ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Červenec / 2019

Je úprava doby lovu tím jediným řešením?

Myslivost 7/2019, str. 18  Josef Drmota
V dnešním poněkud podivném světě mne už dokáže překvapit máloco. Občas se to ale přece jen stane. Tato zjištění nebývají, bohužel, obvykle příjemná. Už se ale příliš nerozčiluji. Nemá to cenu. Jenom mi bývá opravdu smutno na duši. Do obdobné kategorie podivných překvapení se nedávno zařadila zpráva, která prolétla sdělovacími prostředky, týkající se některých uvažovaných kroků, jimiž chce Ministerstvo zemědělství ČR reagovat na důsledky kůrovcové kalamity. Konkrétně se jedná o opatření, jejichž cílem je snížení stavů spárkaté zvěře, u níž se předpokládá zvýšený tlak na pokalamitní holiny zalesňované zejména sazenicemi listnatých dřevin.
Uvedený krok naprosto chápu. Začátek, průběh i následky kůrovcové kalamity mohu totiž sledovat takříkajíc v dennodenním přímém přenosu. Jakožto myslivec, snad myslící, ale především čtoucí, sledující mysliveckou statistiku na místní, regionální i celostátní úrovni, občas cestující po krajích českých a udržující pravidelné kontakty s lidmi v oboru, plně chápu i snahu státních orgánů o uhlídání stavů spárkaté zvěře, která v našich lesních honitbách není v žádném případě ohrožená na existenci.
Co ovšem nejsem schopen vnitřně uchopit, je jedno z navrhovaných opatření, kterým je zrušení doby lovu, respektive povolení celoročního lovu, spárkaté zvěře, a jmenována v médiích byla i srnčí zvěř! Popravdě řečeno se mi nechce ani v nejmenším uvěřit, že by podobný krok mohl myslet někdo vážně a jsem v dobré víře přesvědčen, že se jedná pouze o novinářskou „kachnu“, zmatení pojmů nebo nepochopení některých prezentovaných souvislostí ze strany médií. V opačném případě by se totiž jednalo o výsměch práci celých generací výzkumných pracovníků, úředníků státní správy myslivosti, funkcionářů ČMMJ, organizátorů chovatelských přehlídek, mysliveckých hospodářů i jednotlivých myslivců.
Protože ovšem na každém „šprochu bývá pravdy trochu“, nemohu si jakožto myslivec, který se srnčí zvěří prožil více než třicet let aktivního života, odpustit, abych se nezamyslel nad možnými důsledky případné realizace podobné myšlenky.
V žádném případě ode mne ovšem nečekejte pouze cílenou kritiku. Dovolím si zamířit i do vlastních řad, nehledě na nevoli, kterou svými názory opětovně vyvolám. Nemohu jinak, protože jednostranný pohled by nebyl spravedlivý. Všichni bychom si měli totiž uvědomit, kde jsou všechny příčiny a souvislosti stavu, který otevřel byť jen potenciální prostor podobným myšlenkám.
 
Využijme dosavadní dobu lovu účelně
 
Podívám-li se obecně na problematiku doby lovu poněkud cynickým pohledem, musím konstatovat, že podobné opatření není ve své podstatě vlastně vůbec potřeba. Postačuje, aby jednotliví myslivci přistupovali ke zvěři s citem a rozumem, lovili pouze tehdy a tolik, aby vše odpovídalo přirozeným pochodům. Že apel na zdravý rozum je pouhá naivní utopie, je ovšem více než jasné. Kdyby tento mechanismus fungoval, nemuselo by legislativní omezení lovu historicky vzniknout. Nebylo tedy nikdy samoúčelné a vždy směřovalo k ochraně zvěře. I v dnešní době, kterou může někdo opět poněkud naivně považovat za skutečně osvícenou a vzdělanou, hraje nadále svoji důležitou roli.
Uvolnění odstřelu bez časového omezení nepomůže ničemu tam, kde je ještě alespoň zbytek zdravého rozumu, kde je současná doba lovu využívána aktivně a bezezbytku všemi držiteli povolenek. Zdůrazním slovo aktivně. Dvě, tři vycházky za měsíc naslepo do honitby vůbec nic nevyřeší. Kontakt s prostředím a zvěří musí být násobně četnější nebo musí být jinak organizačně ošetřen. To jsou zcela zásadní požadavky na to, abychom se spárkatou zvěří byli schopni opravdu zodpovědně hospodařit. Tak, jak se od myslivosti a myslivců očekává.
Bohužel, i při desítkách dostupných odborných publikací, po letech cílené osvěty a všemožného přesvědčování, dodnes slýchám věty a názory „zkušených“ myslivců, nad kterými se mi chce plakat. Za všechny snad stačí citovat názory, resp. výkřiky, které jsem osobně zaznamenal: Druhá šance paličkáčům. Paličkáče lovíme pouze po vytlučení. Povolenky vydáme nejdříve v polovině června, až odjedou poplatkoví lovci. (myšleno samozřejmě po předčasném ulovení trofejových srnců). Na srny je času dost. Holou lovíme až v prosinci, až na ní něco doroste. Srna je máma, tu nikdy neulovím. A mnohé další „perly“.
Nedivme se potom, do jakých situací jsme mnohde došli. Odkládáme odstřel, vše protahujeme a komplikujeme. Nakonec jej z větší či menší části nestihneme naplnit, nebo jej provádíme „na počet“ v posledních prosincových dnech. Se všemi důsledky.
Z honiteb mizí kusy, které měly zůstat a stát se základem kvalitního chovu. Přežívají kusy neduživé, žijící v úkrytu na periferiích atraktivních lokalit, zahnány těmi silnými. Jejich lov je časově náročný a ne vždy se daří. Ulovíme proto nakonec do počtu ty chovné, které „jsou na očích“.
Vyhněme se, znovu prosím, podobnému postupu. Využijme celou dobu lovu a věnujme mu dostatek času. Potenciální problémy tím alespoň zmírníme a ukážeme, že prodloužení doby lovu opravdu nepotřebujeme.
 
Možné důsledky uvolnění doby lovu
 
Uvolníme-li dobu lovu, tak, jak to vyplynulo z výše uvedené (snad mylně zpracované) informace, uvolníme pouze ruce „masařům“, pro které je pojem cílený chov téměř nadávkou. A co bychom si měli především uvědomit, začne tím „salámová metoda“ známá z oboru zbraní a střeliva. Po odbourání doby lovu může přijít lov na naháňkách a v noci. Jednotné střely a posty (pro mladší generaci připomenu, že se jedná o hrubé broky, dříve velmi příznačně označované jako „srnčí broky“). Osobně si nedovedu představit výstřel na plnou nebo kojící srnu. Stejně jako na srnce se shozeným parožím. O tom, že podobnými skrupulemi nebudou spoutáni všichni, si iluze nedělám.
Co ovšem považuji za stejně nebezpečné, je další zvýšení tlaku na zvěř a její psychickou zátěž. Nepozná už vůbec klidu. V žádnou denní, noční, a teď ani roční dobu. O tom, co psychická nepohoda, soustavný pocit nebezpečí a stresové hormony umí, už bylo napsáno mnoho. Stačí číst, přemýšlet a dívat se kolem sebe.
Obávám se rovněž, že jakékoliv uvolnění pravidel povede zákonitě k rozvolnění mravů ve smyslu přístupu k průběrnému lovu. O důsledcích pro plánování, dodržení struktury populací a jiných důsledcích nyní ani nemluvě. Nepůjde totiž pouze o prodloužení doby lovu, ale o celé zhroucení dosavadních chovatelských zásad. Srnce po shození paroží budeme hodnotit jen s obtížemi, maximálně na základě hmotnosti. Takže stejně liknavě, jako se to neděje u srn. V lepším případě se napíše nějaké odhadnuté číslo. Vždyť: „Proč po nás hospodář řve kvůli nějakému tomu srnci, když se stejně mají vystřílet!“…
A první budou doslova a do písmene „na ráně“ srnci trofejoví. Ne holá zvěř, o které celá záležitost ve skutečnosti je! Věřte, že to není sci-fi, ale reálná prognóza. Černá zvěř nám budiž varováním. Ve všech ohledech.
Porovnání srnčí zvěře s kauzou černé a Afrického moru se může někomu zdát jako nesmysl. Ve skutečnosti ale není. Jmenovatel je stejný – vysoké stavy. Jen místo Afrického moru a obavy o chovy domácích prasat je zde výsadba po kůrovcové kalamitě.
A ještě jeden rozdíl. Koeficient očekávané produkce je u černé kolem 4 ks na bachyni a 1 ks na srnu. Kdyby to byla také 4 srnčata, srnčí zvěř disponovala potenciálem pro dvě kladení ročně a byla se schopna kolektivně „ohlídat“ jako jiná tlupní zvěř, byl by postup podobně dramatický.
 
Proč porovnávám černou zvěř s jinými druhy spárkaté zvěře a tvrdím, že princip je obdobný? Protože tomu tak je. Před pár lety byla bachyně svatá a nedotknutelná. Její ulovení se na mnoha místech rovnalo myslivecké sebevraždě. Přitom každému normálně uvažujícími myslivci musí být jasné, že na deset kusů ulovené zvěře by měla v přirozeně poskládané populaci na výřadu ležet aspoň jedna opravdu dospělá bachyně, o lončácích nemluvě. Jinak není něco v pořádku. V současnosti už ke snížení stavů podobný podíl nestačí.
A zde se vracím k srnčímu. Na mnoha místech je stejně posvátná srna. Nehledě na tělesný vývin, hmotnost, chovatelskou hodnotu. Její zašetření je zdůvodňováno různými motivy – matka, základ chovu, vysoké úhyny na silnicích, zasečená srnčata aj. Pravda je ale jiná, i když ji nechceme slyšet – podpora stavů zvěře.
Myslivec je především správce a hospodář, který musí podobně jako u výše uvedené černé nějakou holou zvěř ulovit. Nic mu přitom nebrání přizpůsobit výši lovu místním podmínkám, které jsou zejména s ohledem na zemědělskou velkovýrobu, komunikace aj. mnohde odlišné od standardních představ, a musíme je zohlednit! Každá honitba je samozřejmě jiná.
Lovit ale v kategorii srn reálnou „nulu“, jak se místy děje, je cestou do pekel. Moc bych si přál, abychom na ni zatím ani koutkem oka nenahlédli. Přestože směrovka v podobě diskutovaných opatření již na nás za rohem svůdně zamrkala.
 
Byl bych rád, kdyby si myslivci uvědomili ještě další souvislosti. Zintenzívnění lovu černé zvěře se nedařilo žádnými běžnými prostředky. Dokud se nepovolila uzda. Kompletně. Naháňky a brokovnice nehledě na věk zvěře. Noční zaměřovače. Fotopasti odesílající SMS. Detektory pohybu. A především finanční odměna za ulovené kusy. Mohli bychom pokračovat. Účel byl splněn a my ukázali, že to „jde“. Mor zmizel, vše se zdá v pořádku. Co mi ale prozatím tak nějak chybí, je zmírnění přijatých dočasných opatření, která nám už možná zůstanou napořád. Protože fungují.
Mor se podařilo prozatím zastavit a upřímně tvrdím, že proběhnuvší snížení stavů černé je pouze pozitivní jev. V hlavě ale stále zůstává otázka, zda vše muselo dojít až do tohoto stavu a za jakou cenu potřebná redukce proběhla. Jak říkal můj kamarád, který provozuje bourárnu zvěřiny, pouhý měsíc po přijetí veterinárních opatření: „Člověče, já mám mrazáky úplně narvané černou. Jenže jsou to samé dospělé bachyně…“.
Takže to, co jsme sami za několik let složitě ušetřili, jsme my sami o pár let později během několika měsíců bez zaváhání vybili. Protože se uvolnily ruce dřívějšími pravidly spoutané mase.
 
Cestou je zodpovědný přístup
 
Srnčí je ale o něčem jiném. Je ve všech honitbách stálé. Je základem chovu. Stavebním kamenem naší současné myslivosti. Podobných konců jako u černé zvěře a podobných řešení bych se jen nerad dočkal. Budeme-li ovšem lpět na bezmyšlenkovitém šetření srn jako na základním chovatelském opatření, můžeme se jich snadno dočkat.
Apeluji proto na všechny myslivecké hospodáře i jednotlivé myslivce - lovme proto již nyní s rozumem, průběžně, výběrově, podle momentální, každoročně se měnící situace. A s ohledem na budoucí vývoj (nejen) lesů. Abychom nakonec nemuseli lovit „na počet“ jednorázově a celoročně.
Když nic jiného, může k tomu uživatele honiteb snadno donutit výše budoucích škod na neošetřených výsadbách. Bude jich tolik, že je ošetřit plošně nebude prostě a dobře možné.
Nemohu rovněž, abych jako další příklad neuvedl ještě jelena siku a mnohde katastrofální důsledky výše jeho stavů. Hledáme-li viníka, nehledejme pouze v současnosti, ale nahlédněme také do historie. Zalistujeme-li starými ročníky Myslivosti někdy v osmdesátých letech, zjistíme, že osvícení myslivci již tehdy varovali před postupným šířením sičí zvěře do dalších honiteb a především před zatajováním její přítomnosti z důvodů zvýšení stavů. Jakoby se některé věci neustále opakovaly…
 
Jak je to ve skutečnosti se stavy srnčí zvěře?
Je jí „hodně“ nebo „málo“?
 
Oba pojmy jsem omezil uvozovkami záměrně. Je jasné, že záleží na úhlu pohledu. Především myslivce a lesního hospodáře (bavíme-li se nyní pouze o lesních honitbách). Tato hranice bude vždy nejasná, ovlivněná subjektivními pocity. Myslivec chce zvěře potkávat co nejvíce a lesník nehodlá trpět škody. V dnešní době, kdy hodnotu lze změřit pouze penězi, jsou přitom právě škody tím nejviditelnějším ukazatelem, jak to se stavy zvěře je.
Bohužel, a to si mnozí myslivci neuvědomují, nebo nejsou ochotni připustit, nás brzy čeká zcela zásadní změna ve filosofii přístupu ke škodám.
Holiny, které se mnohde změní v neprostupné krytiny s bohatou potravní nabídkou, povedou při současném přístupu k mysliveckému hospodaření k růstu populací nejen srnčí zvěře. O tom, že se velmi rychle mění její životní projevy, netřeba diskutovat. Skrytý způsob života, noční režim, opatrnost, schopnost unikat, s tím související vysoké časové nároky na lov – nepřipravíme-li se na tyto alternativy, budeme bojovat se spoustou potíží.
 
Jak jsem již napsal, uvolnění pravidel lovu problémy nevyřeší. Vyřeší je důslednost, zodpovědnost a nasazení. Musíme se zaměřit na holou zvěř. A to rychle. Pečlivě a důsledně, při aplikaci známých poznatků a zásad. Je to jediná cesta, jak se vyhnout nastupujícím problémům, udržet stavy na bezkonfliktní úrovni, v dobré kvalitě a přitom zajistit smysluplné obhospodařování populací ve smyslu tolik propagovaného trvale udržitelného rozvoje.
Nenabádám tím kolegy myslivce v žádném případě k vybíjení honiteb. Jen chci vybíjení předejít. Apeluji proto na jejich zdravý rozum a vyzývám k zodpovědnému a etickému zásahu dříve, než nám bude okolnostmi naordinován postup naprosto jiný. Ten se nám totiž bude zamlouvat mnohem, mnohem méně.
Les je samozřejmě národním bohatstvím a významným ekologickým prvkem. O tom nikdo nepochybuje. Zvěř je jím ale také a do všech ekosystémů (nejen do lesa) přirozeně patří. Pochopitelně v přirozeném počtu, přirozené struktuře populací a přirozeném zdravotním stavu. O to bychom se měli všichni společně, myslivci, lesníci i zákonodárci, odpovídajícím přístupem v následujícím období zasloužit.
Josef DRMOTA

Zpracování dat...