Časopis Myslivost

Tím jsme se dostali k tomu opravdu klíčovému faktoru úspěšné střelby na velkou dálku – k určení dálky střelby. Díky tomu, že nás příroda vybavila dvěma očima, máme stereoskopické vidění a umíme poměrně přesně odhadnout vzdálenosti do asi 5 metrů.
Zkušenost nám hodně pomáhá na vzdálenosti mezi vzdálenostmi 5 až 50 metrů, ale dál už stereoskopie oka nepomůže. Z hlediska lovecké střelby je to jedno, převýšení dráhy letu je na tyto vzdálenosti v rozsahu pár milimetrů nebo jednotek centimetrů a pro loveckou praxi nemá smysl. U moderních kulových ráží je to v podstatě jedno dokonce až na nějakých 150 metrů.
Chleba se začne ošklivě lámat někde mezi 150 až 200 metry a dál, kde proti střelci začne hrát s rostoucí dálkou střelby prudce se zvětšující pokles dráhy letu. Pokud znám (ideálně ze střelnice) balistickou křivku své zbraně a používaného střeliva, pak stačí určit vzdálenost k cíli a přesadit záměrný bod.
Jenže odhad vzdálenosti je podle mé zkušenosti nejslabším prvkem při lovecké střelbě na větší vzdálenosti. Průzkum z roku 2011 ukázal, že většinou střílíte do nějakých 120 metrů a jako maximální vzdálenost jste většinou uváděli 200 metrů. Pár procent uvedlo, že až na 300 metrů. Moje osobní zkušenost mě ale nutí položit otázku: „Jak to víte?“
Několik mých přátel, hnáno marketingem zbrojovek i mysliveckou latinou, po mě chtělo nastřelit kulovnici na „velké dálky“, tj. na nějakých 150 metrů. Když jsem je vzal na střelnici, kde znám skutečné dálky, zeptal jsem se jich „Jak daleko je k terči?“ Odpovědi se typicky lišily velmi výrazně od skutečnosti. Chyba více než 30 % nebyla při odhadu vzdálenosti nad asi 120 metrů nijak výjimečná.
Běžnou dálku střelby dokázali většinou všichni odhadnout poměrně slušně, ale nad 200 metrů už selhávali prakticky všichni. Jedinou výjimkou je kolega, který byl na vojně odstřelovač a návyky tehdy získané si již déle než 30 let cílevědomě a soustavně udržuje. Ale i on měl problém, pokud neznal rozměry terče a střelnici samotnou, když byl v cizím, jemu neznámém prostředí.
 
Jak na odhad vzdálenosti
 
Existují dvě základní metody odhadování vzdálenosti, zkusím je zde stručně popsat a uvést jejich výhody a nevýhody.
 
První metoda spočívá ve znalosti nějakého rozměru cíle a v porovnávání úhlu, pod kterým se nám cíl jeví. To je ta dílcová metoda, o které aspoň slyšeli všichni ti z nás, kteří ještě zažili základní vojenskou službu. V praxi to znamená, že mám nějakou optickou pomůcku, která nám určí úhel, pod kterým se nám cíl jeví a porovnávám tuto hodnotu s tím, pod jakým úhlem se nám jeví na známou vzdálenost.
Matematicky se vztah vyjádří následovně: vzdálenost skutečná = (úhel známý / úhel skutečný) x vzdálenost známá. Z toho se vyvinula dílcová metoda, která dala vzniknout dílci jako úhlové jednotce (je to úhel, pod kterým se jeví předmět o rozměru 10 cm ze vzdálenosti 100 metrů).
Na rozdíl od klasických úhlových měr je v desítkové soustavě, a tedy se s ní dobře pracuje. Ovšem dělit a násobit z hlavy není tak úplně jednoduché. Takže metoda se sice vyučovala již v přijímači na vojně, ale pak ni všichni zapomněli jako na nepraktickou.
Dodnes jsem vděčen mjr. Muchovi z tehdejšího VÚ 8015, že nám kdysi na cvičení názorně předvedl, jak se vlastně dá v praxi tato metoda používat. Nic nepočítejte. Prostě si pamatujte, že cíl se vám na 100 metrů vejde mezi nějaké dvě značky (on používal pro tyto účely krabičku sirek v natažené ruce). Chlap měří 180 cm, a když je 100 metrů vzdálený, schová se za krabičku drženou v natažené ruce. Když je chlap vysoký na půl krabičky, je 200 metrů daleko. Odhadnout polovinu, třetinu, čtvrtinu a pětinu úsečky se naučí každý, máme to celkem vrozené a zejména poloviny a třetiny jsou nečekaně přesně odhadnutelné.
Pokud máte zaměřovací dalekohled s pevným zvětšením, je všechno jednoduché. Pokud vím, že se mi srnec vejde „mezi trámky“ na 100 metrů a vidím srnce, který se mi vejde do poloviny prostoru „mezi trámky“, je 200 metrů daleko. Když mi vyplní jen třetinu mezery, je 300 metrů daleko.
Situace je stejná, pokud máte zaměřovací dalekohled s proměnným zvětšením („variábl“ se zoomem) s osnovou v první rovině zobrazení („na zvěři“). Tam se rozměry záměrné osnovy mění ve shodě se zvětšením a dílcová metoda se dá bez problémů aplikovat. Ovšem mění se také nitě záměrné osnovy, pokud byly při minimálním zvětšení opravdu vlasové, při maximálním zvětšení nabobtnají. A mohou vám přikrýt dost podstatný kus cíle. V poměru násobnosti zoomu. Takže pokud mám zaměřovač s trojnásobným zoomem, například 3-9x, pak vlasová nitka záměrné osnovy při trojnásobném zvětšení bude třikrát tak silná při maximálním, devítinásobném, zvětšení.
A pak stojíte před volbou, zda při plném zvětšení koukat přes nitě jako jelita nebo zda při minimálním zvětšení vlasové nitě trapně hledat v členitém pozadí. Řešením takové situace je přisvícení záměrného bodu. Ale pořád je to přesně naopak, než jak by lovec potřeboval.
Protože sice chceme, abychom nablízko měli hezky silnou, výraznou osnovu (pro střelbu na pohybující a blízký cíl), ale taky aby nitky byly dost jemné a při střelbě na dálku nezakryly cíl, vznikly zaměřovací dalekohledy se záměrnou osnovou v druhé rovině zobrazení („na oku“).
U nich se záměrná osnova se změnou zvětšení nemění, vlasová nit je pořád vlasová nit, ale také to znamená, že už prostor mezi trámky nemůžeme využívat k odhadu vzdáleností. Respektive můžeme, ale musíme si nacvičit, že vzdálenost odhadujeme pouze při jednom určitém zvětšení.
Z logiky děje je to největší zvětšení – mezipolohy by se špatně hledaly, na blízko vzdálenost odhadovat nepotřebuji a na velkou dálku si nastavím maximální zvětšení.
Valná většina moderních loveckých optik má záměrnou osnovu ve druhé rovině („na oku“), zatímco armádní odstřelovačské optiky mají osnovy převážně v první rovině zobrazení.
Rozměry záměrné osnovy lze zjistit poměrně jednoduše. Vezměte lať dlouhou jeden metr, namalujte nebo nalepte si na ní na střídačku 10 cm dlouhé černé a bílé proužky, umístěte ji na známou vzdálenost a odečtěte si, kolik prostoru je mezi trámky. Je to prostá podobnost trojúhelníků a dokonale „blbovzdorně“ se to řeší graficky. A rozměry záměrného obrazce si poznamenejte. Poznámky si uložte a naučte se, jak se jeví vámi lovená zvěř na 100, 200 … metrů.
Slabinou dílcové metody je, že není jeden kus zvěře jako druhý. Jsou kusy slabé a silné, takže rozměr, pomocí něhož dálku odhadujeme, se může lišit. Chyba ale většinou nepřesáhne plus minus deset procent, což je pro lovecké účely plně dostačující.
Navíc se rozměry zvěře mění v závislosti na lokalitě a zdá se mi, že i s časem. Nejmarkantnější se mi to zdá být u srnčí zvěře, kde starší literatura zmiňuje délku trupu 0,7 metru, zatímco moje vlastní měření (omezená ale na jednu honitbu a malý vzorek, tedy nikoliv reprezentativní) a měření dnešních autorů (např. M. Vach: Srnčí zvěř) spíše inklinují k délce 0,9 metru.
Tabulku rozměrů nejběžnější spárkaté zvěře v ČR přikládám.
 
Druhá metoda odhadu vzdálenosti cíle je založená na znalosti vzdálenosti nějakých bodů v terénu. Může to být osamělý strom v poli, hrana lesa, břeh potoka, v podstatě jakékoliv výrazné místo či bod v honitbě. Jak vzdálenost zjistím? Inu, už když jdu na posed, tak si ji odkrokuji. Nebo si ji odměřím na mapě. Dnešní internetová doba dává možnost využít satelitní snímky (ať už si je najdete na google mapách nebo na mapy.cz nebo na jiném serveru) a na nich si vzdálenost můžete odměřit s přesností na pár metrů. Letecké nebo satelitní snímky jsou dnes na internetu k dispozici s tak dobrým rozlišením, že není ani problém si najít posed (nebo jiné místo, kde si chcete sednout na čekané) a od něj si vzdálenosti naměřit.
Vytištěním mapky pak získáte něco, čemu se říkalo v armádě palebný náčrtek – přehled, co kde je a jak je to daleko od střeleckého stanoviště. Mapku – náčrtek si uděláte v klidu, doma, a i když si nakonec sednete „na pařez“ o kousek dál, než jste plánovali, pořád víte, že pole před vámi je široké asi 280 metrů, takže srnec zhruba uprostřed něj bude vzdálený nějakých 150 metrů. A že je pole dlouhé 490 metrů, takže když sedíte uprostřed stěny lesa, tak doprava i doleva to máte 250 metrů na kraj pole. Víte, nehádáte.
Tato metoda je spolehlivější i přesnější než dílcová metoda, a pokud zvolíte možnost odměření z mapy nebo leteckého snímku, tak si ani nezavětříte terén. Ale musíte s tím počítat předem, ještě před vlastním lovem. Musíte si prostě včas udělat „domácí úkol“. Ovšem je pravda, že v dnešní době „chytrých telefonů“ s průběžným připojením na internet si poradíte i na poslední chvíli, když přicházíte pod posed, případně když už sedíte na posedu a čekáte. Pokud byste byli správci obory nebo provozovateli poplatkového lovu, pak můžete takové střelecké plánky umístit, zalisované v průhledné fólii, rovnou na posedy.
Tato metoda je samozřejmě vhodná pro vaši domácí honitbu, myslím, že není třeba ani zdůrazňovat, že zkušený a zodpovědný myslivec by měl vzdálenosti na běžných a častěji používaných místech, nemluvě o samotných kazatelnách a posedech, v podstatě znát ve své honitbě z paměti.
A i v případě čekané na kazatelně v neznámé honitbě lze pomocí připojení mobilním telefonem v mapové aplikaci odměřit vzdálenost základních orientačních bodů (roh lesa, remíz, cesta napříč polem, telegrafní sloup apod) v dohledu.
 
Třetí metodou a moderní možností je použití nějakého dálkoměru, dnes většinou laserového. Setkávám se s ním u svých kamarádů myslivců čím dál častěji. To je dobře. Dálkoměry jsou dnes malé, přitom jsou více než dostatečně přesné a i cenově již začínají být dostupné.
Ovšem způsob použití dálkoměru je mnohdy doslova hanebný. Skoro všichni, u koho jsem laserový dálkoměr v lese viděl, se přiznali, že ho používají převážně ke změření vzdálenosti k již ulovenému kusu zvěře. Ptal jsem se proč? Proč si nezměří vzdálenost předem?
Důvodů je povícero, ale ty hlavní jsou: to zvíře tam nestojí věčně; zatímco já budu měřit, srnce mi něco vyplaší a on uteče; za šera s dálkoměrem špatně vidím (a to je pravda, hodně dálkoměrů klade důraz na dálkoměrnou funkci a optická kvalita jde stranou); nějak jsem si v tom loveckém vzrušení na dálkoměr nevzpomněl.
A jsme zase u toho, co jsem napsal výše - vzdálenost nesmíme hledat, až když nám zvěř vyjde, my si ji musíme najít nejpozději při zaujetím střeleckého stanoviště. Tady je hlavní přednost dálkoměru – velmi rychle a přesně nám dokáže změřit vzdálenosti kdekoliv v terénu. A máme možnost průběžně si mapovat palebný prostor při každé změně stanoviště. Použití dálkoměru k měření vzdálenosti již vyšlé zvěře je až ta poslední možnost. To už je pozdě a jenom honíme promarněný čas. Ano, uznávám, někdy to prostě jinak nejde. Pole je opravdu velké „kilometry na vše strany“, není se v něm čeho chytit, podle čeho se orientovat. Ale takových případů je jen minimálně.
 
Základní předpoklady pro správné odhadování vzdálenosti
 
Správné odhadování vzdálenosti je prostě cílevědomá činnost, pro kterou je dobré:
- znát základní rozměry lovené zvěře,
- znát vlastní zbraň a rozměry záměrné osnovy,
- určovat vzdálenost dřív, než zvěř vyjde.
 
Zahájení lovu musí začínat zaujetím stanoviště:
- vyberu si místo, kde budu dobře vidět a kde jsem přitom před zvěří kryt,
- vyčistím a připravím si prostor pro střelbu – odříznu si překážející větvičky, připravím si podpěru, vyčistím místo, kde budu sedět či stát,
- určím si vztažné body v terénu a vzdálenost k nim.
Toto se opakuje při každé změně stanoviště.
 
Pokles dráhy letu střely
 
Posledním faktorem, kterým se chci v tomto článku podrobněji zabývat, je pokles dráhy letu střely. Jak jsem uvedl na začátku, potřebujeme zasáhnout cíl o průměru 10 až 15 centimetrů. Pokud pominu chybu zamíření, pak střela prakticky všech soudobých kulovnic tento prostor neopustí až do vzdálenosti asi 150 metrů. Proto nemá smysl se v tomto rozsahu vzdáleností poklesem dráhy letu trápit.
Situace se ale začne měnit někde kolem 170 až 180 metrů. Pokles dráhy letu střely na 200 metrech již je tak velký, že u běžné evropské zvěře (srnčí, černá, jelení zvěř) je třeba ho brát v potaz a začít korigovat záměrný bod.
První otázka je o kolik? Něco napoví balistické tabulky výrobce nábojů. Ale ty hovoří o průměrné hodnotě, získané z balistické hlavně. Do 200 metrů s těmito hodnotami v lovecké praxi vystačíme. Dál než na 250 metrů jsou již tabulkové hodnoty výrobce nedostatečné.
Je mi líto, ale odlišná délka hlavně a rozměry vývrtu již mohou způsobit takovou odchylku od tabulkových hodnot, že zvěř mineme nebo jenom postřelíme.
Takže není jiná cesta než se vybavit dostatečně velkým terčem, zásobou munice a vyrazit na střelnici, která nám umožní získat skutečné hodnoty naší konkrétní zbraně a střeliva. Bohužel, v naší středoevropské, hustě osídlené zemi, je střelnic umožňujících střelbu dále než na 150 metrů jen poskrovnu. Přesto, pokud chcete lovecky střílet bezpečně a účinně i na velké vzdálenosti, je prakticky nezbytné si takovou nějakou střelnici najít, obětovat čas i náklady a zbraň si otestovat.
Budu se opakovat, ale na střelnici střílíme z co nejstabilnější polohy, z vyčištěné a správně seřízené zbraně. Napřed zkontrolujeme nastřelení zbraně na základní nástřelnou dálku (to bývá 100 nebo 50 metrů). Pak postupujeme po 50 metrech až do námi zvoleného maxima – většinou do 300 metrů. Vždy míříme na střed terče, nepřekládáme nikam záměrný bod. Tady je třeba si hlídat, aby nám záměrný obrazec nezakryl záměrný bod. Na 200 metrů nám většinou ještě stačí terč se středem o průměru 10 cm (jeví se pod úhlem tj. ½ dílce, tj. asi 1,5 MOA).
Na 300 metrů je to ale již málo a i některé nitě záměrné osnovy nám mohou střed zakrýt. Takže je dobré, aby střed měl průměr 20 až 25 cm v průměru.
Mimochodem, osobně dávám přednost, když střed terče je namísto tradiční černé barvy výrazně oranžový nebo červený – nesplývá pak se záměrným obrazcem a usnadňuje přesné zaměření.
Počítejte s tím, že na 300 metrů již pokles dráhy letu může být více než 50 cm, dostatečná velikost papíru i stojanu je tedy nutnost. Ideální je, pokud záměrný bod na terči na 300 metrů má pod sebou 1 metr volného papíru. Vhodná je například velká role balicího nebo rýsovacího papíru.
Nastřílejte pětiranné položky na každý terč. Nezapomeňte nechat hlaveň přiměřeně chladnout, čas můžete využít k protažení hlavně vytěrákem, ale hlaveň neolejujte. Hlaveň chladne rychleji, pokud jsou oba konce hlavně otevřené, nechte tedy otevřený závěr.
Nyní se vydejte k terčům. Určete na každém terči střední bod zásahu a vyznačte ho na terči. Počítejte s tím, že musíte vyznačený střední bod zásahu v zaměřovači vidět, takže žádná čárka tužtičkou, ale pořádná silná linie hodně silným fixem. Osobně fix s oblibou nahrazuji širokou barevnou samolepící páskou, kterou přelepím křížem přes střední bod zásahu. Ramena kříže jsou aspoň 20 cm dlouhá.
Změřte si skutečný pokles dráhy letu střely, tj. svislou vzdálenost mezi středem terče a mezi skutečným středním bodem zásahu a hodnoty si poznamenejte.
Terče nechte na stojanech a vraťte se na palebnou čáru. Zaujměte střeleckou pozici a zamiřte na střed terče. Ideální je, pokud v této poloze můžete nějak zbraň zafixovat, takže se obraz nehýbe a vy se můžete dívat, aniž byste se dotýkali zbraně. Svislá linie záměrného obrazce vám někde protíná skutečný střední bod zásahu, vyznačený na terči.
A teď si vezměte papír s namalovaným tvarem vašeho záměrného obrazce a vyznačte na něj polohu skutečného středního bodu zásahu. Pro každou zkoumanou vzdálenost, a pokud máte zaměřovač s proměnným zvětšením, tak pro nejmenší i pro největší zvětšení. Nyní máte pomůcku, která vám umožňuje správné zamíření.
Na příslušnou vzdálenost vždy míříte příslušným místem středního bodu dopadu. Ideální je, pokud má váš zaměřovací dalekohled nějaké pomocné zaměřovací značky na svislé niti.
Jinou účinnou pomůckou dnešní doby jsou balistické věžičky – stavítka kalibrovaná buď v nějakých úhlových měrách nebo přímo v metrech, které umožní přestavět zaměřovač. Jak značky na niti, tak balistické „cvakací“ věžičky mají svá pro a proti, jedno je jim ale společné – musíte s nimi umět zacházet.
U značek na niti nezapomeňte, že pokud je záměrná osnova ve druhé rovině, pak jsou úhlové míry platné jen při jednom konkrétním zvětšení, při změně zvětšení se jejich relativní rozměr mění. Takže je vhodné se naučit rozměry v jedné z krajních poloh zvětšení zaměřovače. Balistické věžičky tenhle problém nemají, ale jejich použití vyžaduje čas.
A taky se vám může stát to, co se stalo mě: prostě už na blízko bez brýlí pořádně nevidím a přehazovat na lovu brýle není jen tak. Při cvakání jsem nečetl (resp. nepřečetl) správně značky a místo na 200 metrů jsem nastavil zaměřovač na 400 metrů. Pochopitelně jsem minul, ale aspoň čistě, nic jsem nezmrzačil. Určité řešení mohou nabídnout bifokální skla, ale z těch mě bolí hlava. Takže mi pomáhal lovecký průvodce.
Dokud ale na značky na věžičce vidíte, je to velmi dobrá volba, zejména pokud je kalibrace v metrech, určená pro vámi používanou munici.
Vždycky ale platí – nezkoušejte v poli či lese na živé zvěři nic, co byste neměli nacvičené a ověřené ze střelnice.
Pokud máte tradiční historický středoevropský záměrný obrazec – tři silné hrotité trámky, pak je velmi pravděpodobné, že již na nějakých 250 metrů vám bude svislý trámek zakrývat cíl. Potom si musíte pomáhat při střelbě tím, že špičku trámku posouváte po cíli. Víte, že trup zvěře měří na výšku asi 40 cm, takže pokud střela padá na 200 metrů o 15 cm pod špičku, musíte špičku umístit do ¼ výšky trupu zvěře, měřeno odshora.
Stará zásada pro tento způsob překládání záměrného bodu zní: Nikdy nemiř mimo srst! Pokud byste totiž museli přeložit záměrný bod mimo trup zvěře, velmi výrazně se zvětšuje chyba zamíření a prudce roste riziko zmrzačení zvěře. Při míření „do vzduchu“ je odhad přesazení záměrného bodu natolik nepřesný, že je dobré se mu vyhnout.
Podstatně lepší je záměrný obrazec s tenkými nitěmi. Silné nitě mohou zakrývat cíl, na druhou stranu tenké nitě se v členitém pozadí špatně hledají. Dobrou pomocí je přisvícení záměrného bodu.
Ale pozor – jas je třeba mít možnost regulovat. Správný jas je ten nejmenší, který mi ještě zajišťuje kontrast mezi cílem a záměrnou osnovou. Určitě byste neměli připustit, aby záměrný bod zářil a částečně i oslňoval mířící oko. V praxi to znamená, že je rozumné v pravidelných intervalech kontrolovat jas záměrného bodu a průběžně ho upravovat.
 
Vlastní dráhou letu je třeba se zajímat na střelnici. Dráhu letu opravdu nevybádáte u stolu. Ovšem pozor na další úskalí. Lidská paměť je krátká a ošidná. Proto pokud znáte dráhu letu, dělejte si poznámky. Studujte je zpětně a učte se nazpaměť. Jedním z velmi elegantních způsobů, jak si pomoci při střelbě na velkou vzdálenost, je mít na vnitřní straně odklápěcí krytky zaměřovacího dalekohledu namalovanou záměrnou osnovu s vyznačením středních bodů dopadu na 200, 250 a 300 metrů. Je to stále při ruce, je na očích vždy, když zbraň připravíte ke střelbě a zkontrolování správného záměrného bodu vyžaduje jen minimální změnu střelecké polohy.
 
Jak moc se projeví změna zbraně nebo munice na zjištěné dráze letu?
 
Projeví se vždycky. Ale ne vždycky to zjistíte (chyby střelce změnu překryjí) a nemusí to být nutně podstatné změny pro loveckou praxi. Se značným zobecněním lze říci asi následující:
Změna zbraně (ve stejné ráži a s podobnou délkou hlavně) se projeví jen minimálně. Dokonce i změna délky hlavně v rozmezí do 10 cm se projeví při střelbě do 150 metrů jen málo a pro loveckou střelbu ji lze zanedbat. Pozor ale, může se měnit přesnost a nastřelení, a to dramaticky.
Změna munice se projeví výrazněji.
Změny hmotnosti střely v rozmezí +- 0,2 až 0,3 gramu lze pro loveckou praxi ignorovat, pokud mají obě střely alespoň přibližně stejný tvar (obě jsou ogivální, špičaté) a jejich úsťové rychlosti se od sebe neliší víc než o 10%.
Změna tvaru střely se projeví výrazněji. Pokud přecházíte z ogivální špičaté střely na střelu s tupým oblým hrotem, je pravděpodobné že při střelbě dále než na 150 metrů již bude rozdíl zřetelný a za 200 metry již je hodně významný i pro loveckou praxi. A to i v případě, kdy hmotnosti střely a úsťové rychlosti budou prakticky shodné. Při takovém přechodu doporučuji znovu se vypravit na střelnici a zjistit skutečnou dráhu letu.
Při změně tvaru i hmotnosti střely většinou dochází i ke změně úsťové rychlosti a rozdíly jsou významné pro loveckou praxi již od 150 metrů. Pokud chcete měnit takto zásadně druh střeliva, přezkoumání dráhy letu na střelnici je nutné.
 
Velkou pomocí při střelbě na velké vzdálenosti je lovecký průvodce nebo obecně pozorovatel. Zatímco se střelec soustředí na správné vypracování výstřelu, pozorovatel sleduje zvěř, pokud je v pohybu, hlásí změny vzdálenosti, sleduje vítr, může upozornit střelce na faktory, které negativně ovlivňují úspěšnost střelby, například na další vycházející kusy a riziko odskočení zvěře, ale hlavně sleduje vítr.
Po výstřelu není pozorovatel ovlivněn zpětným rázem a od prvního okamžiku vidí, jak zvěř reagovala na výstřel a zásah. Pokud se s pozorovatelem sehrajete, jste na nejlepší cestě vytvořit klasickou odstřelovačskou dvojici střelec / pozorovatel, která je z hlediska úspěšnosti a účinnosti nejefektivnější.
 
Pár slov na závěr
 
Snažil jsem se alespoň v základním přehledu probrat všechna hlavní úskalí, se kterými se při lovecké střelbě na velké vzdálenosti můžete setkat. S některými se dá něco dělat, s jinými se prostě lovec musí smířit a počítat.
Pokud chcete střílet na větší vzdálenosti, pak prosím o dodržování těchto skutečností. Především cvičte, bez cvičení a praxe je střelba na velké vzdálenosti hazardem se zdravím zvěře. A dále prosím - mějte sebezapření, nesnažte se ulovit za každou cenu. Pokud chcete být „za frajery“, pak své střelecké umění dokazujte na střelnici, nikoliv na zvěři. Špatný zásah v papíru bolí jenom vaše sebevědomí, ale špatným zásahem můžete odsoudit zvěř k dlouhému, pomalému a velmi bolestnému zhasínání. Sebezapření je podle mě to nejnáročnější z celé myslivosti.
 
Osobně si myslím, že nejsem úplně špatný střelec z kulových zbraní, a když mám svůj den, tak jsem možná i docela dobrý střelec. Přesto se snažím střelbě na zvěř na velké vzdálenosti vyhýbat a vždy hledám, zda se nemohu dostat ke zvěři blíž, nebo zda si nemohu alespoň nějak vylepšit střeleckou polohu a stabilitu zbraně.
Velmi dobře si také uvědomuji, že i já mám své dny, kdy prostě nejsem ve střelecké kondici. Býval jsem „frajer“, ale svatý Hubert mě za to včas potrestal dlouhou dohledávkou a nutností zárazu srnčí zvěře, což mi dalo dostatek ponaučení a pokory před výstřelem na živého tvora.
Dovolte mi proto, abych se s vámi rozloučil slovy velkého Pana střelce a vášnivého lovce, velkého propagátora praktické střelby ze všech možných zbraní, Jeffa Coopera. Ten k tématu lovecké střelby na velkou vzdálenost kdysi řekl: „Kdokoliv kdo chce vystřelit na zvěř vzdálenější než 200 yardů, měl by se před samotným výstřelem zastavit a napsat písemné zdůvodnění v rozsahu jedné stránky, proč vlastně chce něco takového udělat.“
 
Ing. Martin HELEBRANT