Jako vystudovaný zemědělec se stydím za stav dnešní krajiny. Tolik jsem se těšil, že s novou dobou, která skloňuje ekologii ve všech pádech a která vyčítá minulému režimu nešetrné zacházení s půdou, přijde také náprava tragických omylů a česká krajina bude opět malebná. Velikost půdních bloků a na nich pěstované plodiny budou respektovat reliéf terénu, bude dostatek mezí, rozptýlené zeleně a zatravněných údolnic k záchytům přívalové vody, ochraně před větrem, a také pro živočichy, kterých dnes je několik málo procent z dřívějších stavů. Ať už je to skřivan, koroptev, sysel, zajíc či mnoho dalších – všechny tyto kdysi obecné polní druhy mají právo na život v harmonicky utvářené krajině.
Ve svých naivních představách jsem se nemohl více mýlit, neboť obraz dnešní agrární krajiny je ještě horší, než býval před třiceti lety. Zmizely poslední meze a rozptýlená zeleň, půdní bloky máme jedny z největších v Evropě. Většina pěstovaných plodin je pravidelně ošetřována pesticidy, v důsledku čehož je krajina téměř bez života. Je štěstí zahlédnout motýla, pod nohami brouka, či nad hlavou skřivana.
Nicméně jsou lidé, a není jich málo, kterým se žlutý horizont z jedoucího auta líbí. Rozlehlé lány bez polních cest nikomu ani nedávají příležitost nakouknout „pod pokličku“. A zde se stydím, současně však i pociťuji úlevu, podruhé.
Usiloval jsem dlouhodobě o práci v ochraně přírody, abych tento neutěšený stav pomohl napravit. Dnes bych se musel hanbou propadnout, kdybych se této parodie na ochranu přírody účastnil. Sám voják v poli nezmůže nic, jedině snad posílat nazlobené kritické vzkazy pomazaným. Zdání potřebnosti vršovického úřadu tak má zachránit humbuk kolem velkých šelem, kdy zatoulaný medvěd zaměstnává štáb lidí, který zásobuje vzrušenými reportážemi večerní zprávy.
Několikaletý srážkový deficit a téměř vyschlá koryta řek vadí zřejmě jen vodákům, protože státní úřady měly už dávno bít na poplach, a hlavně – měly konat! Avizovaná výstavba vodních děl pomůže přírodě asi tak, jako když si doma napustím vanu. Začít se musí u fragmentované zemědělské krajiny, potažmo humusem dostatečně zásobené půdy. Za schnoucí a kůrovcem napadený nepůvodní les se obětní beránek našel – jinak všichni ostatní jsou asi bez viny…
Každý ekolog ví, že les a bezlesí jsou spojité nádoby. A to nejen naším, ale při globálním oteplování i velmi vzdáleným, např. pouštním. Téměř zmizelo Aralské či Čadské jezero zejména kvůli lidské činnosti, a podobně to funguje i u nás. Jsou-li pro dnešní zemědělskou krajinu příznačné ohromné půdní bloky bez vegetace, nelze se divit, že v letním horku nezaprší a nezaprší. Přehřátý vzduch z polí osetých kukuřicí či zbytečně rychlých červencových podmítek brání přirozené cirkulaci vzduchu a dešťové mraky se vyprší většinou někde jinde, než hlásila počítačem simulovaná předpověď.
Domnívá-li se dnešní zprůmyslněný velkopodnikatel na půdě, že pranostika musí platit vždy a všude, a pršet zkrátka bude, ať spáchá na přírodě jakýkoliv zločin, poslední suchá léta jsou mu snad dostatečným důkazem, že odplata je krutá. Ale logická a po zásluze!
Ano, jistěže vím, že podmítka je běžný agronomický postup (tj. za kosou pluh). Ale určitě znáte pořekadlo, že když dva dělají totéž, není to totéž. Podmítka po žních na malém honu, který sousedí se zeleným polem, je akceptovatelné řešení. Když měli rolníci či sedláci úzká políčka s různými plodinami, také se na nich selo, sklízelo, podmítalo a oralo, ale v různou dobu! Nikoliv cíleně a ekologicky uvědoměle, tak jak bychom to měli dělat dnes, nýbrž shodou okolností daných dobou.
Jednak dříve rolníci neměli silné stroje, jen koně, kravky a motyky, jednak také orné půdy měli tak akorát, aby je uživila. Takové mozaikovité a pestré hospodářství jim rozložilo práce na delší období, než je tomu dnes. Proto v případě silnějších dešťů nestihla voda na malém poli ani nabrat rychlost – a už se její proud rozbil a vsákl v navazujícím porostu jetele či trávy.
Dnešní stohektarové lány přímo volají po vodní a větrné erozi, zejména na svažitých pozemcích, o čemž se snadno může člověk přesvědčit z leteckých map. Na mnoha místech vystupující podloží je prosto humusu a potažmo vegetace. Ale za tento stav, jak vidno, se viník zatím nenašel a ani nehledá...
Pokud na takový velký a těžkou mechanizací snadno udržovatelný obří lán kukuřice, stejně tak i na předčasně provedenou podmítku po řepce, přijde dlouho očekávaný vydatný déšť, jsou břehy potoků či sklepy v nejbližší obci plné toho nejcennějšího, co živí naši civilizaci – úrodné humózní půdy. Postačí mírně svažitý pozemek a člověk se může přesvědčit o síle přírodních živlů. A měla-li diskutovaná podmítka zabránit úniku vláhy z půdy, díky strojem narušené a na prach rozmělněné struktuře půdy došlo splachem ornice k nenapravitelným ztrátám a škodám. Hluboké rýhy zůstávající na poli po bouřkách a jarním tání, které však s předseťovou přípravou „zázračně“ zmizí. Stopy hříchů jsou zameteny a jede se postaru dál!
Každým rokem jsme tak blíž a blíž pouštnímu klimatu. Před deseti lety jsem na toto téma hovořil s ministrem životního prostředí. Od té doby se však nezměnilo, bohužel, vůbec nic... A proklamovaná Vize 2040 na mne působí jako vize 2400. Připadá mi to jako mazání medu kolem huby, protože moje generace se už potřebných změn nedočká, přestože požadované kroky je možno při dobré vůli naplánovat a provést během dvou až tří let. Polní plodina není les, kde strom potřebuje k mýtnímu věku a změně hospodaření jedno století. Uvítal bych tedy alespoň vytipované vzorové podniky, které od příštího roku začnou nový, tj. šetrnější způsob hospodaření.
Centimetr humusu se tvoří asi sto let. Přijde jedna letní bouřka, a tuny ornice, za jejíž ztrátu není nikdo zodpovědný, jsou nenávratně pryč! Přitom stačilo pár týdnů počkat, strniště a rostoucí výdrol by půdu před vysycháním dostatečně ochránily. Určitě by ale kořenový systém strniště a výdrolu ochránil pole před masivní ztrátou ornice.
Proto jsem příznivcem selského rozumu a upřednostněním „menšího zla“, a zvažoval bych tedy, zda není možno agrotechnický termín podmítky posunout blíže k plánovanému setí.
To samé se týká části podzimních orebních prací posunutých do jara, zejména v krajině bez větrolamů. Kdo někdy viděl černý sníh či hluboké rýhy v oranici po jarním tání, ví, o co mi jde. Husté strniště se chová téměř jako louka a vodní i větrnou erozi do značné míry omezí.
Považují-li osoby podnikající v zemědělství navrhovaná opatření s ozeleněním krajiny a zmenšení půdních bloků jako krok PROTI nim, je tomu přesně naopak! Není to proti nim, je to PRO přírodu. A součástí přírodních procesů, jak známo, je i produkce plodin a chov zvířat. Pojmy jako rostlinná či živočišná (velko)výroba se snad již přežily, správný sedlák vždy pěstoval a choval. S rozumem a citem. Dokud toto dnešní „silní hráči“ nepochopí a nebudou se k přírodě, půdě a vodě chovat s patřičnou pokorou a úctou, potom sucha z posledních let a umírající lesy jsou jen prvním varováním.
Jako nepovedený vtip v kontextu řešeného dlouhodobého sucha působí nedávná premiérova slova, že ochrana klimatu nesmí být na úkor průmyslu, potažmo zřejmě i zprůmyslněného zemědělství.
I v tomto případě je to přesně naopak. Na úkor přírody, bohužel, žije naše zhýčkaná vyspělá civilizace. Příroda jen tiše trpí při exploataci krajiny, ať již živelnou zástavbou, průmyslovými a dopravními exhalacemi, či nešetrným až barbarským hospodařením na půdě. Ale když se občas vzbouří, škody jsou v řádech desítek až stovek miliard, viz. sucho a opakované povodně či větrné kalamity. Kdo to nevidí, či lépe řečeno nechce vidět, měl by rychle otevřít oči! Peníze a okamžitý zisk totiž nejsou všechno! Přírodní bohatství a zdravá příroda má větší hodnotu. Nevyčíslitelnou.
Karel ZVÁŘAL