Časopis Myslivost

Tento stav má vliv na každého z nás, ať už se týká vody ve studnách či omezení zahrádkářských radovánek nebo koupelí ve stále oblíbenějších zahradních bazénech. Ale nedostatek vláhy byl příčinou nízkých výnosů kukuřice a dalších krmných plodin, seno pozbylo pozici neotřesitelně spolehlivého základu zásoby objemných krmiv. První seče sice díky zimní zásobě vody v půdě vyšly relativně dobře, ovšem v krmné bilanci chybí seče následné neboli otavy. Totéž platí pro porosty vojtěšek a jetelů. Týká-li se sucho každého z nás, týká se i zvěře ve volné krajině, a proto budou muset nějak reagovat i uživatelé honiteb a obor.
Určitě neovlivníme vydatnost a počet srážek, můžeme je alespoň zčásti umět lépe využít. To znamená podstatně změnit přístup k pěstování krmných plodin a nutnost teoretické a praktické přípravy. Popis přípravy mechanizace, úvahy o smluvních souvislostech využívání pozemků a další věcné souvislosti jsou zcela mimo možnosti toho textu, věnujme se proto raději pěstitelským souvislostem a výživným hodnotám krmných plodin či zelené píce ve zhoršených podmínkách a ve vztahu ke zvěři.
 
Myslivec pícninářem?
 
Zdánlivě se hlubší znalosti pícninářství myslivecké odbornosti nedotýkají a zejména ne v příznivých klimatických poměrech. Pokud jsou srážky během vegetace rozděleny rovnoměrně a také v obvyklých množstvích, pokud se teplotní poměry budou udržovat na zaběhlých průměrech, pak se můžeme spoléhat na přirozenou přírodní úživnost našich honiteb i obor a sklizni a konzervaci pícnin se věnovat podle zaběhlých tradic.
Vegetační období roku 2018 nám ale ukázalo, že bychom v dalších letech měli reálně počítat s nanejvýš nepříznivým průběhem srážek i teplot, což se může, či spíše musí, zásadně projevit na stavu vegetace a výnosech políček pro zvěř, biopásů, zvěří příležitostně spásaných luk a pastvin nebo kultivovaných travních porostů v oborách.
Je velmi pravděpodobné, že budeme nuceni přinejmenším postupně zakládat porosty pro zvěř s převahou plodin, které snášejí sucho či dlouhodobé přísušky, nebo alespoň velmi dobře využívají zimní a časně jarní srážky.
Ve volných lesních honitbách se bude po škodách způsobených kůrovcem ve velké míře zalesňovat. Škody způsobené zvěří na výsadbě budou lesními hospodáři přísně sledovány a nekompromisně vyhodnocovány, což může být řešeno snižováním stavů zvěře a ztrátou kvalitního genofondu, zjednodušeně vyjádřeno, na úkor naší myslivosti. Těžko dnes očekávat, že pro zábranu škod zvěří budou ze strany majitelů rozhodujících ploch lesů vytvořeny dostatečné podmínky pro příkrmy objemnými i doplňkovými krmivy a zvětšeny plochy pro pastvu zvěře.
Otázkou je, v jaké míře se začnou budovat přezimovací obůrky, kde se nutně bude muset přikrmovat kvalitními objemnými krmivy. Každý myslivec nemůže být pěstitelem či agronomem. Chovatel však, a tím je myslivec ve skutečnosti i podle zákona, byť ne každý je ochoten si to přiznat, musí zvěři umět zajistit dostatek krmiva objemného i doplňkového. Na cenově přijatelné nákupy sena, řepy nebo siláží už příliš spoléhat nelze.
 
Trochu užitečné teorie
 
V chovatelské praxi posuzujeme kvalitu krmných plodin podle mnoha znaků či parametrů, podle množství i kvality. Typickým a základním požadavkem je dosažení obvyklého výnosu pěstovaných krmných plodin včetně luk a pastvin. A jsme u první matoucí souvislosti. Máme výnos vyjadřovat jako zelenou, neboli původní hmotu, tedy to, co z pole či louky skutečně sklidíme, nebo přepočítávat na sušinu?
Sušina je pevný podíl v krmivu, který by zbyl po odpaření vody. Většina trav má v období ideálním pro sklizeň, tedy po vymetání, asi 18 až 20 % sušiny, dobře usušené seno asi 85 % sušiny. Tato hodnota znamená, že seno obsahuje 15 % vody, správněji vlhkosti. Rovněž obiloviny musí mít pro bezproblémové uskladnění asi 85 % sušiny.


Obsah sušiny nám pak umožňuje porovnat výnosy různých krmných plodin v zelené hmotě, při sklizni na zavadlou senáž i na seno, významné jsou rozdíly při jednotlivých fenofázích a také mezi druhy krmných plodin. V provozních podmínkách jednoduše a rychle stanovujeme sušinu pomocí mikrovlnné trouby. Návod je v publikaci firmy Nutrivet, s.r.o. „Silážování jazykem zemědělců“ na str. 20, tato publikace je na internetu: http://www.nutrivet.cz/konz/silazovani.pdf a lze ji vřele doporučit pro pochopení i realizaci konzervace pícnin.
Stanovení procent sušiny má smysl pro zavadnutí píce před senážováním nebo porovnávání výnosu různých druhů krmných plodin. Ve výživě zvířat je sušina veledůležitý a základní pojem, protože objektivně porovnává výnosy krmných plodin a podle sušiny také nejlépe posoudíme množství krmiva, potřebné k mechanickému nasycení zvířete. Kdo se zabývám plánováním potřeby krmiv, musí také většinu krmiv umět přepočítat na obsah sušiny.
 
Voda v půdě a rostlina
 
Obsah vody v rostlině, tedy v jejích pletivech či tkáních je s malými tolerancemi pevně dán podobnými fyziologickými souvislostmi jako u živočichů. Bez optimálního obsahu vody v rostlinných tkáních nemohou probíhat obvyklé, ani základní životní pochody. Platí to i pro okolí rostlin, protože bez dostatečně „naředěných“ půdních roztoků nemůže kořenové vlášení z půdy přijímat živiny.
V této souvislosti je nutné připomenout si Liebigovo pravidlo optima. Říká, že život a růst organismů je limitován tím prvkem, kterého je nedostatek nebo je v minimu.
Voda v půdě je skutečně zásadním a základním prvkem, který určuje naplnění potenciálu vývoje a růstu rostlin, který si většinou zjednodušíme na pouhý výnos zelené hmoty či sušiny v tunách na hektar. V krátkodobém pohledu často pomíjíme vztahy celé populace rostlin a jejich harmonický vývoj v daném prostředí. Typickým příkladem je louka s převažujícími travinami schopnými vysokého výnosu, ale také s nároky na dostatečnou závlahu. Bez dostatku vody v půdě se očekávaného výnosu nedočkáme.
Další důležité ekologické pravidlo je Shelfordův zákon tolerance, které praví, že každý organismus toleruje určité rozpětí faktorů (teplota, vlhkost, pH, zastínění, …), ve kterém může existovat. Luční společenstva trav, jetelovin a ostatních doprovodných bylin jsou vždy dynamicky se projevujícím celkem, silně závislým na podmínkách prostředí. Výnos je projevem krátkodobého či sezónního působení teploty, vlhkosti a zásoby živin v půdě. Dlouhodobě na populaci rostlin působí výška úživné vrstvy půdy a její pH, geologický podklad a klimatické podmínky podle nadmořské výšky.
Nedostatek vody v půdě vyvolává nejen zpomalení až zastavení růstu, které má za následek snížení výnosu, ale i jiné záporné vlivy. Trávy v nepříznivých podmínkách vytváří ve zvýšené míře cukerné zásobní látky, konkrétně lehce fermentovatelné sacharidy. Podle převažujícího podílu fruktózy na jejich vzniku se nazývají fruktany. Tyto zásobní cukry mohou způsobovat rychlé a nežádoucí kvašení s následkem navýšení kyseliny mléčné v bachoru.
Fruktany tvoří téměř výhradně trávy a nejvíce jílky. V mladých porostech se jejich obsah zvyšuje do fáze metání. Koncentrace fruktanů bývá nejvyšší při suchém slunečném období a ve zvýšené míře při nedostatečným hnojení dusíkatými hnojivy.
U volně žijící zvěře nelze tento negativní vliv nijak eliminovat. V oborních nebo faremních chovech je do určité míry možné snižovat podíl jádra, aby se nezvyšoval podíl cukrů v celkově přijatém krmivu. Protože v praxi chovu oborní zvěře se neprovádí pravidelné rozbory zelené hmoty, může být fenomén fruktanů vysvětlením projevů acidóz, ke kterému je jinak obtížné najít příčinu.
V suchých obdobích je nutné očekávat i další snížení kvality sena i zelené hmoty. Látková výměna narušená přísušky rostlin znamená nejen rychlé stárnutí porostu, tedy zvýšenou lignifikaci vlákniny, z čehož vyplývá nižší energetická hodnota a zhoršené využití bílkovin, ale také celkové snížení obsahu minerálních a mikrominerálních a také obsahu beta-karotenu i E vitaminu. Tyto dva vitamíny jsou pro život, zdraví i reprodukci zvěře velmi důležité i nenahraditelné a zelená hmota, kvalitní senáže a seno jsou kromě okopanin jejich základními zdroji.
 
Když vody ubývá, musíme ji lépe využít
 
Pojem údržba může vůči společenství živých organizmů luk a pastvin působit nevhodně technicky. Jedná se ale o práci technickými prostředky, tedy smykování, popř. vláčení, sečení nebo mulčování. Louky musíme pravidelně i vápnit a také přihnojit, což je někdy na hraně legislativy.
K péči o pastviny a louky patří také plůtky a ohradníky, i když se v oborách, popř. na políčcích pro zvěř, k organizaci pastvy přistupuje podstatně volněji, než u skotu a ovcí. Spásání a včasné sečení v optimální době vývoje loukám a pastvinám vždy prospívá a působí na zesílení travního drnu a zahuštění porostu. V této souvislosti může být záporným vlivem sešlapání či nadměrné spasení s poškozením porostu, které nastane po otevření políčka pro zvěř na malé ploše a vysokém počtu kusů na malou plochu.
Jinou devastací porostu je nevhodné vláčení s použitím těžkých bran. Pravidelná údržba luk a pastvin vede k dobré kondici porostu, k udržování nebo zvyšování obsahu humusu v půdě a tím i ke zlepšování hospodaření s vodou. Organická složka půdy, humus, je rozhodující pro její úrodnost. Humusový komplex zadržuje vodu a váže anorganické živiny a zároveň je základním faktorem jejich hospodárného uvolňování kořenovým systémem. Pro jeho zachování a udržení v půdě je velmi podstatné vápnění, a to nejen na lehkých a kyselých půdách, ale i těžkých a jílovitých.
 
Bez vápnění to nejde…
 
Vápnění upravuje nepříznivě kyselou půdní reakci na požadované rozmezí pH a celkově upravuje vlivy související s kyselostí půdy. Je podstatnou podmínkou využitelnosti živin rostlinami, které jsou v půdě přirozeně obsaženy z geologického podkladu i živin dodaných hnojivy. Vápnění zlepšuje fyzikální vlastnosti půdy a hlavně půdní strukturu. Tím podporuje zakořeňování rostlin, tvorbu účinného humusu, deponaci i využití dusíku produkovaného hlízkovými bakteriemi jetelů, vojtěšek a ostatních motýlokvětých rostlin.
Vápník je nezbytný pro růst, vývoj a dobrý zdravotní stav rostlin. Trávy obsahují v 1 kg zelené hmoty asi 5 g vápníku, jetele 10 – 15 g a vojtěška 15 – 20 g, luční a pastevní porosty podle podílu druhů travin a motýlokvětých rostlin či jiných bylin.
Využitelnost vápníku ze zelené hmoty je pro živočišný organizmus velmi vysoká, ze sena senáží jen o málo snížená. Zmokne-li seno během sušení, dešťová voda z něj vyplaví podstatný podíl snadno rozpustného (využitelného) vápníku.
Pro všechny býložravce jsou je čerstvá a zelená hmota a siláže základním zdrojem vápníku. Otázkou je jeho dostatečnost. Je to dáno obsahem vápníku v půdě i druhem porostu, ale hlavně různými nároky zvěře podle druhu a reprodukčního stádia během roku. Ve volné přírodě je s výjimkou sodíku zvěř odkázána na traviny, byliny a letorosty, pupeny, popř. kůru dřevin k získání většiny minerálních látek, kde je ale jejich využitelnost podstatně nižší než u vápníku, někdy zcela nevýznamná. K pravidlu, že všechny formy minerálních prvků z rostlin nejsou plně nebo dokonce vůbec využitelné pro býložravce patří i okolnost, že stejně tak nejsou všechny chemické formy živin v půdě využitelné pro rostliny. A to je jeden z důvodů nutnosti přikrmování zvěře.
Dodat vápník do půdy podle sklizně či spasení má svou logiku. Je-li výnos z 1 ha pastevního porostu v méně intenzivních podmínkách průměrně 20 t zelené hmoty, pak rostliny z půdy během vegetačního roku odejmou podle typu porostu 100 až 150 kg vápníku / 1 ha. Statistické údaje udávají, že toto množství se v ČR v průměru se pohybuje kolem 220 kg CaO na hektar ročně, to je přibližně 400 kg vápence.
Pravidelným vápněním nebo aplikací hnojiv s obsahem vápence můžeme zvýšit hodnoty půdní reakce. V závislosti na konkrétních podmínkách stanoviště se mohou zvýšit hodnoty pH o 0,7 – 1,6 jednotky podle dávky.
Vápník z půdy odchází podle obsahu ve sklizených rostlinách a vyplavováním. Jeho náhrada (udržovací vápnění) je nutné na půdách s nízkým obsahem uhličitanů a mělo by se pohybovat na úrovni už zmíněných 4 q uhličitanu vápenatého na hektar. Vápnění nevyžadují pouze půdy s obsahem nad 0,3 % uhličitanu vápenatého. Rozumné maximum udržovacího vápnění je na těžkých půdách do 20 q /ha páleného vápna, na středních a lehkých do 30 q /ha uhličitanu vápenatého.
Na silně kyselých půdách je vhodné meliorační (ozdravovací) vápnění až na maximální úroveň 50 až 60 q uhličitanu vápenatého na hektar.
 
A co plevele?
 
Kromě klasického poškození porostů suchem, kterému říkáme snížení počtu jedinců na jednotku plochy, nastává spontánní nahrazování travin nežádoucími plevely. Řada z nich je schopna snášet skutečně extrémní sucho, a nejen přežívat, ale množit se v podmínkách minima vlhkosti a živin, a to i v písčitých, až štěrkovitých nebo silně utužených půdách.
Plevely mají vůči travám silnou konkurenční schopnost. Při nedostatečné údržbě porostu, zanedbaném přihnojování a také nevhodných klimatických podmínkách během několika let v porostu převládnou. Kromě sucha jsou silným pozitivem rozvoje plevelů ekologická omezení sečení. Sečení trav v raných fenofázích (mezi ukončeným sloupkováním, přes metání až do počátku květu) vychází z přirozené fyziologie travin a zároveň souvisí s vývojovým fenoménem spásání trav při ideálních výživných hodnotách v době konce březosti a laktace volně žijících býložravců po miliony let vývoje a života býložravců neovlivněných domestikací. Pseudoekologické omezení sečení tak popírá jeden ze základních globálních principů života na Zemi.
Skuteční a zasvěcení znalci přírody upozorňují nejen na následnou devastaci luk a pastvin při omezeném sečení, ale i na prostou skutečnost, že chřástal, jehož výskyt je jednou ze záminek omezeného sečení, není schopen se v přehoustlých zdevastovaných porostech pohybovat, natož vodit kuřata.
Plevele mají ve vztahu ke krmným plodinám několik pozic. Konkurují v odebírání vody a živin, zvyšují zastínění a některé druhy uvolňují do svého okolí látky bránící rozvoji jiných druhů plevelných i kulturních rostlin. Jen málokdy mají plevele aspoň přijatelnou krmnou hodnotu, a pokud ano (smetánka lékařská a pampeliška podzimní, řebříček obecný, bedrník velký, jitrocel kopinatý, krvavec toten), je třeba udržovat je na loukách a pastvinách na úrovni pouhé příměsi.
Kopřiva dvoudomá má velmi dobré výživné hodnoty včetně minerálních, mezi plevely snad nejvýznamnější. Vyniká i v obsahu mikroprvků a celkově se přibližuje kvalitám vojtěšky. Některé plevele jsou v současné době velmi ceněny pro motýlí obživu a většina z nich požívala menší či větší vážnosti v lidovém léčitelství. Z lidského pohledu jsou jejich účinné látky někdy léčivé, někdy toxické, nejedovatější u nás je oměj šalamounek, chráněná bylina slunečných horských svahů.
V krmivářské praxi se považují za velmi nebezpečné rychle se množící starčky, neboť jejích plná toxicita zůstává i v senu.
Většina plevelů se velmi rychle a účinně množí, nejčastěji nažkami roznášenými větrem, nebo vegetativně oddenky a šlahouny. Některé plevele produkují alergogenní pyly.
Typickým plevelem nastupujícím při zanedbaném sečení je vratič obecný. Velmi dobře prosperuje v suchých podmínkách, rychle se množí, a ačkoliv je to bylina zajímavá jako léčivka, musíme ji považovat za silně devastující druh.
Suché podmínky vyhovují nejen řadě bodláků, ale jsou v nich schopné přežívat významné a odolné plevele se silně vinutým kořenovým systémem: svlačec rolní, šťovík tupolistý, lopuch plstnatý a lopuch větší, pcháč rolní, heřmánkovec přímořský, rdesno ptačí snáší sucho a velmi silné sešlapání či utužení půdy.
Také některé trávy jsou právem považovány za plevele v kulturních plodinách. Z pícninářského pohledu poskytují nízký výnos a nekvalitní krmivo. Takovými druhy jsou sveřep měkký a vysoký, pýr plazivý. Lze k nim počítat i jednoleté trávy, jako jsou chundelka metlice a ježatka kuří noha. Produkují velké množství drobných semen, která snadno líčí v nezapojených porostech a vytváří zelenou hmotu nevalné kvality.
 
Plevele jako krmiva?
 
Agrotechnická praxe řadí mezi plevele také byliny, které mají dobrý potenciál růstu a výnosu včetně dobré krmné kvality. Patří k nim laskavec ohnutý, lebeda lesklá a rozkladitá. Mohou být zařazeny mezi invazivní druhy. Dosud je nepovažujeme za krmivářsky významné, ale snad by mohly do jisté míry doplňovat či nahrazovat plodiny poničené suchem. Spíše než na kultivovaných plochách nebo v biopásech si je lze představit jako volně rostoucí byliny. Jsou popisovány jako vhodné dokonce i k lidské konzumaci, jako obdoba špenátu či k salátům, významný je nízký obsah kyseliny šťavelové. U lebedy lesklé literatura uvádí využití v lidovém léčitelství proti střevním parazitům a příznivý obsah minerálních látek. Mohly by být také využívány jako letnina.
Za zmínku rozhodně stojí krmná odrůda šťovíku, která byla oficiálně testována ve Výzkumném ústavu živočišné výroby Praha – Uhříněves. Metodika pěstování byla oponována a schválena Ministerstvem zemědělství, které doporučuje tuto metodiku pro využití v praxi. Šťovík je schopen podle pěstované odrůdy dosáhnout výnosu 6 až 10 t/ha v sušině (vojtěška v průměru 10 až 12 t/ha v sušině), odrůda Rumex OK-2 dosáhla 11,8 t/ha v sušině. Optimální pěstitelské podmínky skýtají středně těžké půdy bramborářské oblasti.
Odolnost proti suchu je dána především hlubokým kořeněním do 1,5 až 2 m a dobrým využitím zimní vláhy, neboť šťovík má na jaře rychlý vývoj a je odolný vůči vymrzání. Nesnáší přemokření a špatně prosperuje v lehkých a kamenitých půdách. Na stanovišti v dobrých podmínkách vydrží 10 až 15 let. Lze předpokládat, že by byl perspektivní krmnou plodinou do obor nebo farem ve vyšších polohách, s předpokladem úspěšné náhrady vojtěšky.
Zbytečně opomíjenou travní pícninou je sveřep bezbranný, v zahraničí využívaný jako vysoce výnosná tráva, dobře stabilizující půdy proti erozi. V prvním užitkovém roce se pomalu vyvíjí, ale v dalších letech po seči dobře obrůstá. Je velmi odolný vůči suchu a vyžaduje vyšší teploty. Dobrou krmnou hodnotu má pouze v raných fenofázích, po vymetání se jeho krmná hodnota snižuje. Na stanovišti vydrží mnoho let.
Plevele tedy mohou být nejen nouzovým řešením či trpěnou vegetací. Připomeňme si, že bažanti a koroptve žily v polních honitbách také díky mimořádně pestrému zastoupení řady druhů rostlin, doprovázejících kulturní plodiny. Ty jsme zařadili mezi nežádoucí plevele, jenže s nimi z polí zmizeli i bažanti, křepelky a koroptve.
 
Výčet druhů pícnin s netypickými vlastnostmi nesmí být ochuzen o slunečnici topinambur. Jeho výživné hodnoty jsou průměrné, má vysokou schopnost výnosu. Díky prakticky nezničitelným hlízám a oddenkům dokáže bez razantní údržby vytvořit tak hustý porost, že vyčerpá veškeré živiny a pak živoří s minimálním výnosem. Stává se tedy, s trochou nadsázky, sám sobě plevelem. Zvěři vždy velmi chutná.
Topinambur je považován za kulturní rostlinu, je šlechtěn ve Výzkumném ústavu bramborářském v Havlíčkově Brodě, díky čemuž existuje několik výkonných odrůd, které dobře využijí zimní a jarní vláhu. Není to však rostlina prosperující v suchých podmínkách.
 
Suché podmínky na loukách
 
Druhové složení porostů luk a pastvin je složitou problematikou. Recepturu výsevní směsi musí vždy sestavovat specialista na základě velmi dobrých informací o prostředí, účelu i způsobu využívání. Ke složitostem lukařství patří i postupný vývoj a měnící se dominance jednotlivých druhů travin v prvních užitkových letech. Většina kulturních trav vyžaduje dostatečné a pravidelné srážky a platí to i pro travní směsky s jeteli a vojtěškami.
Typickou travinou do vlhkých podmínek, snášející i dlouhodobé záplavy je psárka luční.
Dobře známá srha laločnatá má optimum na vlhčích stanovištích, ale nesnáší zamokřené půdy, v suchých obdobích přežívá, klesá ale její výnos a životnost.
V sušších podmínkách prosperuje ovsík vyvýšený, který naopak vlhké podmínky nesnáší.
Kostřava rákosovitá se snadno přizpůsobuje různým stupňům vlhkosti půdy, je však náročná na dostatek živin, daří se jí v nížinách, ve vyšších polohách neprosperuje a nevyhovují jí kyselé půdy.
Kostřava luční je ve svých nárocích velmi plastická. Snáší přísušky, ale odolává také přechodnému zamokření a prosperuje i v rašelinných i živinově chudých půdách, zároveň dobře využívá přihnojení.
Kostřava červená je ještě více přizpůsobivá vůči chudým půdám, přísuškům i zamokření. Snáší sešlapání i zastínění.
 
A co dál?
 
Správně založená louka nebo pastvina je jen prvním krokem. V dalších letech je její stav výsledkem naší péče a průběhu klimatu. Změna, která přinesla zvýšení teplot a celkově snížení srážek je pro chovatele zvířat i zvěře novou situací.
Jsem si vědom nezáživnosti informací o půdě a jejím vlivu na výnos a kvalitu rostlin. Péče o louky a pastviny je v ČR tradičně na velmi nízké úrovni a také orná půda je více zneužívána než moudře a pečlivě obdělávána. Nedostatek humusu v půdě, nadměrné využívání chemie a zanedbání tradičních osevních postupů nemůže být bez následků na stav krajiny. Spolu s dalšími civilizačními vlivy nutně zanechá mnoho negativních změn na populaci živočichů a rostlin.
K nápravě situace nepotřebujeme popletené a jednostranně vzdělané ekologické aktivisty, ale skutečné odborníky a praktiky s aktivní a cílevědomou podporou legislativy i státních orgánů. To se nutně musí týkat i dotační politiky ve prospěch tvorby příznivě působících krajinných prvků, členitosti a pestrosti ploch zemědělských plodin a rozumné velikosti půdních celků pěstovaných plodin.
S velkou pravděpodobností můžeme v dalších letech očekávat dlouhodobé a silné přísušky. To s sebou ponese nejen snížení výnosů a biologické kvality pastvy včetně vlivu na zásoby konzervovaných krmiv, ale také podle zkušenosti z léta 2018 poškození porostů luk a pastvin, biopásů a políček s trvalými travními porosty.
Velmi tudíž nabývá na významu komunikace myslivců – uživatelů honiteb s uživatelů zemědělských pozemků tak, aby byli schopni se vzájemně domluvit na postupné a hlavně potřebné změně pohledu na pěstování pícnin v měnících se klimatických podmínkách. Bude to v zájmu jak chovu hospodářských zvířat, tak i v zájmu volně žijících přežvýkavců.
Jediným možným řešením je postupná změna spektra krmných plodin a také vytváření větších rezerv objemných krmiv. Technologie a metodika silážování i senážování bylo už před několika lety plně ekonomicky dosažitelné i prakticky využitelné pro malé, neprofesionální farmáře. Neexistuje jediný rozumný důvod, proč by totéž nemohly v blízké budoucnosti využívat myslivecké společnosti provozující volné honitby. V oborách i faremních chovech zvěře je tato praxe už na úspěšném postupu.
Ing. Martin MOHELSKÝ