vychází v 4:59 a zapadá v 21:10
vychází v 22:30 a zapadá v 5:54
 

Časopis Myslivost

Alešův divočák

Lovecký pes 4/2007, str. 15  Vlastimil MROSEK
Přišlo září, školáci zasedli do svých lavic, my myslivci jsme odlovili poslední srnce a malíř podzim si připravoval svou paletu. Zemědělci chystali poslední sklizeň – sklizeň kukuřice.
Tenkrát se kukuřičný lán rozprostíral od obce Jelenice až po příční cestu na Prutech. To bylo pro nás myslivce trápení, protože šťavnaté kukuřičné palice voněly prasatům přímo u lesních houštin. Bylo tedy skoro nemožné dostat se černé na kobylku.
    Situace se však rázem změnila, když se řezačky začaly podél lesa zakousávat do mohutných kukuřičných stonků. Tehdy jsme se sešli u zmíněného lánu a podle dohody se rozmístili na stanoviště s tím, že budeme sedět do deseti hodin večer, protože potom už proti tmavé stěně kukuřice nebude nic vidět. Čekali jsme s nadějí na úspěch, ale nic se nedělo. Byl to tichý, bezvětrný večer. A právě ten vítr ve správném směru, který chyběl, je pro lovce při lovu černé zvěře velmi podstatným předpokladem úspěchu.
    Do deváté hodiny jsme zpozorovali jen několik kusů srnčí zvěře a dva zajíce. Později jsme zahlédli laň s kolouchem, ale ti se zdrželi jen krátce. V tomto klidném, pohodovém večeru se přiblížila desátá hodina a my začali pomalu opouštět své posedy. Scházeli jsme se po řadě a postupovali směrem k Jelenicím. Chyběl už jen Aleš. Postupovali jsme v tichosti, nebylo příliš o čem vyprávět, když vtom v okolních lesích zadunělo několikanásobnou ozvěnou. "Aleš střílel!" "Já slyšel úder, jistě ho má!" To jsme cítili všichni a úspěch si nesmírně přáli. Kroky se nějak zrychlily. Za několik minut jsme uviděli kužel světla z Alešovy baterky, který se divoce pohyboval u stěny kukuřice.
    "Aleši, máš ho?" "Pánové, nevím jak a co se stalo. Měl jsem ho jasně v kříži, ale odešel! Byl to samostatný kus, asi osmdesátikilový." "Kam šel? A jak šel rychle?" To byla sprška otázek na Aleše. I v již naprosté tmě bylo vidět v jeho tváři zklamání.
    Pustili jsme se do ohledávání nástřelu v místě, kde podle střelce divočák stál. Našli jsme jen zápory, ale barvy ani kapičku. "Kam po ráně šel. Jistě je v kukuřici. Ne, běžel k lesu." Spadl mi kámen ze srdce, protože jsem věděl, že mě čeká dosled s mou fenkou Venkou, ale dodnes nevím, zda bych Venku do kukuřice pustil.
    "Aleši, jdeme k nám pro Venku, uvidíš, že všechno dobře dopadne!"
    Každý pochopí, jak Alešovi asi bylo. Během dvaceti minut jsme byli zpátky i s Venkou. Ta na barvářském řemeni ověřila stopu a pustila se směrem k lesu. Později jsem ji pustil na volno a všichni jsme postupovali za ní. Nikdo v napětí a očekávání na fenečky hlášení ani nemukl. Ušli jsme asi sto kroků, když jsme uslyšeli jiskřivý štěkot. Já již v té chvíli podle zkušenosti věděl, že divočák je náš a podle vysoko položeného hlasu Venky, že je zhaslý.
    Přesto jsme v lese postupovali s baterkami a připravenými zbraněmi velice pomalu a obezřetně. Najednou jsme uviděli blýskající se světla Venky, která radostně mohutného divočáka hlásila.
    Ve chvíli, kdy jsme stáli nad zhaslým kňourem, byl Aleš šťastný a dojatý. Děkoval Vence za pomoc a nám všem za účast. Ještě o něco šťastnější jsem byl já, majitel vynikajícího loveckého psa.
    Po uctění ulovené zvěře nastala rutinní práce s ošetřením zvěřiny a návrat do svých domovů s pocitem radosti z neopakovatelného zážitku.
    A proč při výborné ráně na komoru nebyla na nástřelu barva? To způsobila značná vrstva podkožního tuku silného lončáka, který ucpal vstřel i výstřel. Kus tak vybarvil do plic a zhasl. Diano, diky! Lovu zdar!

Fotogalerie

Zpracování dat...