Velice často se stane, že se volně žijící živočich, potažmo zvěř, dostane do nesnází. K tomuto účelu byly zakládány záchranné stanice na nejrůznějších místech České republiky. K nejstarším zařízením patří stanice v Praze a Bartošovicích na Moravě. Postupně přibývaly další, včetně rokycanské v roce 1990.
V roce 1998 založil Český svaz ochránců přírody Národní síť záchranných stanic, která zajišťuje pomoc zvířatům v nouzi na území celé České republiky. V současné době sdružuje 33 zařízení, která nalezenému handicapovanému živočichu poskytnou komplexní péči. Tou je odchyt, ošetření, léčba, rehabilitace a v ideálním případě i vypuštění zpět do přírody, což se děje zhruba v polovině případů.
Část živočichů, jejichž návrat do přírody již není možný, slouží k ekologické výchově a osvětě veřejnosti. Seznam, kontakty i územní působnost těchto zařízení najdete na www.zvirevnouzi.cz.
Podle Zákona o ochraně přírody a krajiny č.114/1992 Sb. je záchranná stanice zařízení, které na konkrétně vymezeném území působnosti zajišťuje komplexní péči o všechny živočichy dočasně neschopné přežít ve volné přírodě s cílem navrátit je do přírody, živočichům trvale neschopným přežít ve volné přírodě poskytuje, je-li to vhodné a účelné vzhledem k jejich zdravotnímu stavu, odpovídající dlouhodobou péči, poskytuje informace o příčinách ohrožení a vhodných způsobech ochrany živočichů a může spolupracovat při provádění opatření k předcházení zraňování nebo úhynu živočichů. Stát se tedy záchrannou stanicí není vůbec jednoduché.
Záchranné stanice živočichů za dobu svého trvaní přijaly více než 230 tisíc živočichů a počty přijímaných pacientů se neustále zvyšují. Je to dáno především dobrou propagační činností samotných stanic, svoji úlohu významně sehrává i zájem lidí pomoci. Ne vždy je však pomoc člověka na místě a někdy by bylo lépe nechat vše na přírodě.
Téměř polovinu příjmů tvoří několik nejčastěji přijímaných druhů - ježek, poštolka, netopýr, rorýs, kos, jejichž pořadí se v průběhu let mění jen minimálně.
Do záchranných stanic se z celkového počtu přijímaných živočichů dostává zhruba třetina, kterou lze zařadit mezi zvěř. Proto je velice vhodná spolupráce s místně příslušným mysliveckým spolkem či honebním společenstvem, respektive mysliveckým hospodářem. Zamezíme tím řadě zbytečných nepříjemností a nastolíme možnost vzájemné spolupráce, a to nejen při záchraně živočichů.
 
Do výčtu vybraných druhů zvěře, které jsou z pohledu myslivosti i ochrany přírody zajímavé, uvádím i dva mírně „konfliktní“ druhy – straku a sojku obecnou. Oba druhy znamenají sice hrozbu pro drobné zpěvné ptactvo převážně hnízdící ve městech, ale z hlediska konfliktnosti lze uvést ještě jiné, z pohledu člověka problematičtější druhy jako jsou bobr evropský, kormorán velký, krkavec velký, volavka popelavá a vydra říční.
Mezi konfliktní živočichy lze samozřejmě zařadit i další druhy jako jsou např. medvěd hnědý, rys ostrovid nebo vlk obecný. Ti se však do záchranných stanic až na výjimky (rys ostrovid) zatím naštěstí nedostávají. Přesto jsme i u nich svědky změn početnosti. Z dříve vzácných druhů se dnes stávají zcela běžné a naopak.
Důvody, proč se do záchranných stanic zvěř dostává, jsou v podstatě shodné s příjmy jiných druhů živočichů. Největší zastoupení mají mláďata, kterých bývá každoročně více než třetina všech přijatých jedinců. Některá, a je jich podstatná většina, se dostává do péče člověka naprosto zbytečně. Lidé si myslí, že jsou opuštěná, odchytí je, přinesou domů a často je i po několika dnech odevzdávají do péče odborníků. Bohužel už zpravidla bývá pozdě. Přitom stačí zavolat a poradit se.
Když už je zbytečně odnesené mládě z přírody přijato do záchranného centra, zpravidla nebývá problém jej odchovat, ale problém je s jeho návratem zpět do přírody. U mláďat vlivem lidské péče dochází zpravidla k nežádoucímu vtištění a jeho případné opětovné vypuštění zvláště u savců bývá problematické.
Druhou nejčastější příčinou příjmu bývá zranění, ať už ve spojení s dopravními prostředky, popáleninami od elektrického vedení, nárazem do překážky či napadením jiným živočichem. V tomto směru se již podnikají nejrůznější kroky. Své iniciativy mají nejen ochránci přírody, ornitologové, ale i samotní myslivci. Připomeňme akci „Zachraň zvíře před sekačkou“, kdy dobrovolníci ve spolupráci se zemědělci a myslivci vyhánějí zvěř z luk, kde má v brzké době proběhnout kosení.
Další důležitou akcí je mapování dopravních nehod se zvěří www.srazenazver.cz. Při této akci se mapují nebezpečné úseky silnic, kde přednostně dochází ke srážkám s nejrůznějšími druhy zvěře. Ročně na našich silnicích dochází k více než deseti tisícům dopravních nehod, kdy je důvodem srážka se zvěří! A to jsou přitom jen ty, které jsou evidovány. O řadě nehod se ani neví. Pokud je účastníkem dopravní nehody drobná zvěř, nejsou následky tak fatální jako při srážce s jelenem, prasetem či losem.
Je chvályhodné, že v poslední době funguje přímá spolupráce mezi dopravní policií a mysliveckými hospodáři, v jejichž honitbě ke kolizi došlo. Myslivci tak zpravidla vyřeší situace, při kterých ještě donedávna asistovali pracovníci záchranných stanic. Zároveň je nutno říci, že dopravní nehody se zvěří končí kromě materiálních škod až na výjimky i smrtí zvěře, nebo jsou zranění tak vážná, že návrat zpět do přírody v podstatě nepřipadá v úvahu a rychlé utracení je sice smutným, ale nejsmysluplnějším řešením.
Velmi přínosnou akcí je i mapování zastávek, respektive skleněných ploch. V poslední době se sklo stále častěji využívá jako stavební materiál, což bývá pro řadu především ptačích druhů problém. Při letu nejsou schopni rozpoznat překážku a zabíjejí se o sklo. Díky informacím z mapování dochází ke konzultacím s projektanty a řešením ještě před vznikem projektu. I toto je cesta, jak účinně řešit příčiny a nezabývat se v záchranných stanicích důsledky. Více informací o těchto aktivitách najdete na stránkách České společnosti ornitologické www.birdlife.cz.
Dalším neméně závažným důvodem příjmu jsou poranění jiným živočichem. Jedná-li se o volně žijícího živočicha je to celkem pochopitelné, neboť se jedná o přírodních zákonitost, tedy vztah lovce a lovené kořisti. V poslední době však narůstají jako důvod příjmů volně pobíhající psi a kočky. Ty podle nejnovějších výzkumů výrazně decimují stavy nejen zbytkových populací drobné zvěře, ale především malých drobných ptáků, což si řada milovníků koček neuvědomuje. Apelujeme tedy na všechny chovatele domácích mazlíčků, aby je měli především v době rození mláďat pod kontrolou.
Třetím nejvýraznějším důvodem příjmů jsou odchyty. Ty jsou realizovány především z důvodu pádů do jímek, šachet či komínů. I zde jsou některá zranění tak rozsáhlá, že je nutné přistoupit po dohodě s veterinářem k utracení. Bohužel řadu takto nezabezpečených a nebezpečných míst má na svědomí člověk. A protože jsou to právě myslivci, kteří se často pohybují v přírodě, mohou ve spolupráci s ochránci přírody tato místa zabezpečit, neboť nebezpečí nečíhá jen na živočichy, ale i na lidi pohybující se ve volné krajině či lovecké psy.
Ne vždy se samozřejmě podaří živočicha zachránit. V tomto případě může být poskytnut k preparaci nebo Ústavu biologie obratlovců k výzkumným účelům. Vzniká dokonce i genetická banka živočichů. Možností využití je tedy celá řada.
Záchranné stanice ročně přijmou i řadu dravců, které lze nejen sokolnicky rehabilitovat a následně vrátit do přírody, ale možností je i chov s využitím jedinců, kteří jsou z důvodu zranění nevhodní pro návrat na svobodu. I jich se do záchranných stanic dostává poměrně velké množství.
Sokolnictví je lov zvěře pomocí sokolnicky vedených dravců a sokolníci tedy lidé, kteří neloví puškou, ale loveckými dravci. Mezi nejčastěji využívané dravce v novodobém sokolnictví patří sokol stěhovavý, raroh velký, jestřáb lesní, orel skalní a káně Harrisova.
Dravec se v minulosti využíval jako účinný pomocník člověka, např. při obstarávání obživy. Tradice sokolnického lovu byla koncem 18. století v českých zemích přerušena, především díky vynálezu střelných zbraní. V dnešní době sokolnictví postupně znovu ožívá a získává stále více příznivců, které sdružuje Klub sokolníků při ČMMJ. Ten má více než pět stovek členů sdružených ve více než dvaceti střediscích po celé republice.
Tak jako v dávné minulosti, i dnešní sokolníci mají ve svém štítu, že neloví proto, aby získali kořist, ale pro všechno to krásné při lovu. Navíc cílem dnešního sokolnictví není jen lov, ale především ochrana a chov dravých ptáků či jejich využití v biologické ochraně. Bližší informace o sokolnictví lze nalézt na www.sokolnictvi.net.
 
Čísla uvedená v tabulkách jsou počty přijatých zvířat. Mají-li štěstí a přežijí, jsou vypuštěni zpět do volné přírody. Někteří, zvláště pak ti vzácnější, mohou být označeni a sledováni. Více na www.birdtelemetry.cz.
Záchranné stanice živočichů ročně přijmou obrovské množství nejrůznějších druhů živočichů, zvěř nevyjímaje. Mají tak neuvěřitelný genetický potenciál využitelný v chovu. Vzhledem k tomu, že řada provozovatelů záchranných stanic jsou současně myslivci i sokolníci, nabízí se možnost využití tohoto chovatelsky cenného materiálu. Vždyť myslivci a ochránci přírody k sobě mají od nepaměti velice blízko. Obě skupiny se pohybují v přírodě a zcela jistě mohou spolupracovat.
Například rokycanská záchranná stanice živočichů úzce spolupracuje s myslivci od roku 1994. Oslovili jsme je nejprve s tématy, které nás spojují – výsadby zeleně či úklid černých skládek a později pokračovali i v jiných projektech – programy ochrany biodiverzity či čerpání dotací v rámci podpory mysliveckého hospodaření. Dnes je spolupráce na velmi dobré úrovni především v místech, kde je územní působnost naší záchranné stanice, tedy na Berounsku, Hořovicku a Rokycansku. V rámci neustále se rozvíjející spolupráce jsme spolupořadateli Zlaté srnčí trofeje – soutěže mysliveckých znalostí pro děti a mládež, navštěvujeme okresní myslivecké sněmy, výstavy trofejí, kynologické akce či jiné myslivecké akce.
Na každém okresním mysliveckém spolku mohou být funkcionáři a jednatelé nápomocni i při řešení ryze ochranářských témat. Vše záleží na lidech a vzájemné dohodě, ale zcela určitě se i zde otevírá cesta k oboustranně výhodné spolupráci a je jen na nás, zda jí využijeme.
Pavel MOULIS
předseda ZO ČSOP Rokycany
 
 
Redakční poznámka
 
Činnost záchranných stanic je v řadě případů velice záslužná, ostatně tomu odpovídá i jejich podpora u veřejnosti. Ujmout se zraněného zvířete, zajistit jeho zotavení a v ideálním případě ho vypustit zpět do přírody, to je scénář, který vzbudí pozitivní emoce u každého normálního člověka.
Protože myslivci jsou ale jedněmi z posledních skutečných hospodářů v krajině, musíme přemýšlet v širších souvislostech a klást si otázky i tam, kde by to možná nikoho jiného nenapadlo. Dobře to ilustruje úryvek z emailu člena Redakční rady Pavla Forejtka, který vystihl podstatu problému:
„Požadujeme po myslivcích, aby pochopili, že hlavním cílem myslivosti v současnosti je zajištění rovnováhy mezi životním prostředím a počty zvěře. Neúměrně vysoké jsou stavy prasete divokého, ale také všech ostatních druhů volně žijící spárkaté zvěře, přemnožená je liška a invazivní druhy šelem... Kde ale nalézt hranici mezi tím, kdy poraněné prase divoké předat do péče záchranné stanice nebo ukončit jeho utrpení zákonným způsobem?
Podobné dilema nastane v případě záchrany uměle vypuštěných kachen, odchycených lidmi z důvodu malé či žádné plachosti.  U „zachráněných“ zajíců polních, kteří se ve velké většině objeví v záchranných stanicích jako mláďata, se jedná spíš o ukázku lidské hlouposti, kterou pak tyto stanice alespoň částečně napravují."
Další problematickou oblastí je vypouštění zachráněných jedinců zpět do přírody. Často jsou tato zvířata plně nebo částečně závislá na člověku a podle zákonných úprav takoví jedinci do volné přírody nepatří. U druhů kriticky ohrožených nebo chráněných je tendence navrátit je v co možná největším počtu ještě pochopitelná. Ale je to logické v případě těch druhů zvěře, jejichž stavy jsou v přírodě neúměrně vysoké? Zde přece společnost vytváří na myslivce oprávněný tlak, aby tyto druhy co možná nejintenzivněji lovili...
Závěrem tak snad lze jedině konstatovat, že ani problematika záchranných stanic není černobílá a otazníky, které mohou mnohé myslivce v souvislosti s jejich činností napadat, jsou logické a oprávněné. Rozhodně tím nechceme práci kolegů v záchranných stanicích znevažovat nebo dokonce kritizovat!
Martin HORÁLEK,
předseda Redakční rady časopisu Myslivost

Odkud pocházejí zvířata ze záchranných stanic
 
Zvířata volně žijící a později i ta domestikovaná, patřila a stále patří do života nás všech, proto by nám nemělo být lhostejné, co se s nimi děje a jaké nástrahy na ně čekají ve světě, který si mi sami utváříme k obrazu svému.
Ochrana přírody jakožto živočichů má kořeny už v dávné historii. Můžeme však říci, že nejvýraznějším negativním způsobem začal člověk do životního prostředí jako celku zasahovat až v období průmyslové revoluce v 18. a 19. století. Technologický vývoj, rozvoj průmyslu a rychlý nárůst populace způsobily, že některé druhy volně žijících živočichů člověk vyhubil a mnoho z nich se stalo ohroženými, a to kvůli bezohlednému drancování přírody.
V dnešní době se péče o volně žijící živočichy neustále zdokonaluje a lidem je volně dostupná služba v podobě záchranných stanic. Zvířata, která se do stanic dostávají z různých důvodů, pomáhají k řešení příčin zraňovaní jednotlivých druhů vlivem působení člověka.
Navrácením vyléčených nebo odchovaných jedinců zpět do volné přírody se nijak nezlepší početnost jednotlivých druhů, ale přímo napomáhá k výchově budoucích generací a je nedílnou součástí ekovýchovy, která ve většině stanic funguje jako jeden z nejdůležitějších opatření příjmu živočichů. Největší část živočichů se do stanic dostává zcela zbytečně a jen vinou člověka a jen osvěta pomůže těmto důvodům předejít.
 
Záchrannou stanicí se rozumí stanice, která se zabývá záchranou volně žijících zvířat, všechny stanice jsou začleněny do Národní sítě záchranných stanic a ty jsou koordinované Českým svazem ochránců přírody. Stanice svou působností pokrývají celé území ČR a ročně jimi projde víc jak dvacet tisíc živočichů. Jednotlivé stanice vykonávají svoji činnost na určitém území – minimálně na území jedné obce s rozšířenou působností.
Na svěřeném území stanice ručí (na základě dlouhodobé smlouvy mezi stanicí a ÚVR ČSOP) za poskytnutí odborné péče všem nalezeným hendikepovaným živočichům volně žijících druhů obratlovců s výjimkou jelena, losa a medvěda. Záchranné stanice spolupracují s orgány státní ochrany přírody, s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR, Státní veterinární správou, Českou inspekcí životního prostředí a dalšími.

Mezi nejčastěji přijímané druhy do záchranných stanic patří bezpochyby zvířata v naší přírodě nejhojnější a především zvířata žijící v blízkosti člověka, protože právě člověk je v mnohých případech příčinou příjmu. Do záchranných stanic se dostávají nejčastěji ptáci, zbytek jsou savci a obojživelníci, kteří se do evidence záchranných stanic dostávají především po realizaci transferů během jejich jarní migrace.

Ve sledovaném období 2008 až 2016 bylo přijato 21 061 živočichů a 11 356 jich bylo vypuštěno zpět do volné přírody, což je 58% úspěšnost, kterou nelze nebrat v potaz.
Nejčastěji byla přijímána mláďata ptáků a savců. Z toho byly nejčastěji přijímány druhy jako ježek (západní i východní) 880 jedinců, kos černý 470 jedinců, poštolka obecná 732 jedinců, rorýs obecný 162 jedinců, veverka obecná 776 jedinců a zajíc polní 320 zajíčat. Po dosednutí na sloupy vysokého napětí bylo popáleno celkem 750 ptáků s popálením od elektrického vedení. Z toho byli nejčastěji popáleni poštolka obecná 445 jedinců, káně lesní 105 jedinců a výr velký a další.
Vlivem dopravy bylo přijato celkem 1477 živočichů poraněných automobilovou dopravou. Pod koly aut nejčastěji končili ježek (západní i východní) 256 jedinců, káně lesní 223 jedinců, poštolka obecná 205 jedinců, drozd kvíčala 187 jedinců, hrdlička zahradní 183 jedinců a spousty dalších. Se střelným poraněním byly do záchranných stanic nejčastěji přijímanými druhy holub, hrdlička zahradní, káně lesní a další. Celkem bylo přijato 58 zvířat s tímto poraněním.
 
Ochranu volně žijících zvířat, ať už jsou zákonem zvláště chráněná či ne, značně ztěžuje jejich neoprávněný lov provozovaný za účelem finančního zisku nebo za účelem jakési pouhé zábavy. Případně jsou také divoká zvířata nelegálně lovena za účelem dosažení určitého zážitku či osobního uspokojení některých jednotlivců. Pytláctví jako nežádoucí jednání proti životnímu prostředí má mnoho podob, které nejsou dány jen jeho odůvodněním a přínosem pro nelegální lovce, ale i okolnostmi a způsobem jeho provedení. Pokud vyloučíme lov zvláště chráněných živočichů, který je prakticky nepřípustný, může mít pytláctví podobu lovu zvěře v době hájení, nebo může být prováděno prostřednictvím jiných neetických a zakázaných způsobů lovu, jako např. do čelisťových pastí, na otrávené návnady a různých dalších, zvíře pomalu usmrcujících, trýznivých metod. Z příčiny střelného poranění je hned od začátku zřejmé, že je vina v člověku, který vědomě použil střelnou zbraň na zvíře, které není lovnou zvěří a mnohdy je chráněno zákonem.
 

V období 2008-2016 bylo do tří vytipovaných stanic přijato celkem 7 677 mláďat ptáků a savců. Z toho byly nejčastěji přijímány druhy jako ježek (západní i východní) 880 jedinců, kos černý 470 jedinců, poštolka obecná 732 jedinců, rorýs obecný 162 jedinců, veverka obecná 776 jedinců a zajíc polní 320 zajíčat.

 

V období 2008-2016 byly se střelným poraněním do záchranných stanic nejčastěji přijímanými druhy holub, hrdlička zahradní, káně lesní a další. Celkem bylo přijato 58 zvířat s tímto poraněním.