Časopis Myslivost

Oč bychom byli ochuzeni ve sbírce démantů lidského bytí. Setkání člověka s lesem a jeho mláďaty bylo proto jistě jeho prvním setkáním s tajemnem a krásou přírody jako celku. Uvědomme si to právě v těchto dnech, kdy Červen – Měsíc myslivosti slaví šedesátiny.
Pud rozmnožovací a pud mateřský jsou hlavními činiteli určujícími životní zvyky našich volně žijících živočichů. Například většina ptáků se k nám na jaře vrací z dalekého jihu jen proto, aby tu zahnízdila a vychovala nové potomstvo. Způsoby rozmnožování a péče, kterou zvířata věnují svým mláďatům, patří mezi nejzajímavější a také nejtajemnější kapitoly života v přírodě. Vždy nás budou fascinovat.
Dnešní člověk, přes veškerou svou závislost na výdobytcích jednadvacátého století a působení všudypřítomných globalizačních faktorů, zůstává svými kořeny nadále spjat s přírodou. Projevuje se to v atavistické touze dnešních lidí uniknout z rušných městských a průmyslových aglomerací do volné přírody, vrátit se, byť jen na chvíli, ke způsobu života našich předků.
Atavismem podobného charakteru je jistě i vrozený zájem člověka o zvířata, s nimiž žil kdysi v každodenním styku a na nichž byl plně závislý.
Tento zájem je zvlášť nápadný u dětí a soustřeďuje se cíleně hlavně na mláďata, protože jsou maličká, bezbranná, přítulná, mazlivá. Snad každé dítě vždy toužilo mít doma malé srnčátko, zajíčka, veverku, ježečka. Určitě nebude daleko od pravdy tvrzení, že v této dětské lásce ke zvířatům najdeme jeden z původů domestikace některých druhů. Lovec veden snahou poskytnout svým dětem živou hračku patrně některá chycená mláďata ulovené zvěře neusmrtil, ale přinesl živá domů. Zvířata se v kontaktu s dětmi ochočila, zůstala s člověkem a stala se základem budoucího cíleného chovu.
Máme-li my svá jitra, poledne a večery, má je také les a příroda. Ráno se probouzí jako člověk. Protáhne se a blaženě vydechne, promne si oči. Pryskyřici není dosud cítit, slunce ji dosud neprobudilo. Les voní dosud nocí. Ptáci své chvalozpěvy na oslavu nového života teprve začínají.
S jarem a blížícím se létem je celý les v pohybu. Na svět přicházejí mláďata, která u zvířat stejně jako u člověka patří k tomu nejcennějšímu, o co pečuje nejen biologická matka, ale v mnoha případech i zvířecí či ptačí rodina a dokonce i vzdálenější členové rozvětveného společenství.
Později, s přibývajícími hodinami, stojí v tajemném lese jako záhadný cizinec ticho. S prstem na rtech. To aby bylo slyšet všechny ty nové hlasy postupně odhalující všechna svá tajemství. Příroda využila celého bohatství svých nápadů k tomu, aby co nejlépe chránila křehká vývojová stádia vyvíjejícího se organismu před nepřízní prostředí.
Velkým nebezpečím je stále modernější mechanizace využívaná při pracích na polích či v lesních porostech. Mnoho mláďat i jejich matek hyne při střetech s motorovými vozidly na dálnicích a silnicích.
K beztak již vysoké úmrtnosti mláďat téměř všech volně žijících živočichů můžeme svým dílem přispívat i nepřímo. Obecně známá je například skutečnost, že srna už své mládě nepřijme, ulpí-li na něm pach člověka. To platí prakticky o všech zvířatech s mimořádně vyvinutým čichem.
Mnohem méně je známo, že ptákům s jejich málo vyvinutým čichem nevadí, vezmeme-li jejich mládě do ruky, ale jako živočichové řídící se zejména perfektním zrakem, neobyčejně citlivě reagují i na ty nejnepatrnější změny v blízkosti jejich hnízdiště.
Velké škody působí blízkost lidí, ale třeba i psů v okolí například koroptvích či bažantích snůšek, ale třeba i dlouhodobější pozorování člověka hnízd dravců.
Platí tedy, že zvláště v období odchovu mláďat, na jaře a na startovní čáře léta, bychom se měli v přírodě chovat obzvláště ohleduplně a konejšivému tichu lesa bychom měli být náležitě nápomocni. Mějme na paměti, že i náš volně pobíhající pes už tím, že odhání rodiče od jejich mláďat, může způsobit velkou zvířecí tragédii, když zdržuje ptáky hnízdící na zemi, zajíce, srnčí i jinou zvěř od jejich rodičovských povinností.
Netrvá dlouho a lesem se odněkud přižene nový posel s jinou důležitou zprávou. Bez jediného rušivého tónu a s absolutní podřízeností neviditelnému dirigentovi. Opět jiný je les pozdě odpoledne a v podvečer. Blíží se tma, noc, krajinu brzy překryje plástev černého medu…a všechna mláďata lesa se ukládají k pokojnému spánku po dalším přestátém dni. Teprve nyní si jejich rodiče alespoň maličko mohou odpočinout, vydechnout si, i když bdělosti a ostražitosti není nikdy dost. Právě pod rouškou tmy se někteří predátoři vydávají na lov, aby zase oni zabezpečili svou budoucí generaci. Je to věčný a neúprosný koloběh přírody…
 
Ne náhodou jsou právě pozdně jarní a první letní dny, rána, poledne, podvečery a noci lesa, kulisou tradiční myslivecké osvěty a již dlouhých šedesát let, od června roku 1959, také Měsíce myslivosti a od roku 1973 ruku v ruce i ochrany přírody. Svátku mláďat a starostlivé péče o zvěř a všechny volně žijící živočichy.
Jedná se o tradici velice potřebnou, vhodnou, prospěšnou. Všechny slušné myslivce stálo mnoho úsilí uhájit tento projekt v čase politických, ekonomických, společenských a kulturních změn koncem osmdesátých a počátku devadesátých let minulého století. Naštěstí zvítězil zdravý rozum.
Měsíc červen nebyl zvolen náhodně, protože je to jeden z měsíců, kdy se v přírodě rodí nejvíce mláďat a les, louky a pole rezonují novým životem. Proto je v přírodě potřeba nejvíce klidu, ohleduplnosti, pokory.
Proto je třeba v tomto čase alarmovat co nejširší veřejnost a především děti a mládež, nezpůsobovat zvěři zbytečný stres, chránit ji a vystupňovat veškerou mysliveckou terénní, vzdělávací, kulturní i mediální aktivitu. Vést nové generace k pokoře a lásce k nejvyšším hodnotám přírody a života.
Oldřich KOUDELKA