Časopis Myslivost

Vrátíme-li se k tomu, kdy a jak spatřil tento návrh světlo světa, tak zjistíme, že se jedná o klasické přeskokové chování, popsané u všech živočichů. Při pracovním výjezdu některých členů Vlády do lesů sežraným kůrovcem, utrpěli účastníci jednání při pohledu na kalamitní plochy šok, protože je to pohled v pravdě velmi depresivní a i laik s příslušnou doprovodnou informací o katastrofické ztrátě na produkci a nákladech na zalesnění a následnou ochranu, vnímá situaci jako krizovou.
V mozcích účastníku se tak střetlo mnoho podnětů, které vyvolaly napětí a psychickou zátěž, kterou nebyli schopni racionálně řešit. Protože za současnou situaci nejsou odpovědny pouze klimatické výkyvy nahrávající kůrovcům, ale přinejmenším i rozhodnutí vlád a odpovědných činitelů v uplynulém čtvrt století. Účastníci výjezdu najednou nevěděli jak se správně zachovat, jejich mozky byly přetíženy, a proto zvolili řešení, které jim připadalo ideální – vystřílení zvěře za každou cenu.
Čili klasické přeskokové chování v konfliktní situaci, jehož úkolem je uvolnění napětí. Schéma instinktivního přeskokového chování je v etologii živočichů dobře popsáno. Účastníci výjezdu byli bezútěšným pohledem na kalamitní plochy a následnými informacemi motivováni k řešení problému. Následně hledali řešení, to je popisováno jako tzv. apetenční chování, při kterém však ignorovali další podněty a cíleně se zaměřili na konkrétní cíl – zvěř, která byla v daném okamžiku klíčovým podnětem a spouštěčem tzv. konečného chování čili celoroční lov spárkaté zvěře.
Celou tuto epizodu můžeme charakterizovat jako cílenou propagandu, pro kterou je příznačná definice od amerického politologa a teoretika komunikace Harolda Lasswella, který propagandu definoval jako „vytváření záměrně jednostranných prohlášení směrem k masovému publiku“, která lze vytvářet jak nepozorovaně, tak s velkým mediálním ohlasem.
Nicméně v reálném životě to není tak jednoduché a přímočaré. Ke spuštění tzv. konečného chování musí dosáhnout klíčový podnět určité intenzity. Tento mechanismus chrání živočichy před zbytečným vysilováním v případě, že by dosažení cíle bylo nereálné.
To platí i v případě návrhu na zavedení celoročního odstřelu spárkaté zvěře bez ohledu na vodící samice, mláďata a podobně. Současná společnost není nakloněná jakémukoliv lovu, natož lovu plných samic. Stačí se podívat na komentáře na sociálních sítích, kde se mnozí lovci (záměrně nepíši myslivci) chvástají svými tzv. loveckými úspěchy. Kromě toho, žádný slušný myslivec nebude lovit plné samice, to se zkrátka nedělá. A to ani nemluvím o honitbách pro reprezentační účely, ve kterých mají jejich uživatelé zájem na dobrém zazvěření. Zkrátka, tudy cesta nevede, ale neznamená to, že není nutné přijmout zásadní opatření v oblasti myslivosti.
Současná situace nejen v lesích, ale v celém agroekosystému je skutečně složitá a vyžaduje komplexní přístup. Stále ale nejsme ochotni se smířit s tím, že současné početní stavy zvěře jsou odrazem toku energie v krajině v důsledku našeho nenasytného způsobu využívání krajiny a nenasytné honby za ziskem. Že zvěř je bioindikátor a je přemnožená pouze v představách podnikajících subjektů a ekonomů, nemajících o ekosystémových vztazích ani potuchy a zajímá je pouze hospodářský výsledek. Zajímavé je v této souvislosti, že se osud drobné zvěře neřeší.
To samozřejmě neznamená, že nebudeme se zvěří racionálně hospodařit a redukovat početní stavy. Měli bychom se ale poučit z toho, že od roku 1986 (již 33 let!) se snažíme redukovat početní stavy spárkaté zvěře a výsledek?!
Početní stavy zvěře se zvýšily, populace se omladila a úspěšně se množí, protože jsme narušili sociální struktury, u řady druhů vystříleli dospělou samčí zvěř, to kromě jiného pravděpodobně přispělo u jelení zvěře k hybridizaci jelena evropského a siky. To je hmatatelný výsledek hospodaření se spárkatou zvěří, ze kterého se odmítáme poučit.
Tento problém je nutné řešit komplexně ekosystémově a při respektování sociálních vztahů v populacích a zejména na odborné profesionální úrovni.
S populacemi zvěře je možné hospodařit pouze v rámci velkých komplexů, to znamená oblastí chovu, se znalostí věkové a pohlavní struktury zvěře. Ty ale byly vyhláškou 20/1988 Sb. v původním rozsahu zrušeny, nyní vidíme, že nám chybí.
Také nám chybí účinné kontrolní mechanismy pro hospodaření se zvěří, což je zase výsledek naivních představ zástupců vlastníků a správců honebních pozemků, kteří vehementně tvrdili, že vlastník je nejlepší hospodář a prosadili do zákona 449/2001 Sb. o myslivosti oslabení státní správy myslivosti. Někteří dokonce požadovali její zrušení.
Za této situace se pochopitelně uvolňuje i morálka uživatelů honiteb. Znám mnoho uživatelů honiteb, kteří vedou honitby zodpovědně, ale je nezanedbatelné procento uživatelů, kterým současné bezvládí vyhovuje.
Situace je skutečně složitá a vyžaduje přijetí řady opatření, při kterých se musíme dívat na jejich účinnost v řádu desítek let. Musíme přijmout zásadní organizační opatření, posílit kontrolu, vést vlastníky honebních pozemků společně s uživateli honiteb k odpovědnosti za zvěř. Zároveň budeme muset přijmout opatření v systému vzdělávání myslivců, abychom zvýšili odbornou úroveň provádění myslivosti.
Zkrátka toho, co musíme udělat je mnoho, a současná kalamitní situace jenom otevřela Pandořinu skříňku a z ní vylétlo na svět mnoho problémů. Na dně skříňky zůstala pouze naděje.
doc. Ing. Vladimír HANZAL, CSc.
člen Myslivecké komise ČMMJ