Ten kontrast v krajinném zrnu nelze přehlédnout. Jako mávnutím kouzelného proutku se krajina na pár metrech naprosto změní. Několikasethektarová pole náhle vystřídají drobná políčka z ptačího pohledu uspořádaná do proužků připomínajících klávesy klavíru. Nacházíme se pár kilometrů od Znojma, na česko až rakouském pomezí, bývalé hranici mezi západním a východním blokem, kde se střetávají různé přístupy k obhospodařování zemědělské krajiny a kde se nabízí unikátní možnost studovat vliv struktury krajiny nejen na ptáky.
Naše zemědělská krajina je výsledkem řady přírodních i kulturních procesů. Pokud se zaměříme na lidské působení a přeskočíme časové období od neolitického zemědělství po průmyslovou revoluci, pak zcela zásadní proměna proběhla teprve nedávno, zejména od 50. let minulého století.
V průběhu socialistické kolektivizace došlo k zpřetrhání soukromého vlastnictví i vztahů k půdě, maloplošné soukromé zemědělství nuceně zaniklo a zemědělská produkce byla soustředěna do státních družstev. Nejdramatičtější proměna obhospodařované krajiny souvisela s její pestrostí.
Před nástupem kolektivizace byla česká zemědělská krajina jemnou mozaikou drobných biotopů, složenou z husté sítě polních cest, mezí a křovinatých ostrůvků, solitérních stromů, úhorů, luk a pastvin.
Jenže kolektivizace a nástup průmyslového zemědělství vedly k velkoplošnému scelování políček do rozlehlých a jednotně obdělávaných lánů. Průměrná plocha půdních bloků se zvýšila z 0,23 ha v roce 1948 na současných 20 ha. I proto je ČR v rámci Evropy rekordmanem ve velikosti půdních bloků. Naproti tomu v Rakousku, kde nebylo potlačeno soukromé vlastnictví půdy, v zemědělské krajině i nyní převládají drobná pole připomínající naši krajinu před kolektivizací. A to byl důvod, proč jsme na pomezí Znojemska a Dolního Rakouska mezi lety 2014 až 2015 studovali vliv krajinné pestrosti na biodiverzitu.
Prvním cílem bylo popsat strukturu krajiny a intenzitu hospodaření na obou stranách hranice. V každé zemi jsme proto vybrali 25 kvadrátů o velikosti 25 ha, kde jsme mapovali veškeré biotopy, zastoupení pěstovaných plodin a intenzitu hospodaření vyjádřenou hustotou pěstovaných plodin, druhovou bohatostí a pokryvností planě rostoucích rostlin.
Na tento průzkum navazovalo i mapování početnosti a druhové diverzity různých živočichů. Ráno jsme mapovali ptáky, odpoledne chytali motýly a pavouky a v noci, za pomoci výkonných svítilen, sčítali zajíce. V navazujícím výzkumu jsme v letech 2016 až 2017 sčítali ptáky na liniových transektech.
A jaké byly výsledky?
Hustota pěstovaných plodin i planě rostoucích rostlin byla na obou stranách hranice podobná (tzn. hustá pokryvnost plodin a s ní spojená řídká pokryvnost planě rostoucích rostlin), což naznačuje, že intenzita hospodaření (např. používání hnojiv i pesticidů) je porovnatelná v obou oblastech.
To bylo důležité zjištění, neboť hustota planě rostoucích rostlin v polních plodinách může zásadně ovlivnit například početnost i druhovou diverzitu motýlů či pavouků (i jejich predátorů).
Výsledky mapování jasně ukázaly, že místa s menší rozlohou polí a vyšším zastoupením přirozených biotopů, jako jsou travnaté pásy, křovinaté koridory či louky, vykazují výrazně vyšší druhovou pestrost a početnost zkoumaných skupin.
Na rakouské straně byla o 15 % vyšší početnost motýlů, o 44 až 59 % vyšší početnost ptáků a dokonce o 303 % vyšší početnost zajíců. Jedinou výjimkou byli pavouci, jichž bylo o 17 % více v Česku, přičemž jejich početnost i druhová bohatost závisela na zastoupení nezemědělské vegetace. U ptáků byla druhová diverzita i početnost ohrožených druhů ptáků vyšší na rakouské straně.
Zajímavé je také porovnání početnosti nejběžnějších druhů polních ptáků. I když se v obou výzkumech (v letech 2014 až 2015 i 2016 až 2017) procentuální rozdíl v početnosti jednotlivých druhů mohl výrazně lišit, výsledky konzistentně ukazují vyšší početnost polních ptáků na rakouské straně. V Rakousku jsme tak zaznamenali například o 20 až 66 % více skřivanů polních, o 55 až 75 % více strnadů obecných, o 5 až 188 % více hrdliček divokých, o 30 až 136 % vice bažantů obecných, o 97 až 147 % více špačků či o 16 až 182 % více čejek.
A co z toho plyne?
Nic, na co bychom nepřišli při procházce krajinou s velkými poli. Velké a širé lány rozhodně nejsou požehnáním pro druhovou pestrost, ba je tomu právě naopak. Proto cílená podpora zvýšení mozaikovitosti zemědělské krajiny může být důležitým nástrojem pro zachování biodiverzity, ale i kvality půdy či v boji proti škůdcům, erozi i suchu.
Velké monokultury lze rozdělit polními cestami, živými ploty, mezemi, biopásy, travnatými pásy či přechodnými úhory, čímž nejenom rozdělíme velké půdní bloky, ale i vznikne velké množství přechodových stanovišť. Taková opatření je možné realizovat z národních a evropských dotací, či jen z přesvědčení, že pestrá zemědělská krajina může kromě produkce potravin být i místem pro přírodu.
Martin ŠÁLEK
Ústav biologie obratlovců AVČR
