Časopis Myslivost

 
 
Pane biskupe, jak přistupujete k myslivcům, resp. jak vnímáte postavení myslivců ve společnosti? Máte s nimi nějaké dlouhodobější zkušenosti?
 
Já jsem se s myslivci setkával od dětství, pocházím z Českomoravské vrchoviny, z vesnice Sázava, která je ze všech stran obklopena lesy. Od malička jsem tedy viděl nejen zvěř, ale i myslivce a vnímal jsem je jako součást života na vesnici a součást společnosti, něco, co nejen k venkovu patří a co si myslím, že je správné.
 
Však také lov a sběr byla nejstarší činnost člověka. Co vy na fakt, že česká myslivost byla zapsána do soupisu národních nehmotných kulturních památek? Je to oprávněný zápis?
 
Ač o tom nejsem nějak podrobněji informován, tak z toho mám velkou radost. Já se spíš orientuji v památkách hmotných, ty zapsané na seznamu kulturního bohatství této země, a nebo dokonce UNESCO, jsou doslova skvosty. Proto jsem přesvědčen, že když se zapisují i nehmotné lidové tradice, tak musí mít svoji nespornou kulturní hodnotu a význam. Pro naši společnost to má velkou cenu a je to důvod ke zdravé a správné národní hrdosti. Ale zároveň musíme ještě více dbát o ochranu těchto památek a tradic, jejich zachování, protože hodně vypovídají o společnosti.
 
Zmínil jste tradice, které byly jedním ze zásadních předpokladů k zápisu…
 
Myslivci přece představují bohatství tradic, které se udržují a předávají z generace na generaci. Vůbec tradice z obecného, širokého pohledu jsou nesmírně důležité. Je to něco, co se vyvíjelo a krystalizovalo dlouhou dobu, ty nejlepší zvyky si začali lidé předávat od pradávna a pro společnost je to důležitý a cenný moment, který svědčí o naší minulosti, o našich předcích, o našich kořenech. A sepětí s minulostí je velice důležité. Pokud totiž minulost neznáme a nesnažíme se jí porozumět, tak nejsme dobře připraveni správně uchopit a prožívat současnost, a nejsme ani dostatečně vybaveni pro budoucnost. Takže navazovat na to, co vykrystalizovalo dávno před námi, k čemu minulé generace dospěly, co pro ně bylo důležité a krásné, to vše má obrovskou cenu a naštěstí se ve společnosti nachází lidé, kteří věnují čas, prostředky a sílu k uchování a předání těchto zvyků a tradic. A také těch spojených s myslivostí.
 
Součástí mysliveckých tradic ale není jen oblékání, mluva, a nebo lovecká hudba. Musí tam být i zdůraznění morálky, cti, slušnosti, to je přece také součástí kultury.
 
To je nesmírně důležité, protože jinak by byly tradice prázdné, byly by jen něčím vnějším. Nejedná se přece jen o něco vnějšího, nějak se obléci, něco zahrát, provést rituál, ale s tradicemi má být spojeno i to vnitřní, co člověka vnitřně formuje z hlediska jeho jednání a postojů. Možná dnes někteří mladí lidé tradice odmítají proto, že jim nerozumí, neumí zahlédnout to důležité bohatství uvnitř. A třeba jim to nikdo ani neukázal! Vidím dnes ve společnosti nebezpečí nevnímat skutečnosti komplexně, vzít si třeba z určité tradice jen něco vnějšího, bez zařazení do celkového kontextu života, který s tradicemi souvisí, bez toho, aniž bych tím svůj život nechal pozitivně formovat a přetvářet. Souvisí to asi také s tím, že si mnozí neuvědomují důležitost hodnot, principů, morálky.
 
Možná odtud právě plyne to, že nemyslivecká společnost vnímá jen lov, braní si z přírody, ale nevidí, co mnohé další je s myslivostí spojeno, že je to relax i zodpovědnost, spojení s přírodou, že myslivec je v přírodě nejen v den slunečný a příjemný, ale i v době nepohody, že je myslivost službou přírodě…
 
A to je přesně to, co já na myslivosti oceňuji, pokud to tak opravdu myslivci chápou. Že jdou nejen střílet a pak se dobře najedí, ale že se starají o zvěř, že dělají službu přírodě. Pak je to správné chápání myslivosti. Mě velmi těší, když se jdu v zimě projít do lesa a vidím v krmelci obilí, kaštany, suchý chleba, jablka, sůl; vidím, že tu je někdo pro zvěř, že se o ni někdo stará. Správně prováděná myslivost má velkou hodnotu, je to celoroční starost o přírodu a má z hlediska celé společnosti velký význam.
 
Myslivost by se ale podle mého názoru měla považovat za hospodaření v přírodě. Myslivec přece hospodaří se zvěří, s přírodním produktem, který ale není jeho…
 
Určitě souhlasím s tímto pohledem, a mám i určité zkušenosti. Než jsem šel studovat filosofii a teologii, vystudoval jsem vysokou školu zemědělskou a teď jako generální vikář tady na pražském arcibiskupství mám na starosti i lesní správu. S lesníky se snažím pravidelně komunikovat, a řešíme také často otázky kolem regulace zvěře vzhledem k ochraně lesa. Tam, kde regulace zvěře nebyla nebo není prováděná dostatečně a správně, tak zvěř lesy ničí, a to někdy i dramatickým způsobem. A vznikají i obrovské škody! Vím, že se zde může střetnout zájem myslivců s hospodářským zájmem majitele lesa, ale také se jedná o otázku ochrany přírody. Pokud přemnožená zvěř škodí hodně, tak si toho všimne i citlivý a znalý návštěvník, který se jde do lesa projít. Proto je velmi důležitá i hospodářská rovina myslivosti, aby docházelo ke správné regulaci, aby prostě zvěř a les byly v rovnováze. Na jednu stranu co by byl les bez zvířat? Ale na druhou stranu, pokud zvěř les ničí, tak je to špatně. Proto by měl být zájem všech najít společnou řeč a společně pečovat o přírodu, o les, o zvěř.
 
Jakým způsobem vnímáte, že myslivci dostali do vínku právo rozhodovat o životě a smrti zvěře? Často my myslivci slyšíme, vy máte tradice, vy máte vzletné myšlenky, ale zabíjíte. Jaký je pohled duchovního?
 
Myslím, že to můžeme chápat podobně, jako když třeba doma chováte domácí zvířata. My jsme doma chovali mnoho různých zvířat, takže vím, o čem mluvím. Lidé na vesnici žijí se zvířaty, i když už naštěstí ne jako v minulosti nebo i dnes v některých chudých zemích, kdy spolu lidé a zvířata i bydlí. Zvířata na dvorku nebo ve chlívku několikrát denně potkáte, máte s nimi nějaký vztah, některým dáte i jméno, ale když přijde čas, tak ho usmrtíte a sníte. Nevidím v tom žádný rozpor. Já jsem ve venkovském prostředí vyrostl a byl jsem vychováván tak, že zvířata chováme proto, abychom z nich měli užitek, a abychom je pak snědli. Zároveň mi ale od malička bylo doma vštěpováno, že se zvířata ale nikdy nesmí trápit. Pokud je to tak, že se o zvíře staráme, ono vyroste a pak je bez zbytečného dlouhého utrpení zabito, zastřeleno, tak v tom nevidím žádný problém. Zvířata máme k radosti, ale také k obživě, poskytují maso nebo nějaké jiné produkty. Důležité je, abychom nezabíjeli zbytečně, krutě, jen tak pro radost.
 
 
Kolikrát by se lidé divili, jakým způsobem se jim dostal na talíř řízek…
 
Někteří lidé jsou přesvědčeni, že máme být vegetariány. Nikomu nechci brát jeho názor, ale já si myslím, že ne, pokud se nechováme tak, že způsobujeme zvířeti zbytečné trápení a bolest. Bohužel jsem několikrát byl na jatkách, a tam se někdy mohou dít odsouzeníhodné věci a bývá to pro zvířata stresující. Pokud se ale například takový srnec v klidu pase a pak najednou bác a je po něm, předpokládejme samozřejmě, že se myslivec umí správně trefit, pak na tom nevidím nic špatného.
 
Pojďme ale zpět k myslivecké kultuře. K myslivcům patří, a kromě jiného to bylo jednou z podmínek zápisu, že mají krásnou loveckou hudbu. Vím, že jste letos sloužil svatohubertskou mši na Evropské myslivecké pouti v Dubu nad Moravou. Účastníte se častěji svatohubertských mší? Líbí se vám?
 
Určitě ano, a sleduji, že v poslední době je o svatohubertské mše stále větší zájem. V letošním roce jsem jich odsloužil už několik a některé z nich byly na místech, kde ještě předtím nikdy nebyly. Ani jsem nestačil všechny žádosti uspokojit. Je také vidět, že svatohubertské mše nepřitahují jen myslivce, ale na těchto mších je hojně přítomná i nemyslivecká veřejnost. Je to krásná slavnostní příležitost vyjádřit vděčnost a lásku k přírodě a ke zvěři, společné zamyšlení nad tou krásou, která nás naštěstí ještě obklopuje. A výzva k tomu, abychom přírodu neničili, ale chránili. Bible hned na samém začátku mluví o poslání člověka být ochráncem a správcem všeho toho, co Bůh pro člověka stvořil a dal mu do užívání.
 
Z hlediska jakých pohledů by měl být svatý Hubert myslivcům příkladem?
 
Asi nebudu přeříkávat celý zajímavý životopis tohoto šlechtice ze 7. století. Nejpoučnější je asi ta část jeho života často zobrazovaná, kdy Hubert jde do lesů lovit, aby našel útěchu a rozptýlení po smrti své ženy, která zemřela při porodu, a v lese potká jelena, kterému mezi parohy svítil kříž. A je přiveden k tomu, aby začal hlouběji chápat svůj život a jeho smysl; že lidský život není jen o zábavě, případně o práci, ale také o tom, že dělám něco dobrého pro druhé a pro tento svět, že svůj život vnímám v hlubších souvislostech, že žiji podle určitých hodnot a nedělám nic zlého.
Les je určitě prostředím, kde můžeme v klidu přemýšlet, meditovat a stávat se lepšími lidmi. Toto myslím může být oslovující pro všechny myslivce, i když se nehlásí přímo k nějaké církvi nebo náboženství, že když jdu do lesa a třeba tam hodiny sedím a čekám, nebo chodím, že mě to může vést k hlubšímu pohledu na svůj vlastní život, ke změně života. Náboženství obecně vede k tomu, abychom se snažili o morální způsob života, a i když se to mnohým znovu a znovu nedaří, tak bychom se o to měli stále znovu snažit.
Mnoho lidí jde do přírody a vnímá její krásu, a ta krása je může k něčemu vést. Chci si z lesa odnést jeho harmonii, pokoj, a pak toto přinést své rodině, na své pracoviště. Myslivci mají tu velikou výhodu, že se prostřednictvím své záliby k takovým hodnotám mohou dostávat velmi často, myslivce mohou návštěvy přírody posilovat v jejich životě. I to je velká nesporná hodnota myslivosti.
Já svatého Huberta považuji za symbol člověka, který se z náruživého lovce, který zanedbával rodinu a jen lovil a bavil se, najednou stal jiným člověkem. Zcela zásadně změnil přístup k životu. I v dnešní době lidé často nepřistupují správně ke svému životu, jsou přepracovaní a žijí v permanentním stresu nebo si naopak chtějí stále jen užívat, jsou zasypáni výdobytky moderní doby, které ale nezvládají a nejsou šťastní. A tak někteří nacházejí v myslivosti něco, co je zklidní a pomůže jim to. Duchovní zážitek v lese přivedl svatého Huberta ke změně života, a myslím si, že by nám všem podobná zkušenost pomohla.
 
Na svatohubertské mše přichází řada nevěřících, to jsou často lidé, kteří přijdou jednou ročně do kostela. To je pro církev přece také prostředek jak oslovit lidi…
 
Určitě souhlasím, je to podobný fenomén, jako tzv. „půlnoční“, tam také přijdou lidé jednou za rok. Já vždy na půlnočních všechny návštěvníky srdečně vítám, a teď to dělám i na svatohubertských mších. Kéž by to lidi přivádělo k vnímání nějakých hlubších souvislostí v životě, že je tu něco co nás přesahuje nebo Někdo, kdo stojí za naším životem.
Mediálně velmi sledovaný současný papež František napsal v roce 2015 jeden ze svých dokumentů o ochraně stvoření, o péči nás lidí o náš společný domov na této zemi. Velmi mne v tom dokumentu zaujalo, jak papež dává do souvislosti dnešní varující signály z přírody a stvoření a stav společnosti, morálku člověka. Podle názoru papeže Františka existuje úzká souvislosti mezi stavem společnosti a stavem přírody, je to úzce provázané. My dnes bohužel přírodu na mnoha místech systematicky a masivně ničíme, a tak nám ročně vyhyne nevím kolik přírodních druhů, zmizí obrovské rozlohy orné půdy nebo pralesa v Amazonii, moře je plné plastů. Ochrana přírody musí vycházet od změny srdce člověka. O tom musíme přemýšlet, nespasí nás, když všude budeme chtít jen posílat policii a kontrolovat dodržování předpisů a zákonů, a jestli někdo něco nekácí, neničí, nevyhazuje, nepytlačí. Vždy sice bude potřeba nějaká kontrola a represe, ale kdyby hlavní část společnosti byla duchovně a morálně někde jinde, tak by se to odrazilo i na stavu přírody.
 
Přitom jako lidstvo z přírody jakoby odcházíme, moderní lidská společnost se soustřeďuje do měst, vzývá techniku, přestává přírodě rozumět. Není asi náhodou rozmáhající se hnutí Zelených, ale není to jen do jisté míry přetvářka? Prvotní je získat politický vliv, prostředek, jak se společensky prosadit, ale mnohdy se ta opravdu poctivá starost o přírodu a o prostředí možná vytrácí…
 
To si netroufám úplně takto posuzovat, protože já jsem nikdy členem nějakých „zelených“ hnutí ani stran nebyl a ani se o ně zvlášť nezajímal. To, jak jsem byl vychován a k čemu mne vede židovsko-křesťanská tradice, mi dává dostatečný a reálný základ pro dobrý vztah ke stvoření. Ale je pravda, že mi někdy jednání některých skupin připadají trochu, nebo dokonce dost, účelová. Člověka napadne, zda za aktivismem některých skupin nejsou skryté různé zájmy; a někdy si kladu otázky, zda opravdu některé aktivity nepřinášejí víc škody než užitku. Mě třeba vůbec nenechává klidným, kolik nám ročně zmizí kilometrů čtverečních orné půdy a souhlasím s tím, že je třeba některé lokality chránit. Ale na druhé straně by dokončená dálnice nebo městský okruh zlepšil mnoha lidem kvalitu života a možná v důsledku i pomohl přírodě. Musíme hledat zdravou a správnou rovnováhu.
 
Mše je prostředkem, aby se farnosti víc přiblížily místním lidem. Máte nějaké příklady dobré spolupráce?
 
Myslím, že v těch vesnicích, kde se svatohubertské mše pořádají, tak tam bývá dobrá a plodná spolupráce, farář mši odslouží a většinou se do dění vtáhne celá vesnice. Zažil jsem nedávno jednu takovou mši, která byla spojená se stým výročím samostatnosti Československa. Byla zapojena opravdu celá obec. Po mši, při které krásně troubili myslivci, jsme šli společně k památníku padlých z 1. světové války, zasadila se lípa století a byla odhalena na škole deska prezidentu Masarykovi, celá obec tím žila a myslivci byli důležitou součástí. Všechno toto je důležité, protože to utváří život na vesnici.
 
 
Však také ze společenských složek na vesnici už zbyli jen hasiči, myslivci a fotbalisté…
 
Mně se velmi líbí i na takové smutné události jako je třeba pohřeb, že tam najednou stojí uniformovaní myslivci nebo hasiči, lidí přijde víc, a oni cítí, že se jdou rozloučit s kamarádem. Oni spolu něco dělali, spolu něco prožívali, spolu pracovali a také se bavili, a to je v dnešní době ona obrovská hodnota, kterou na vesnici zachovávají právě třeba myslivci nebo hasiči. Někde na vesnici mají myslivci brigády, jdou sbírat kamení, suší seno, je to společná užitečná práce, pak mají myslivecký ples, kde se baví. Ale hlavně jsou spolu. Nástup televize a internetu a dalších prostředků většinu lidí uzavřel doma, dnes jdete po vesnici a vidíte, jak ze všech oken blikají obrazovky, ale ve vsi je pusto prázdno.
 
Já bych snad dodal ještě stavbu či obnovu kapliček sv. Huberta, to je také ten pomyslný svorník, myslivci si mohou říci, to jsme postavili my dohromady, tady, když máme hon, se sejdeme, tady společnou akci skončíme, třeba i popasujeme nového myslivce.
 
Jednoznačně souhlasím a tím jste mi připomenul ještě jednu skutečnost, která se mi na myslivosti líbí. A to jsou různé rituály. Myslivci nám připomínají důležitost a krásu rituálů, které jsme bohužel v moderní společnosti mnohdy opustili. A u nás, v České republice, je toto opuštění určitých řekl bych rituálů, které doprovází významné okamžiky života, jako je narození, vstup do dospělosti a manželství, smrt, atd. opravdu masivní. A není to dobře! Dnes například spousta lidí odchází bez rozloučení, zemřou, ale nikdo se s nimi nepřijde rozloučit, nikdo se nezastaví, nepomodlí, a to je špatně. Dneska psychologové a sociologové ukazují na důležitost těchto rituálů. Proto rituály myslivců a jiných sdružení jsou důležité, mohou někoho oslovit, může u toho člověk něco prožít, lidé se zastaví, mlčí, vzdávají poctu třeba ulovené zvěři, a to jsou velmi hezké a krásné a potřebné okamžiky, které kéž by se co nejvíce lidí dotkly a oslovily je.
 
Setkáváte se mezi duchovními s myslivci? Farář vždy patřil na vesnici k těm, kteří byli mezi myslivci.
 
Sám myslivec nejsem a nikdy jsem se tím více nezabýval. Dneska je to ale myslím zcela výjimečné a já osobně znám jen dva kněze myslivce. Myslím, že ač jsem řekl, že na lovu zvěře nevidím nic špatného, tak si přece jen myslím, že je otázkou, jak se myslivost slučuje se službou kněze a jeho posláním. Je dobře, pokud se kněží myslivcům věnují a mají pro ně otevřené srdce i dveře a jsou ochotni odsloužit bohoslužbu a být přítomni na různých událostech, ale pokud má kněz aktivně vykonávat myslivost a střílet, tak už mám jisté dilema. Ale je to můj osobní názor.
 
Co byste na závěr popřál myslivcům, resp. české myslivosti do další doby?
 
Já bych myslivcům popřál, aby byli v prvé řadě dobrými lidmi; aby v přírodě nacházeli pokoj a Boží harmonii a aby je každá hodina, kterou stráví v krásné přírodě, přiváděla k hlubšímu vnímání života a jeho přesažného smyslu otevřeného věčnosti. Přeji jim, aby se mohli radovat z krásné přírody v naší zemi a té přírody aby neubývalo; aby měli stále větší chuť se o přírodu starat a chránit ji a aby to, co dělají, dělali upřímně a rádi. A také aby mezi sebou měli hezké vztahy. A nakonec aby dostatečně pršelo a aby jim, a nám všem, nesežral všechny lesy kůrovec!
 
S poděkováním za příjemný rozhovor
připravil Jiří KASINA