsem snad zdědil po předcích z otcovy strany. K valašskému rodu Martinků ze Stříteže u Rožnova se hrdě hlásím.

Psy jsem miloval od malička a o zbytek se postaral můj drahý strýček. Tatínek byl příliš zaměstnán, myslivosti se mohl věnovat jen příležitostně, ale strýček Vladimír (psinec a chovná stanice Opolany) měl na myslivost, psy a ryby - ale jen na tohle - vždycky času dost. S ohledem na jeho tři dcery, tedy spíše bez ohledu, protože sám o nich říkal, že jsou k ničemu, jsem mu dělal syna, pomocníka (figuranta) při výcviku krátkosrstých ohařů a anglických setterů, chodil s ním na hledačky (dnešní jarní a podzimní zkoušky), kde vodil nebo soudcoval, na lovy koroptví, na velké hony, na výstavy, ale také na ryby.

Strýček se zúčastnil zušlechtění původního krátkosrstého ohaře přikřížením pointerů a jeho prochování na dnešního vysoce výkonného všestranného psa. Čest budiž památce těch, kteří se o vznik všestranného psa zasloužili a předali svým následovníkům znamenitého loveckého psa. Myslím, že i mnozí dnešní chovatelé krátkosrstých ohařů jsou jejich odkazu právi. Chov našich všestranných, především krátkosrstých ohařů je na vysoké úrovni a stejně tak i jejich výcvik. Výkony psů na všestranných zkouškách, za nimiž vidíme nezměrnou práci ve výcviku, jsou často obdivuhodné. Převažují však technické disciplíny a méně je zdůrazněna práce stavěcího psa v poli jako při klasickém individuálním lovu. Je jen škoda, že kromě těch vrcholných psů je většina všestranných ohařů využívána jen k přinášení na společných honech na drobnou.

Vůbec chov dobrých loveckých psů v malých, amatérských poměrech vyžaduje velkou chovatelskou rozvahu, oddanost a obětavost. Především ale musíme děkovat svým manželkám, které se o odchov štěňat často plně zaslouží. Myslím tím takové chovatele, kteří chovají zodpovědně, s cílem odchovat dobré pracovní psy pro sebe a pro pravodatné myslivce. Vždy jsem však odsuzoval vymrskávání fen i dvakrát do roka, a to zcela neuváženě pokaždé jiným, úplně nepříbuzným psem. Co z toho mohlo pojít? Dobrými a oddanými chovatelkami pracovních loveckých psů mohou být i ženy, a proto se jim za své jednostranné vyjádření omlouvám.

Kromě vysoce kultivované polní práce stavěcích i všestranných psů, vyžadující zvláštní nadání, si zaslouží obdiv i práce psů - specialistů, pracujících podle svých přirozených vlastností, zvýrazněných selektivním chovem. S něhou doma vzpomínáme na Borku, červenou hladkosrstou jezevčici, kterou odchoval můj tchán. Pracovala výborně v noře, na stopě, i po barvě. Byla téměř na den stejně stará s mým synem a stala se jeho opatrovatelkou i ochránkyní. Když se jako jednoroční uvěznil při pokusu vylézt ven z dětské ohrádky mezi dvěma svislými tyčkami, rozčíleně vydávala, energicky se rozběhla a přivedla pomoc..

Můj přítel Pepa Bohata, se kterým jsem od malička běhal po lese a chytal ryby nebo raky v potoce a mlýnském náhonu do ruky, nemohl se stát ničím jiným než lesákem. Získal jednou přespočetného, červeného hladkosrstého jezevčíka. Dal mu prozaické jméno Punťa. Z Punti vyrostl zdravý a sebevědomý pes, nevyrovnatelný lovec lišek a jezevců, který se nenechal zahrabat. To, že byl mimo jiné opakovaně zašíván po rozpárání divočákem, mu nevzalo odvahu. Měl na štítě spoustu lišek a řadu jezevců. Jeho sláva se šířila do daleka, a proto s ním byl Pepa pozván na Myslivecký den na Konopišti, aby tam Punťa předvedl vzornou práci na lišce v umělé noře. Když nadešla ta velká chvíle, Punťa rozvážně přistoupil ke vchodu, očichal, postavil se bokem, zvedl běháček, pokropil a stejně rozvážně odešel. Vysloužil si moji trvalou úctu a když jsme s Pepou zapíjeli jeho skon, slzy nám kapaly do sklenic.

Co je a dokáže skutečný přinášeč jsem poprvé poznal před mnoha lety v Litovli. Tehdejší ředitel lesního závodu ing. Kučera dovezl první pár černých labradorských přinášečů (labrador retriever). Tito psi dokázali trpělivě a neúnavně celý den dohledávat a přinášet bažanty z podrostů, hustého rákosu a z vody se zamrzlými okraji, když všestranní psi, které přivedli lesáci ze závodu, byli již většinou vyřízeni.

Dlouhá léta oceňuji v našem sdružení (Vavřinec, okr. Kutná Hora) na honech na kachny a na bažanty práci labradorů, které chová přítel a náš bývalý dlouholetý myslivecký hospodář Miloslav Pokora.

Dosled na pobarvené a hlavně nepobarvené stopě postřelené spárkaté zvěře někdy není žádná jednoduchá záležitost. Pak se teprve ocení práce pravého barváře. Vzpomínám si na úžasný výkon pětiletého hannoverského barváře Caesara mého přítele Jiřího Pikla. Host postřelil večer na Hoře sv. Šebestiána jelena, kterého s průvodcem do tmy nedohledali. Přes noc napadl sněhový poprašek. Ráno po rozbřesku šel Caesar od zálomku na nástřelu jako po šňůře téměř tři kilometry k zhaslému paroháči.

Ty tam jsou doby jak je známe z Ridingerových rytin, kdy láje rozdivočelých psů zaštěkávala zastaveného obrovitého kance, řada psů na něm visela zakousnuta a statečný lovec se právě chystal skolit ho pérem nebo tesákem. Na lovu divočáků jsem viděl pracovat psy různých plemen, honiče včetně kopovů, terrierů i slídičů. Jak mě, tak i mého syna nejvíce zaujala energická, ale rozvážnější práce dobrých alpských jezevčíkovitých brakýřů. Cenné je také jejich zvukem i způsobem výrazně odlišené vydávání, které dokonale hlásí, co se právě děje. Proto mají u nás doma dva takoví svůj psinec.

Jistě i psi dalších loveckých plemen, pokud jsou dobře chováni, cvičeni a vedeni, dělají svou práci, k níž jsou určeni k plné spokojenosti. Proto si pracovně využívaných psů všech loveckých plemen musíme my, myslivci vážit a dávat jim příležitost k jejich typické práci, která je jim nejvyšší odměnou.

Z britských ptačích psů bývali v poli nejčastěji vidět irští, méně angličtí setteři. Pointeři ještě méně, neboť většina lovců (i můj strýček) je považovali za příliš temperamentní, ne-li za blázny. Na lovu koroptví, v Polabí hlavně v řepništích a brambořištích, museli stavěcí psi chodit nakrátko, "pod flintou". Sám dobře nevím, proč jsem se jako chlapec zhlídl právě v pointerech, které můj strýček neměl a které jsem viděl jen příležitostně na zkouškách, na výstavě nebo zcela výjimečně na koroptvích. Byla to láska na první pohled, nejprve spíše z estetického zaujetí a dnes již mohu říci, že na celý život.



Zpracování dat...