ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Červenec / 2019

Leica Fortis 6 2-12x50i

Myslivost 7/2019, str. 54  Martin Helebrant
Na letošním veletrhu IWA 2019 v Norimberku představila svoji novou řadu zaměřovacích dalekohledů Fortis také firma Leica. Nová řada má zatím jen dva členy, naháňkový 1–6x24i a nebo univerzální 2–12x50i. Nové Fortisy doplňují a později zřejmě budou postupně nahrazovat stávající Magnusy, které měly podobný rozsah zoomu. Díky laskavosti dovozce zaměřovacích dalekohledů Leica do ČR, firmy Rapier, s.r.o., jsme měli se s jedním z prvních kusů nového typu zaměřovače seznámit podrobněji.

První dojem, který jsem po vyjmutí zaměřovače Fortis 2–12x50 z přepravního kartonu měl, by, že toto je jednoduchá optika. Celý zaměřovač prostě působil tak nějak umírněně, uhlazeně a přitom velmi důvěryhodně. Perfektně jednolitý, matně černý povrch narušovalo jen výrazné, červené logo výrobce na krytce bateriového prostoru na levé věžičce střední stavby.

Kroužek stavění zvětšení na okuláru je rýhovaný přiměřeně výraznými pravoúhlými drážkami a nepříliš výrazným, ale funkčním „nosem“ usnadňujícím orientaci o nastavení zvětšení za tmy a umožňující opření palce pro opravdu jistý úchop.

Výsledek mi tak trochu připomínal japonskou kaligrafii - absolutně minimalistický design, kde ale každá čárka má své přesné místo.

Leica-Fortis-6-2-12x50i.jpg

 

Ovládání nového Fortisu je zcela intuitivní a nezáludné. Na konci okuláru je kroužek dioptrické korekce, na levé věžičce je stavítko jasu přisvícení záměrného bodu. Horní věžička pod šroubovací čepičkou skrývá seřizování záměrného bodu ve svislé ose, pravá věžička seřizování ve vodorovné ose.

Obě otočná stavítka mají na svém obvodu jednoduchou stupnici s vyznačeným nulovým bodem. Krok seřizování je 1 cm na 100 metrů.

Baterie CR 2032 je schovaná pod šroubovací čepičkou levé věžičky (stavítka jasu přisvícení záměrného bodu). Pro výměnu baterie stačí jednou rukou přidržet pevně kroužek stavění jasu a odšroubovat vrchní čepičku.
IMG_1874.JPG

 

Jako každý zaměřovací dalekohled jsem i Leicu Fortis napřed podrobil svému improvizovanému klimatickému testu. Napřed jsem nechal zaměřovač položený na plném slunci, aby se důkladně prohřál a aby se případné spáry mohly co nejvíc roztáhnout. Pak jsem ho odnesl do koupelny, kde jsem ho zavěsil, s odkrytými čočkami, tak, aby na něj mohla volně dopadat vodní tříšť odražená od mého těla při sprchování a osprchoval jsem se. Pak jsem pohledem do zaměřovače zkontroloval, zda nedošlo k průniku vody či vodních par dovnitř přístroje. V případě Leicy Fortis byl průhled čistý.

Následně jsem vzal zaměřovač a dal jsem jej do chladničky vychladit na asi 6 °C. Cílem je dosáhnout kondenzace vodních par, které snad mohly proniknout dovnitř přístroje. Kontrola těsnosti proběhla po půlhodině přístroje v chladničce, opět jsem nezaznamenal průnik par a kondenzaci vody uvnitř přístroje.

Nakonec jsem zaměřovač vzal, zabalil do igelitového pytlíku a vložil do mrazničky s teplotou -8 °C. Ponechal jsem tam zaměřovač po dobu skoro jedné hodiny, tak, aby mráz měl čas prostoupit celým přístrojem. Poté jsem přístroj vyjmul a zkusil funkci všech ovládacích prvků.

Fortis fungoval. Zdánlivě decentní drážkování na kroužku stavění zvětšení poskytlo jistou oporu i ruce oblečené v pletené rukavici. Zkusil jsem i stavítka, šla poněkud ztuha, ale fungovala.

Potíž nastala s ovládáním dioptrické korekce, ta šla opravdu ztuha a prstenec se syntetické pryže nemá žádné opěrné rýhování. Ale holou rukou se korekce upravit dala. To vše je v mezích běžných u soudobých kvalitních zaměřovacích dalekohledů, nic, co bych mohl zaměřovači Leica Fortis 2-12x50 vytknout.

Jako každá „velká optika“ dneška má i Leica Fortis vnější povrch čoček potažený povrchovou vodoodpudivou a špínovodpudivou vrstvou Aquadura. Pokud mohou soudit z klimatického testu, jsou porovnatelné svojí kvalitou s vrstvami používanými Zeissem, Swarovským a dalšími předními výrobci.

 

Poté jsem si vzal zaměřovač do terénu a začal zkoumat optickou kvalitu. Můj tatínek býval kdysi fotoreportér, to bylo ještě v 50. letech 20. století a fotoaparáty Leica vždycky velice obdivoval a vážil si jich. Obdivoval i jejich objektivy, ostatně Leica byla prvním kompaktním fotoaparátem na světě a její výrobce, firma Leitz Wetzlar GmbH, k nim jako jedna z prvních začala vyrábět i výměnné objektivy, a to již před druhou světovou válkou. Názvy objektivů Elmax, Elmar, Summicron dodnes mohou u fotografických fanoušků způsobit záchvaty nadšení, provázené nekontrolovatelným třasem rukou, poklekáním do bláta a podobně.

Zažil jsem to na vlastní kůži, v roce 2014 jsem se zúčastnil oslav stého výročí vzniku první Leicy ve Wetzlaru a byl opravdu silný zážitek. Možná bych proto neměl optické přístroje hodnotit, jsem prostě podjatý. U kvalitních zaměřovacích dalekohledů dneška se již ani zdaleka nejedná „jenom“ o procenta přeneseného světla, jedná se o celkové vyznění obrazu, tvořené kontrastem, barevnou věrností, ostrostí … A tady se již dostáváme k individuálním preferencím každého jednotlivce. Co tedy s tím?

Leica Fortis 2–12x50 patři nepochybně do skupiny špičkových optik a její obraz to potvrzuje. Barevná věrnost, ostrost obrazu, dokonalost korekce barevných posuvů, hloubka ostrosti: prostě tohle je Leica, s více jak sto lety zkušeností ve fotografickém průmyslu.

Můžeme se dohadovat, zda není lepší kvalitě obrazu pomoci vyšším kontrastem (to je třeba ona fascinující „Zeissova bílá“) nebo jiným optickým „kouzlem“, ale bude to jen subjektivní dohadování.

U špičkových optických přístrojů dneška asi není jiná možnost než vzít si porovnatelné přístroje vedle sebe do ruky a koukat se. Porovnávat a hledat, co vám bude vyhovovat nejvíc. Ideální příležitostí jsou výstavy, ale také dobré velké prodejny.

Obecně platí, že zásadní chybu nemůžete udělat ani s Leicou, ani s Zeissem, určitě se nespletete se Swarovským, ale ani s Meoptou, Leupoldem, a za ně se dnes řadí další a další konkurenti.

Osobně nemám, co bych obrazu Leica Fortis vytkl, klidně bych šel do honitby i jen se samotným zaměřovačem na pušce. Neříkám, že je absolutně dokonalý, říkám, že pro moje oko je dokonalý. Nebo aspoň se té dokonalosti velmi těsně blíží. Je to Leica.

 

Nyní byl čas na test mechanické přesnosti - tedy klasická „krabička“ pomocí stavítek: 30 kroků nahoru, 30 kroků doprava, 30 kroků dolů, 30 kroků doleva. Opakoval jsem celkem pětkrát; stavítka a značky kroků jsou jasně čitelná a viditelná a mají přesně ten správný odpor, abyste na jednu stranu jasně zřetelně cítili krok a na druhou stranu se nemuseli se stavítkem prát jako o život. Záměrný bod končil vždy na stejném místě terče. Ani můj „šup sem šup tam“, tj. 3x5 kroků na jednu stanu a zase zpátky nedokázal záměrný bod posunout mimo výchozí bod.

 

Ke zkoumání světelné propustnosti používám už léta zkušební obrazec ISO 12233. Ten sice kdysi vznikl pro účely kontroly kvality digitálních fotoaparátů, ale pro moje účely „okometrického“ zkoumání plně vyhovuje. Sleduji, kdy mi splyne šrafovaná plocha v šedou.

Jako etalon jsem použil svůj dalekohled Leupold 10x50 Tactical. I ten používám už léta, ale nechávám je pravidelně čistit a myslím, že právě ta dlouhodobost jeho používání umožňuje posoudit nepřímo i různé přístroje navzájem.

Leicu Fortis 2–12x50 jsem seřídil na zvětšení 10x, takže byla přesně a plně porovnatelná s Leupoldem. Pokud jsem koukal jedním jen jedním okem do zaměřovače i do dalekohledu, měla Leica nad Leupoldem jasnou převahu kolem asi 14 minut. Při použití obou očí k pohledu do dalekohledu a jednoho oka do zaměřovače si myslím, že si Leica podržela malou převahu tak v rozsahu 1 až 2 minut. Tohle ale bylo na hranici průkaznosti a nezapomeňte, obě oči vždycky vidí víc a líp.

Celkově výsledky tohoto měření velmi dobře odpovídaly měřením zaměřovacího dalekohledu Zeiss Conquest V6 2–12x50, o kterých jsem psal v Myslivosti 9/2017. Pamatujte, vždycky tu bude určitý rozptyl měření a dále, je tu ten těžko definovaný, ale přece jenom nepochybně rozpoznatelný rozdíl mezi obrazy různých výrobců. Co do přenosu světla tedy Leicu Fortis 6 i Zeisse Conquest V6 co do přenosu světla za rovnocenné.

 

Pojďme ale teď dál, k tak trochu subjektivním dojmům. Je tu velká výstupní pupila při menších zvětšeních.  Konstruktéři od z Wetzlaru nějakým fíglem dokázali citelně zvětšit výstupní pupilu.

Co to pro uživatele v praxi znamená? Především je tu schopnost lidského oka roztáhnout v šeru zorničku. Pupila větší než zornička znamená, že zornička obraz ořízne a naopak, zornička větší než pupila znamená, že oko „má na víc“, než mu je schopná optika nabídnout. Mladý člověk roztáhne zorničku až k 7 mm a je tedy schopen využít celou výstupní pupilu až někam k sedminásobnému zvětšení Zeisse V6 nebo Swarovského Z6(i). Pak zornička obraz ořízne. Leicu využije plně až někam k devítinásobnému zvětšení. U starého oka se zornička roztáhne jen na asi 5 mm a rozdíl je minimální.

Ale je tu ještě jeden aspekt. Optika s velkou výstupní pupilou je rychlejší na zamíření, zejména na rychlé zamíření. Zaměřovač vám bude tolerovat nepřesnosti v prvním přisazení zbraně do ramene, vždy máte obraz, nehledáte ho v zorném poli oka. Možná že obraz není vycentrovaný, ale oko se již má čeho chytit a od první chvíle vede svaly k vyrovnání osy oka do osy zaměřovače.

Pokud jste noční kancař, s posedem přirostlým k hýžďovému svalu, může vám to být jedno. Ale pokud jste lovec chodící, kterému vyhovuje dynamický způsob lovu, pokud často a rádi chodíte na naháňky, pak velikou výstupní pupilu a pohotovost zamíření oceníte.

 

Ohledně regulace jasu přisvícení záměrného bodu nemám připomínky, devět stupňů jasu je dostatečná regulace, která vám umožní spolehlivé zamíření za velmi špatných světelných podmínek i za plného poledního jasu. Záměrný obrazec má opravdu vlasové nitě a umožňuje velmi přesné míření. Osobně bych dal přednost trochu silnějším nitím, podle mě lépe vedou oko při rychlejším zamíření nebo při střelbě do pohybu, ale to je moje individuální preference a vždycky si můžete pomoci rozsvícení záměrného bodu.

 

Co postrádám? Nevím, zásadního nic. Přivítal bych nějaké pomocné značky na svislé niti záměrné osnovy, ale umím žít i bez nich. Fortis zatím nenabízí také žádné „cvakací balistické věžičky“, ale pokud budu trvat na cvakání, dokázal bych si poradit sejmutím čepiček rektifikace a prací s přehlednými značkami na točítkách.

 

Dovolte mi teď shrnout celkové dojmy ze zaměřovacího dalekohledu Leica Fortis 6 2-12x50i.  Je to univerzální lovecký zaměřovací dalekohled. Rozsah zvětšení mi umožní jak střelbu na pohybující se cíle na krátké a střední vzdálenosti, tak přesnou střelbu na cíle velikosti srnčí zvěře až někam ke 200 metrům, na větší zvěř i mnohem dál.

Miluji Leica obraz, ale nikomu ho nevnucuji. Na druhou stranu nikdo nemůže říci, že by byl nekvalitní.

Leica je o něco těžší než Zeiss nebo Swarovski, ale není to rozdíl, který bych vnímal jako něco zásadního.

Líbí se mi střídmost celého zaměřovacího dalekohledu. Věžičky a celá střední stavba je kompaktní, nikde nic netrčí. Design je velice konzervativní a umírněný, přitom je čistý a elegantní.

Velká otázka - stačí šestinásobný rozsah zoomu? Podle mého názoru ano. Pro běžný lov v podmínkách střední Evropy zcela určitě. Je pravda, že dnes již někteří výrobci nabízí i osminásobný rozsah, ale je na rozvážení každého z nás, zda jej opravdu potřebuje. Osminásobný rozsah je složitý na výrobu (což si nechá výrobce pochopitelně zaplatit), při horním rozmezí zvětšení ztrácí světlo a také bývá docela citlivý na správný oční odstup a přesné vyrovnání oka s osou zaměřovače. Šestinásobný zoom je v tomhle výrazně tolerantnější.

Zatímco šestinásobný zoom je hodná, milující matka, pak osminásobný zoom sice umí nabídnout výkon do té doby nebývalý, ale také je to macecha, která vám nic neodpustí. Pokud chcete tu dobrou mámu z velmi dobré rodiny, pak Leica Fortis 6 2-12x50i je volba, kterou by byla chyba nezvážit. 

 

Ing. Martin HELEBRANT

 


Zpracování dat...