Červen / 2019
Doufám v postupnou z měnu pohledu myslivců
Myslivost 6/2019, str. 16 Jiří Kasina
Začnu tentokrát rozhovor trochu netradičně. Zažádal jsem o možnost rozhovoru nového vedoucího oddělení myslivosti Ministerstva zemědělství, kterým je Ing. Tomáš Kunca, Ph.D. V dnešní hektické době je vytížen nejen pracovně, ale i díky osobním zájmům, bylo proto těžké se dopracovat k finalizaci rozhovoru. Nakonec místo mého úvodu je lepší asi citovat z mailu, kterým posílal Ing. Kunca autorizované odpovědi.
Ačkoliv jsem sliboval, že finální odpovědi k rozhovoru zašlu dříve, z časových důvodů zasílám až teď. Až nyní po setmění sedám k počítači, abych odpověděl, ale naštěstí načerpán energií z celého odpoledne, které jsem strávil venku v přírodě pozorováním jestřábů a kontrolou jejich teritorií.
Je jaro a mě stejně jako každý rok táhne příroda ven z pracovní kanceláře a pryč od počítače. Celý můj život se snažím trávit poznáváním přírody hodně času, a tak mi snad malou omluvou pozdního zaslání bude tok jestřábů, který si prostě nemohu odpustit.
Čtenáře možná bude zajímat, proč se vymlouvám právě na jestřáby, ale odpověď je jednoduchá. Od druhého stupně základní školy se celým svým srdcem zajímám o sokolnictví a kromě lovu s dravci i o poznávání života dravců.
V dospívajících letech jsem měl velké štěstí jít si za svými sny a v rámci vysoké školy vycestovat do zahraničí a věnovat se výzkumu dravců naplno. Podílel jsem se na výzkumu rarohů velkých v Kazachstánu a Mongolsku, sokolů novozélandských na Novém Zélandě a orlů korunkatých v Jihoafrické republice. Kromě výzkumu jsem několik let sokolnickým způsobem lovil vrány v Severní Anglii, bělokury ve Skotsku, zajíce v Yorkshire a křepely kalifornské na Novém Zélandě
Po návratu do ČR jsem pokračoval ve studiu na ČZU v Praze, kde jsem si dodělal inženýrské studium v oboru lesní inženýrství a pokračoval doktorským studiem ekologie krahujce obecného v urbánním prostředí a okolní krajině.
Právě během šesti let výzkumu krahujce obecného jsem tomuto druhu úplně propadl a v posledních letech je to i můj hlavní sokolnický dravec, se kterým lovím zejména straky.
Kromě sokolnictví dále kroužkuji krahujce, jestřáby a sokoly a obecně se zajímám o přírodu. V rámci Klubu sokolníků při ČMMJ jsem členem výboru klubu a delegát pro zahraniční záležitosti. Právě při zahraničních cestách čerpám z několikaletých zkušeností a kontaktů se sokolníky z celého světa.
Zkoušku z myslivosti (získání loveckého lístku) jsem absolvoval v roce 2001 a rok poté absolvoval zkoušky sokolnické.
Ani nevím, kde se ve mně vztah k sokolnickému lovu a později myslivosti vzal, protože nikdo z rodiny není myslivec a ani jsem nevyrůstal v prostředí, které by tomu napomohlo. Vždy jsem inklinoval k přírodě a k ptákům mě přivedl děda, který mě učil poznávat ptactvo. Nicméně vždy jsem byl rodinou velmi podporován.
Jaký je váš názor na současné sokolnictví, resp. myslivost?
Dnes po několika letech provozování myslivosti vidím, že samotné sokolnictví je jen část myslivosti. Je těžké to hodnotit a popsat, protože jsou sokolníci, kteří provozují jen sokolnictví a neznají myslivost jako takovou. Na druhou stranu je těžké vysvětlit myslivcům bez poznání sokolnictví, co obnáší a jak náročné a ušlechtilé je provádět sokolnický lov. To je ale na jiné vyprávění.
Já osobně se dnes věnuji jak sokolnictví, tak myslivosti, ale upřímně mě mrzí, že při svém pracovním působení v Praze nemám možnost vykonávat myslivost podle svých představ. Tím myslím starostí o zvěř v určité honitbě a plnému zapojení do chodu uživatele honitby, zejména v místě mého bydliště.
Pocházím z Nového Boru v Lužických horách a jsem moc vděčný, že mohu působit alespoň jako host v místním mysliveckém spolku a ve volných chvílích například pomáhat při stavbě mysliveckých zařízení a konzultovat opatření, která se dají v rámci mysliveckého hospodaření realizovat. Při samotném lovu mi nejde o trofej, ale o samotný zážitek a hlavně přátelství, které jsem díky lovu měl možnost navázat.
Česká myslivost společně s myslivostí v dalších státech jako je Slovensko nebo Maďarsko je specifická, a to díky dlouholetému vytváření a udržování tradic a zvyků. Bohužel, stejně jako v celé Evropě, i u nás je znatelný pokles zájmu mladých lidí o tuto činnost a společně s vývojem doby se za poměrně krátký čas ta „pravá“ myslivost, která je zapsána na Národním seznamu kulturního dědictví, změnila. Alespoň tak to cítím já. Můj pocit vychází z vnímání problémů dnešní myslivosti, a to i ve vztahu k dalším oblastem jako je hlavně zemědělství, lesnictví a ochrana přírody.
Vina je bohužel na více stranách – na společnosti, jejíž vnímání myslivosti a přístupu k přírodě je vlivem moderní doby úplně jiné, než bylo před pár lety, ale také na straně myslivců, kteří svým přístupem, občasnými excesy či nesvědomitým mysliveckým hospodařením nahrávají dnes již tak silné opozici.
Nicméně i přesto je česká myslivost z pohledu našich zahraničních kolegů vnímána velmi pozitivně, vycházím z vlastních zkušeností z vícera jednání v zahraničí.
A vaše působení na ministerstvu…
Na Ministerstvu zemědělství působím pátým rokem. První čtyři roky jsem byl referentem na oddělení myslivosti a od poloviny ledna 2019 mi byla dána důvěra toto oddělení vést jako vedoucí oddělení.
Oddělení myslivosti je jedním ze tří oddělení odboru státní správy lesů, myslivosti a rybářství a vedle oddělení státní správy představuje jakousi odbornou složku pro veškerou myslivost a dotčené oblasti. Zde se formují po věcné stránce předpisy, odborná a metodická stanoviska, koncepční materiály a spousta dalších dokumentů, které po následných úpravách nastavují fungování myslivosti.
V rámci působení jako referent jsem se zapojoval do veškeré zahraniční spolupráce v myslivosti, hodnocení trofejí, řešení problematiky afrického moru prasat, problematiky ochrany přírody, jako například adaptace evropských nařízení k invazním nepůvodním druhům či problematiky záchranných stanic. Je však velmi těžké v několika větách popsat veškerý rozsah aktivit, které oddělení myslivosti musí řešit.
V tuto chvíli se nemohu nezeptat, jak je to s novelizací, případně novým zákonem o myslivosti?
Domnívám se, že stávající zákon je dostatečně dobře nastavený pro řešení aktuálních problémů. Jedním z těchto problémů je zalesňování kalamitních ploch po kůrovcové aktivitě a potenciálním vlivem zvěře na zalesnění, to vše s vazbou na odezvy vlastníků lesů či zemědělských subjektů na „přemnožené“ stavy spárkaté zvěře ve vztahu ke škodám zvěří.
Stávající zákon byl nastaven tak, aby vlastníci, držitelé honiteb, měli možnost rozhodovat o mysliveckém hospodaření ve svých honitbách třeba i formou nastavení pronájmu či hospodaření ve vlastní režii. Pravděpodobně se však z neznalosti zákona tak příliš neděje. Nicméně stavy spárkaté zvěře jsou místně rozdílné, ano, na některých místech vyšší, než v době vzniku současného zákona o myslivosti.
Samozřejmě dílčí úpravy by mohly být zváženy. Nicméně pakliže nebude společenská shoda všech zainteresovaných skupin na vytvoření fungujícího předpisu, pak není důvod zákon otvírat.
Myslíte si, že je vyhovující současný stav řízení myslivosti? Nebyl by vhodný nějaký jiný model?
Současný stav řízení státní správy myslivosti má své slabiny, ale je plně funkční. Na úrovni obcí s rozšířenou působností (ORP) je často státní správa myslivosti prováděna rozdílně, a to i vlivem souběhu jiných agend - na částečný úvazek společně například s ochranou přírody, odpady, či jiným zaměřením, což mnohde dostatečně nepokrývá potřebu řešení problémů myslivosti na území ORP. Například o možnostech využití služebního vozidla a provádění kontrol není potřeba mluvit, ale tak je to i v jiných oborech.
Pokud by systém měl být nastaven centrálně, jednalo by se o změnu celého systému organizace státní správy.
Pomohla by v tomto směru větší spolupráce a provázanost s ČMMJ? Může vám naše organizace být nápomocna?
V dnešní době probíhá během roku poměrně dost vzdělávacích aktivit pro mysliveckou veřejnost. Z mého pohledu je však zarážející, jak nízká je úroveň znalosti legislativy u myslivců, tam by se mělo začít.
Bylo by vhodné s určitou pravidelností informovat myslivecké hospodáře jednotlivých spolků, ale nejen informovat, naučit je, aby získané informace předávali dále mezi myslivce, členy svých spolků. Je třeba, aby každý myslivec dostal informace o aktuálních změnách a nových poznatcích v myslivosti a souvisejících oborech. ČMMJ by v tomto mohla sehrát důležitou roli.
V nedávné době se mluvilo také o tom, že by se na ČMMJ přenesly některé pravomoci státní správy, ale to si v tuto chvíli osobně nedokážu představit, z mého pohledu na to není tato organizace vnitřně připravena.
Asi největší diskuze a dohady jsou kolem stavů spárkaté zvěře. Vzduchem létají pojmy jako je přemnožení, neúměrné škody, neplnění plánu lovu, licitace o tom, kdo je za stavy a škody zodpovědný. Jaký je váš osobní názor na možnosti řešení?
V poslední době neustále používané pojmy „vysoké počty zvěře“ či „přemnožená spárkatá zvěř“ je nutné uvést na pravou míru. Domnívám se, že z ekologického hlediska není zvěř „přemnožena“. Početní stavy jednotlivých druhů reflektují podmínky prostředí a až daný druh či populace dosáhne kapacity prostředí, začnou se projevovat autoregulační faktory. V tuto chvíli by zde vzhledem ke způsobu zemědělského a lesnického hospodaření mohlo být dokonce několikanásobně více zvěře. Tudíž výše použité pojmy jsou vztaženy pouze na určité ekonomické vnímání.
Ano, z tohoto pohledu mohou být místně vysoké početní stavy spárkaté zvěře, které z ekonomického hlediska způsobují „škody“, ačkoliv jen přirozeně přijímají potravu. V určitých oblastech je to zapříčiněno více faktory – zemědělským obhospodařováním plodin, které minimálně půl roku poskytují zvěři kryt a potravu, ale také, a rád bych to zdůraznil, nedostatečným lovem. Myslivci z jakýchkoliv důvodů prostě neloví dostatečný počet zvěře a neustále hledají argumenty proč ne. Stále slýchám argumenty jako je etika při lovu samic, nízký počet lovících osob ve spolku, zájem pouze o trofejovou zvěř, atd.
Osobně přitom vím, že jsou honitby, kde situace vysokých stavů působících škody na zemědělských pozemcích, vedla ke změně uživatele honitby a následně rychlému snížení počtu zvěře. Jak je vidět, řešit to lze, vše je jen v lidech. Jak jsem již řekl výše, držitelé honiteb a vlastníci honebních pozemků mají podle mého názoru stále možnost situaci řešit s využitím stávající legislativy.
Ještě bych se vrátil k mé poznámce k nízkému počtu lovících osob ve spolcích. V rámci našich prováděných kontrol dotací do myslivosti od zástupců uživatelů honiteb slýcháme velmi často stejnou písničku: „Je nás ve spolku třicet, aktivních je pět.“ Přitom od mladých myslivců se nám hromadí podněty, že mají problém dostat se do spolku a aktivně vykonávat myslivost. Je to určitě minimálně k zamyšlení.
V souvislosti se stavy spárkaté zvěře nám myslivcům navíc hrozí další problémy související se zalesňováním ploch po kůrovcové kalamitě a škodami na mladých porostech…
Ano, to je momentálně velmi aktuální téma. Ministerstvo zemědělství vydalo tzv. Generel obnovy lesa, což je jakýsi soubor doporučení vlastníkům lesů, jak postupovat při zalesňování kalamitních ploch. Tento dokument zdůrazňuje kromě jiných aspektů také potřebu provázání lesnického a mysliveckého hospodaření a měl by sloužit k přijmutí potřebných kroků k dosažení obnovy lesa. Protože je to ale problematika docela obsáhlá, s dovolením bych toto ponechal na nějaký další rozhovor či článek.
Naopak při pohledu zpět se snad můžeme pochlubit zvládnutím situace kolem Afrického moru prasat…
U řešení AMP jsem byl od samého počátku a podílel jsem se na většině jednání a například i na spolupráci s Policí ČR. Naše republika je v tuto chvíli oficiálně prosta AMP, což je výsledek mnoha faktorů.
Domnívám se, že velký vliv na to má určitě místo výskytu AMP na Zlínsku, kde specifika prostředí, která ovlivnila pohyb černé zvěře a zemědělské hospodaření, sehrála důležitou roli. Dále pak měly rozhodující vliv na potlačení šíření jednotlivé kroky a přijatá opatření. Velký dík patří kromě jiných i všem myslivcům, kteří se aktivně zapojili do boje proti AMP, zejména v zamořené zóně.
Obávám se však, že nemůžeme tvrdit, že máme vyhráno. Vzhledem k šíření AMP v okolních státech je jen otázkou času, kdy začneme boj znovu. V případě nového výskytu AMP v ČR se bude postupovat obdobně, podle pravidel, která byla nastavena a také podle rychlosti šíření. Uvědomujeme si, že klíčovým hráčem budou právě myslivci, zejména při hledání a odstraňování uhynulých prasat. Z tohoto důvodu se snažíme najít možnosti jak tyto aktivity do budoucna efektivně zajistit.
Dalším aktuálním diskuzním tématem jsou velké šelmy a „problematické druhy“
Tuto otázku jsem logicky čekal a netěšil se na ní. Zdá se mi, že právě jedním z těch problémů dnešní myslivosti je, že se myslivost točí jen okolo spárkaté zvěře. Výčet druhů zvěře je však přece mnohem rozsáhlejší. Je dáno historicky zaměření myslivců na spárkatou zvěř, ale ke všem druhům by se mělo přistupovat stejně. Nastala nedobrá situace, kdy se druhy živočichů začaly škatulkovat do skupin, ke kterým je jinak přistupováno.
Jednou skupinou jsou živočichové, kteří jsou zvěří, ale nesmí se lovit podle mezinárodních úmluv, pak živočichové, kteří jsou zvěří a loví se, a pak skupina živočichů, kteří jsou zvěří a jsou někde „bokem“, protože mysliveckou veřejnost vůbec nezajímají. Těch škatulek je ještě více a různé s různými přístupy a názory se překrývají.
Jen pro zamyšlení, třeba takový racek chechtavý. Zajímalo by mě, kolik myslivců potěší pohled na racka stejně jako na srnce, kolik z nich si uvědomí, že je zvěří a domnívám si odhadnout, že nikdo z nich se asi nezamyslel nad určitou ochranou tohoto druhu zvěře, například zhotovením plovoucích ostrůvků na vodních plochách, samozřejmě zabezpečených proti predátorům, a s tím související regulací predátorů. Mnozí z vás si řeknou, že to je práce „ochranářů“, ti ať to dělají, ale jedná se přece o zvěř!
V posledních letech, i přes naše upozorňovaní z MZe směrem k MŽP, rostou početní stavy některých druhů zvěře jako jsou bobr, vydra, vlk.
Vezmu za příklad bobra. U tohoto druhu jsme se dostali do situace, kdy orgány ochrany přírody žádají myslivce, aby bobry lovili. To, že jsme na to už v minulosti upozorňovali je věc jedna, ale věc druhá je právě lov, snižování početních stavů a předcházení velkým škodám na majetku a případně na lidském zdraví či životech v případě protržení hráze rybníků. A v tuto chvíli, kdy myslivecké komunita toto může využít pro svůj prospěch, jsou myslivci neaktivní a bobry neloví. A navíc jsem z úst některých mysliveckých funkcionářů slyšel opakovaně, že „stejně všechny zajímá, jen jak si střelit srnce a jelena.“
To je ale smutné konstatování, já bych mnohem raději viděl využití momentální situace ve prospěch ČMMJ, ve prospěch a obhájení pozice myslivců, a to formou metodické pomoci při přípravě žádostí na lov těchto problematických živočichů, formou motivace, například vyhlášením soutěže o nejsilnější trofej daného druhu, atd.
A co ten vlk?
No, dobrá, a teď tedy vlk, šelma, živočich, zvěř, predátor spárkaté zvěře. Zase je to o dlouhém povídání a někdy asi o samostatném rozhovoru, o vlku bylo a bude ještě napsáno hodně. Pro tuto chvíli alespoň stručně - podle mého názoru to s vlkem s největší pravděpodobností dopadne stejně jako s jinými druhy, třeba s bobrem anebo asi i s vydrou, kdy ve finále budou myslivci tím žádaným nástrojem případné regulace, tedy lovu.
Nicméně abych to celé nějak shrnul. Vývoj myslivosti a její princip byl vždy formován faktem určitého využívání přírodních zdrojů. Dalo by se říci, že se buď jednalo o získávání potravy v podobě zvěřiny či získání trofeje nebo kožešiny. Proto tzv. škatulkování druhů zvěře mělo určité opodstatnění – na druhy, které se využívaly a bylo o ně staráno a pak na druhy, které svým způsobem negativně zasahovaly do chovu té první skupiny či dalších druhů, které se zase jiným způsobem využívaly (rybářství). Vždy bylo k těmto skupinám určitým specifickým způsobem přistupováno a nakládáno s nimi.
Dovolte mi ještě nadhodit jeden aktuální problém – kauza olovo.
Problematika olova nyní hýbe Evropou. Pakliže je olovo nebezpečné jak životnímu prostředí a jednotlivým druhům, jak bylo prokázáno některými vědeckými studiemi, tak případně nebezpečné lidskému zdraví, pak by právě myslivci, kteří často argumentují, že se starají o zvěř a jejich životní prostředí, měli být ti, kteří přestanou s jeho používáním.
Nicméně druhá strana mince je ta, že v tuto chvíli neexistuje alternativa, která by olovo s jeho vlastnostmi nahradila. Prostě není, protože všechny ostatní materiály nemají ty dané vlastnosti, které by splňovaly všechny požadavky.
Tlak „ochránců“ přírody na zákaz olova je neopodstatněný. Na jedné straně chtějí olovo zakázat, a tím následně snížit počet myslivců ve vztahu k nutné výměně zbraní při přechodu na jiné střelivo, zvýšení nákladů za dražší střelivo z alternativních materiálů, atd., ale přitom na druhé straně žádají myslivce o maximální regulaci invazních nepůvodních druhů, protože tyto druhy představují mnohem větší negativní faktor ovlivňující biodiversitu.
Myslím, že máme ještě mnoho dalších námětů, ale ty snad probereme někdy jindy. Pro tuto chvíli bych požádal o nějaký závěrečný vzkaz našim myslivcům a čtenářům časopisu.
Určitě souhlasím, že polemik a diskuzí kolem myslivosti a myslivců je mnoho a dalo by se mluvit dlouho. Osobně bych chtěl požádat české myslivce, aby kladli větší důraz na využívání výsledků nových vědeckých studií a odborných poznatků, místo neustálého omílání starých názorů založených na tradovaných polopravdách a výmyslech.
Myslím, že v dnešní době máme sofistikované metody získávání velmi zajímavých dat, jejichž vyhodnocení vede k získání výsledků dokládajících vhodnost použití určitých nových postupů při mysliveckém hospodaření.
Věřím, že se snad díky vzdělávacím aktivitám podaří alespoň částečně změnit přístup myslivců k některým problémům dnešní myslivosti. Možná toto by mohl být námět pro část vašeho časopisu, kde by se na jedné či dvou stranách přeložily vědecké články, které jsou aplikovatelné do myslivecké praxe. Stačil by vždy titulek problému – shrnutí výsledku a případně aplikační možnosti.