Časopis Myslivost

V České republice snad všichni, kdo mají tuto zemi rádi, vzpomněli těch, kteří pro vznik a fungování republiky něco v minulosti přinesli. Na mnoha místech naši občané připravili okázalé oslavy, koncerty, položili věnce k památníkům, pořádali i jiné kulturní a společenské akce.  Když nic jiného, pak alespoň sledovali zatím největší přehlídku vojsk a ozbrojených složek.
Jak již bylo avizováno na stránkách Myslivosti, myslivci na Ústecku pojali oslavu výročí republiky trochu jiným způsobem. V úvodu jsem přítomné přivítal, vzpomněl výročí ČR a rovnou bez nějakých větších řečí oznámil: „A my, myslivci, jsme vás v rámci oslavy pozvali na brigádu, my jsme totiž na brigády v přírodě zvyklí a přírodu máme rádi“.
Všichni, kteří zatím stáli v půlkruhu a chránili se seč mohli proti dešti hnanému větrem, zvedli hlavy a z jejich úsměvů jsem vycítil soulad myšlenek. Seznámil jsem přítomné s organizací dopoledne, vysvětlil, jak a co budeme sázet, trubači zahráli Vítáme vás.  Poté nastala chvíle pro mladého, ale zdatného hornistu, neboť dostal těžký úkol - zahrát státní hymnu na lesní roh. Richard Nowak slíbil, že ji nacvičí, a slovo splnil. Při oslavě stého výročí Československa včetně pro nás dlouho neslýchaného „Nad Tatrou sa blýská“ se nesla hymna větrem do daleka a zahřála u srdce všechny přítomné.
Pro další nastávající úkoly nás trubači povzbudili znělkou Začínáme zvesela. A v tu chvíli byly zapomenuty komplikace, které přípravu ztížily - nutnost pozměnit projekt rekultivace důlní výsypky, která zná pouze zemědělský a lesnický způsob, potřeba odsouhlasit změnu pro výsadbu ovocných stromů státní správou a přesvědčit školkaře, aby stromky vyzdvihli před 28. říjnem. Navíc na výsypce je založeno vytěžené jílovité nadloží uhelné sloje jen s tenkou vrstvou humusovité zeminy na povrchu, proto vlastní výsadbě předcházelo vyhrábnutí jámy pro kořeny rostlin a návoz kvalitního substrátu do začátku růstu stromků. Další komplikace – nebylo dostatek ručního nářadí, naštěstí pomohla výzva k mysliveckým spolkům a přátelům, aby si přivezli vlastní. Kůly, obalové pletivo a další drobnosti organizátoři zajistili předem. A díky rytci panu Trebatickému až z Varnsdorfu je u vysázených stromů i několik tabulek s textem o této akci.
Dostal jsem několikrát otázku, co že jsme vše vlastně sázeli? Předesílám, že České středohoří bylo již v první polovině minulého století ovocnářským krajem, odkud tisíce tun kvalitních jablek putovaly po Labi do Německa a na druhou stranu proti proudu do Prahy a českých měst. Z dětství si vzpomínám, že maminka chodila na podzim do přístavu v Krásném Březně ovoce třídit. Ucelené sady, stromořadí hrušní, jabloní, třešní, meruněk a dalšího ovoce v polích byly charakteristické pro všechny k jihu obrácené svahy kopců.
S tím souvisí i další předcházející komplikace, organizátorům se podařilo až po jistém úsilí zajistit staré historické odrůdy roubované na vysokokmeny, například hrušně Bohemica a Konference, švestky  Domácí velkoplodá a  Čačanská a jabloně Panenské české, Bohemia, Matčino, Boscopské zelené a další odrůdy. Jen na vysvětlenou, nové moderní produkční odrůdy již jednak nejsou vysokokmeny, a jednak jelikož jsou šlechtěny na produkci, nemají v přírodě takovou dlouhodobou odolnost a výdrž, jaká je potřeba do výsadeb v honitbách jakožto plodonosné dřeviny pro zvěř.
Jen počasí jsme si nemohli domluvit předem, nakonec kdo byl o sváteční neděli venku, ví, o čem je řeč. Od Krušných hor letěla jedna přeháňka za druhou, mezi nimiž přítomní sotva stačili oschnout.
Myslivcům nebylo potřeba k sázení nic moc vysvětlovat, mají své zemědělské, lesnické nebo jen zahrádkářské zkušenosti, stromky si na první výzvu a k první výsadbě na ukázku postupně rozebírali. Skupiny z mysliveckých spolků a rodiny myslivců se rozptýlily podél vodoteče u připravených jam. Postupně přicházeli k přístřešku s hlášením „My máme dva za rodinu, my čtyři za trubače, my čtyři za Liščí kámen, my šest za Horčíky ze Zubrnic“. Někdo zase chtěl, že bude mít každý za sebe jednu jabloň. A co nezvládli pozvaní účastníci a hosté, to dokončila parta chlapů z Mysliveckého spolku Chabařovické jezero.
Organizátoři lákali na svačinu, trubači po myslivecku přidali znělku „Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, myslivec chce sázet, ale také pít, kuchařka čeká, ….“. I přes nepřízeň počasí proběhla doslova hostina pod širým nebem, v kotlíku nad ohněm bublal jelení gulášek, opékali jsme vuřty, na stolech byla plata chlebíčků, koláčků, pivo alko i nealko. A jelikož jsme byli beze zbraní, kromě řidičů a dětí jsme se mohli zahřát a na zdárný růst stromů připít něčím ostřejším. Kdo mohl, zvedal u ohně symbolicky kalíšek s rumem Republika.
Neměli jsme prezenční listu a účastníky jinak nesčítali, ale pozvaných a přítomných dospělých a dětí bylo asi tolik jako stromků na sázení, tedy asi také stovka.
Nás organizátory hřála u srdce slova účastníků, například zaznělo: „Nevím, kdo to všechno vymyslel, ale tady fakt nic nechybí a počasí mi náladu zkazit nemůže“. Přidávali se další. Například vedoucí souboru trubačů HALALI Iva Šimková pronesla přede všemi:  „Jsem šťastná, že jsem tady mohla být, sklízet to budou spíše až ti mladší, ale já jsem ráda i za ně.“ Vícekrát za den zaznělo ono základní a prosté: „Nejlepší je, že si strom můžu sám osobně, vlastníma rukama, zasadit, že tu po mně něco zbude!“
Od svátečního dne na facebooku a jiných sociálních sítích stále doslova tečou informace účastníků, vzájemně si je sdílejí, chlubí se a přijímají hezké ohlasy od známých. Nad jiné je ceněna autentická nahrávka hymny pro jeden lesní roh, vítr a déšť.
Co dál? Stromky jsme dobře obalili proti okusu, budeme je dál zalévat, prostřihneme koruny a přidáme kůly na ochranu proti vytloukání, neboť místní srnci jsou stejně žhaví po nových dřevinách, jako v jiných honitbách. Stromky se nebudou chemicky ošetřovat.
A hlavně už se těšíme, až si jednou někdo utrhne ovoce při naháňce, místní si možná ovoce načešou, až stromy povyrostou a stanou se přirozenou součástí krajiny.  Ale hlavním smyslem je, že se ovocné stromy stanou místem, kde najdou nabídku ptáci, včely a hmyz, z opadaného ovoce se pak nasytí zvěř. A nás všechny možná do konce života bude hřát vzpomínka, že jsme v jubilejním roce republiky i přes nepřízeň počasí a organizační starosti, oslavili výročí možná trochu netradičním, ale pro zvěř a přírodu, velmi pozitivním počinem. Zasazené a vzrostlé stromky nám to budou neustále připomínat. Všichni teď už máme „tam ten svůj strom!“
Václav ŠUTERA







snímky Miloš Fischer