Časopis Myslivost

Z historie sokolnictví

Myslivost 6/2019, str. 82  Luboš Kousal
První písemné zmínky o sokolnictví u nás pocházejí z období Velkomoravské říše (833–907) konkrétně z Letopisů Fuldských (z r. 869), kde se píše o používání sokolů při lovu. Třetí a nejvýznačnější panovník této říše, kníže Svatopluk I. (vládl v letech 871-894), dravce nejen choval, ale s jejich pomocí také s oblibou lovil. Z tohoto období pochází několik ozdob dokazujících rozvinuté sokolnictví na území Čech a Moravy. Jedním z nálezů je nákončí opasku, které zobrazuje pěšího sokolníka s dravým ptákem na ruce.
Asi nejznámějším nálezem  je stříbrný terčík, na němž je vytepán jezdec (sokolník) na koni s dravým ptákem na levé ruce (nález ze Starého Města u Uherského Hradiště pocházející z 9. stol.), který se stal znakem Klubu sokolníků ČMMJ.
Mezi nejstarší artefakty u nás však patří tzv. „Ptačí spona“ s motivem dravce s čepičkou, která byla nalezena u Vinařic (datována do druhé poloviny 5. stol.).
 
Značná obliba sokolnického způsobu lovu pokračovala i po zániku Velké Moravy (r. 907). Náruživým lovcem a sokolníkem byl i český král Přemysl Otakar II. (1233 – 1278), který s dravci lovil na Poděbradsku. Pro svoji oblibu nechal u Poděbrad vybudovat osadu pro královské lovce a sokolníky a dal jí příznačný název „Sokolčí“ (r. 1260, dnes Sokoleč). Sloužila jako zázemí pro chov, odchov a výcvik loveckých dravců pro královské lovy v Polabí, ve výsostném loveckém revíru náležejícím králi. Její funkce byla zachována téměř čtyři staletí, a to až do první poloviny 17. století.
Také dnešní západočeské město Sokolov, které máme převážně spojeno s těžbou hnědého uhlí, strojírenským a chemickým průmyslem, bylo podle legendy založeno jako „Sokolí dvůr“ jistým rytířem Šebestiánem a pány z Lokte. Ten po návratu z tažení proti Turkům doputoval k soutoku Ohře a Svatavy. Na tomto místě nejprve vybudoval své obydlí a následně zde vznikla osada, kde pánové z Lokte vybudovali „Sokolí dvůr“ (záměrně dále od hradu, aby dravci byli chráněni před neloveckými psy a cizími lidmi).
Celé širé okolí hradu Lokte bývalo tehdejší šlechtou vyhledávanou loveckou oblastí. Do dnešního dne stojí v Sokolově na Starém náměstí kašna s postavou Šebestiána se sokolem na pěsti a město má tohoto dravce ve svém znaku.
Další český král Jan Lucemburský měl ve své lovecké družině početnou skupinu sokolníků, kterým roku 1332 věnoval nedaleko Hluboké nad Vltavou tvrz Suchou (písemná zmínka z r. 1332), dnes známou jako hospodářský dvůr a ovčín Suchá u obce Břehov.  
 
Ve světovém měřítku organizátorem největších loveckých výprav s dravými ptáky byl bezesporu mongolský vládce Kublajchán (1215-1294). Každým rokem zjara putoval asijskou stepí a vášnivě lovil. Při těchto loveckých radovánkách však odpovědně plnil své vladařské povinnosti, řešil veškeré státnické záležitosti včetně diplomatických jednání. Není divu, že jeho „putovní“ stanové město čítalo 10 000 osob.
 
Ale pojďme opět k nám. Značnou popularitou středověkého sokolnictví je i doklad o prodeji sokolnických potřeb ve staropražských krámech na Starém Městě pražském, kde se v 16. a 17. stol. prodávali – cituji: „Všelijaké zvonce sokolí, jestřábí a krahujčí i sokolnické kuklice“ (Arch. m. Prahy č. 1174, 340).
Ve středověku, stejně tak jako v Evropě, bylo sokolnictví v českých zemích výsadou panovníků a vyšší šlechty. Většina feudálů zaměstnávala početné skupiny profesionálních sokolníků.
Sokolníci byli děleni na dva druhy, pěší a jízdní. Jízdní sokolník držel v pravé ruce otěže a na levé pěsti dravce. Mezi oblíbený lov, nejvýše hodnocený, byl tzv. „královský lov“ volavek. 


Zajímavostí je, že převážná většina sokolníků byla šlechtického rodu. Díky tomu také užívali výsadního postavení.
Nejvyšším sokolníkem byl v letech 1545-1546 v českých zemích (tzv. „falkmistr“), uváděn jako „nejvyšší sokolčí,“ Alfons z Mercardu. Zajímavostí jsou i účetní záznamy z císařského panství v Čechách z roku 1606, kde jsou uvedeny následující platy. Nejvyšší nad sokoly pobíral základní plat 40 zlatých, k tomu měl přídavek 5 zl. měsíčně na jedno pachole a 6 zl. na slídníka (lovecký pes). Řadoví sokolníci měli příplatek 20 zl. na 2 koně a na 1 koně a 1 pachole 15 zl.
Další zajímavostí bylo i tzv. „sokolné“, což byla povinnost poddaných poskytovat královským sokolníkům zdarma příbytek.
Při studiu historických pramenů je o sokolnictví mnoho zmínek, některé uvádějí statistiky lovů, jiné diplomatické úspěchy podpořené darováním vzácných sokolů a rarohů.  
První polovina 18. stol. díky vývoji střelných zbraní, zvláště pak brokových, má hlavní podíl na úpadku sokolnictví, i když například na panství v Chlumci nad Cidlinou sokolnictví přetrvává až do druhé poloviny 18. stol.  
Dalším nezanedbatelným faktorem úpadku je společenský vývoj, který předznamenává poměrně rychlý zánik feudálního řádu. Během dalších desetiletí, kdysi tak rozšířený lov cvičenými dravci v Evropě, téměř zaniká. Pouze Anglie tradici sokolnického lovu nepřerušila a udržela sokolnický lov bez přerušení do dnešní doby - dříve - „Old Hawking Club“, dnes „British Falconers Club“.
Také u Kirgizů, Baškirů, Kazachů, ale i v Malé Asii a severní Africe si sokolnictví zachovalo způsob lovu nepřetržitě dodnes.
Luboš KOUSAL,
člen redakční rady Zpravodaje Klubu sokolníků ČMMJ
(Zdroj: Z.Sternberg, 1969: s. 24-26; V. Spejchal, 2017: s. 5-7).

Zpracování dat...