Smrkové monokultury jsme si zvykli považovat za les, který v našich podmínkách snad ani jiný být nemůže. Vývoj lesa od 19. století má ale svou historii, která nepříjemně porovnává monokulturu smrku se současnou velkoplošným pěstováním olejnin a obilovin. Chybí jen bezuzdné využívání látek chemické ochrany rostlin, ale všechny ostatní následky poškození biologického potenciálu přírody a zároveň neudržitelnost smrkových monokultur jsou nápadně podobné.
Připomeňme si, že během 17. a 18. století byly původní lesní biocenózy ničeny narůstající živelnou těžbou bez péče o přirozenou obnovu a kromě toho bylo lesní prostředí narušováno polařením a pastvou dobytka.
Rozvoj průmyslu přinesl prudký nárůst potřeby dřeva na palivo, výstavbu i technický materiál a tu mohl zajistit jen radikální zásah do tehdejšího lesnictví holosečemi a umělým zalesňováním. Smrk byl zvýhodněn snadným získáváním semene i rychlým vývojem na holosečích. Pořádek a jednoduchost pěstební organizace s sebou nesly čisté a věkově homogenní porosty s vysokým finančním výnosem.
Počátek masového pěstování jehličnanů představovala borovice, postupně byla nahrazena smrkem, považovaným za nejvýnosnější dřevinu a definitivně byla opuštěna jedle a buk. Tvrdé dřevo buku, po dlouhou dobu kvalitní palivo, neobstálo proti kamennému uhlí, což sebou zase neslo zvýšení potřeby výdřevy dolů.
Negativní vývoj a přeměnu lesa doprovázelo rozrušení půdy vyklučením pařezů, kypření a zorání. Výsadby smrků či borovic se kombinovaly s výsevem ovsa nebo svatojánského žita. Nový pěstební způsob zcela rozrušil přirozenou strukturu, účinnou výměnu živin, vodní kapacitu a provzdušnění lesní půdy.
Zhutněním půdy došlo ke snížení využívání dříve hlubokého profilu a vůbec nejzávažnější škodě na lesních půdách, likvidaci přirozeného potenciálu tvorby a obnovy humusu. Následkem bylo snížení obsahu i přístupnosti živin, podstatné snížení činnosti půdní mikroflóry a redukce dalších přínosných organizmů a života v lesní půdě vůbec.
Pro kořenový systém už tak znevýhodněné monokultury to znamenalo nedostatek vody v suchých obdobích, snížení příjmu živin a zpomalení růstu i kvality dřeva. Dalším následkem bylo významné omezení obranyschopnosti porostu vůči negativním vlivům prostředí.
Výsledky hospodaření přehlušily hlasy upozorňující na zhoršování podnebí a ničení lesních půd. Již tehdy byly konstatovány změny klimatu a závažné, silně negativní změny lesní půdy. V polovině 19. století se prosazoval vliv Liebichovy školy a vůbec německý vliv, který sebou přinesl pěstování polních kultur na holosečích, což byl zásadní zásah do biologického potenciálu lesních půd.
První generace monokultur smrků měly ještě k dispozici kvalitní půdu po přirozených listnatých porostech s možností hlubokého kořenění a přinesly překvapivě dobré hospodářské výsledky, což velmi přispělo k podpoře a propagaci jejich šíření. Zároveň to ale byl počátek negativního vývoje, neoddělitelně monokultury provázejícího.
Smrk vytváří v půdě jen surový humus, a tak další generace nemají k dispozici původní kvalitní půdní prostředí, v těžkých a jílovitých půdách koření v povrchových vrstvách, na půdách písčitých trpí suchem.
Jednou z největších škod monokulturního pěstování smrku bylo úplné potlačení přirozeného zmlazení lesa. Další negativní stránkou rozvoje monokultur bylo zanedbání využívání semene z místních podmínek a v podstatě došlo ke zničení místních či domácích stanovištních ekotypů dřevin, které vznikly v době vývoje lesa a upevňovaly se přirozeným a dlouhodobým vývojem prostředí.
Tak jak rostla potřeba sazenic k zalesňování holosečí, rostla také potřeba semene. Protože se vydatné semenné roky na různých místech opakují různě (semenné roky smrku a borovice se dostaví po 3 až 4 letech a vývoj embrya se dokončuje po době delší než rok, šišky dozrávají za 2 až 3 roky), vedl vývoj obchodování s nedostatkovým semenem k odběru nejen v různých místech českých zemí, ale postupně i v odlehlých končinách Evropy i v zámoří. Důvodem opuštění výroby semene v rámci místních lesních správ byly také příznivé ceny semene ze specializovaných luštíren a semenářských velkozávodů.
Historicky dominovaly semenářské podniky z Tyrolska a okolí Vídně, v roce 1910 se objevují domácí firmy z Turnova, Českých Budějovic, Hradce Králové a Kladrub. Po roce 1918 dominují luštírny semen z Pošumaví a okolí Liptovského Hrádku.
Počátek tohoto pseudosemenářství doprovázela doslova anarchie v typech a krajových původech druhů, protože základem nákupu byl pouze druh a nikdo se nezabýval geografickým původem semene. Pokud se podařila vypěstovat ze semenáčů prosperující porosty, došlo ke spontánnímu křížení mezi domácími a zcela cizími typy. Teprve v roce 1924 došlo k zavedení uznávání osiva.
Výsledkem předcházejícího semenářství byl mezi 30. a 40. léty minulého století vysoce nepříznivý poměr mezi domácími dřevinami a dřevinami nejistého nebo úplně neznámého původu, v Čechách asi s pouhou pětinou domácích typů, na Moravě čtvrtinou. Na Slovensku domácí typy tvořily jednu třetinu.
Celkově došlo k náhradě původních, přirozených výběrem vzniklých typů smrku populacemi s minimální přizpůsobivostí místním podmínkám. Porosty byly oslabeny vůči negativním vlivům nejen narušenými půdami, ale i sníženou odolností vůči klimatu, kterému nebyly přizpůsobeny.
K tomu později přistoupily průmyslové emise a další změny klimatu, o kterém lze soudit, že ani původní rázy smrků v oblastech, kterým byly přizpůsobeny, nemohly bez významných škod odolávat.
Dalším negativem je hromadění škůdců, tedy hmyzu nebo houbových chorob. Nelze si z širšího pohledu (nebo snad vyššího přírodního mravního principu?) nepovšimnout, že v kulturách zemědělských plodin a v chovech hospodářských zvířat, charakteristických vysokým počtem jedinců na jednotku plochy, vždy nutně rovněž dochází k riziku až realitě značných ztrát, ať hmyzem či houbovými chorobami u rostlin nebo parazity, bakteriálními nebo virovými, popř. rovněž houbovými – správněji plísňovými – chorobami u zvířat. Rovněž škody zvěří se v monokulturách značně zvyšují a ještě více v prostředí, kde se monokultura zemědělských plodin stýká s monokulturou lesních porostů. I to je nepříjemně symbolické.
Z pohledu částečně poučeného laika byli lesní hospodáři při zakládání jehličnatých monokultur (lze se setkat s pojmem umělá lesní plantáž, lignikultura) postaveni před realitu zalesňování v obtížných podmínkách, pečlivého vybírání sadbového materiálu a nutnost provádět řadu technických i agrotechnických opatření k zamezení škod spojených s působením faktorů abiotických (vítr, sníh, námraza, ledovka, sucho) i biotických (živočišné a rostlinné organizmy). Příkladem výběru vhodných typů stromů je smrk vhodný do vyšších poloh se schopností větví přimknout se ke kmeni a omezit tak lámání větví vlivem těžkého mokrého sněhu a zavětvený až k patě kmene.
Mezi negativními biotickými a abiotickými faktory stojí současné výkřiky a skutky ekologických aktivistů, lhostejno, zda prováděné individuálně či z popudu jejich organizací, popř. některé nikoliv věcné principy prosazují legislativní cestou.
Smrkové monokultury jsou od samého počátku pěstování poškozovány větrnými polomy. První spolehlivé záznamy pocházejí z let 1821 a 1833 v Jeseníkách, kdy bylo celkem evidováno zničených 442 000 m
3. Po větrné kalamitě následuje téměř vždy kalamita kůrovcová.
Po větrných smrštích v zimě 1868 a 1870 na Šumavě se škodami vždy po asi 6 milionech m
3 následovala deset let trvající kalamita kůrovcová.
Ve dvacátém století, alespoň na území Československa, došlo v letech 1945 až 1952 v horských oblastech k masivnímu rozvoji kůrovce, příčinou bylo zanedbání péče o lesy ve válečném období a extrémní sucho roku 1947.
V roce 1930 byl v centrální části Žďárských vrchů polom se škodou ¾ mil. m
3 dříví. Situaci na svém majetku řešil hrabě Kinský postavením úzkokolejky a náborem dřevorubců z Podkarpatské Rusi. Včasným zpracováním a odvozem polomu se mu podařilo zabránit napadení lesů kůrovcem.
Následky vichřic a větrných smrští způsobovaly škody na lesních porostech téměř každý rok. Největší škody byly v letech 1976 a 1979 se ztrátou mezi 5 až 7 mil. m
3, v roce 1984 až 12 mil. m
3.
Přehled polomů od roku 1985 uvádí V. Simanov
(Kalamity v historii a současnosti. Lesnická práce 93: 573-575 str., 2014.), citace: více než 5 mil. m
3 bylo evidováno v letech 1990 – 8,6 mil. m
3, 2003 – 6,1 mil. m
3, 2006 – 6 mil. m
3, 2007 – 12,7 mil. m
3, 2008 – 7,7 mil. m
3. Zdroj:
https://www.mezistromy.cz/lesni-kalamity/historie-kalamit-v-cr/odborny
Orkány Kyrill a Emma v letech 2007 a 2008 způsobily podstatné zhoršení kůrovcové kalamity v době, kdy se nárůst rozvoje kůrovce dařilo potlačit. Sucho z roku 2015 opět negativní vývoj vrátilo na předchozí pozice kalamity a její rozsah narážel na nedostatek technických prostředků i lidských kapacit včetně nepřipraveného legislativního řešení. Škůdce se vyvíjí rychleji, než je lesní hospodář schopen vyřešit těžkopádnou legislativu výběrového řízení k likvidaci ohniska výskytu. Je tu kombinace sucha, vysokých teplot a absence přirozené obranyschopnosti smrkové monokultury (hustota stromů, malá schopnost zasmolení vývoje kůrovce).
Kůrovec není jediný závažný škůdce jehličnanů schopným způsobit kalamitní škody. Motýlek (noční můra) bekyně mniška s rozpětím světlých křídel 35 až 55 mm s nepravidelnými tmavými proužky způsoboval masivní až
kalamitní holožíry smrkových a
borových monokulturních lesů. Nejčastěji se objevuje v
nadmořské výšce 400 až 700 m. Jeho housenky ožírají jehlice nebo rašící pupeny hlavně smrku, dále borovice, modřínu a jedle, také listí dubu, buku, habru, břízy a lípy, při přemnožení a nedostatku potravy různé byliny včetně některých polních plodin.
V letech 1917 až 1927 proběhla jedna z největších kalamit na našem území s odhadem až 20 mil. m
3 odumřelého dřeva. V přírodě má bekyně mniška mnoho přirozených predátorů. Kontrola výskytu se provádí feromonovými pastmi, lze proti ní zasáhnout insekticidy.
Imisní kalamity postihly v 80. letech Krušné hor a Orlické hory, Jeseníky a Beskydy byly zasaženy relativně slabě. Vytěženo bylo několik miliónů kubických metrů dřeva, imisní působení souviselo s polomy a napadení lýkožroutem smrkovým. Došlo prakticky k odlesnění těchto pohoří.
Jen v roce 1980 bylo v Krušných horách vytěženo 650 tis. m
3. V letech 1970 to bylo v Krušných horách téměř 300 tis. m
3, o pět let později v roce 1975 téměř 400 tis. m
3 a ještě v roce 1985 to bylo 340 tis. m
3. S důsledky této kalamity se potýkáme dodnes.
Jako třetí lze zmínit kalamitu způsobenou obalečem modřínovým, která postihla v letech 1979 až 1983 Krkonoše a Jizerské hory na ploše asi 45 tis. ha. Proti obaleči bylo insekticidy ošetřeno v těchto letech 79 tis. ha. Zdroj:
https://www.mezistromy.cz/lesni-kalamity/historie-kalamit-v-cr/odborny
I listnáče mají své choroby a škůdce. Jejich zastoupení ve smíšených porostech je přijatelné a tyto porosty mají podstatně blíž k původnímu typu lesa, než jehličnaté monokultury. Přesto se choroby a škůdci šíří a ohrožují populaci cenných domácích druhů dřevin.
Od devadesátých let minulého století začínalo chřadnutí jasanů, po roce 2003 se začal počet napadených stromů významně zvyšovat a v září 2007 byl popsán původce, houba
Chalara fraxinea. V současné době je chřadnutí jasanů rozšířeno po celém území ČR a rovněž ve většině evropských států.
Pro chřadnutí jasanů jsou typické léze a nekrózy v okolí nasazení letorostů, které pozdních letních měsících hynou, nebo listy letorostů zasychají a zůstávají na větvích. Infikované stromy regenerují a přežívají. Choroba se objevuje a šíří v lesních porostech, ve stromořadích u cest a silnic, v parcích i volně rostoucích stromech.
Jilmy trpí houbovou chorobou grafiózou, která u nás byla poprvé zaznamenána mezi 20. a 30. lety minulého století. Šířena je hlavně hmyzími vektory, nejvíce bělokazem jilmovým, v menší míře lýkohuby, nosatci, tesaříky a také listožravým hmyzem.
Příznakem je stejnoměrné usychání listů, mladé, nezdřevnatělé výhony se svěšují a ohýbají a listy na nich zpravidla zasychají od špiček větví. Po dvou až třech letech se napadeným stromům olupuje kůra.
U grafiózy jilmů je typické tmavé, hnědé koncentrické zbarvení letokruhů, zejména nejmladších letokruhů, které jsou u napadených větviček velmi dobře patrné i pouhým okem. Příčinou zasychání je ucpávání vodivých pletiv podhoubím patogenních hub. Rozhodujícím příznakem onemocnění je produkce toxických metabolitů. Obranný mechanizmus proti pronikání původce vodivými tkáněmi vytváří vychlípeniny (
thyly), kterými částečně ucpává vodivá pletiva a to je důvodem zasychání listů a letorostů.
První vlnu grafiózy se podařilo zčásti potlačit rezistentními klony a hybridními druhy (jilm holandský, výsledek křížení jilmu habrolistého a drsného). Grafióza se s dřevěnými výrobky dostala do USA (zjištěna v Ohiu r. 1930).
Mezi 60. a 80. lety 20. století se objevila druhá vlna choroby, pravděpodobně zavlečená z Kanady na jilmové kulatině. V některých evropských zemích postihla 98 % jilmů habrolistých v nížinách, šířila se do výše položených oblastí a napadala další druhy jilmů.
Přes intenzivní výzkum ničení původce fungicidy a přenašečů insekticidy, lapáky i biologickým bojem je stále nejúčinnější obranou preventivní hygiena porostů, tedy v celkové ochraně jilmů před poškozením, v prořezávkách a ve zdravotním negativním výběru napadených stromů, napadených podkorním hmyzem (likvidace zdrojů infekce) a v celkové sanitární péči. Možností jsou kultivary odolné proti grafióze, ale dlouhodobou odolnost bude muset prokázat čas.
V poslední době si hlavně v oborním hospodářství více ceníme jírovce maďalu. Je napadán klíněnkou jírovcovou, ta oslabuje jírovce likvidací až 90 % listů, stromy hynou až při výskytu dalších negativních faktorů. Poprvé byla objevena a popsána v roce 1986 u Ochridského jezera (Severní Makedonie, Albánie) a za 14 let pronikla do celé Evropy. K šíření usnadnily parkové a městské výsadby jírovců.
Duby a zčásti buky, vrby javory, břízy a habry napadá obaleč dubový. Larvy se zavrtávají do rašících pupenů a požírá mladé listy. Ne vždy je ničí až na úroveň holožíru, oslabené stromy pak podléhají suchu nebo jiným negativním faktorům.
Vážná situace vzniklá pravidelným či spíše každoročním poškozováním smrkových monokultur polomy, kůrovcovými kalamitami a řadou dalších škod ukazuje na neudržitelnost jejich pěstování. Veškeré úsilí lesnické vědy a technického pokroku i maximální lidské pracovní nasazení nedokáže kompenzovat nahromadění negativních přírodních faktorů.
Do pěstebních technik a zásahů vstupuje i legislativa, která svou těžkopádností a nevhodnou koncepcí nejen neumožňuje, ale maří jedině možný způsob, rychlý a účinný boj se škůdci.
Dalším velkým otazníkem jsou stavy zvěře a přístup k její regulaci v lesních honitbách.
Předpoklad škod zvěří na sazenicích listnáčů i během růstu mladého lesa na skutečně obrovských plochách obnovy lesů vyvolává obavy z razantní redukce stavů zvěře. Bylo by to přetržení tradic myslivosti a ztráta mnohde prakticky nenahraditelného genotypu.
Zamezení škod zvěří jinými způsoby než silným omezením stavů se ale zdá být nevýznamným problémem v porovnání s postupem a podporou přirozené i umělé sukcese ploch po kalamitní těžbě a návratu k přirozenějšímu hospodaření v českých lesích.
Ing. Martin MOHELSKÝ