Časopis Myslivost

Poměrně málo nemyslivců ví, že kamzík horský žije rovněž ve dvou lokalitách České republiky, a to  v severních Čechách v Lužických horách, nedaleko České Kamenice a na rozhraní Moravy a Slezska v Hrubém Jeseníku.
Kamzík horský v těchto dvou lokalitách není původní faunou (o původnosti a nepůvodnosti dnešní fauny a flóry rozhoduje pouze jediný druh, a to největší nepřítel přírody – člověk). V Lužických horách byl kamzík vysazen v roce 1907 a v Jeseníkách o šest let později, tedy v roce 1913. V únoru 2018 jsme tedy oslavili už sto pět let od prvního vysazení kamzíka horského do našich krásných Jeseníků.
V současné době jsou stavy kamzičí populace v Lužických horách značně decimovány vlkem obecným (Canis lupus), který se zde pravděpodobně dostal z Německa, kde se přemnožil. Na rozdíl od Lužických hor kamzičí populace v Jeseníkách zažívá období úsvitu a početní stavy nadále rostou ku prospěchu všech.
Mezi hlavní důvody pro vyhlášení CHKO Jeseníky (mimochodem CHKOJ v letošním roce bude slavit 50 let od svého založení) patří vysokohorské bezlesí. Pouze Krkonoše, Hrubý Jeseník a Kralický Sněžník dosahují výšek nad horní hranici lesa. Dalším důvodem je vysoká lesnatost a smrkové pralesy, Jeseníky jsou nejlesnatější oblastí v ČR, lesnatost je zde asi 80 %. V Jeseníkách neroste původní kleč, proto se vyvinula vzácná hranice lesa, která připomíná parkovou úpravu. Na území CHKOJ se také nacházejí vzácná rašeliniště a prameny. Rašeliniště jsou chráněná v rámci přírodních rezervací a díky pramenům vzniklo několik lázeňských středisek, kupříkladu Karlova Studánka, Jeseník, Lipová-lázně nebo Velké Losiny.
Mimochodem - v původním logu CHKOJ byl kamzík horský, a proč tam byl, kladu si otázku? A také si na ni hned odpovím - není to náhodou proto, že jedním u důvodů vyhlášení CHKOJ bylo to, že zde žili, žijí a doufám, že budou i nadále žít, naši jeseničtí kamzíci?
Všichni víme, že vzácná a ušlechtilá kamzičí fauna to v Jeseníkách nemá a neměla nikdy lehké. Touto cestou bychom chtěl poděkovat za spolupráci a pochopení držitelům honiteb, státnímu podniku Lesy České republiky, Arcibiskupským lesům a statkům Olomouc, s.r.o. a Biskupským lesům. Tímto článkem bych chtěla já i cely občanský spolek Jesenický kamzík nejen poděkovat, ale osvětou přispět k prohloubení znalosti o životě a chovu jesenických kamzíků a určitým způsobem se zasloužit o ochranu tohoto vzácného druhu fauny jakožto přírodní a kulturní hodnoty masívu Hrubého Jeseníku.
 
Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) se taxonomicky řadí mezi sudokopytníky. Je silné svalnaté postavy. Hlava je směrem dopředu značně zúžená, čelo je silně klenuté. U obou pohlaví vyrůstají na hlavě kolmo nahoru černé růžky. Slechy jsou relativně dlouhé a osrstěné, větrník je také osrstěný. Kelka je krátká a vespod ne zcela osrstěná.
Anatomická stavba kamzíků je podobná anatomii koz. Kamzík má však silnější a pevnější kostru. Páteř je složena z 38 obratlů. Dobře vyvinuté krční obratle umožňují svou délkou a pohyblivostí značně vychýlit hlavu, hlavně do stran, což je důležité pro celkový život kamzíků, kdy mají možnost například rychleji zpozorovat predátora. Lebka kamzíků je dobře utvářena. Z čelní kosti vyrůstají dva kuželovité kostní výrůstky, zvané násadce, na nichž jsou duté rohové růžky. Růst růžků začíná u kamzíčat záhy po narození. Přibližně ve druhém týdnu života se začínají objevovat malé chrupavčité terčíky na hlavě, které přirostou k čelní kosti. Růžky vyrůstají od kořene pokožky postupně vzhůru, takže na svém vrcholu jsou nejstarší. Kostěné rohové výběžky dosahují v dospělosti 6,5 až 8 cm a průměrná délka růžků je 8,32 cm.
Běhy mají kamzíci poměrně silné, přizpůsobené pohybu v horském terénu. Kosti běhů (zejména dlouhé kosti zadních končetin) jsou robustní a svírají mnohem ostřejší úhly než u jiné spárkaté zvěře. Kamzíci jsou sudokopytníci, každá končetina je zakončena dvěma spárky, které tvoří 3. a 4. prst a dvěma paspárky, které představují 2. a 4. prst. Vnější okraj spárků je tvořen vrstvou tvrdé rohovité hmoty, střední část vyplňuje měkčí polštářek elastické rohoviny. Toto utváření a uzpůsobení je velmi výhodné, protože kamzíkům zabraňuje uklouznutí při pohybu ve skalnatém terénu.  V létě se navíc kamzíkům tvrdé hrany spárků obrušují. Tím vystupuje elastická vnitřní část nad jejich úroveň, což umožňuje dobré přilnutí prstů ke skále. V zimě hrany naopak dorůstají, což je výhodné pro chůzi na rozměklém sněhu a ledu. Paspárků využívají při pohybu ze svahu k brždění, ale také k udržení rovnováhy a zvyšování stability.
V letním období mívá kamzík krátkou, rezavohnědou srst, jen běhy jsou tmavší. Na hlavě mají kamzíci kresbu se žlutobílými pruhy na čele a na lících. V zimním období je zbarvení spíše hnědočerné až černé se světlým zbarvením na břiše.
Pohlaví se velikostně ani zbarvením výrazně neprojevuje, jen samice bývají většinou o trochu menší a mají méně zahnuté růžky.
Typické je pro kamzíka okusování částí rostlin (listy, květy), málokdy dojde k likvidaci celé rostliny.
Kamzíci žijí ve skupinách, které tvoří kamzice s mláďaty a mladí jedinci. Starší kamzíci žijí zpravidla samotářsky, když právě není období říje. Říje probíhá v listopadu. V této době mají samci lesklou srst na bocích od moči a produktů žláz. V období říje jsou aktivní také pachové žlázy (fíky) umístěné za růžky, které používají kamzíci k pachové komunikaci a vyznačování teritoria. Samice klade jedno, mimořádně dvě kamzíčata.
 
Vysazení a průběh růstu populace kamzíka horského v Hrubém Jeseníku
 
O vysazení kamzíků v Jeseníkách uvažoval personál Řádu německých rytířů, který vlastnil značnou část jesenických lesů, první zmínky o vysazení pocházejí z roku 1870. Myšlenka vysadit kamzíky v této oblasti se začala uskutečňovat až počátkem 20. století, v této době byl správcem velkostatku Řádu německých rytířů vrchní lesní rada Höhlmann, který se s touto myšlenkou podělil s dr. Ottou Grohmannem, dvorním lovčím v rakouském Mürzstegu.
Grohmann poradil Höhlmannovi, aby se sešel s arcivévodou Eugenem, velmistrem Řádu. V roce 1910, kdy Eugen navštívil Karlovu Studánku, mu byl navrhnut nápad vysadit zde kamzičí zvěř. Pro tuto myšlenku měl získat císaře Františka Josefa a požádat vladaře o několik kusů zvěře z rakouských dvorních revírů. Pomoc mu byla přislíbena.
Rok uplynul a zdálo se, že celá myšlenka upadla v zapomnění. K jistému překvapení  naopak dne 12. 10. 1912 obdržel vrchní lesmistr Drechsler z Karlovy Studánky od arcivévody Eugena telegram, ve kterém znělo: „Kamzíci povoleni. Vše nutno připravit. Záležitost důvěrná.“
Ihned po schválení byla zřízena aklimatizační obůrka. Nacházela se v revíru Hubertskirch na území dnešní Lesní správy Janovice u Rýmařova. Vybrán byl hřeben Schottersteine, dnešní oblast Malá Morávka. Tento hřeben byl prostoupen skalami a sutí, kromě starého porostu a houštin zde byla i větší paseka. Lokalita má nadmořskou výšku asi 1200 m.
Obůrka s rozlohou 12 hektarů byla ohrazena 1650 m dlouhým a 3 m vysokým plotem z drátu. Do výše 2 m bylo drátěné pletivo a nad tím ještě další metr drátu.
Dne 21. 2. 1913 bylo z Mürzstegu odesláno pět kamzíků. Jednalo se o tříletou kamzici s mládětem samčího pohlaví, o dvouletou kamzici a dvě kamzíčata samičího pohlaví. Mládě samčího pohlaví uhynulo již příštího dne, následně bylo nahrazeno kamzíkem z Donnesbachwaldu v Tyrolsku, ale tento kus také do příštího dne uhynul. Podle tehdejšího vyšetření se jednalo o rostlinou otravu.
Dne 1. 12. 1913 byl zaslán další tříletý kamzík. Mezitím uhynul ještě jeden kus samčího pohlaví.
Kamzice, která byla dovezená jako dvouletá, kladla v červnu 1913 kamzíče, takže stav zvěře na konci roku 1913 byl pět kusů.
Dovoz stále pokračoval a dne 5. 2. 1914 byly z Mürstegu jako náhrada za uhynulé kusy dovezeny tři kamzice.
V roce 1918 žádný přírůstek nebyl, neboť starý kamzík už nebyl schopen rozmnožování a ostatní kamzíci byli bud' příliš mladí, nebo byli starým, již neplodným samcem, odháněni. Proto musel být starý kamzík dne 30. 7. 1918 odloven. Náhradou za něj byl dovezen jiný kamzík, jehož původ ale bohužel není znám.
Suchá léta v letech 1921 a 1922 měla za následek, že pastevní poměry v oboře byly čím dál tím horší, proto bylo nutno ji rozšířit o 2 ha. V důsledku zvyšování počtu zvířat ale ani rozšíření obory nestačilo. Dříve krásně zelená paseka se stala téměř sterilní vypasenou a vyšlapanou plochou.
Pro pokračování v chovu tedy v té době existovaly pouze dvě možnosti – buď oboru přemístit, nebo zvěř vypustit do volné přírody. Jelikož přemístění obory z různých důvodů nebylo možné a nenašla se se ani jiná vhodná lokalita, byli kamzíci dne 14. 7. 1924 vypuštěni do volné přírody.
Za 12 let fungování obory bylo dovezeno celkem 10 kusů kamzičí zvěře. Za celé toto období všechny kamzice (dovezené i v oboře již narozené) nakladly 29 kamzíčat. Uhynulo celkem 17 kusů a 1 kus byl odloven, což je celkový úbytek
18 kusů. Odečteme-li úbytek od přírůstku s nákupem, dostaneme se na 21 kusů, které byly vypuštěny z obůrky do volné přírody.
 
Další pokus o vysazení provedl velkostatek vratislavského arcibiskupství v Javorníku v obůrce ve Vidlých. Obůrka měla rozlohu 23 ha a nacházela se v nadmořské výšce 900 m. Plochu tvořil hlavně starý porost, ale také paseka. Místy se na povrchu objevovaly skály.
Právě v této době se v Rakouských Alpách šířila prašivina, takže dovoz zvěře z této oblasti byl vyloučen. Správa panství se tedy pokusila získat zvěř z Vysokých Tater. Roku 1929 byla z Velké u Popradu zakoupena 1 kamzice a 24. listopadu vypuštěna do obůrky. Během čtrnácti dnů ale uhynula.
Nakonec došlo k tomu, že kamzíci z Alp byli přece jen vysazeni. První kamzice alpského původu z Neubergu – Rax Alpe byla i s kamzíčetem samčího pohlaví vypuštěna do obory 11. 3. 1930. Při přepravě však kamzice uhynula a kamzíče přežilo jen díky pečovatelům a bylo posléze vráceno do obory. Dne 11. 9. 1931 byla dovezena z Neubergu – Rax Alpe další dvě kamzíčata a jeden čtyřletý kamzík. Jedna kamzice brzy uhynula a druhá utekla přes sněhovou závěj u plotu z obory ven. V oboře tak zůstali jen dva kamzíci.
Tento stav držel až do roku 1935, kdy bylo získáno 5 kamzic z Höhen Gebirge. Čtyři z dovezených kamzic byly březí a v červnu 1935 již byly zpozorovány s mláďaty.
Skupina kamzic byla posední dovezenou zvěří do Videlské obory. Kamzíci byli v oboře drženi až do roku 1939, kdy byla obora zrušena a zvěř byla vypuštěna do volné přírody.
Do Videlské obory bylo za 11 let dodáno 11 kusů kamzičí zvěře, kamzíčat se zde narodilo 15, úhyn byl 6 kusů a jedna kamzice utekla. Celkem tedy bylo v roce 1939 vypuštěno do volné přírody 21 kusů kamzičí zvěře.
 
Shrneme-li obojí vysazení kamzičí zvěře v Jeseníkách v jednu akci a budeme-li je takto posuzovat, můžeme říci, že proces vysazení trval od roku 1913 do roku 1939. Za toto celé období bylo dovezeno a vysazeno 42 kusů kamzičí zvěře, přírůst činil 45 kusů a úhyn, včetně dvou kamzíků vniklých do videlské obůrky z volné přírody, byl 22 kusů, z toho jeden kus byl odloven.
Z dalších let máme o kamzících jen neucelené zprávy, pouze lokální záznamy toho, co viděli tehdejší místní lesníci, nelze tedy udělat ucelenou statistiku. Existují pouze záznamy lidí, kteří o tuto vzácnou a ušlechtilou zvěř měli zájem.
Do roku 1960 nebyly početní stavy hlouběji zaevidovány, teprve poté, kdy byl zřízen podnik Severomoravských státních lesů v Krnově, byla kamzičí zvěř sledována a statistiky se zapisovaly.
Od roku 1960 do roku 1967 se stav kamzičí populace pohyboval okolo 200 kusů a při jarním sčítání stav činil 305 kusů. Vývoj kmenových stavů kamzičí populace v Hrubém Jeseníku až do roku 2018 uvádím v připojené tabulce.
 
Chovatelská kamzičí oblast
 
Dne 7. června 1979, letos to tedy bude 40 let, byla vyhlášena chovatelská kamzičí oblast „Hrubý Jeseník“. Oblast vyhlásil severomoravský Krajský národní výbor v Ostravě, obor vodního a lesního hospodářství.   Cílem ustanovení chovatelské oblasti bylo „řádné myslivecké hospodaření s kamzičí zvěří jakožto vzácnou přírodní hodnotnou a nedílnou složkou fauny masívu Hrubý Jeseník“.
Kamzičí oblast, kterou můžeme vidět na připojeném schématu má plochu asi 42 000 ha a je zhruba ohraničena silničními komunikacemi spojující od severu Jeseník, Ostružnou, Nové Losiny, Loučnou nad Desnou, Maršíkov, Sobotín, Žďárský potok, Rýmařov, Dolní Moravici, Malou Morávka, Karlovu Studánku, Ludvíkov, Vrbno pod Pradědem, Mnichov a Jeseník.
V kamzičí oblasti v Olomouckém a Moravskoslezském kraji byly sice aktuálně navrženy změny honiteb (viz připojené schéma), ale stále je platná stará verze.
 
Kamzík horský je v přírodě Hrubého Jeseníku druhem nepůvodním. Historické početní stavy kamzíků v našich krásných Jeseníkách jsou datovány od roku 1913, kdy byl kamzík horský dovezen z rakouských Alp. Do volné přírody byl vypuštěn v roce 1939 a od té doby se stal součástí jesenické přírody. Lesnatost lokality, ve které kamzíci žijí, se nějak výrazně nezměnila. Smrkové porosty okolo 1000 m. n. m. byly většinou založeny před 150 až 200 lety, to znamená, že v době vysazení kamzíků v Jeseníkách již existovaly. Došlo k jejich prořídnutí vlivem větrných kalamit a nyní kůrovcových kalamit. To mělo pro kamzíky, ale i pro ostatní druhy zvěře v Jeseníkách pozitivní význam, poněvadž v prořídlých porostech se projevuje nástup buřiny a tím se zvyšuje úživnost lokalit. Původní vzácné horské jesenické hole přitom ale zůstaly skoro v původních rozlohách.
Početní stavy kamzíků v Jeseníkách vzrůstaly zprvu postupně, jen mírně. Poměrně rychle vzrostly v průběhu II. světové války, kdy se z desítek kusů kamzičí populace dostala na počet okolo 200 ks. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se s kamzíky v Jeseníkách začalo myslivecky hospodařit, se stavy pohybovaly dokonce až na hodnotě 800 kusů, oficiální stav kamzičí populace dosáhl maxima 748 ks jarního kmenového stavu v roce 1981. Tedy důkaz toho, že prostředí Jeseníků je pro kamzíky velmi vhodné.
Jeseničtí kamzíci byli a jsou populací kvalitní, zdravou a perspektivní.
Bohužel ale začátkem osmdesátých let skončil úsvit kamzíků v Jeseníkách a začalo období soumraku. Od roku 1981 početní stavy kamzičí populace začaly postupně klesat, ať už vlivem vysoké ekologické zátěže, nebo v důsledku přístupu tehdejšího vedení Správy CHKO Jeseníky a tehdejšího vedení státního podniku Lesy České republiky, Lesní správy Karlovice.
Tehdejším lesním správcem byl Jan Metzl, mimochodem jeden z mála lesních správců, ne-li jediný, který neměl vysokoškolské vzdělání a kamzičí zvěř nazýval černými kozami a jelení zvěř rohatým dobytkem. Populace kamzičí zvěře klesala až na 145 ks v roce 2003.
Tvrdým atakem proti kamzíkům byl plánovaný záměr správy CHKOJ úplně vyloučit kamzíka horského jakožto nepůvodní druh z chovu zvěře v Jeseníkách v souvislosti s přípravami založení nového národního parku. Naštěstí se díky iniciativě občanského sdružení Jesenický kamzík, peticím a řadě dalších iniciativ a všeobecnému vzedmutí odporu občanské veřejnosti proti tomuto kroku podařilo chov kamzíka v Jeseníkách zachovat.
Momentálně je oblast chovu kamzičí zvěře Hrubý Jeseník zaměřena na udržení počtu v mezích normovaných stavů a zlepšovaní kvality kamzičí zvěře. Ideální stav by byl 500 až 600 kamzíků v celé chovatelské oblasti Hrubý Jeseník. Stav populace kamzíků v Jeseníkách na přelomu tísiciletí opravdu nebyl dobrý a nyní se pomaličku zlepšuje. Výrazně poklesl věk celé populace, stejně tak klesal počet jedinců v oblasti a tento stav byl v roce 2003 doslova alarmující. Zatímco koeficient přírůstku jiných druhů spárkaté zvěře se pohybuje od 0,7 po 4,5, je tento koeficient očekávané produkce u kamzičí zvěře pouhých 0,2 až 0,3. Vezmeme-li v potaz, že polovina přírůstku kamzíčat přitom nepřežije zimu (stejně je tomu v Alpách a Vysokých Tatrách), je zřejmé, že růst kamzičí populace jde velmi pomalu. Uvědomme si, že nárůst stavů do počátku devadesátých let trval dlouhých 70 let, úbytek kusů a decimace kamzičí populace v Jeseníkách bohužel šla nepoměrně rychleji díky lidské zaslepenosti, neodbornosti či dokonce prosté lidské blbosti.
 
Poděkování na závěr
 
Dovolím si na závěr poděkovat trochu obsáhleji za jesenické kamzíky, protože oni nedovedou hovořit lidskou řečí. Možná je to ale dobře, protože někteří lidé, které jmenovat nechci, by se museli sakramentsky stydět a červenat.
Vážení myslivečtí kamarádi a ochránci přírody, všichni víme, že vzácná kamzičí zvěř to v Jeseníkách nemá lehké. Touto cestou patří obrovský dík za zájem kamzičí zvěř v Hrubém Jeseníku zachovat natrvalo především držitelům honiteb, jimiž jsou Lesy České republiky, s.p., (generálnímu řediteli Ing. Josefu Vojáčkovi), Arcibiskupství olomoucké  a Biskupství Ostravsko – Opavské. Dík také patří za myslivecké hospodaření s kamzičí zvěří uživatelům honiteb, tedy Arcibiskupským lesům a statkům Olomouc, s.r.o. (řediteli - Ing. Petru Skočdopolemu), Biskupským lesům (řediteli Ing. Liborovi Konvičnému a jeho kolegovi Milanu Koutnému), AGRO Měřín, a.s., Desná a.s., Milanu Mlýnkovi a všem ostatním.
Výrazné poděkování patří Správě chráněné krajinné oblasti Jeseníky (vedoucímu CHKOJ Mgr. Petru Šajovi a jeho kolegovi Mgr. Jindřichu Chlapkovi a Ing. Taťaně Schmidtové) za současný objektivní přístup k této vzácné zvěři.
V dnešní hektické a často i kritizující době nemohu opomenout upřímně poděkovat občanskému sdružení Jesenický kamzík. Jeho členové Ing. Jiří Pecháček, Milena Hamerská, Ing. Jaromír Latner, Bc. Zdeněk Pavlíček, Štěpán Mikulka, Ing. Jiří Pňaček a další řada mysliveckých kamarádů, lesníků a ochránců přírody, se svou obětavou prací zasloužili za to, že ušlechtilá kamzičí zvěř může v Jeseníkách nadále žít.
Děkuji ale také manželům Liběně a Pepovi Beranovým ze Šternberka (oba se letos dožívají 82 let), za to, co pro jesenické kamzíky ve svém životě udělali. Spolu s níže uvedeným „guru“ jesenických kamzíků se podíleli na sbírání materiálů a podkladů pro vydání první odborné publikace o naších jesenických kamzících. Tito manželé byli totiž dlouhou dobu opomíjeni, za což se jim z celého srdce a upřímně omlouvám. Dále děkuji již zemřelému lesnickému kamarádu Vráťovi Koutnému (tatínek Milana Koutného, oborníka z Hukvald), za vše, co pro jesenické kamzíky udělal. Mimochodem on byl u odchytu kamzíků, kteří byli převezeni do slovenských hor a na oplátku k nám do jesenických hor byli dovezeni svišti horští, o čemž dnešní odborníci možná vůbec nic neví a netuší.
O chovu kamzičí zvěře v Jeseníkách se zasloužila a zasluhuje celá řada odborných kapacit České republiky, a jsou to, nebo byli, vážení lidé, z nichž jmenujme jména Prof. Josef Hromas, Prof. Petr Koubek, Prof. Vít Hrabě, Prof. Jaroslav Ašmera, Prof. Vítězslav Bičík, Doc. Jiří Kamler, RNDr. Věra Koutecká a další.
Velký dík patří státní správě Ing. Mirku Kvapilovi, Ing. Martinu Řehovi, Ing. Regině Weiserové (Chlapkové), Ing. Petru Božovskému, Ing. Evžovi Vaštíkovi, Ing. Pavlovi Mučkovi, Jirkovi Malinovi, RNDr. Blaničce Skřivánkové, Ing. Vladislavovi Divišovi, Ing. Tomovi Salvetovi a celé řadě jejich kolegů.
Poděkování patří zaměstnancům (současným i bývalým) státního podniku LČR Ing. Pavlu Koždoňovi, Ing. Pavlu Indrovi, Ing. Jiřímu Silvestrovi, Ing. Štěpánu Müllerovi, Ing. Pavlu Citovi, Ing. Josefu Kubačkovi, Ing. Tomáši Pospíšilovi, Miloslavu Kamárkovi st. a jeho synovi Ing. Jardovi Komárkovi, Ing. Filipu Benešovi, Ing. Barušce Vysloužilové, Jirkovi Šiklovi a celé řadě mysliveckých a lesáckých kamarádů. 
Srdečné poděkování patří velice vlivným lidem této malé, ale krásné země České republiky, MUDr. Poldíkovi Sedláčkovi, MUDr. Standovi Jelenovi, Ing. Svaťovi Vavrečkovi, Miloši Maluchovi, Josefu Žáčkovi a jeho synu Ing. Radimu Žáčkovi, Ing. Štěpánu Neuwirthovi, Ing. Jiřímu Kasinovi, Ing. Otto Bouzkovi, Ing. Jiřímu Janotovi, Ing. Ing. Ludvíku Doubravskému, Ing, Jaroslavu Mádrovi, Ing. Honzovi Veiserovi, Ing. Karle Vaškujové – Hynštové a dalším.
Na druhé odborné publikaci o jesenických kamzících „Kamzíci v Jeseníkách za úsvitu i za soumraku“ se kromě autora podíleli dva hlavní protagonisté Ing. Ivan Hornišer a Ing. Jiří Pecháček.
 
Ano, vím, že poděkování je dlouhé, ale dovolte mi vzpomenout na úplný závěr jméno pro mne to nejzásadnější -  nemohu nevzpomenout na mého tatínka Ing. Jiřího Mlčouška (_* 25.08.1946 - † 26.04.2015), který už bohužel není mezi námi. Byla to ta největší kapacita přes myslivost, kterou jsem ve svém životě doposud potkal, největší znalec a přítel jesenických kamzíků. Nestorovi a otci jesenických kamzíků, jak ho odborná myslivecká veřejnost stále nazývá, udělilo občanské sdružení Jesenický kamzík v roce 2015, jen měsíc předtím, než odešel do mysliveckého nebe, zatím jako jedinému v této zemi svůj Kamzičí řád. Je škoda, že tak chytří a obětaví lidé tak brzo odcházejí do mysliveckého nebe, ale na druhou stranu je to příroda a my všichni myslivečtí, lesničtí kamarádi se tam jednou všichni sejdeme.
Použiji na závěr jeho slova. Jestliže bude dopřáno sluchu „různých aktivistů“ ve smyslu jejich velmi zjednodušeného pohledu na životní prostředí nejen v Jeseníkách, a když budou povyšovány jedny složky přírody, ať už fauny nebo flóry, nad druhé a nebudou hledána kompromisní řešení, je existence jakéhokoliv druhu, nejen kamzíků v Hrubém Jeseníku, vážně ohrožena. Největším nepřítelem přírody je totiž blbý člověk!
Jsem osobně přesvědčen, že se s ušlechtilou kamzičí zvěří v Chovatelské kamzičí oblasti Hrubý Jeseník bude nadále řádně myslivecky hospodařit, jako s cennou přírodní a kulturní hodnotou a samozřejmou složkou fauny masívu Hrubého Jeseníku. Pevně věřím, že soumrak kamzíka horského v Jeseníkách patří minulosti a že se blýská na opětovný úsvit.
Myslivosti a kamzíkům zdar!
Mgr. Jirka MLČOUŠEK, ml.
 
 
 
 
Ing. Jiří Mlčoušek, (25.08.1946 – 26.04. 2015)
 
 
 
Obr.5: Navržená nová kamzičí oblast v Olomouckém kraji Hrubý Jeseník