Časopis Myslivost

 
Kučera et al. (2006) řadí zajíce mezi druhy stepní a lesostepní, které jsou v kulturní krajině fixovány zejména na okraje polí a lesů. Slamečka (1998) uvádí, že je zajíc výhradním býložravcem, který se živí převážně společenstvy rostlin, které se vyskytují na loukách a pastvinách. Na základě energetické bilance, stanovil denní spotřebu čerstvé hmoty zajíce na asi 0,6 až 0,8 kg.
Zajíc preferuje stravu, skládající se z velkého množství bylin, polního plevele, zemědělských kultur (např. řepa, kapusta, řepka olejka, hrách, ozimy, trvalé travní porosty apod.). V oblibě má i dřeviny (vinnou révu, ovocné stromy aj.), které tvoří asi 5 % skladby potravy zajíce.
V době dostatku potravy je zajíc poměrně vybíravý, v době nouze může v důsledku monodiety trpět nedostatkem kvalitní potravy, což může vést až k úhynu. Příčinou může být náhlá změna druhové struktury potravy, například v důsledku sklizně plodin nebo orby.
Slamečka (1998) dále uvádí vliv kvality potravní nabídky na počet zkonzumovaných druhů rostlin. Čím je potravní nabídka horší (např. poorané pole), tím více složek bylo při analýze žaludku determinováno.
Bylo zjištěno, že kukuřice, slunečnice a brambory nemají pro zajíce zvláštní význam a při dostatečné potravní nabídce jím nejsou prakticky vyhledávány.
 
Rostliny pro zajíce
 
K rostlinám s největším významem pro zajíce lze podle preference zařadit: lipnici luční (Poa pratensis L.), kostřavu červenou (Festuca rubra L.), pampelišku lékařskou (Taraxacum officinale Wigg.), jetel inkarnát (Trifolium incarnatum L.), jetel luční (Trifolium pratense L.), jetel plazivý (Trifolium repens L.), psárku luční (Alopecurus pratensis L.), kostřavu luční (Festuca pratensis Huds.), bojínek luční (Phleum pratense L.), lipnici roční (Poa annua L.), plody hlohu (Crataegus), jetel zvrhlý (Trifolium hybridum L.), jetel prostřední (Trifolium medium L.), oves setý (Avena sativa L.), ječmen setý (Hordeum vulgare L.), jílek vytrvalý (Lolium perenne), jílek mnohokvětý (Lolium multiflorum Lamk.), lipnici obecná (Poa trivialis L.), pšenici (Triticum), řebříček obecný (Achillea millefolium L.), sedmikrásku obecnou (Bellis perennis L.), mrkev obecnou (Daucus carota L.), jetel ladní (Trifolium campestre Schreber), jetel pochybný (Trifolium dubium Sibth.) atd.
 
Dočasné krajinné prvky
 
Pro zajíce by mělo velký význam obdělávání menších bloků půdy. Janeček (2002) považuje za efektivní velikost pozemku 30 ha. Tuto výměru uvádí Vach a Javůrek (2008) jako maximální povolenou výměru honu v Německu. Realita v ČR je většinou ovšem někde jinde.
Mezi dočasné krajinné prvky s významem pro zvěř lze zařadit biopásy, políčka pro zvěř, dočasné remízky a krytiny; zemědělské plodiny.
Biopás je pruhové políčko, široké 6 až 12 m, které je umístěné na okraji nebo uvnitř půdních bloků. Většinou je tvořeno jarní obilovinou, pohankou obecnou, prosem, kapustou krmnou, lupinou bílou.
Políčkem pro zvěř se rozumí pozemek zakládaný pro zvýšení úživnosti ve volných honitbách i v oborách. Tato políčka jsou určena pro zvěř drobnou i spárkatou. Skladba plodin by měla odpovídat nárokům zvěře. Políčko by mělo být obhospodařováno takovým způsobem, aby zvěř měla po většinu roku možnost nalézt zde nějakou plodinu.
Jirkovský (1960) popisuje dočasné remízky a krytiny jako doplněk trvalých remízků. Jejich význam je prakticky shodný s významem trvalých krajinných prvků. Je vhodné je umisťovat spíše uvnitř honitby. Mohou být tvořeny například kukuřicí, slunečnicí, topinambury, jejichž stonky mohou i v zimě poskytovat zvěři potřebný kryt.
Dočasné remízky mohou být zakládány například z prosa, hořčice, pohanky, pískavice, komonice bílé, lupiny vytrvalé, včetně již uvedené kukuřice, slunečnice a topinambur.
 
Trvalé krajinné prvky
 
Zásadní význam pro zvěř mají rovněž trvalé krajinné prvky. Podle Skleničky (2003) lze prvky rozptýlené zeleně rozdělit v závislosti na jejich rázu na prvky liniové, které se vyznačují protáhlým tvarem, tedy dominancí délky proti šířce.
Do této skupiny můžeme zařadit větrolamy, aleje plodonosných a ovocných dřevin, meze, terasy, břehové a doprovodné porosty vodních toků, pozemních komunikací a příkopů, ekotonové lemy, zasakovací pásy, izolační pásy, biokoridory, živé ploty a další.
Mezi plošné prvky jsou řazeny remízy, háje, lesíky apod., které jsou tvořené lesními či kulturními dřevinami a keři.
Dále do této skupiny lze zařadit udržované trvalé travní porosty a vodní plochy se svou vegetací. Za horní hranici velikosti plošného prvku je pokládána velikost 3 ha.
Solitérní dřeviny v polích a pastvinách, jsou představované jednotlivými stromy a nevelkými, izolovanými skupinami dřevin.
Nelze opomenout ani skupinovitá společenstva rostlin u sloupů vysokého napětí nebo samostatně rostoucích dřevin, vodárenských zařízení, starých ladem ležících nebo rekultivovaných lomů, pískoven, skládek nebo dolů.
K trvalým krajinným prvkům patří také již zmiňované tůně, mokřady, vodní toky a plochy, prameniště, které zvěři umožňují pokrýt denní spotřebu vody, ale nalézají zde také potravní zdroje.
 
Jednou ze základních funkcí rozptýlené zeleně je funkce produkční, která mimo jiné zahrnuje potenciál rostlin sloužit volně žijícím živočichům, tedy i zajíci, jako zdroj potravy. Bubeník (1954) uvádí potřebu výživy jako základní pud.
Možnost zcela přirozeně vybírat a sbírat potravu je pro zvěř zcela zásadní. V současné krajině je však pravděpodobnost nalezení potravy s odpovídající kvalitou většinou problém. Přirozená úživnost polních honiteb je ovlivněna stále dokonalejší chemizací, mechanizací a bezorebným velkoplošným zemědělským hospodařením se zvyšujícím se podílem pěstování technických plodin.
Nabídka tzv. „plevelných“ rostlin, které dříve doprovázely kulturní rostliny je značně zúžena na několik málo druhů odolných plevelů.
Zvěř je nucena přijímat méně hodnotnou a vhodnou potravu, popřípadě hladovět. Vlivem toho může docházet k oslabení organismu, snížení odolnosti vůči nákazám a v konečném důsledku až k úhynu.
Je povinností člověka, jakožto původce změn, které vedly ke snížení rozmanitosti a dostupnosti potravní nabídky, aby se tento stav snažil zlepšit a poskytl adekvátní životní podmínky nejen zaječí zvěři, ale také ostatním živočichům.
Technologie současného zemědělského hospodaření je založena i na provedení postřiku sklizených polí herbicidem v okamžiku odrůstání nekulturních rostlin, kdy po jeho účinkování následuje podmítka. Vše, čeho se takovým přístupem dosáhne, je velmi ochuzená potravní nabídka živočichům, ať již rostlinná nebo živočišná.
Zároveň je diskutabilní také deklarování, že jsou tyto látky zdraví bezpečné a negativně jej neovlivňují.
Na místě je také upozornit, že dochází k otravám zaječí zvěře po celoplošné aplikaci rodenticidů, přestože je tato aplikace zakázána a lze je aplikovat pouze přímo do děr hlodavců nebo do jedovniček.
Z těchto důvodů je zakládání krajinných prvků prospěšné, neboť napomáhají zvyšovat biodiverzitu rostlinných, ale i živočišných společenstev. Taková krajina pak není „mrtvou a sterilní“, ale ožívá.
Na velkoplošně zemědělsky obhospodařovaných plochách lze velmi dobře využívat především dočasných krajinných prvků. Jedním z nich jsou myslivecká políčka, na kterých lze, podle místních přírodních podmínek, pěstovat plodiny vhodné pro zaječí zvěř, ale i bažanta nebo koroptev (viz. připojená tabulka).
Z hlediska potravního je však, především v souvislosti se zaječí zvěří, nutné upozornit na některé zde uvedené plodiny a připomenout pravidlo: „Všeho s mírou.“ Například velká konzumace rostlin z čeledi bobovitých (Fabaceae), ale také jílku vytrvalého (Lolium perenne) může zapříčinit poruchy plodnosti zaječek. Důvodem jsou tzv. fytoestrogenní látky, obsažené v těchto rostlinách.
Za vhodné rostliny, které poskytují svá semena jako potravu, považujeme pro zajíce především oves a dále také klasy kukuřice nebo ječmen. Dieteticky působí dobře také příměs kmínu.
Všechny výše uvedené rostliny jsou vhodné i pro pastvu, především pak v jejich raném stadiu vývoje. Kvalitní jsou také směsky s podílem mrazuvzdorné krmné kapusty, které poskytují dobrý kryt a zároveň kvalitní zelenou potravu na podzim i v zimě.
V oblastech s nízkou sněhovou pokrývkou a krátkou dobou jejího výskytu jsou velmi dobrou potravou ozimy, které obsahují větší množství vitamínu C.
Ochotně přijímanou potravou jsou také mladé nebo naopak staré přemrzlé listy topinambur.
Z dužnatých krmiv lze zaječí zvěři předkládat krmnou řepu, mrkev nebo vodnici. Pozitivně na mléčnost zaječek působí kopr vonný, který můžeme na vhodných ploškách v honitbě vysévat rozhozem..


 
Dalšími vhodnými rostlinami jsou některé dřeviny a byliny trvalých krajinných prvků. Kvalitní biotopy jsou udržované vrbové prutníky s travními porosty, které zároveň poskytují drobné zvěři vhodný kryt a pro pernatou drobnou zvěř poskytují i dostatek hmyzu.
Pro zakládání takových ploch lze využít vrbu košíkářskou (Salix viminalis), vrbu bílou (Salix alba), vrbu křehkou (Salix fragilis), ale také vrbu popelavou (Salix cinerea) a později kvetoucí vrbu pětimužnou (Salix pentandra).
Skupiny porostů rákosu obecného (Phragmites australis) jsou dalšími výraznými krajinnými prvky, které poskytují především bažantí zvěři kvalitní kryt a dostatek živočišné potravy. Suché rákosiny menších výměr však vyhledává ke svému odpočinku také zvěř zaječí.
Velmi prospěšné jsou pásy křovin nebo živé ploty z trnitých dřevin (růže rolní, šípková, bedrníkolistá, vinná nebo svraskalá; trnka obecná; hlohy obecný a jednosemenný) nebo porosty poloopadavého ostružiníku křovitého (Rubus fruticosus) či opadavého ostružiníku polního (Rubus caesius).
Rostliny vhodné pro zakládání remízků uvádějí také Behnke a Claussen (2007). Za čelem vytváření krytu, ale také poskytování potravy lze využít svídu krvavou (Cornus sanguinea), dřín obecný (Cornus mas), brslen evropský (Euonymus europaeus), rakytník řešetlákový (Hippophae rhamnoides) a ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare). Především rakytník, který disponuje poměrně bohatou kořenovou výmladností, poskytuje dobrý kryt i dostatek pro ohryz a okus. Navíc jsou jeho plody bohaté na minerální látky a vitamín C a je vhodnou dřevinou pro zpestření druhové skladby vrbových prutníků, mezí apod. Velmi dobře lze také využít ke zpestření remízů zástupců rodů Ribes sp. (rybízy, meruzalky) nebo Sorbus sp. (jeřáby).
 
Z hlediska nutričního lze považovat za nejhodnotnější trávu pro zajíce již vzpomínaný jílek vytrvalý, který lze z hlediska stravitelnosti organické hmoty a koncentrace metabolizovatelné energie řadit ihned za jeteloviny. Za ním následuje podle Mátlové et al. (2002) kostřava luční, bojínek, srha říznačka a kostřava rákosovitá. Z dalších trav lze využít psárku luční, lipnici luční, pýr plazivý a v omezeném množství kostřavu červenou. U lipnice luční a pýru plazivého je, podobně jako u jetelovitých (hlavně jetel plazivý), vysoký obsah kyanovodíku, což při jejich 50% a vyšším zastoupení v porostu může vést k poruchám metabolismu, reprodukce, případně k úhynu zvěře. Ke zvýšení nutriční hodnoty porostu a zlepšení zdravotního stavu zvěře přispívají i „nekulturní“ byliny, např. řebříček obecný, bedrník větší nebo kozí brada luční. Zdraví prospěšné jsou i další byliny, např. kopr vonný, který podporuje tvorbu mateřského mléka, podobně jako bedrník anýz. Zdravotní kondici a trávení zlepšuje česnek medvědí, petržel kadeřavá, jahodník obecný, mateřídouška obecná, lžičník lékařský nebo violka vonná a další, které jsou významné pro zaječí zvěř.
 
V rostlinách je vázána voda, která je nedílnou součástí organismu a je pro něj velmi důležitá. Vázaná voda však nepokryje veškerou potřebu zajíce, a to především v období kojení mláďat, které v posledních letech začíná již koncem ledna a končí v říjnu. Proto jsou důležité i zdroje volné vody (vodní plochy, toky, napáječky).
K znesnadnění přístupu k volné vodě dochází, zejména v polních honitbách, v období po žních, kdy nastává období sucha. U většiny rostlinných druhů končí vegetační doba, což se projevuje snížením objemu vody v nich vázané, což může být komplikací zvláště pro druhy s nevelkým akčním rádiem.
Zaječí zvěř pak může být dehydrovaná z příjmu monodietní stravy, v důsledku toho dochází k oxidaci tuků, která vede k oslabení organismu a eventuálně k úhynu.
Z vlastních zkušeností ze svého umělého chovu zajíců v Němčicích nad Hanou mohu konstatovat, že jeden pár dospělých zajíců vypije v zimním období v průměru asi 0,5 l volné vody denně a dospělý pár při kojení mláďat, která ještě vodu nepijí, v průměru asi 1 l volné vody denně, přičemž spotřeba je vyšší ihned po porodu, ale zvyšuje se také při vysokých letních teplotách.
Zakládání krajinných prvků je prospěšné pro zpomalení koloběhu vody v krajině a pro její zadržování. Zároveň je nutné pečovat o vodní zdroje (udržovat a obnovovat stávající a vytvářet nové) pro pokrytí přímé spotřeby vody živočichy – zvěří. Význam mají i dočasné krajinné prvky, kdy je voda poutána ve směsném porostu rostlin, ve kterých se však obsah vody snižuje ke konci vegetačního období. Přímo na rostlinách se však voda může objevovat v podobě rosy nebo ulpěných kapek po dešti. V oblastech s nedostatkem volné vody je však vhodné umisťovat napáječky a jako prospěšné se ukázalo i rozvážení krmné řepy, kde je voda vázaná.
 
Závěrem si dovolím čtenáře informovat, že v umělých chovech zajíce polního v Němčicích nad Hanou (Ing. Ernst) a v Polkovicích (Ing. Indrák) v současnosti testujeme granulovanou krmnou směs pro zajíce s přídavkem křídlatky (Reynoutria), kde předpokládáme pozitivní vliv na organismus zajíce polního.
Krmná směs byla vyvinuta ve spolupráci Mendelovy univerzity v Brně s firmou Dibaq a.s. v rámci projektu TAČR č. TH02010325. O výsledcích budou čtenáři informováni po ukončení testování.
Autor: Ing. Martin ERNST, Ph.D.
Ústav ochrany lesů a myslivosti MENDELU Brno
podpořeno projektem TAČR č. TH02010325