Propadl jsem tomu kouzlu ranního rozbřesku s tetřívčím bubláním dávno předtím, než jsem ho poprvé prožil. Jak je to možné? Ty úžasné chvíle jsem si vysnil podle příběhů, které jsem znal jen z literatury o přírodě a lovu od sovětských autorů. Pořád mám schované knihy od Aramileva, Prišvina, Biankiho s věnováním, v němž se měnilo jen datum, zatímco místo a podpis zůstávaly stejné: „Synáčkovi táta“ Příbram XX/1954. Jediné knížky, které mi mohl táta posílat z nápravného tábora Vojna uranových příbramských dolů. Byly sovětské a já jsem mu dodnes vděčný, že tak pečlivě vybíral. Popisování tetřívčího toku v nich bylo zobrazeno do nejmenších podrobností a s takovým zápalem, že jsem se do děje vžíval a s osamělými lovci čekal na tokající kavalíry v záštitách z voňavého chvojí. Množství tokajících kohoutků a úlovků z tokanišť bylo takové, že jsem podlehl iluzi a nabyl naivní přesvědčení, že tetřívci musí být i někde blízko mého bydliště a že snad stačí jen brzy vstát…
Jenže tetřívci už v našem kraji nežili, i když na krásné ilustrované mapě pana Siegla, vydané kdysi mysliveckou organizací, na Plzeňsku namalováni byli. Když jsem se na ně ptal starých myslivců a hlavně pana učitele, dostal jsem odpověď, že bývali, ještě před válkou tokali na některých loukách, dokonce i po válce občas někdo tetřívka vyplašil, ale pak úplně zmizeli. A zůstaly po nich jen pomalu zapomínané názvy jako „Tokaniště“ nebo „Pirkoňák“.
Pokud netušíte, jak pirkoňák souvisí s tetřívky, rád to přeložím. Tetřívkovi se říkalo birkhán, což je něco jako březová slepice, a když prý chtěl při honu upozornit personál německou vrchnost na letící zvěř, zjednodušil si volání a zkomolil ho na „pirkón!“
Je zvláštní, že naši předváleční myslivečtí autoři věnovali tetřívkům jen malou pozornost a je pravděpodobné, že i za první republiky nepatřili tito ptáci k obecně oblíbeným úlovkům. Málo se o nich zmiňuje Jan Vrba, více Hubálek, Prchal nebo Reiniš, ale nikdo o nich nepíše jako o něčem úžasném a krásném, jak by si tito ptáci zasloužili. Daleko větší pozornosti se těšili koroptve, zajíci nebo kachny.
Poprvé jsem viděl tetřívka u mého kamaráda v předsíni. Měl je tam vycpané dokonce dva, tokající na větvích proti sobě v postojích, jaké jsme později na tokaništích nikdy neviděli. Stáli prohnutí, s nakročenými stojáčky a zakloněnou hlavičkou a svěšenými křídly. I tak bych měl tenkrát radost, kdyby mi alespoň jednoho dali.
První skutečné setkání s tetřívky přišlo v prostředí, kdy bych to nejméně čekal. Na podzim v roce 1975 jsem nastoupil k výkonu základní vojenské služby na budějovické letiště. K vojenskému útvaru narukovalo 27 absolventů, já byl jeden z lapiduchů. Trochu mne překvapilo, že 26 jich dělalo přípravu na důstojnické zkoušky, jen já zůstal vojín absolvent. Zase mne dohonila 50. léta, Příbram a tátovo odsouzení. Jenže byl to šťastný trest.
Protože mne nemohli nikam zařadit, měl jsem v kasárnách spoustu času a mohl malovat a kreslit. Nejprve srnce, jeleny a divočáky pro vojáky a pak pro důstojníky. Právě jsem dokončoval na chodbě nějaký obrázek, když se u mne zastavil kulaťoučký pán se zrzavou bradkou a pichlavýma očima v zelené uniformně, ne vojenské, ale v lesnické.
„To malujete na co?“ položil mi otázku.
„Jen tak, pro zábavu.“
„A nechtěl byste udělat něco pro mne, něco pořádného? Jsem plukovník Veselý, ředitel Vojenských lesů z Horní Plané.“
Bylo to šťastné seznámení. Namaloval jsem mu několik obrazů a hlavně námětů na potisk saténových kalendářů, které nechával dělat v budějovickém sítotisku.
„Co za to chcete?“ zeptal se mne přímo při předávání kreseb.
„Peníze ne, ale kdybyste mi dal povolenku k lovu, to bych rád.“
Ryšavý ředitel se zarazil a pak se zeptal:
„Chcete tetřívka nebo jelena?“
Jelena jsem sice ještě neulovil, ale bez zaváhání jsem řekl „tetřívka“.
Ředitel se usmál:
„Dobře děláte, jelenů se ještě nastřílíte, ale tetřívka, když budete mít štěstí, jednoho v životě.“
Ta povolenka měla ale háček. Druhou musel dát majoru kontrarozvědky, který se na mne nalepil. Ne, že by mne sledoval, ale tvrdil, že mne má na starosti a v zájmu ochrany letiště na mne dává přátelský pozor. Neměl sice ani lovecký lístek a ani flinty, ale nikdo si mu netroufl oponovat, a tak dostal povolenku i on. Za to, že mne vezme autem na tetřívka, jsem musel malovat i pro něho.
Na první cestu do revíru, kam platila povolenka, si stále pamatuji. Vyjeli jsme z kasáren, páchnoucích vojenskou kuchyní a dezinfekcí, a nad Kletí pomalu zapadal měsíc. Jeli jsme přes Brloh a Křišťanov do Arnoštova, kde nás čekal hajný Vašek Posekaný.
Mne posadil do boudy kousek za vsí, abych v ní poprvé prožíval to, o čem jsem od dětství četl. Byla ještě tma, když se v dálce ozvalo
čuvší, čuvší a pak hluboké bublání. Po chvíli další z jiné strany a pak další a další.
Nemohl jsem se dočkat, až kohoutky uvidím, zdálo se, že někteří jsou blízko. Občas se bublání odmlčelo, pak zafrčela křídla a neviditelný tetřívek s tlumeným žuchnutím usedl někde poblíž.
Jak se nad východním obzorem začala obloha kalit a zlatý pásek odhalil špičky smrků, prozradilo tetřívky bílé peří v podtatrčí. Světlé skvrny se objevovaly a mizely, jak se kohoutci při toku otáčeli.
S postupujícím svítáním jsem začal jednotlivé ptáky rozeznávat, díval se na náznaky soubojů i jejich honičky v polehlé trávě. To úžasné divadlo se odehrávalo sice mimo dostřel, ale já měl možnost prohlížet si všechno alespoň v triedru.
Když se už zdálo, že se dva kohoutci přibližují k záštitě a mohli by se dostat na dosah, náhle se naráz všichni zvedli a odletěli ke vzdálenému lesíku. Ještě si ani nestačili posedat na vrcholky smrků, když ze vzdáleného příkopu vylezla liška. Zůstala stát, obhlédla tokaniště a pak klusem odběhla. Je zvláštní, že jsem lišky viděl na tokaništích poměrně často. Někdy kohoutky vyplašily, jindy mezi nimi prošly, aniž by vzbudily jejich pozornost.
Major Kočárek, tak se kontráš jmenoval, byl z ranního toku trochu otrávený. Viděl tetřívky, ale daleko, a doprovod ho prý nejspíš schválně posadil špatně a cestou domů bručel a vztekal se. Příště už nejel a svoji povolenku půjčoval jiným myslivcům z řady důstojníků z letiště. Většinou mne brali s sebou a já s nadšením prožíval každé ráno na tokaništi, i když se lovecký úspěch nedostavil. Atmosféra probouzení jarního rána byla úžasná a kontrast kasáren a šumavské přírody ji ještě umocňoval.
Ten den 11. května 1975 už tok končil. Povolenku dostal major Domek, kterého jsem téměř neznal. Byl trochu komisní, když mne bral po půlnoci na bráně kasáren do svého žigulíka a cestou se ke mně choval odměřeně. Já už byl sice čerstvý svobodník absolvent, ale na něho mé povýšení moc velký dojem neudělalo.
V Arnoštově nám Václav oznámil, že starou tetřívčí boudu shodil vítr a on že ji zmenšil a narychlo opravil. Snad prý se tam dva vejdeme, on že se projde po hranicích.
Do záštity jsme se opravdu vtěsnali s problémy. Její základ byl postaven ze sněhových zábran, spojených střechou. Seděli jsme těsně vedle sebe, oba s brokovnicemi položenými směrem k sousedovu vchodu. Všude vládlo ticho, bez tetřívčího bublání. Když jsem otočil hlavu k mému východu, viděl jsem světla z arnoštovské bytovky, několik set metrů vzdálené.
Ani jsem nečekal, že se tetřívci objeví, a proto mne překvapilo, když se někde v dálce ozvalo zapšoukání. Bublání znělo tak slabě, že nebylo ani moc slyšet. Po chvíli jsem zaslechl, jak tetřívek dosedl a zabublal snad sto metrů od boudy. Pak opět zašustila křídla a přes majorovo rameno jsem spatřil siluetu kohoutka, který přistál na kopeček před závoj mlhy asi pětadvacet metrů vzdálen. Nehybně s nataženým krkem se rozhlížel po okolí, potom se otřepal, načechral peří a začal bublat.
To už major Domek pomalu zvedal brokovnici a snažil se ji otočit směrem k tetřívkovi. Chvilku jsem ho zoufale sledoval. „On mi ho snad střelí, to není možný. Já mám přece platnou povolenku,“ blesklo mi hlavou, ale to už jsem měl dvojku v rameni a vzápětí padla rána.
Bylo ticho, jen na hromádce před zamlženým obzorem se plácal tetřívek. Vyběhl jsem z boudy, aby mi snad ještě neutekl, ale než jsem ho zvedl, tmavomodrý pěvec zhasl.
„To je krásný starý kohout, podívejte ty srpky,“ ukazoval jsem majorovi, který už se také vysoukal z boudy.
Ten se na mne podíval zlýma očima a odplivl si.
„Tetřívek měl být můj, přiletěl z mé strany,“ řekl naštvaně.
„Ke mně by z bytovky nepřiletěl,“ chtěl jsem situaci trochu vylepšit, ale nepovedlo se. Major se otočil ke mně zády a odcházel.
„S tebou už na trofejovou zvěř nikdy nepojedu, buď rád, že tě odvezu, nejradši bych tě tu nechal,“ ulevil si, ale mně to bylo v tu chvíli úplně jedno.
Okolnosti mého lovu 1. tetřívka se u VLS Horní Planá rychle rozšířily. Jak byly podávány z úst do úst, objevilo se několik verzí. Tahle je ale pravdivá.
Od mé první návštěvy tetřívčího tokaniště uplynulo bezmála půl století. V 80. letech jsem za bojovníky s červenými poušky jezdil do Slavkovského lesa. Tokávali v místech, kde kdysi stávala obec Čistá, a já byl svědkem, jak během několika let zmizeli úplně. Nechápal jsem, jak se tehdejší vedení statků snažilo chránit tetřívky mimořádnými opatřeními proti černé zvěři a dravým ptákům a pak místo výskytu, hnízdění i tokanišť nechalo zmeliorovat.
Za tetřívky jsem jezdil i do odchovny ve Třech sekerách. Tenkrát mi paní, která se o ně ve voliérách starala, prozradila, v čem bylo tajemství snůšek oplozených vajec. Zatímco kohoutci byli odděleni po jednom v každé voliéře, otvor mezi nimi byl tak velký, že dovoloval slepičkám, aby mohly procházet a mezi kohoutky vybírat toho, který jí nejvíc vyhovoval.
Jezdil jsem natáčet tetřívky se slovenským kameramanem Jindro Vlachem, který ještě točil na film, viděl jsem i desítky tetřívků v údolí Vltavy. Natáčel jsem tetřívky u Mrtvého luhu, i u Vltavy nedaleko Dobré.
V polovině 90. let jsem se vrátil do vojenského újezdu VLS v Horní Plané na Šumavě. Pokud mohu, alespoň jednou každý rok navštívím s kamerou stejné tokaniště. Z Arnoštova už sice tetřívci zmizeli, ala na několika místech stále tokají. S úlevou zjišťuji, že se jejich množství jen nepatrně snižuje. Mám natočené hodiny záběrů z toku, někdy přiletí tři, za dva dny pět, sedm a jednou jsem jich viděl jedenáct. Zvykli si na vojáky, ale nejspíš si nikdy nezvyknou na klimatické změny. Tetřívci jsou ptáci severské tundry a to, že u nás stále žijí, považuji za zázrak.
Před dvěma roky jsem se náhodou dověděl o tokaništi v Krušných horách. Obvykle tam tokají roztroušeně jeden, dva kohoutci na pastvinách a pasekách, ale na popsaném místě jich bývá víc. Navštívil jsem to vychvalované místo několikrát. Je v těsné blízkosti hranice s Německem a je zvláštní, že ruch, který na něm bývá, tetřívkům nevadí.
I tady jsem zažil kouzelná rána, jen jejich průběh nebyl takový, jako jsem prožíval ve vojenském prostoru. Za tmy přiletěli tetřívci, a když se rozednilo, objevili se na okraji louky dva němečtí důchodci s kamzičími štětkami na zelených kloboucích. Hlasitě se bavili, tetřívci odletěli a nezvaní návštěvníci odešli. Tetřívci se vrátili a začali tokat, ale jen do chvíle, kdy na louku přišla z Německa venčit paní dogu. Po jejím odchodu se trpěliví kohoutci opět vrátili, aby je po několika minutách vyplašil sportovec, dopřávající si ranní běh.
Těch rán, kdy tokající kohoutky nikdo alespoň dvakrát nevyplašil, moc nebylo. Cyklisté, pejskaři, běžci, chodci s klapajícími holemi vyháněli vzácné ptáky, kteří se z neznámých důvodů stále vraceli. Proč nezačali tokat na méně frekventovaném místě, jakých bylo v dohledu dost, nevím.
Jednou jsem po svítání objevil na obzoru maskovací stan německého fotografa. Jeho partnerka seděla v maskovací židli nedaleko mne. S východem slunce, právě když nabylo vzrušení kohoutků na intenzitě, se oba zvedli a odešli. Prý jim byla zima.
Poslední událost mne ale naprosto otrávila. Seděl jsem s fotografkou v maskovacím fotostanu a pozoroval kohoutky, kteří se v ranním šeru teprve začali slétat a přibližovat. Náhle zazněl do jejich bublání podivný zvuk, asi jako když někdo krátce kýchne. Tetřívci zmizeli, ale asi za čtvrt hodiny se opět objevili.
Díval jsem se na bojující a pobíhající kohoutky a náhle jsem objevil mezi nimi černou skvrnu. Vypadala jako tetřívek, ale nehýbala se. Když se ptáci opět něčím vyplašeni rozlétli, vylezl jsem z boudy. V tom okamžiku se asi sto metrů daleko zvedly z příkopu dvě dvojice lidí v maskáčích. Aniž jsem o nich věděl, schovávali se pod maskovací sítí a teď rychle odcházeli.
Už z dálky jsem poznal, že ta tmavá skvrna je opravdu tetřívek. Že by ho ulovil dravec? Když jsem ho zvedl, byl ještě teplý a ruce jsem měl od barvy. V tu chvíli mi to došlo. Ten podivný zvuk, to byl výstřel pušky s tlumičem. Proto ten chvat, proto lidé v maskáčích odešli.
Pospíchal jsem k autu, jel směrem, kterým rychle odjeli, ale už jsem jen viděl, jak auto mizí za hranicí.
„Škoda, žes je nevyfotila,“ řekl jsem Táně, když jsem se vrátil ke krytu.
„Ale já je mám,“ namítla mi. Na jejích fotografiích jsou obličeje dvou vyplašených žen v krásném detailu i dva chlapi s ruksaky na zádech. Ale co dál?

Všechno jsme nahlásili, ale znáte to! Prokázat pytlačení je těžké, i když chytíte delikventa při činu. A my měli jen snímky čtyř lidí a jednoho mrtvého tetřívka. Ti lidé tam určitě nebyli poprvé, dobře znali situaci a věděli, kam je výhodné se posadit. Možná, že to i vysvětlovalo zbytky z tetřívka a peří, které jsem našel na stejném místě v předcházejícím roce.
A jen doufám, že to neodůvodňuje, proč o rok dřív tokalo na stejném místě deset, dvanáct a jednou dokonce sedmnáct tetřívků a loni jen pět. Kéž by to byla jen náhoda.
Václav CHALOUPEK