Z redakce časopisu mám informace, a i mne se již někteří myslivci ptali, zda je vůbec nutné dávat zvěři sůl, že prý nadměrný příjem soli způsobuje zvěři žízeň a následně i způsobuje loupání. Vždyť i méně pečliví myslivci, snad se více hodí formální výraz provozovatelé volných honiteb a obor, dbají na alespoň občasné zakládání solných lizů. Dříve to byla kusová kamenná sůl, později lisované kostky chloridu sodného. Další vývoj lizů pokračoval k doplnění lizů vápníkem, hořčíkem a fosforem, postupně také mikroprvky. Využití současných, velmi sofistikovaných krmivářských technologií umožňuje do lizů zapravit mikroprvky v organické formě a dokonce i vitamíny. Doba použitelnosti je mezi půl rokem až rokem a i to svědčí o dobré kvalitě.
Je to dodržování tradice, podpora zvěře k lepšímu zdravotnímu stavu nebo dodání fyziologicky nepostradatelných minerálních a biologicky účinných živin? Rozumně lze říci, že od každého část.
Pojem tradice už vnímáme jen jako výchovný prvek – dělali to naši dědové, a tak jsou bezpochyby důvody v užitečné činnosti pokračovat. Výživa se týká každého z nás a tak víme, že bez soli jako zdroje sodíku to nejde, ovšem s rozumem, který nám připomíná věk a zvyšující se krevní tlak.
Tak snad abychom byli se solí obezřetní i v dávkování pro zvěř?
Připomeňme si základní souvislost: co je v geologickém podloží, bude v půdě. Co je v půdě, dostane se nebo mělo by se dostat do rostlin. Závisí to ale na hloubce úrodné vrstvy, konkrétní chemické vazbě prvku, na obsahu humusu v půdě, a co si uvědomujeme velmi aktuálně, i na dostatku vláhy.
Typickým příkladem je vápník. Myslivci a chovatelé zvířat dobře ví, že v některých oblastech je v půdě vápníku dostatek, ale pro dobrý stav půdy a uspokojivý výnos polních plodin, luk a pastvin musí i tak vápnit. Někde více a častěji, někde méně. Jsou také oblasti s minimem vápníku. Ale v tom má většina z nás jasno.
Základními živinami rostlin jsou dusík, fosfor a vápník. Dusík je velmi potřebný pro nárůst zelené hmoty, ale z půdy se velmi snadno vyplavuje, a tak se hnojení dusíkem považuje, ať právem či neprávem, za nemalé ekologické riziko.
S fosforem je to složitější. Pro dobrý výnos se do půdy musí pravidelně dodávat. Jeteloviny si symbiotickými bakteriemi dokáží zajistit většinu potřeby dusíku, ale fosfor jim chybí.
Draslík u rostlin výrazně ovlivňuje řadu
metabolických a
fyziologických funkcí. Jeho nedostatek způsobuje pokles výnosu i poruchy vývoje, obojí přímo úměrné s poklesem obsahem živin včetně minerálních látek v rostlině a také sníženou
odolností rostlin proti nízkým teplotám i
suchu.
Pokud je v půdě dostatek vápníku, fosforu, draslíku a hořčíku, obsahují jej pro zvěř v rovněž dostatečném množství traviny a zejména jeteloviny. S otazníkem to může být v době konce růstu plodu a laktace. O době parožení víme, že je na obsah kostitvorných prvků (Ca, P, Mg, Mn, Zn) v krmivech velmi náročné, ale ne každý si uvědomí, že se to týká i období dvou až tří měsíců po vytlučení.
Hlavním doplňkovým zdrojem fosforu pro zvěř jsou obiloviny, ovšem s výhradou, že jen přežvýkavci a zajícovci dovedou díky enzymům mikroflóry předžaludků a slepého střeva fosfor plně využít. Ptáci a prasata, tedy všichni živočichové s jednoduchým trávením tento fosfor využijí jen z části a v širších souvislostech je to jeden z důvodů, proč nám zelenají rybníky a přehrady.
Připomeňme si alespoň základní funkci vápníku a fosforu v živočišném organizmu, kterou je stavba kostry a také trofeje jelenovitých.
Hořčík je rovněž zčásti kostitvorným prvkem, je součástí mnoha enzymů a podílí se na řadě regulačních funkcí organizmu. Z většiny zdrojů, včetně minerálních doplňků je špatně využitelný. Výjimkou je pouze chlorofyl z čerstvé pastvy, proto má zvěř v letním krmném období hořčíku dostatek. V senu a jiných konzervovaných krmivech využitelnost hořčíku klesá.
Se sodíkem je to podstatně složitější. Vzhledem k potřebě zvířat i zvěře je sodíku v objemném krmivu i v zrninách vždy nedostatek. Zvířatům s jednoduchým žaludkem neboli monogastrům doplňujeme do krmných směsí asi 0,3 až 0,5 % krmné soli a tím je potřeba uhrazena. Pro přežvýkavce, koně a zajícovce by takové množství nestačilo. Víme, že se již od počátku domestikace koním, skotu, ovcím, kozám i králíkům podává krmná sůl ve formě lizů. Taktéž i volně žijící a oborní zvěři.
V čem je důvod rozdílu v potřebě mezi přežvýkavci včetně zajícovců a monogastry?
Začněme společnými funkcemi sodíku v organizmu všech živočichů, protože i tuto stránku potřeby sodíku musí mít chovatel zvěře na paměti. Sodík se podílí na regulačních funkcích a udržování stálého prostředí v těle, neboli vyrovnává osmotický tlak mezi buňkami a buněčným prostředím. Zní to nepříjemně učeně, ale můžeme si přeložit do „srozumitelštiny“, že kromě jiného tento děj souvisí s pocity žízně. To je signál, že roztoky v těle potřebují více vody. Nebo také tak, že bez správného obsahu sodíku v tekutém tělním prostředí by se do buněk a zpět nemohly přesunovat živiny.
V krmné soli je sodíkovým sousedem chlor a o tom víme, že je potřebný pro tvorbu kyseliny chlorovodíkové (solné) v žaludku a zároveň aktivuje žaludeční trávicí enzymy. V těle je součástí regulace kyselé versus zásadité reakce v prostředí. To sodík dělá také, ale v opačné, zásadité pozici. A tím se dostáváme k životnímu významu sodíku pro živočichy se složitým trávením.
Pro plné připomenutí si zopakujme - v bachoru přežvýkavců a ve slepém střevě koňovitých a zajícovců rozkládá mikroflóra složité cukry, od celulózy přes hemicelulózu, škrob, pektiny a disacharidy na jednoduché cukry a z nich vytváří těkavé mastné kyseliny. Ty se přes stěnu bachoru vstřebají do krve a organizmus z nich dále vytváří různé formy energie. Část cukrů vždy přeměně uniká a z nich se kromě kompetence mikroflóry prostřednictvím mléčného kvašení vytváří kyselina mléčná.
Při přirozeném a obvyklém příjmu objemných krmiv, tedy pastvy, stařiny, ohryzu a okusu by nemělo dojít k příjmu krmiv s vysokým obsahem cukru, a tedy ani ke kvašení s následkem produkce kyseliny mléčné. Nežádoucí, ale reálnou výjimkou jsou travní porosty se zásobní formou cukru, zvanou fruktany. I tento cukr dokáže způsobit acidózu. V trávách, hlavně v jílcích, vzniká fruktanů nejvíc, a to převážně v období vývoje trav do stádia metání a ve slunečném suchém období. Hromadění fruktanů v trávách také podporuje nedostatek dusíku (následek omezeného hnojení dusíkem) v půdě.
Nadbytek cukrů způsobuje dietetické a zdravotní riziko nežádoucím kvašením za vzniku kyseliny mléčné. Posun pH do kyselé reakce omezuje populaci mikroflóry předžaludků a ve střevech vytváří prostředí vhodné pro rozvoj choroboplodných zárodků. Jejich zplodiny způsobují řadu zdravotních obtíží, nadměrně zatěžují játra a nejznámější je poškození hmoty paznehtů či spojení paznehtu s paznehtní kostí.
Pro zvěř je v tomto smyslu největším nebezpečím acidóza z příkrmů obilnými šroty, podávanými v nadbytku nebo bez pozvolného návyku. V některých oborách jsou na podzim spadaná jablka, která by při větším množstvím také mohla být nežádoucím zdrojem rychle a snadno zkvasitelného cukru. Nezanedbatelné množství kyseliny mléčné obsahují siláže. Není nutno vidět rizika v každém typu či druhu krmiv, protože se jedná v prvé řadě o to, kolik krmiva s možností nežádoucího dietetického nebo zdravotního působení zvěř přijímá, jaký je poměr rizikových krmiv ke krmivům kvalitním (např. seno nebo starší pastevní porost).
Konstrukční a vývojová kancelář přírody tyto nepříjemnosti moudře předvídala a jedinečným technologickým postupem je zajištěno, aby téměř všichni býložravci, zejména přežvýkavci i zvířata s mikrobiálním trávením ve slepém střevě, měli ve slinách významné množství uhličitanu sodného, správně hydrogenuhličitanu sodného (NaHCO
3) neboli jedlé sody (také sody bicarbony). Synonyma chemického laika matou, ale je to skutečně ta obyčejná soda, kterou známe z domácího použití.
A právě významným zdrojem sodíku pro sodu v látkové výměně zvířat je krmná sůl. Soda ze slin účinně stabilizuje prostředí bachoru a nežádoucí kyseliny vyvazuje. Její množství a působení je ale vždy součástí návyku na určité krmivo. Při nárazovém podání nebo vysokého obsahu nežádoucí složky není ale působení a kompenzace dostatečná.
Další fyziologické vyvázání žaludečních kyselin, popř. dalšího kyselého obsahu, probíhá působením zásaditých trávicích enzymů a dalších komplexů včetně dalšího hydrogenuhličitanu sodného produkovaných slinivkou (pankreatem). Stojí za zmínku, že pocení, jako významný způsob ochlazování souvisí s vylučováním sodíku, chloru, draslíku, hořčíku a ve velmi malém množství dalších makro i mikroprvků.
Nezbývá nám tedy, než si uvědomit, jak zásadní význam sodík v organizmu má.
Pravidelně spolehlivé doplňování ve formě krmné soli je pro zvěř nikoliv důležité, ale životně nutné. Zejména v době podávání jadrných krmiv, cukrovky, mrkve, v době padajícího ovoce, při krmení silážemi a senážemi. A také v létě, v době vysokých teplot, kdy jsou sodík, chlor, draslík a hořčík odváděny potem. A rizika fruktanů.
Vyšší formou prevence acidóz je přídavek sody do doplňkových směsí či míchanic. Podle potřeby a podmínek se dávkuje 0,2 až 0,5 % ze sušiny přijatého krmiva. Zdánlivě tedy nepatrně, ale fyziologický význam je veliký a nezpochybnitelný.
Regulace prostředí organizmu (velmi učeně: princip homeostáze) je podmínkou zdraví a života všech rostlin i živočichů, od mikroorganizmů k člověku (dokonce i ekologických aktivistů a politiků).
Minerální prvky se podílí nejen na výstavbě kostry, ale řadě biochemických funkcí a procesů. Vápník je významným faktorem citlivosti a přenosu nervového vzruchu. Dokonce i v rostlinách má úměrně obdobnou funkci. Fosfor je základem a principem změny chemické energie v pohybovou ve svalech, hořčík má vliv na koordinaci nervosvalové činnosti, draslík reguluje aktivitu svalů, zejména srdečního.
Podstatné je, že všechny minerální prvky mají mezi sebou poněkud napjaté vztahy a dobře spolu vychází jen tehdy, jsou-li v krmivech v určitých poměrech. Při nadbytku jednoho obvykle dochází ke snížení účinnosti či využitelnosti druhého.
Typickým příkladem je vztah vápníku a fosforu. Dostane-li se do krmiv velký přebytek fosforu, vyvazuje vápník do nerozpustného a nevyužitelného komplexu. Tento stav se snadno přivodí nadbytečným zkrmováním zdánlivě levných pšeničných otrub.
Do těchto vzájemných poměrů vstupují i mikroprvky. Má smysl vzpomenout si na to v době parožení, kdy kromě už zmíněných mikroprvků manganu a zinku jsou zvýšené nároky na krvetvorbu vyžadující více mědi a železa.
Jednoduše říkáme, že v organizmu vždy vše souvisí se vším. Minerální látky se mohou se i vzájemně zastupovat nebo na jednu funkci působit v komplexu - až se vyčerpá zásoba nebo příděl sodíku z krmiva, řeší regulační mechanizmy nadbytečnou kyselost vápníkem, což je do jisté míry přirozené – vápník je uložen jako rezerva v kostní tkáni a může být pro tento účel uvolňován. Ale pak je to na úkor kostitvorné funkce, protože regulace stálosti prostředí má v organizmu před kostitvornou funkcí přednost. Následkem vývoje mladého organizmu s nezvládnutou minerální výživou je řada poruch včetně špatného vývoje kostry.
Minerální látky tedy zásadně vstupují do regulace prostředí v organizmu. My je často vnímáme jen prostřednictvím bodového hodnocení trofeje. To je ale naprosto nevypovídající. Tvorba hmoty paroží u jelenovitých je závislá na aktuálním dostatku bílkovin a dlouhodobě vyvážené minerální bilanci. Z denně přijímaného krmiva nemůže vápník, fosfor a hořčík ke kvantitativně náročné osifikaci paroží postačovat a je proto uvolňován z kostní tkáně. Do kostry se pak vrací po několik měsíců. Celý tento proces je limitován harmonickým stavem organizmu včetně dobré kondice a na tom se projevuje řada vlivů výživy, dědičnosti i prostředí.
Péče myslivce a chovatele se proto nemůže a nesmí řídit jen kvalitou trofeje. Jistě je jedním z projevů, byť vrcholným, úrovně péče o zvěř a kvality prostředí. Patří k nim i příchovek, hmotnost zvěře, stav srsti a paznehtů, imunita i celková zdravotní odolnost.
Minerální výživa není jednoduchá záležitost. Komplikovaná je třeba i tím, že prvek obsažený v krmivu podle tabulek či jinak ve zdánlivě dostatečném množství, dokonce potvrzený laboratorním rozborem, nemusí být v takové chemické formě, kterou dovede organizmus využít. Nezbývá než spolupracovat s odborníky a specialisty na výživu a krmení.
Přesto ale myslivec a chovatel musí dbát na stálé založení solných lizů, dostatku sena a na rozumné přikrmování kvalitními doplňkovými směsmi. Je to základní péče, která je zárukou mechanického nasycení, dietetiky i zdrojem sodíku, vápníku a dalších minerálních látek. Je to také součást prevence snížení škod působených zvěří v polních i lesních porostech.
Klid a pohoda zvěře, dostatečné přirozené potravní a pestré zdroje i příkrmy, kvalifikovaná selekce a zdravotní prevence jsou základní podmínky chovatelského úspěchu. Musíme vždy myslet na to, že v honitbách silně ovlivněných intenzivní rostlinnou výrobou je péče o plnohodnotnou výživu zvěře dnes bohužel více v rukou člověka než zubožené přírody.
Ing. Martin MOHELSKÝ